Škola noci 9-kapitolka 22

Zoey

Měla jsem v úmyslu jít zpátky do třídy. Rovnou na šestou hodinu. Opravdu. Na rozdíl od svých nedávných akcí, obvykle nejsem záškolák. Myslím, že mi to prostě nikdy nedávalo moc smysl. Jako by domácí úkoly zmizely, když jsem se další den vrátila do třídy? No, kéž by, ale ne a k tomu ještě mile přidaný bonus, že mám problém.

Dovolte mi říct fuj držení po škole a všem ostatním podivným neúčinným středoškolským trestům, které drží hodné děti ve studovně s pravidelnými delikventy a členy gangů. Jako že tohle nezpůsobí jen další problémy?

Mimochodem, byla jsem asi v půli cesty ke stájím, když se zdálo, že se Thanatos zhmotnila ze stínů vedle chodníku, což mě donutilo uskočit a přitisknout si ruku na srdce, abych měla jistotu, že mi nevyskočí z hrudi.

"Nechtěla jsem tě polekat," řekla.

"Jo, no, tohle byl poměrně strašidelný den," řekla jsem a když jsem si vzpomněla, jak vítr vířil kolem ní, když se naštvala na Dallase, dodala jsem: "Hele, jsi spřízněná i se vzduchem?" Zvedla na mě obočí a já si taky vzpomněla, jak opravdu hrozivá a mocná je a pokorně dodala: "Asi to není moje věc, nechtěla jsem, aby to znělo neslušně nebo tak něco."

"Není neslušné se zeptat a moje spřízněnost se vzduchem není žádné tajemství. Není to opravdová spřízněnost. Nemohu živel zavolat, ačkoli se často projevuje, když ho potřebuji. Dlouho jsem si myslela, že vzduch zůstává blízko mě kvůli mé skutečné spřízněnosti."

"Kvůli smrti?" Teď jsem byla opravdu zvědavá. "Myslím, že duch by zůstal blízko tebe kvůli tvé spřízněnosti."

"To se zdá logické, ale má spřízněnost má co dělat pouze s pomocí mrtvému pokračovat dál a někdy se zklidněním živých, které tady po sobě zanechal." Šly jsme pomalu, sklouzly do lehkého rytmu jedna vedle druhé, jak jsme si povídaly. "Mrtví se pohybují jako vítr nebo alespoň mě se tak zjevují. Jsou éteričtí, průsvitní. Zdá se, že nemají žádné pevné složení, ačkoli sami jsou skutečně velmi reální."

"Jako vítr," řekla jsem a pochopila. "Je reálný. Může pohybovat věcmi. Ale nemůžeš ho vidět."

"Přesně tak. Proč se ptáš na vzduch?"

"No, dnešek byl opravdu docela šílený. Napadlo mě, jestli jsi necítila, že se s ním děje něco divného."

"Jako jestli s ním není manipulováno?"

"Jo, přesně tak," řekla jsem.

"Ne, nemohu říct, že bych cítila, že někdo se vzduchem manipuluje." Podívala se na větve nejbližšího stromu, kde s nimi vítr jemně, líně houpal v rytmu pomalé, tiché melodie. "Zdá se, že je teď vše v klidu."

"Jo, vypadá to tak." A já přemýšlela, že to možná není živel vzduchu, kdo je zodpovědný za větev, která mě téměř rozmlátila. Nebuď tak zatraceně paranoidní, připomněla jsem si pevně. Pak mi další slova Thanatos vymazala všechny myšlenky na podivný vítr a paranoiu z mysli.

"Zoey, musím tě požádat o dvě věci: první je otázka a pak tvé odpuštění. "

"Můžeš se mě ptát, na co chceš." Ale já si budu dávat pozor, jak ti odpovím, dodala jsem si pro sebe tiše. "A nevím, proč bys potřebovala mé odpuštění."

"Nejdřív otázka, pak ti to vysvětlím. Ráda bych tě požádala, aby ses ke mně zítra připojila při třídní diskusi." Zvedla ruku, aby mě zastavila, když jsem otvírala ústa, abych jí odpověděla "jasně, cokoliv". "Měla bys vědět, že diskuse bude o vzpamatování se ze ztráty rodiče."

Najednou jsem měla v krku opravdu sucho. Polkla jsem a pak řekla: "Bude pro mě těžké o tom mluvit, protože jsem se přes smrt mojí mámy ještě nedostala."

Thanatos přikývla a pak, ne nevlídně, řekla: "Ano, uvědomuji si to. Ale existuje několik dalších studentů, kteří se také ještě nevzpamatovali ze ztráty rodiče, i když tvoje ztráta je jediná, kterou má na svědomí smrt."

"Co?"

"Tři další studenti se zeptali na stejnou otázku jako ty."

"Opravdu?"

"Ano. Musíte vědět, že je to univerzální zkušenost všech z nás, kteří dokončili proměnu. Nejsme nesmrtelní, ale přežijeme naše lidské rodiče. Mnoho z nás se rozhodlo zpřetrhat vazby se smrtelníky z našeho dětství hned z počátku našich upířích životů. Zdá se jim, že jsou tak případné ztráty méně bolestivé. Někteří z nás udržují vztahy s lidmi z naší minulosti, pro některé z nás je tohle ta méně bolestivá ztráta."

"Ale to není stejné jako v mém případě. Já nejsem upír a moje maminka byla zavražděna, nezemřela stářím."

"Byly jste si s tvou matkou hodně blízké?"

Tvrdě jsem zamrkala, nechtělo se mi brečet. "Ne. Poslední tři roky ne."

"Takže, je tvůj největší problém způsob její smrti?"

Pečlivě jsem o její otázce přemýšlela, než jsem Thanatos odpověděla. "Myslím, že je jeho součástí. Myslím, že kdybych přesně věděla, co se jí stalo, pomohlo by mi to tohle překonat. Ale je tady i fakt, že teď, když je pryč, není šance, že si spolu zase budeme blízké."

"Ale tahle šance je pro vás pryč jen v tomto životě. Jestli počká na Onom světě, můžeš se s ní sejít tam," řekla Thanatos. "Zná tvoje matka Bohyni?"

Usmála jsem se, tentokrát skrze slzy. "Máma nezná Nyx, ale Nyx zná mámu. Té noci, co máma zemřela, mi Bohyně poslala sen. Viděla jsem, že mámu přivítala na Onom světě."

"No, takže tenhle smutek by měl být zahnán tvým duchem. Vše, co zůstává, jsou nejasnosti obklopující její smrt."

"Její vraždu," opravil jsem ji. "Máma byla zavražděna."

Dlouho bylo ticho a pak se zeptala: "Přesně, a jak byla tvoje matka zabita?"

"Policie řekla, že to byli feťáci, kteří vykrádali babiččin dům. Máma se tam objevila a vyrušila je." Můj hlas zněl stejně prázdně, jak jsem se cítila.

"Ne, mám na mysli, jak byla zabita? Jaké měla rány?"

Vzpomněla jsem si na babičku, jak říkala, že její vražda byla brutální, ale že máma netrpěla. Také jsem si vzpomněla na stín, který přešel přes babiččin výraz, když mi o tom říkala. Znovu jsem polkla. "Bylo to násilné. To je vše, co mi babička řekla."

"Tvoje babička viděla její tělo?"

"Babička ji našla."

"Zoey, existuje nějaká možnost, že by se mnou tvoje babička mluvila o vraždě tvé matky?"

"Jsem si jistá, že by s tebou mluvila. Proč? K čemu by to bylo dobré?"

"Nechci, aby sis dělala přílišné nadějně, ale pokud je smrt velmi násilná, někdy se zachová ve struktuře země její otisk a já mohu k těmto obrazům smrti získat přístup."

"Mohla bys vidět, jak byla máma zabita?"

"Možná. Jen možná. Ale nejdřív se musím na něco zeptat tvojí babičky, abych věděla, jestli by to bylo možné."

"Nemohu zaručit, kolik toho babička řekne. Právě teď provádí sedmidenní posmrtný očistný rituál." V reakci na Thanatosin tázavý pohled jsem vysvětlila. "Babička je cherokéská Moudrá žena (členka rady starších). Dodržuje prastaré náboženství a jeho zvyklosti."

"Pak je důležité, abych s ní mluvila okamžitě, pokud existuje naděje na vzkříšení obrazů ze smrti tvojí matky. Kolik dní uplynulo od její vraždy?"

"Byla zabita minulý čtvrtek v noci."

Thanatos přikývla. "Zítra to bude pátá noc od její smrti. Musím mluvit s tvojí babičkou ještě dnes."

"Jasně, dobře, vzala bych tě na její levandulovou farmu, ale vím, že tam nikoho nechce, dokud nebude očištěná."

"Zoey, nemá tvoje babička mobil?"

"Ehm, jo. Chceš jí zavolat?"

Thanatos zkroutila rty. "Je jednadvacáté století, dokonce i pro mě."

Cítila jsem se jako debil, když jsem chrlila babiččino číslo, zatímco si ho Thanatos ťukala do svého iPhonu.

"Zavolám jí, ale raději bych byla sama."

Thanatosin pohled mi říkal, že opravdu nechce, abych slyšela druh otázek, na které se bude babičky ptát, a tak jsem rychle přikývla. "Jo, já to chápu. To je v pohodě. Tak jako tak se potřebuju dostat na šestou hodinu."

"Smím tě nejdřív požádat o odpuštění?"

"Jo, jasně. Ale proč?"

"Dříve jsem ti neřekla pravdu. Ráda bych tě za to požádala o odpuštění, a také bych tě ráda požádala, aby sis to, co ti teď řeknu, nechala jen pro sebe. Nesdílej to dokonce ani se svým bojovníkem nebo tvým nejlepším přítelem."

"Dobře. Budu to držet v tajnosti."

"Když se mě Stark zeptal, jestli vidím Temnotu, která obklopuje Neferet a Dallasova červená mláďata, moje odpověď byla lež."

Zamrkala jsem. "Chceš říct, že Temnotu vidíš?"

"Vidím."

Zavrtěla jsem hlavou. "Pak musíš o odpuštění požádat i Starka, Rephaima a Stevie Rae. Oni jsou ti, kteří také vidí Temnotu, jim ta lež ublížila nejvíc."

"Nemůžou to vědět. Mám tvoje slovo, že to tajemství udržíš?"

"Proč? Proč bych to já měla vědět a oni ne?"

Místo jasné odpovědi prostě začala mluvit. "Žiju už téměř pět století. Po většinu toho času jsem se denně zabývala smrtí. Viděla jsem Temnotu. Viděla jsem její krveprolití, její ztráty, její cenu. Poznám její vlákna a stíny až příliš dobře. Možná je to proto, že jsem ji sledovala tak dlouho, že mohu také vidět její druhou stranu, způsoby, jak sílu Temnoty narušit, oslabit."

"Co to říkáš!" Chtělo se mi křičet.

"Ty, Zoey Redbirdová. Je v tobě něco, kvůli čemu se tě Temnota nemůže dotknout, a proto je tvým osudem stát na straně Světla a vést bitvu proti Zlu."

"Ne. Nechci vést žádnou bitvu. Můžeš to udělat ty. Nebo požádej Daria. Nebo dokonce Starka. Sakra, vezmi si Sgiach a Ochránce! To všechno jsou vůdci. Ti všichni jsou válečníci, kteří vědí, jak bojovat. Já nevím nic. Dokonce ani nevím, co mám dělat bez svojí mámy." Skončila jsem, lapala po dechu a tiskla si ruku na hrudník. Když Thanatos nemluvila, když se na mě jen dívala svýma tmavýma očima, konečně se mi podařilo trochu zklidnit poblázněný hlas a řekla jsem: "Nechci to. Chci být jen obyčejné dítě."

"To může být důvod, proč to padlo na tvá bedra, mladá Velekněžko, protože to nechceš. Možná, že síla, která jde s tímto právem, tě nebude schopná zkazit."

"Stejně jako Frodo," zašeptala jsem spíš pro sebe než k Thanatos. "Nikdy ten zatracený prsten nechtěl."

"J. R. R. Tolkien. Dobré knihy - vynikající filmy."

Podívala jsem se na ní a řekla: "Jo, já vím. Je jednadvacáté století. Pravděpodobně máš kabelovku."

"Rozhodně mám kabelovku."

"To je pro tebe príma, ale vraťme se k záležitosti Nosiče prstenu. No, pokud se nepletu a já se nepletu, protože jsem viděla prodlouženou a rozšířenou verzi snad milionkrát, Frodo je v podstatě zničen prstenem, který nechtěl nést."

"A tím zachránil svůj svět z Temnoty," řekla Thanatos.

Cítila jsem, jak mi běhá mráz po zádech. "Já nechci umřít. Ani zachránit svět."

"Smrt si přijde pro nás všechny," řekla Thanatos.

Znovu jsem zavrtěla hlavou. "Já nejsem žádný Nosič prstenu. Jsem jen dítě."

"Dítě, které už svůj život nad Temnotou vyhrálo zpět a ne jednou, ale několikrát."

"Dobře, pokud to podáš takhle a pokud věříš, že je Neferet na straně Temnoty, protože to vidíš, proč předstíráš, že to tak není?"

"Jsem zde, abych vyřešila záležitost Neferet a její skutečné oddanosti jednou provždy."

"Tak řekni Nejvyšší radě o Temnotě, která ji obklopuje!"

"A pokárat ji, jen aby se vrátila možná ještě silnější a způsobila více zla? Co když je opravdu choť Temnoty? Pokud je to pravda, pak před ní musí předstoupit celá síla Nejvyšší rady, a aby se tak stalo, musíme mít jednoznačný důkaz, že je pro Bohyni navždy ztracena."

"To je důvod, proč jsi tady. Abys ten důkaz získala."

"Ano."

"Neřeknu nic o tom, že vidíš Temnotu. A říkám ti upřímnou pravdu, celá parta by to pochopila. Připrav se, že najdu ten důkaz, protože vím nade vší pochybnost, že Neferet už na druhou stranu přešla." Málem jsem dodala, že už dokonce ani není smrtelná. Ale ne. To je něco, co musí Thanatos zjistit sama. "Jo, a odpouštím ti. Jen mi slib, že budeš mít oči otevřené a až přijde čas, ujistíš se, že Nejvyšší rada udělá správnou věc."

" Na to ti dávám svůj slib."

"Dobře," řekla jsem. A pak, zatímco Thanatos volala babičce, jsem se konečně vrátila na šestou hodinu.