3. kapitola
Kalona
Nemusel letět dlouho, aby našel své syny. Kalona následoval vlákno, které ho pojilo s jeho potomky. Mé věrné děti, pomyslel si, když obkroužil zalesněné kopce méně obydlené a hustě zalesněné půdy, která byla jen kousek jihozápadně od Tulsy. Na nejvyšší části nevyššího hřebene slétl Kalona z nebe, snadno se pohybujíc mezi silnými, zimou obnaženými větvemi, zastavujíc se uprostřed malého palouku.
Kolem něj, postavené v samotných stromech, byly tři dřevěné konstrukce, hrubé, ale pevné.
Kalonovy ostré oči viděly do oken konstrukcí, kde k němu hleděly zářící rudé bulvy.
Rozevřel náruč. "Ano, synové moji, vrátil jsem se!"
Zvuk křídel byl balzámem na jeho duši.
Vyrazili z vyvýšených chat a poklekli kolem něho, klaníc se nízko a uctivě. Kalona je spočítal, sedm.
"Kde jsou ostatní?"
Všichni krakouni se neklidně zamleli, ale pouze jedna skloněná tvář se setkala s jeho pohledem a pouze jeden hlas mu odpověděl.
"Ukrytí na zzzzápadě. Zzzztracení v zemi."
Kalona studoval svého syna, Nisroca, zkoumajíc rozdíly mezi tímto krakounem a tím, který býval jeho oblíbeným dítětem. Nisroc byl téměř stejně vyvinutý jako Rephaim. Jeho řeč byla téměř lidská. Jeho mysl byla téměř ostrá. Ale bylo to to téměř, ta tenká hranice mezi nimi, která udělala syna, na kterém byl Kalona závislý, z Rephaima a ne z Nisroca.
Kalona sevřel a uvolnil svou čelist. Byl bláhový, věnovat tolik pozornosti Rephaimovi samotnému. Měl mnoho synů, ze kterých si mohl vybírat a ukazovat přízeň. Byl to Rephaim, kdo ztratil, když se rozhodl ho opustit. Rephaim měl ale jen jednoho otce, a najde slabou náhradu v nepřítomné bohyni a upírce, která ho nikdy doopravdy nemůže milovat. "Je dobře, že jste tady," řekl Kalona, ukončujíc myšlenky o nepřítomnosti jeho syna. "Ale dal bych přednost, kdybyste všichni zůstali spolu a čekali na můj návrat."
"Nemohl jsem je zadržet," řekl Nisroc. "Rephaimova smrt-"
"Rephaim není mrtvý!" odsekl Kalona, načež se Nisroc otřásl a sklonil hlavu. Okřídlený nesmrtelný se zastavil, aby získal kontrolu nad svou náladou, než pokračoval. "I když by pro něj bylo lepší, kdyby byl."
"Otče?"
"Rozhodl se sloužit rudé upíří kněžce a její bohyni."
Skupina krakounů zasyčela a přikrčila se, jako by je udeřil.
"Je to možné? Jak?" řekl Nisroc.
"Je to možné díky ženám a jejich manipulaci," řekl temně Kalona. Věděl až příliš dobře, jak jim muž mohl padnout za kořist. Už byl dokonce blízko…
V náhlém poznání nesmrtelný zamrkal a promluvil, spíš pro sebe než pro jeho syna, "Ale jejich manipulace to nedokončila!" Zavrtěl hlavou a téměř se usmál. "Proč jsem to nezvážil dříve? Rephaima unaví být mazlíčkem Rudé, a až se tak stane, uvědomí si, jakou chybu udělal, chybu, která není zcela jeho a jeho samotného. Rudá s ním manipulovala, otrávila ho, obrátila ho proti mně. Ale to je jen dočasné! Až ho odmítne, protože k tomu nakonec dojde, opustí Školu noci a vrátí se k mému-"
Kalona přerušil svá slova, rychle zvažujíc.
"Nisrocu, vezmi sebou dva své bratry. Vraťte se do Školy noci. Sledujte. Buďte ostražití. Pozorujte Rephaima a Rudou. Když se k tomu naskytne příležitost, promluvte s ním. Řekněte mu, že i když učinil tuhle hroznou chybu a odvrátil se ode mě…" Kalona se pozastavil, zatínajíc a uvolňujíc čelisti, zcela nesvůj se smutkem a osamělostí, které ho zaplavily vždy, když příliš dlouho myslel na Rephaimovu volbu. Okřídlený nesmrtelný ovládl své myšlenky, poručil svým pocitům a pokračoval ve vydávání rozkazů Nisrocovi. "Řekněte Rephaimovi, že i přes jeho chybnou volbu opustit mě, je tu stále ještě po mém boku místo, ale to místo by bylo lépe obsazené, kdyby zůstal ve Škole noci a to i kdyby chtěl odejít."
"On ššššpehuje!" řekl Nisroc a další krakouni zrcadlili jeho nadšení svým výrazným skřehotáním.
"To ano, ale v tomhle okamžiku nesmí vědět, že je špion," řekl Kalona. Pak dodal: "Chápeš Nisrocu? Sledujte ho. Zůstaňte neviditelní všem, kromě Rephaima."
"Nezabíjet upíry?"
"Ne, dokud nebudete ohrožení, pak to udělejte, kromě uzmutí nebo zabití velekněžek," řekl Kalona pomalu a zřetelně. "Nikdy není dobré zbytečně provokovat bohyni, takže Nyktiny velekněžky nesmí být zabity." Zamračil se na svého syna, vzpomínajíc na své jiné dítě, které nedávno téměř zabilo Zoey Redbirdovou, a které proto zemřelo. "Chápeš můj příkaz, Nisrocu?"
"Ano. Promluv s ním. Sleduj Rephaima. Špehovat Rephaima."
"Udělej tak, a vrať se ještě předtím, než úsvit osvětlí oblohu. Leť vysoko. Leť rychle. Leť tiše. Chovej se jako noční vítr."
"Ano, otče."
Kalona se rozhlédl kolem sebe a ukázal na šířku okolních lesů, a ocenil skutečnost, že jeho děti zajistily vysoké, izolované místo, ve kterém se uhnízdily.
"Lidé sem nechodí?" zeptal se.
"Jen lovci a nikdo víc," řekl Nisroc.
Kalona zvedl obočí. "Zabil jsi lidi?"
"Ano. Dva." Nisroc sebou trhal, neklidný a nadšený.
"Hodili jsme je ze skály." Ukázal kousek před nimi a zvědavý Kalona vykročil vpřed, podívat se dolů na strmou stranu hřebene, kde se masivní energetické vedení, nesoucí elektrickou magii moderního světa, táhl před ním. Lidé vyčistili oblasti v okolí vysokých stožárů, takže se země od něho táhla v širokých pásech, které stoupaly až k horizontu. Vymýcení nechalo vystavené zubaté výčnělky pořádných kusů oklahomského pískovce, čisté a smrtící a vyčnívající k obloze.
"Výborně," kývl Kalona uznale.
"Způsobils, že to vypadá jako nehoda. To bylo dobře uděláno." Pak se obrátil zpět k mýtině a krakounům, kteří se seskupili s veškerou svou pozorností zaměřenou pouze na něj. "Tohle místo je dobře zvolené. Chci kolem sebe všechny své syny. Nisrocu, běž do Tulské Školy noci. Splň mé příkazy. Zbytek poletí na západ. Volejte své bratry, řekněte jim, že jsem tady. Tady počkáme. Tady budeme pozorovat. Tady se připravíme."
"Připravíme? Na co, otče?" zeptal se Nisroc a naklonil hlavu.
Kalona myslel na to, jak bylo jeho tělo uvězněno a jeho duše z něj vytržena a poslána do Jiného světa. Myslel na to, jak poté, co se vrátil, ho připoutala, zotročila jej a zacházela s ním, jako by byl její majetek k příkazům.
"Připravíme se na Neferetino zničení," řekl.
Rephaim
Všichni se na něj dívali s podezřením. Rephaim to nenáviděl, ale chápal to. Byl nepřítelem. Zabil jednoho z jejich vlastních. Byl monstrum. Pravda byla, že stále mohl být monstrem. Když začala třetí hodina a profesorka, která se jmenovala Penthasilea předčítala a pak mluvila o knize napsané starým upírem jmenujícím se Ray Bradbury nazývající se Fahrenheit 451 a o důležitosti svobody myšlenek a vyjadřování, snažil se Rephaim procvičit své nové lidské vlastnosti v dávání pozornosti a zájmu, ale jeho mysl se stále vzdalovala. Chtěl poslouchat profesorku a nedělat si starosti o nic víc, než o to, co nazývala "rozluštění symboliky", ale změna z chlapce na havrana ho posedla.
Bylo to stejně bolestné a děsivé, jako to bylo vzrušující.
A nevzpomínal si téměř na nic z toho, co se stalo potom.
Obraz a pocit bylo všechno, co mu zůstalo ze dne a jeho transformace v havrana.
Stevie Rae šla s ním nahoru ze skladiště, hliněnými tunely ke stromu nejblíž skladišti, tomu, které jim, ne tak dávno, posloužilo jako úniková cesta z pálicího slunce.
"Vrať se teď dovnitř. Slunce vychází," řekl jí a něžně ji hladil po tváři.
"Nechci tě opustit," řekla a rozhodila kolem něj paže a těsně ho objala.
Dovolil si jenom na chvíli jí objetí vrátit, pak je jemně uvolnil a pevně odvedl zpět do stínu, obepínajícího vstup do sklepa.
"Běž dolů. Jsi vyčerpaná. Potřebuješ se vyspat."
"Budu tě sledovat dokud nebudeš, ehm, vždyť víš. Pták."
Poslední část zašeptala, jako by říct to nahlas mohlo změnit, že to tak je. Asi to bylo hloupé, ale jeho to rozesmálo.
"Nezáleží na tom, jestli to řekneš, nebo ne. Stane se to."
Povzdechla si. "Já vím. Ale stále od tebe nechci odejít." Stevie Rae natáhla ruku, ven do světlajícího rána a vzala ho za ruku. "Chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe."
"Nevěřím, že toho pták moc ví o lidském světě," řekl proto, že nevěděl, co jiného naa to říct.
"Nebudeš jen tak nějaký pták. Proměníš se v havrana. A já nejsem člověk. Jsem upírka. Červená. Navíc, když tu nezůstanu, jak budeš vědět, kam se vrátit?"
Slyšel v jejím hlasu vzlyk, z kterého ho rozbolelo srdce.
Rephaim jí políbil ruku. "Budu vědět. Dávám ti svou přísahu. Vždycky si najdu cestu k tobě domů." Trochu ji postrčil skrz vstup do suterénu, když odporná bolest začala trhat jeho tělo.
Při zpětném pohledu si uvědomil, že to měl čekat. Jak by to nemohla být bolestná změna, z chlapce v havrana? Ale jeho svět byl naplněný Stevie Rae a jednoduchou, ale úplnou radostí jejího braní do náruče, líbání, tisknutí se k ní….
Nestrávil čas zvažováním o zvířeti.
Alespoň bude příště připraven.
Bolest ho roztrhla. Slyšel Stevie Rae křičet jako jeho vlastní ozvěnu. Jeho poslední lidská myšlenka byla starost o ni. Jeho poslední lidský pohled byl na její pláč a vrtění hlavou sem a tam.
Natáhla se po něm, když zvíře zcela nahradilo člověka. Pamatoval si na roztáhnutí jeho křídel, jako by je protahoval poté, co byl uvězněn v malé cele. Nebo v kleci. A létání.
Pamatoval si na létání.
Při západu slunce našel sám sebe zmrzlého a nahého pod stejným stromem vedle skladiště. Právě si oblékal šaty, které pro něj zůstaly úhledně složené na malé stoličce, když ze suterénu vyrazila Stevie Rae.
Bez zaváhání se mu vrhla do náručí.
"Jsi v pořádku? Opravdu? Jsi v pořádku?" opakovala pořád, když si ho prohlížela a prohmatávala jeho paže, jako by hledala zlomené kosti.
"Je mi dobře," ujistil ji. Pak si uvědomil, že pláče. Vzal její obličej do dlaní a řekl: "Co to je? Proč pláčeš?"
"Tak moc tě to bolelo. Křičel jsi, jako by tě to zabíjelo."
"Ne," lhal. "Nebylo to tak špatné. Bylo to jen překvapující."
"Opravdu?"
Usmál se- jak miloval se usmívat- a vtáhl si jí do náruče, políbil její blond kadeře a uklidňoval ji. "Opravdu."
"Rephaime?"
Rephaim byl vrácen zpět do současnosti zvukem, kdy profesorka vyslovila jeho jméno.
"Ano?" odpověděl vlastní otázkou.
Neusmála se na něj, ale také se mu neposmívala a nenapomenula ho. Prostě řekla: "Ptala jsem se tě, co si myslíš, že znamená citace na straně sedm. Ta, kde Montag říká, že Clarissina tvář září jako ´křehký mléčný křišťál´ a ´podivně příjemné a vzácné a jemně lichotivé světlo svíčky´. Co si myslíš, že se Bradbury snaží o Clarisse těmito popisy říct?"
Rephaim byl absolutně ohromen. Profesorka se ho na něco zeptala. Jako by byl jednoduše další přes den snící mládě, normální, stejné, přijaté. Nervózní a úplně odhalený otevřel ústa a vyhrkl první věc, která mu přišla na mysl.
"Myslím, že se snaží říct, že tahle dívka je jedinečná. Uznává, jak je výjimečná a oceňuje ji."
Obočí profesorky Penthasileai se zdvihlo a po hrozný úder srdce si Rephaim myslel, že se mu vysměje.
"To je zajímavá odpověď, Rephaime. Možná, že kdyby se tvá mysl víc zabývala knihou a méně jinými věcmi, tvá odpověď by přešla ze zajímavé na neuvěřitelnou," poznamenala suchým, věcným hlasem.
"D- děkuji," zakoktal Rephaim a cítil, jak rudne.
Penthasilea mírně kývla hlavou v potvrzení, než se obrátila na studenta sedícího více vpředu třídy a zeptala se: "Co její finální otázka k němu v této scéně: ´Jsi šťastný?´ Jaký význam to má?"
"Dobrá práce," zašeptal Damien od stolu vedle Rephaima.
Rephaim nemohl promluvit. Jen přikývl a snažil se pochopit ulehčení, které náhle v duchu cítil.
"Víš, co se s ní stane? S touto zvláštní dívkou?" šepot přišel od mláděte sedícího přímo před Rephaimem. Byl to malý, svalnatý muž se silným profilem. Rephaim mohl snadno vidět pohrdání v jeho tváři, když se na něj přes rameno podíval.
Rephaim zavrtěl hlavou. Ne, nevěděl.
"Zabili ji kvůli němu."
Rephaim se cítil, jako by ho kopli do břicha.
"Drew, máš připomínku k Clarisse?" zeptala se profesorka, znovu zvedajíc obočí.
Drew nonšalantně klesl dopředu a zvedl rameno. "Ne madam. Jen jsem dával ptačímu klukovi určitou představu o budoucnosti." Odmlčel se a podíval přes rameno, než řekl: "Budoucnosti knihy."
"Rephaim." Profesorka řekla jeho jméno hlasem, který přešel k tvrdosti. Rephaim byl překvapen, když jeho sílu pocítil na své kůži. "V mé třídě jsou si všechna mláďata rovna. Všichni jsou jmenováni jejich pravými jmény. Jeho je Rephaim."
"Profesorko P, on není mládě," řekl Drew.
Profesorčina ruka dopadla na vršek podia a celý pokoj se rozvibroval tím zvukem a energií. "Je tady. Tak dlouho, jak bude tady, v mé třídě, ho budete považovat za další mládě."
"Ano madam," řekl Drew, sklánějíc uctivě hlavu.
"Dobře. Nyní, když jsme si to ujasnili, pojďme prodiskutovat tvůrčí projekty, které pro mě uděláte. Chci, abyste uvedli do života vámi vybraný jeden z mnoha symbolických prvků, které Bradbury použil v této nádherné knize…"
Rephaim se držel zpříma, když pozornost třídy byla stažena z něj a mláděte Drewa zpět ke knize. Zabili ji kvůli němu, se mu dokola a dokola přehrávalo v jeho mysli. Drewovo sdělení bylo jasné. Nemluvil o postavě v knize. Myslel Stevie Rae, to, že kvůli němu bude zabita.
Nikdy. Tak dlouho, jak bude dýchat, nedovolí, aby něco nebo někdo ublížilo jeho Stevie Rae.
Když zazvonil zvonek uvolňující je ze třídy, Drew se setkal s Rephaimovým pohledem s neochvějnou nenávistí.
Rephaim se musel držet zpátky, aby nezaútočil. Nepřítel! křičela jeho stará nátura. Znič ho!
Ale Rephaim zatnul čelist a vrátil Drewův pohled bez mrknutí oka, když okolo něj mládě hrubě prošlo.
A nebyly to jen Drewovy oči, které se na něj dívaly s nenávistí. Všichni mu věnovali pohledy od nepřátelských k šokovaným a vystrašeným.
"Ahoj," řekl Damien, vycházejíc ze třídy s ním. "Nedovol Drewovi tě obtěžovat. Míval slabost pro Stevie Rae. Prostě žárlí."
Rephaim přikývl a čekal, dokud nebyli venku a mimo doslech zbytku studentů. Pak tiše řekl: "Není to jen Drew. Jsou to všichni. Nenávidí mě."
Damien mu pokynul, aby ho následoval kousek z cesty, pak se zastavil a řekl: "Věděl jsi, že to nebude snadné."
"To je pravda. Já prostě-" Rephaim se zarazil a zavrtěl hlavou. "Ne. Je to jednoduše pravda. Věděl jsem, že pro ostatní bude těžké mě přijmout." Setkal se s Damienovým pohledem. Mládě vypadalo vyčerpaně. Díky smutku zestárlo. Jeho oči byly červené a opuchlé. Přišlo o lásku svého života, ale tady ukazovalo Rephaimovi laskavost. "Děkuji ti, Damiene," řekl.
Damien se téměř usmál. "Za to, že jsem ti řekl, že to nebude snadné?"
"Ne, za to, žes mi ukázal laskavost."
"Stevie Rae je moje kamarádka. Ta laskavost, kterou jsem ukázal, je pro ni."
"Pak jsi pozoruhodný kamarád," řekl Rephaim.
"Pokud jsi opravdu ten kluk, který si Stevie Rae myslí, že jsi, zjistíš, že když jsi na straně bohyně, uděláš si spoustu pozoruhodných přátel."
"Jsem na straně bohyně," řekl Rephaim.
"Rephaime, kdybych tomu nevěřil, nepomohl bych ti, bez ohledu na to, jak moc mi záleží na Stevie Rae," řekl Damien.
Rephaim přikývl. "To je fér."
"Čau, Damiene," jedno z červených mláďat, neobvykle malý chlapec, k nim spěchalo, opětujíc Rephaimovi pohled, pak rychle dodávajíc: "Čau, Rephaime."
"Ahoj, Mravenče," řekl Damien.
Rephaim přikývl, nespokojený s celým zdravícím procesem.
"Slyšel jsem, že máte tuhle hodinu šerm. Já taky!"
"Já mám," řekl Damien. "Rephaim a já jsme jen-"
Odmlčel se a Rephaim viděl, jak přes jeho tvář prošlo několik emocí, končících u rozpaků. Těžce si povzdechl, než řekl: "Ehm, Rephaime, učitelem šermu je Drak Lankford."
Pak Rephaim pochopil.
"To, ehm, není dobré," řekl Mravenec.
"Možná je pořád na zasedání školní rady," řekl Damien s nadějí v hlase.
"Myslím, že bude nejlepší, když zůstanu tady, ať už tam Drak je nebo ne. Kdybych s tebou šel, jen bych způsobil…" Rephaimův hlas se vytratil, protože vše, co mohl vymyslet, byla slova jako: chaos, problémy a katastrofy.
"Nepříjemnosti." Damien vyplnil odmlku za něj. "Pravděpodobně by to způsobilo nepříjemnosti. Možná bys měl pro dnešek šerm přeskočit."
"To zní chytře," řekl Mravenec.
"Počkám na tebe." Rephaim neurčitě ukázal na stromy osázenou oblast okolo nich. Nebyli daleko od jedné ze školních zdí kde, přesně před kamennou fasádou, byl obzvláště velký dub, pod kterým stála lavička z tepaného železa. "Budu sedět tam."
"Dobře, přijdu a vyzvednu tě po hodině. Další hodinu je španělština. Profesorka Garmy je hezká. Bude se ti líbit," prohlásil Damien, když on a Mravenec začali odcházet k šermířské budově.
Rephaim přikývl, pokynul a usmál se sám pro sebe, protože Damien po něm ustaraně pokukoval přes rameno. Když byla obě mláďata nakonec z dohledu, šel Rephaim k lavičce a těžce si sedl.
Byl rád za čas o samotě, kdy mohl být nehlídaný, mohl nechat svá ramena poklesnout a neobávat se, že na něj ostatní zírají. Cítil se jako outsider! Co ho to napadlo, když říkal, že chce být normální, chodit do školy jako všichni ostatní? Nebyl jako všichni ostatní.
Ale ona mě miluje. Mě. Takového, jaký jsem, připomněl si Rephaim, a při tom pomyšlení se cítil o něco líp, o trochu lehčí na duchu.
Pak, protože byl sám, řekl to nahlas.
"Jsem Rephaim a Stevie Rae mě miluje takového, jaký jsem."
"Rephaime! Ne!"
Šeptavý, napůl-lidský hlas přišel z větve dubu. S hrozným pocitem hrůzy Rephaim vzhlédl a uviděl tři krakouny, tři jeho bratry, sedící tam a dívajíc se dolů na něj v šoku a nevíře.
2024 ©