Škola noci 9-kapitolka 12

12. kapitola

Aurox

Auroxnásledoval jehokněžkuz profesorské budovyven do ubývajícíhovečerního slunce. I kdyžbyla zimaa slunce nehřálo apo pravdě řečenosvětla bylo už jen málo,přikrčila se, jako by jí působilo bolest. Sledoval ji, jak si natáhla kapuci svého zeleného pláště vícpřes hlavutak, aby plnězahalovala její tvář.

"Sluneční světlo!" Neferet to slovo vyslovila, jako by mělo hořkou chuť. "Měli by mi zaplatit za to, že musím na tentovýlet při slunečním svitu." Podívala se na něj předtím, než si nasadila tmavé, zrcadlové brýle. "Vlastně mi za to zaplatí."

"Ano, kněžko,"řeklautomaticky.

Povýšeně došla k velkému černému vozu, který se na její příkaz naučil řídit, stoupla si před dveře a čekala, až jí je otevře, což rychle udělal. Aurox si všiml, že i v denních hodinách Neferet vrhá stíny, které jsou neobyčejně tmavé. Tmavždy cestuje s ní, pomyslel si.

Poté, co nastoupil do vozu, stiskla tlačítko na zpětném zrcátkuahlas se zeptal: "Ano, Neferet, kam Vás můžeOnStar (navigace)dnes vzít?"

"Střední škola Willa Rogerse,Tulsa, Oklahoma," uvedlav reakci nahlas, a pak mu přikázala: "Přesně následuj jejich pokyny."

"Ano, kněžko,"bylojediné, co bylo zapotřebí, aby řekl.

* * *

Ve chvíli, kdy zaparkoval, Aurox se ocitl před budovu ze světlých cihel a opracovaného kamene, která lahodila jeho oku. Následoval Neferet dovnitř, první vstoupil do její zářící, široké chodby a byl překvapen tím, jaký měl na tom místě pocit. Bylo to, jako by ta budova vnímala. Měla příjemné akustické vlastnosti, které Aurox shledal překvapivě uklidňujícími. Ale jak je to možné? Jak by ho budova mohla přimět, aby něco cítil?

Byl tu jen jeden starší hlídač. Jak se blížil k Auroxovi a Neferet, šel pomalu a kulhal, více zvědavý a zdvořilý než opatrný.

"Můžu vám s něčím pomoct?"

"Ano, má škola podzemní prostory? Velké sklepy nebo tunelový systém?" zeptala se Neferet, stáhla si kapuci a sundala tmavé brýle.

Hlídačovy oči se rozšířily nejprve nad její krásou, a pak se zaměřily na její safírově zbarvené tetování.

"Máme v podzemí nějaké staré tunely, které ve skutečnosti nebyly používány od dob protibombových krytů. To je něco jako dnešní podzemní úkryty před tornádem. Proč se - "

"Jak se dostaneme do tunelů?" přerušila ho Neferet.

"Je mi líto, potřeboval bych získat správní povolení na -"

"To nebude nutné." Tentokrát ke svým slovům přidala svůdný úsměv. "Jen sestavuji historické informace o školní budově. Tunely jsou stále dostupné, že?"

Ten člověk vypadal stejně zmateně její otázkou, jako byl oslněn jejím úsměvem. "Ach, ano. Je snadné se tam dostat. Stačí sledovat tuhle hlavní chodbu, dokud neminete knihovnu." Ukázal od nich doprava. "Schodiště je v rohu protínajících se chodeb. Vezměte to po schodech dolů. Přístup je přes starou hudební učebnu a pak asi v polovině další chodby vpravo. Dostal jsem tady univerzální klíč. Nepředpokládám, že by to někomu vadilo, kdybych vás tam vzal to omrknout. Není to, jako kdyby právě probíhaly hodiny nebo - "

"Zneškodni ho, ale nezabíjej," přikázala Neferet. "Jo, a dej mi ten klíč."

Auroxho udeřiltak silně, až upadl do bezvědomí. Nevěřil, že je starýmuž mrtvý, ale jistý sinebyl. Nebylčas nakontrolu. PodalNeferetcinkající klíčea ta začala spěchatve směru, který jimmužnerozumně ukázal. Zastavila se, když došla k velké místnostipo levé straně a letmo pohlédla okénky zavřených dveří. Auroxse podívals ní.Byla toelegantní místnost.Velké,dekorativní lustry visely nadstoly a knihovnami.

Zvláštní, žeAurox zevnitř vnímal očekávanoukvalitu.

"Knihovna," řekla. "Všechna tahle architektura ve stylu Art Decoje pro lidskéteenagery naprostým mrháním." Neferet zavrhla krásu a majestátnost budovy. Kývla ke křížícím se chodbám před nimi.

"Tohle je správnácesta."

Téměřneochotně jiAurox následoval.

"Tatoškola,stejně jako Škola noci je škola?" Aurox musel vyslovit některou z otázek, které mu kroužilymyslí.

Neferet na něj ani nepohlédla. "Tohle je lidská škola - veřejná škola. Nejako Škola noci." Drobně se otřásla."V podstatě vidím hormonya testosteron. Proč se ptáš?"

"Jsemjenzvědavý," řekl.

Krátce se na něj podívala: "Nejsi."

"Ano, kněžko,"řekl tiše.

Proplétali se dál klidnou budovou a chodeb se méně a méně dotýkala sluneční záře. Stíny kolem Neferet se rozvířily, jak se zastavila předdveřmi s namalovanými notami. "To je ono," řekla, když odemykala dveře avstoupila došpinavého prostoru, který byl cítit prachema zanedbaností. Nalevo byla místnostplná kovových stojanůa židlí. Před nimibyla zaneřáděná oblast, kterávedlado většítmy. Neferetzaváhala a vydalahluboký frustrovaný zvuk. " To hledání mě unavuje."

Neferetzvedlapravou ruku, přitisklaostrýnehet levého prostředníčkuna svou dlaň, drobným říznutím otevřela zranění, ze kterého ukápla rudá.

"Na rudou vám přikazuji mě vést,

vaší platbou bude má krev."

S pocitemokouzlenísledovalAurox Temnotu, jak vypustila stíny, které zahalily Neferetstejně jakorohy místnosti.Pátravéúponkyse plazilyk ní. Obtočily se kolem jejího těla, plazily se jí po kůži ke krvi, která se shromáždilav její dlani. Tam se Temnota krmila a Neferet se roztřáslaa sténala jakoby v bolestech, ale přesto kněžkanezavřela svoji ruku. Neodtáhla se. To přiměloAuroxe cítit. Částz nějpocítilavzrušení, jak očekával příchod bitvy a vítalvztek asílu, kteréby bitvavyvolala. Ale jeho další část cítilaodpor. Temnotapulsovala kolem Neferet, zlomyslná, lepkaváa nebezpečná. Auroxpřemýšlel nad těmi různýmipocity, kdyžNeferet setřásla úponkya olízla siránu, která se ihnedzavřela.

"Už máš krev.

Teď mě veď."

Monotónní rýmNeferetina kouzla přejel přes Auroxe svou silou a on se zachvěl, jak se Temnota svíjelaa nechala poletovattenképásky, které byly černějšínežnoc, když je měsíc v novu, jako ukazatel cesty.

"Pojď," řeklaNeferet.

Auroxudělal, co mubylo přikázáno.

Následovali pásky Temnoty do zdánlivě opuštěné chodby, která se začala svažovat dolů a dolů, jako do tunelů. Nakonec dorazili do místa, které se rozšířilo a skončilo. Tam se Neferet zastavila.

Aurox je ucítil dřív, než je spatřil. Jejich zápach byl hnusný, zkažený, špinavý. Smrt, pomyslel si. Jsou cítit jako smrt.

"Nepřijatelné," řekla po nádechu rozzlobeně Neferet. "Naprosto nepřijatelné." Vešla do podzemní místnosti, došla ke zdi a otočila vypínačem. Jediná holá žárovka vrhala nezdravě žluté světlo.

Aurox si pomyslel, že to vypadá jako hnízdo.

Matrace se hromadily jedna za druhou. Těla byla stočená jedno vedle druhého pod přikrývkami. Někteří byli nazí. Někteří z nich byli oblečeni. Bylo těžké poznat, kde jeden končil a další začínal. Jedna hlava se zvedla. Upírovo tetování bylo červené a nápadně se podobalo chapadlům Temnoty, která vedla k němu. Jeho pohled byl tvrdý. Jeho hlas rozzlobený.

"Kurtisi, postarej se o každého, kdo nás otravuje."

Velký kopec se pohyboval pomalu a silné široké čelo se objevilo na druhém konci hnízda. Tenhle měl na čele červený obrys půlměsíce - mládě.

"Vždyť je ještě den. Jen začaruj s elektřinou nebo tak něco a -"

"A co?" hlas Neferet byl jako led. "Kurtisi, tys byl před smrtí hloupý a nemotorný. Teď jsi hloupý a nemotorný a smrdíš." Neferet pohlédla na Auroxe. "Hoď ho ke zdi."

Aurox se rozhýbal, aby splnil její přání, ale pomalu a dával tak mláděti čas pocítit strach. Aurox se krmil z toho strachu, a jak se jeho tělo měnilo, rostlo v něco jiného, ​​něco silnějšího, počáteční strach mláděte se měnil, rostl, až přerostl do skutečné hrůzy. S řevem Aurox zvedl chlapce z jeho hnízda a hodil ho ke zdi. Ozval se nechutný praskavý zvuk a chlapec zůstal nehybně ležet.

"Páni! Ouha! Počkej chvíli. Neferet! Nevěděl jsem, že jsi to ty." červený upír vstal, bez košile, ruce zvednuté, tváří ke kněžce. Aurox cítil jeho strach. Ten cítil dobře.

Udělal krok směrem k upírovi. Jeho kopyta zazvonila o studenou betonovou podlahu.

"Zůstaň stát, Auroxi," přikázala Neferet. Obrátila se k němu zády a soustředila se na upíra a jeho hnízdo. "Opravdu věříš, že se přede mnou můžete ukrýt, Dallasi?"

"Neskrýval jsem se před tebou! Nevěděl jsem, co mám dělat, kde tě najít."

"Nelži mi." Neferetin hlas byl jemný a v té jemnosti Aurox slyšel černé, nekonečné nebezpečí.

"Nikdy mi nelži."

"Dobře, dobře. Omlouvám se," řekl spěšně upír. "Asi jsem nepřemýšlel."

Hnízdo mláďat bylo vzrušené, probuzené tím, jak spolu jejich upír a Neferet mluvili a Aurox teď mohl vidět tváře s očima navrch hlavy, jak se strachem zírají z Neferet na něj.

Toužil zničit ty tváře zírající na jeho kopyta.

Z hnízda se ozval chrčivý kašel.

Neferet se ušklíbla. "Kolik vás tady je?"

"Potom co jsme bojovali se Zoey a těmi jejími kretény, z depa nás kromě mě odešlo deset." Letmo pohlédl na Kurtise. "A on."

"Není mrtvý. Zatím," řekla Neferet. "Takže je tady jedenáct mláďat a jeden upír. Kolik z tvých mláďat začalo kašlat?"

Dallas pokrčil rameny. "Dva, možná tři."

"Je jich tady příliš mnoho. Musí kolem sebe mít upíry nebo zemřou. Znovu," dodala s krutým úsměvem.

Auroxe zaplavilo z hnízda mláďat mnohem více strachu. Zaskřípal zuby, jak bojoval s nutkáním se z něj nakrmit.

"Budeš za námi chodit? Stejně jako dřív?"

"Ne. Změnila jsem plány. Je na čase, abyste se ke mně připojili. Každý z vás se připojí."

"Chceš říct, že ve Škole noci? To je nemožné. Nejsme to, co jsme bývali, a nechceme - "

"Co chcete, pro mě nemá žádný význam, pokud mě posloucháte. A pokud mě nechcete poslouchat, zemřete."

Zdálo se, že se upír postavil rovněji. Jeho hněv hořel jasněji, stejně jako jediná žárovka.

"Nechci umřít. Už jsem se proměnil. Někteří z nich by mohli," ukázal na mláďata, která se mu všechna krčila u nohou, "ale říkám, že je tu právo silnějšího."

"Nejsi tak chytrý, jak jsem si pamatovala, Dallasi. Nech mě mluvit jasně a jednoduše, takže mi i ty můžeš rozumět: Pokud mě ty a tvá mláďata nebudou poslouchat, budeš první, kdo zemře. Můj netvor tě zabije. Teď. Nebo kdykoliv mu to přikážu. Vyber si."

Světlo žárovky se ztlumilo. "Rozhodl jsem se tě poslouchat," řekl Dallas.

"Moudrá volba. Chci, abyste se umyli a vrátili se do Školy noci včas na dnešní vyučování."

"Ale jak?"

"Použijte školní sprchy, smyjte ze sebe ten zápach. Ukradněte oblečení. Čisté oblečení. Nebo ho kupte. V půl osmé, těsně před zahájením vyučování, na vás bude čekat autobus Školy noci na ulici u východního vchodu do Tulské univerzity. Nastoupíte do něj. Budete pokračovat ve výuce. Budete spát ve Škole noci." Neferet se odmlčela a mávla rukou. "Nechám zakrýt okna nebo otevřít suterén nebo něco. Ale budete žít ve Škole noci."

"Jak budeme uspokojovat náš hlad?"

"Opatrně. A to, co nemůžete uspokojit opatrně, budete kontrolovat, alespoň dokud se svět neobrátí a nezmění, aby přijal vaše potřeby."

"Já to nechápu! Proč nás tam ještě chcete?"

"Rephaim, krakoun, kterého si ani jednou nedokázal zabít, byl obdařen lidskou podobou během noci a pářil se se Stevie Rae. Má povoleno navštěvovat Školu noci, spolu s Afroditou a dalšími červenými mláďaty - s mláďaty Stevie Rae."

"Předpokládám, že bych měl chodit do školy s ním? A s ní? Společně?"

Žárovka znovu jasně zazářila.

"Nenávidíš je, že?"

"Ano."

"Dobře. To je důvod, proč tě tam chci - vás všechny chci."

"Protože je nenávidíme?"

"Ne, kvůli tomu, co tvá nenávist, mnou řízená, způsobí," řekla.

"A to je co?" Zeptal se.

Neferet usmála. "Chaos".