15. kapitola
Zoey
Tak jsem dokončila zařezávání první hodiny. Myslím, vážně. V žádném případě bych tam neseděla a nenechala Neferet dělat na mě pasivně-agresivní rány po celé Kalona-Rephaim věci. Místo toho jsem poslala Rephaima do třídy a řekla mu, aby se omluvil profesorce, že byl v koupelně, a pak jsem si našla stinné místo nedaleko stájí. Potřebovala jsem čas sedět a přemýšlet. O samotě.
Kalona řekl, že chce s námi příměří, o kterém mě napadlo, že bylo docela dost Býko-špatnost. Pravda pravděpodobně byla, že chtěl Rephaima použít k proniknutí do našich řad a našemu zmatení, a znělo to, jako bych si myslela, že jsme se stádo pakoňů a já změnili ve vidláky Okie polovojenské skupiny. Povzdechla jsem si. Proč nemůže být ta skupina víc atraktivní? Což mě nutilo přemýšlet o vrozených panteřích lidech True Blood a jak byl Jason hloupý. Ježkovy oči, potřebovala jsem se znovu podívat na třetí řadu. Byla jsem totálně pozadu ve čtvrté řadě…
"Hej, Zoey. Soustřeď se," řekla jsem si.
Takže Kalona předstírá jako by chtěl příměří.
Rephaim mu věří, protože to dítě bylo špatným případem chci-aby-mě-můj-táta-miloval. Stevie Rae bude naštvaná, až zjistí, že mluvil s Rephaimem, což jsem úplně chápala. Chtěla chránit Rephaimovy city a Kalona plus nový lepší Rephaim = vykolejení.
A pak tady byla zlá červená mláďata vracející se do školy a předstírající že nebyli nepříčetní šílenci a vrazi. Fuj, prostě fuj. Přemýšlení o bojích v halách mi způsobovalo bolesti hlavy.
Hozená do směsi faktů, že Stark stále dobře nespal, Neferetin nový choť byl Býk (eh, nemůže to znamenat, jak to zní, že to znamená, nebo mohlo?) a Aurox dítě/cokoliv, který mě vyváděl z míry, když jsem byla v jeho blízkosti, cítila jsem se podivně vystrašená a úzkostná a prostě naprosto zpanikařená a celá škola vypadala jako bomba čekající na výbuch.
Vzhlédla jsem k Měsíci. "Plus," řekla jsem tiše, mluvící jako by přímo k zářícímu srpku měsíce, "za šest dní musím jít provést očistný rituál babiččiny země, protože tam moje máma byla zabita."
Tvrdě jsem zamrkala. Nebudu brečet. Znovu. Šla jsem si jenom sednout ven v měsíčním světle, dokud pro mě nebude čas jít na druhou hodinu dramatické třídy.
Jako bych ve svém životě neměla drama už dost.
"No," řekla jsem Měsíci. "Alespoň už moje duše není rozbitá a nejsem beze spánku na Onom světě téměř-duch." Hned vzápětí po té veselé myšlence, kterou jsem vyslovila nahlas, přišla mi na mysl další věc: "Tolik se mi stýská po Heathovi."
Ta slova byla stále ve vzduchu kolem mě, když se malé místo uprostřed mé hrudi začalo zahřívat.
S hrozným pocitem byl můj pohled stržen z klidného Měsíce ke zdi, která lemovala Školu noci. Aurox hlídkoval podél školní zdi. I z této vzdálenosti jsem viděla, že je ostražitý a hledá případné problémy, jeho pohled skenující okolí a nebe. Dokonce vypadal, jako by nasával vzduch. Přicházel ke mně, i když ne tak přímo. Moje lavička byla několik metrů blíž škole od zdi a skrytá ve stínu pod velkými stromy a on mě neviděl. Ale nedržel se stínů. Šel ve volném prostoru a, i když Měsíc nebyl plný, noc byla jasná a tučný půlměsíc vydával dost stříbřitě modrého světla, a když se přiblížil, mohla jsem vidět jeho tvář.
Aurox je přesně to, co by každá holka nazývala žhavým. No, každá holka, která by nevěděla, že byl nějakým druhem vraždícího stvoření oblečeného v obleku chlapecké kůže. Pak jsem si vzpomněla, jak se nad ním uzavřela banda mláďat poté, co zabil krakouna. Pomyslela jsem si, že se vůbec nestarali, jestli jeho kůže byla oblek nebo skutečnost. Bylo to cítit jako něco, co mi lezlo po zádech, a já se otřásla. Já se starala. Mě hodně záleželo na tom, co bylo pod jeho kůží.
Jeho oči byly super divné. Všimla jsem si jich už předtím. Hodně ironicky, v tomto světle mi připomínaly Měsíc nebo alespoň ty skály zvané měsíční kameny, jenom jeho oči se leskly, skoro zářily. Moje ruka se pomalu sunula k mému vidoucímu kameni. Cítila jsem, jak můj tep zrychlil. Co to s Auroxem bylo, že mě tak strašil? Nevěděla jsem, ale byla jsem přesvědčena, že potřebuji tento strach porazit. Potřebovala jsem se podívat přes vidoucí kámen a vidět cokoliv mi skála svěří, Temnotu nebo Světlo, zlo nebo dobro. Začala jsem zvedat kámen a pak jsem si toho všimla.
Jeho stín, vrhaný na kamennou stěnu školy, nezrcadlil vysoké, svalnaté tělo lidského chlapce. Auroxův stín byl býčí.
Musela jsem zalapat po dechu, musela jsem udělat nějaký malý hluk, protože jeho zářivé oči mě okamžitě našly.
Změnil směr, kterým šel a zamířil přímo ke mně.
Zasunula jsem vidoucí kámen pod košili a snažila se dýchat normálně a zastavit mé srdce, aby nevyrazilo z mé hrudi.
Když byl jen pár metrů ode mě, nemohla jsem si pomoct. Vstala jsem a šla okolo za tepanou železnou lavici. Vím, že to byla hloupost, ale nějak jsem se cítila líp, když bylo něco, cokoliv, mezi námi.
Zastavil se a pár vteřin se na mě bez mluvení díval. Jeho výraz byl divně zvědavý, jako by nikdy předtím neviděl dívku a snažil se zjistit, co to sakra jsem, i když ta analogie byla směšná.
"Nemusíš téhle noci plakat," řekl nakonec.
"Ne."
"Měla bys být ve třídě," řekl. "Neferet nařídila všem mláďatům vyučování."
"Proč jsi vrhal stín býka?" vyhrkla jsem otázku jako trouba a pak jsem si chtěla připlácnout ruku na ústa. Co se se mnou sakra stalo?
Jeho obočí se svraštilo a podíval se na místo na zemi vedle něj, kde jeho stín, jeho velmi lidský a velmi normálně vyhlížející stín, zavrtěl hlavou stejně jako on.
"Můj stín není býk," řekl.
"Byl to býk, předtím, když jsi obcházel u zdi. Viděla jsem to," řekla jsem, přemýšlejíc, jak jsem mohla znít tak klidně a jistě, když i mým vlastním uším se to zdálo naprosto šílené.
"Býk je moje část," řekl a pak vypadal svou odpovědí tak překvapeně, jako jsem byla já svou otázkou.
"Bílý býk nebo černý?" zeptala jsem se.
"Jaké barvy byl můj stín?" opáčil.
Zamračila jsem se a podívala se na tmavý lidský stín.
"Černý, samozřejmě."
"Pak je můj býk černý," řekl. "Měla by ses vrátit do třídy. Neferet to přikázala."
"Zoey, je tam všechno v pořádku?"
Starkův hlas mě přiměl nadskočit. Otočila jsem hlavu, abych ho viděla ke mně rychle přicházet, luk s ozubeným šípem držel s rušivou nonšalancí ve své ruce.
"Jo, fajn," řekla jsem. "Aurox mi říkal, že musím jít do třídy."
Stark věnoval Auroxovi tvrdý pohled. "Nevěděl jsem, že jsi profesorem na téhle škole."
"Následuji Neferetin rozkaz," řekl Aurox.
Zněl stejně, jako než se ukázal Stark, ale jeho řeč těla se úplně změnila. Vypadal větší, agresivnější, víc nebezpečný.
Naštěstí, zvon, který signalizoval konec první hodiny, odbíjel. "Ach, jejda, vypadá to, že se na první hodinu nedostanu. Lepší se ale dostat na druhou hodinu včas." Obrátila jsem se zády k Auroxovi a šla ke Starkovi, provlékajíc mou ruku skrz jeho a říkajíc: "Doprovodíš mě na dramatické vyučování?"
"Rozhodně," řekl.
Ani jeden z nás Auroxovi nic neřekl.
"Děsí tě," řekl Stark, když jsme byli z Auroxova doslechu.
"Jo."
Stark otevřel dveře hlavní školní budovy a dlouhé chodby, která vedla do většiny našich učeben.
Byla rušná, plná mláďat měnících třídu, ale držel svůj hlas nízko a blízko mě, takže jsem ho mohla slyšet jen já. "Proč? Udělal něco?"
"Vrhal-"
Má slova zarazila vysoká, tmavovlasá upírka, vystupující z Neferetiny třídy a do haly před námi. Stark a já jsme se zastavili. Zpočátku bylo těžké uvěřit, koho vidím, a chtěla jsem si protřít oči, jako bych je mohla pročistit. Pak Stark přitiskl svou ruku přes srdce a hluboce se uklonil, vytrhávajíc mě z mého živého snu a následovala jsem jeho příklad, zatímco řekl: "Veselé setkání, Thanatos."
"Ach, Starku, Zoey, veselé setkání. Jsem ráda, když vidím, že oba vypadáte tak dobře."
"Co tady děláš?" zeptala jsem se mnohem víc bez obalu, než jsem měla.
Její tmavá obočí se zvedla, ale vypadala víc pobaveně než uraženě. "Jsem tady, protože Nejvyšší rada rozhodla, že velmi zvláštní mláďata," zastavila se a pohlédla na Starka, "a upíři zde zasluhují větší pozornost."
"Co to znamená?" zeptala jsem se. Děti chodící kolem nás v hale na nás zíraly a šeptaly. Viděla jsem Damiena vystrčit hlavu z jeho třídy a jeho ústa zformovat kolo, překvapené "Ooooh!" když uviděl Thanatos.
"To znamená, že pokud v pondělí zanedbáš svou první vyučovací hodinu, budeš pokárána Thanatos."
Neferet vyšla z otevřených dveří její třídy. Mluvila s ne více strohostí než normální učitel poučující dítě, které se ulilo z vyučování, ale její oči říkaly něco jiného. Cítila jsem napětí Starkova těla a moje myšlenka byla, že Temnota byla všude kolem ní.
"Věřím, že je Zoey dostatečně zralá, takže měla vynikající důvod dnes nepřijít do třídy." Thanatos se na Neferet usmála a její tón byl zjevně blahosklonný.
Neferetin obličej vypadal zmrazený. Její odpovídající úsměv vypadal křehký. "Také tomu věřím. Bude to, jak má být. V pondělí budeš mít na starost Zoey a ostatní speciální studenty, které zahrneš. K dispozici je volná třída dolů touto halou a na pravé straně. Teď, pokud mě omluvíte, musím se ujistit, že pokoj je připravený pro tvůj pobyt na neurčitou dobu."
"Samozřejmě, že tě omluvím a znovu se omlouvám za příjezd bez předchozího upozornění a opravdovou nevědomost, jak dlouho tady s vámi v krásné Tulské Škole noci budu. Tohle jsou jednoduše neobvyklé časy. Veselé setkání, veselé rozdělení a znovu veselé setkání, Neferet," řekla Thanatos.
Neferet si přitiskla ruku přes srdce a sklonila mírně hlavu, mumlajíc slova na rozloučenou, když spěchala pryč.
"Není ráda, že jsem tady," řekla Thanatos.
"Vědělas, že nebude," řekla jsem tiše. Během našeho času na Skye, Stark mi řekl, že měl spojence v Thanatos a to natolik, že on a zbytek mých přátel přijali upírku, která měla spříznění se smrtí, v jejich důvěru a řekli jí všechno, co věděli o Neferet.
Thanatos přikývla: "Věděla, i když jsem byla šťastný dobrovolník pro tuto misi. Velká rovnováha dobra a zla na tomto světě je v sázce a já věřím, že odpovědi mohou být nalezeny zde v této Škole noci."
Zvon začal odbíjet. "Ach, sakra!" řekla jsem a pak rychle dodala, "Omlouvám se. No, přijdu pozdě na vyučování."
"Splň dnes své vyučování, Zoey. Budu se těšit, že tě uvidím na první hodině v pondělí." Thanatos se usmála na Starka. "Mladý bojovníku, mám ve svém autě jen pár tašek. Můžeš mi prosím pomoci?"
"Jo, samozřejmě," řekl. Usmál se a zamával mi, když jsem si přitiskla ruku na srdce a uklonila se Thanatos, a pak jsem pelášila dolů halou a přikrčila se v dramatické třídě, posílajíc Erikovi Vážně se omlouvám pohled.
Přivřel na mě oči, ale naštěstí nic neříkal. Vlastně, hodně mě ignoroval a nechal mě sedět a zírat do prázdna a přemýšlet, jestli bych si přála, aby si hodiny pospíšily ke konci školy nebo bych se měla děsit, co přijde dál.
Trochu jsem se nakláněla k té děsící straně…
***
Dívala jsem se na jídlo na mém talíři a, i přes hloupý stres, který jsem cítila, jsem se usmála, "Špagety." Povzdechla jsem si opravdovým štěstím. "A hnědý pražený sýrový chleba s česnekem. Vážně, um."
"Já vím. Strašně se mi po tom jídle stýskalo." Stevie Rae se ušklíbla a posadila se tak, že Stark a já jsme sklouzli vedle ní a Rephaima. Všimla jsem si, že Rephaim měl ústa nacpaná a rychle žvýkal. Setkal se s mýma očima, usmál se a, ukazujíc příliš mnoho špaget, zamumlal, "To je dobré."
"Takže, jí ptáci špagety?" zeptala se Afrodita, když se usadila na lavičce naproti nám čtyřem.
"Není pták," řekla pevně Stevie Rae.
"Ne, v tento moment není," řekla Afrodita.
Damien přispěchal a šťouchl do Afrodity, která se na něj zamračila, ale posunula se. "Dobře, panebože. Umíral jsem, abych si s vámi promluvil, lidi. Co tady Thanatos dělá?"
"Hej, zkontroloval sis schránku v poslední době?" řekla Afrodita, mávajíc kolem kusem papíru, který vypadal velmi oficiálně a nově-jako-školní. "Můj odhad je, že dostanete stejný změněný rozvrh jako já. Podílnice-mozku mají jeden."
Dvojčata se k nám přidala. "Ukončete naše volání," řekla Shaunee.
"Jo, nesdílíme mozek. Sdílíme duši. To je odlišné," řekla Erin.
"Prosím, jako sdílení-duše je v pořádku?" Afrodita potřásla hlavou a protočila oči.
"V pondělí začíná Thanatos s vyučováním speciální třídy první hodinu," zasáhla jsem, než mohla začít světová válka. "Asi všichni budeme mít změny v rozvrhu."
"Já mám," řekl Rephaim s pusou stále plnou. "Zkontroloval jsem to předtím, než jsem šel na první hodinu."
"Ach, tohle tě tak zdrželo," řekl Damien. "Nechtěl jsem se ptát."
"Zdrželo?" řekla Stevie Rae. "Víš, že se na tebe profesoři rozzlobí, pokud se zpozdíš."
Rephaim se na mě podíval.
Já se podívala na něj.
Spolkl plnou pusu špaget. "Byl tady otec."
"Cože? Kalona? Tady?" Hlas Stevie Rae slova skoro zapištěl. Děti u nejbližšího stolu nám věnovaly zvědavé pohledy.
"To je pravda," řekla Afrodita, zvyšujíc hlas a vypadající typicky naštvaně. "Barcelona je místo, kde jsou nejlepší obchody s botami, ne tady. Vemte stopu, balíci." Pak naklonila hlavu a zašeptala, "Není dobrý nápad říkat o tom moc v publiku, což znamená kdekoliv kromě tunelů."
"Rephaime, jsi v pořádku?" zeptala se Stevie Rae mnohem tišším hlasem.
"Ano. Nebyl jsem sám. Zoey byla se mnou," odpověděl tiše.
Stevie rae překvapeně zamrkala. "Z?"
"Má pravdu. Byla jsem s ním celou dobu. Je to v pořádku. No, tak v pořádku, jak to může být, když Ten Kdo Nemůže Být Jmenován je zúčastněný," zašeptala jsem.
"Ach, do prdele. Tohle nejsou Bradavice," řekla Afrodita.
"Kéž by byly," řekla Erin.
Pak Shaunee udělala něco, co mě šokovalo hůř, než Kalonova návštěva. Nedělala ozvěnu svému dvojčeti. Místo toho, velmi milým, velmi ne-dvojčetovským hlasem řekla: "Stále o něj máš starost. Nemáš?"
Rephaim přikývl, jen trochu.
"Ségra? Bradavice?" řekla Erin, vypadajíc trochu ztraceně.
"Ségra, tohle je důležitější." Shauneiny oči našly znovu Rephaimovy. "Tátové jsou důležití."
"Nevěděla jsem, že jsi byla svému tátovi tak blízko," řekla Stevie Rae.
"Nejsem," řekla Shaunee. "To je důvod, proč chápu, jak jsou důležití. Mít někoho, kdo ti zaplatí jakoukoliv pozornost, neznamená, že si nepřeješ, aby to bylo jiné."
"Hm," řekla Erin, stále vypadajíc zmatená. "Nevěděla jsem, že tě to trápilo ségra."
Shaunee pokrčila rameny a tvářila se rozpačitě. "Nelíbí se mi o tom moc mluvit."
"Co chtěl?" zeptala se Erin Rephaima.
Rephaim se podíval na mě. "Ne, ne moc."
"Myslím, že Afrodita má pravdu. Musíme si o tom promluvit, když se nebudeme obávat, že nás někdo zaslechne. Teď pojďme doobědvat a pak si každý musí jít do schránek a zkontroluje změněný rozvrh, který obsahuje červená mláďata," řekla jsem.
"Dallasova skupina má svoje taky," řekla Afrodita. "Slyšela jsem je o tom mluvit na uměleckém vyučování."
Podívala jsem se na Stevie Rae. Její tvář přešla do opravdu bílé. "Budeme všichni s tebou," řekla jsem. "A Thanatos je mocná upírka, členka Nejvyšší rady. Nenechá je něco provést."
"Shekinah byla vůdkyní Nejvyšší rady a byla zabita její první den tady, pamatuješ?" řekla Stevie Rae.
"To byla Neferet a ne nějakým sprchová-taška klukem, červeným mládětem," řekla jsem.
"Ty holky mi jdou na nervy taky," řekla Afrodita. "Ta Nichole, děvce se musí vyrvat vlasy z kořínků, které jsou pravděpodobně jiné barvy, než zbytek toho bordelu, co má na hlavě."
"Nesnáším, když s tebou souhlasím," řekla Stevie Rae.
"No, balíku, i ty můžeš mít někdy pravdu."
"Můžeme teď přestat a sníst zbytek špaget?" řekla jsem. "Jsou tu jenom dvě další hodiny, pak se můžeme vrátit zpátky do skladiště a budeme mít celý víkend, abychom přišli na to, jak z tohohle ven."
"To je dobrý nápad," řekl Damien. "Další hodiny zkontroluju knihy a soubory na některé z otázek, které se snažíme zodpovědět. Dostal jsem povolení od profesorky Garmyové jít do mediálního centra během vyučování španělštiny. Jsem opravdu dobrý v konjugaci sloves a na to se dnes zaměří."
"Fuj," řekla jsem. Všichni (kormě Damiena) u stolu souhlasně přikývli na mé fuj ohledně konjugací, i když dvojčata vypadla ze synchronizace a Erin stále dávala Shaunee pohledy, které šly od zlosti ke zmatku a zase zpátky.
A to do značné míry shrnulo zbytek dne: matoucí, rozčilující a prostě fuj.
2024 ©