Škola noci 9 - kapitolka 24 1/2

Neferet Jak pokračuje snaha o chaos, moje bezcitná? Hluboký hlas Bílého býka se rozléhal její myslí. Neferet se otočila téměř kolem dokola, než zahlédla jeho světélkující, magickou srst, jeho masivní rohy a rozdvojená kopyta. Blížil se k ní zpoza hrobu, z něhož shlížela dolů socha andělské dívky, hlavu skloněnou. Časem se rozpadla jedna z jejích kamenných rukou a Neferet si pomyslela, že z jejího výrazu se zdá, jako by anděl dal část sebe jako oběť, snad Bílému býkovi. Při tom pomyšlení v Neferet zahořela žárlivost. Vykročila, aby se setkala se svým býkem, pohybovala se pomalu, lenivě. Neferet věděla, že je krásná, a přesto se cítila nucena vytáhnout energii z okolních stínů a vylepšit se. Její dlouhé, husté vlasy se leskly podobně jako tekuté hedvábí jejích černých šatů. Vybrala si je proto, že jí připomínaly Temnotu - připomínaly jí jejího býka. Neferet se před ním zastavila a klesla elegantně na kolena. "Snaha o chaos jde dobře, můj pane." Takže, já jsem tvůj pán? Jak zajímavé. Neferet zaklonila hlavu a svůdně se usmála nahoru na masivního boha. "Chtěl bys raději, abych ti říkala můj Choti?" Ach, pojmenovávání věcí. Je v něm síla. "Samozřejmě že je." Neferet zvedla ruku a dotkla se jednoho z jeho silných rohů. Ten se leskl jako opály. Souhlasím s tvým jménem pro nádobu. Aurox, po velkém a mocném prabýkovi z dávných časů. V tom jméně je něco příhodného a pravdivého. "Jsem ráda za tvou chválu, můj pane," řekla a myslela na to, že ještě neřekl, zda mu může nebo nemůže říkat Choti. A jak ti slouží, tato bytost vytvořená z nedokonalé oběti? "Slouží mi dobře. Nevidím nedokonalost, když se na něj dívám, jen laskavý dar od tebe." Vzpomeneš si, že jsem tě varoval, když bude, že? Nádoba může být popraskaná. "Nádoba sama není důležitá," řekla Neferet přezíravě. "Je pouze prostředkem k dosažení cíle." Vstala a přistoupila blíž k němu. "Nemusíme promrhat vzácné chvíle mluvením o Auroxovi. Ten mi bude sloužit a bude sloužit dobře - nebo přestane existovat." Odložíš moje dary stranou tak snadno? "Ale ne, můj pane!" ujistila ho. "Prostě jsem tě poslouchala a slyšela tvoje varování. Nemůžeme hovořit o něčem příjemnějším než o prázdné nádobě?" Zmínila jsi Chotě. To mi přineslo na mysl něco, co bych ti chtěl ukázat, něco, co možná, snad, shledáš zajímavé. "Jak si přeješ, můj pane." Neferet se uklonila. Jako obrovské ztělesnění Temnoty poklekl a nabídl jí svůj hřbet. Pojď, moje bezcitná. Neferet vylezla obkročmo na něj. Jeho srst byla jako led - kluzká, studená a neproniknutelná. Odnesl ji do noci, klouzal nelidsky rychle skrze stíny, jel proudem noci, pomocí skrytých, hrozných věcí, které vždycky, vždycky vyslyšely jeho výzvu, dokud nakonec nezastavil v nejtemnějším stínu pod starověkými, opadanými stromy na vyvýšenině jihozápadně od Tulsy. "Kde to jsme?" Neferet se zachvěla, jak se ho držela. Tiše moje bezcitná. Zůstaň zticha. Dívej se. Poslouchej. Neferet se dívala, poslouchala a velmi brzy, dřív než by věřila, se vysoký, svalnatý muž vynořil z jedné ze tří dřevěných chatrčí na sloupcích, které seděly na vrcholu hřebenu před ní. Přešel k okraji hřebene a sedl si na obrovský, plochý pískovcový balvan. Jedině proto, že si sedl, uviděla jeho křídla. Kalona! Jeho jméno si jen pomyslela, neřekla ho nahlas, ale býk jí odpověděl. Ano, je to tvůj starý choť, Kalona. Pojďme blíž. Pojďme sledovat. Noc kolem nich se vlnila a měnila, tajuplně zahalovala býka a Neferet, takže se zdálo, že jsou pouze součástí struktury stínů a líné mlhy, která se náhle začala vinout přes hřeben. Neferet zatajila dech, když se býk pohyboval tiše a skrytě blíže ke Kalonovi, ​​tak blízko, že mohla vidět přes jeho široké rameno a uvědomila si, že drží mobilní telefon. Začal se dotýkat displeje a Neferet mohla vidět, že se rozsvítil. Okřídlený nesmrtelný zaváhal, jeho prst se nejistě vznášel. Víš, co vidíš? Neferet zírala na Kalonu. Jeho ramena se shrbila. Mnul si čelo. Sklonil hlavu, jako by v porážce a nakonec, neochotně, odložil telefon jemně na skálu vedle sebe. Ne, pomyslela si Neferet. Nevím, co vidím. Kalona, ​​padlý bojovník Nyx, touží po někom, kdo tu s ním není. Po někom, u koho nemá odvahu ke kontaktu. Po mě? Nemohla zastavit myšlenku. Býkův neveselý smích proudil skrze její mysl. Ne, moje bezcitná. Tvůj starý choť touží po společnosti svého syna. Rephaim! V Neferet se začal vzmáhat hněv. On touží po tom klukovi? Ano, i když ještě těm pocitům nepřiřadil tahle slova. Víš, co to znamená? Neferet přemýšlela, než promluvila. Zlikvidovala žárlivost a závist a všechny příkrasy smrtelné lásky. Potom, a teprve pak skutečně porozuměla. Ano. To znamená, že Kalona má velkou slabost. Ano, vskutku. Začali mizet ze hřebene, sklouzávali ze stínu do stínu, jeli nocí. Neferet pohladila býčí šíji, přemýšlela o nových možnostech a usmívala se.