Rephaim
Chvíli před tím, než se před ním objevil jeho otec, se vzduch kolem něj se změnil. Věděl, že když se tohle stalo, tak se otec vrátil z jiného světa. Jak by to taky nemohl vědět, že? Byl se Stevie Rae. Cítil, že je Zoey opět v pořádku, stejně jako jeho otec.
Stevie Rae....bylo to nejméně čtrnáct dní od chvíle co byl v její přítomnosti, co s ní mluvil, co se jí dotkl, a zdálo se, že jejich společně strávený čas bude navěky. I kdyby žil dalších sto let, nikdy by nezapomněl, co se mezi nimi odehrálo předtím, než se otec vrátil do této oblasti. Ten odraz lidského chlapce ve fontáně byl jeho. Nedávalo to racionální smysl, ale byla to pravda. Už se dotkl Stevie Rae a představoval si jen tlukot srdce v době, kdy byl s ní.
Mohl by ji milovat.
Mohl by ji chránit.
Mohl by si vybrat světlo nad tmou. Ale to, co by mohlo být, nebyla realita - nemohl to mít. Narodil se z nenávisti a touhy, bolesti a tmy. Byl monstrum. Nebyl člověk. Ne nesmrtelný. Ne zvíře. Monstrum. Monstra nemají sny. Monstra netouží po ničem jiném, než po krvi a ničení. Monstra nevěděla - nemohla vědět - co je to láska nebo štěstí, protože s touto schopností nebyly vytvořeny. Jak je tedy možné, že mu chybí? Proč cítí v duší hroznou prázdnotu, když nebyl s ní? Proč bez ní cítí, jako by žil jen částečně? A proč touží být lepší, silnější, moudřejší a dobrý, opravdu jen pro ni dobrý.
Zbláznil se? Rephaim přecházel sem a tam po střeše opuštěného Gilcreaského muzea. Bylo po půlnoci, a proto bylo muzeum klidné, Ale vzhledem k tomu, že ledová bouře ustala, začalo být toto místo stále nabitější a nabitější lidmi v denních hodinách.
Budu muset odejít a najít si jiné míst. Bezpečnější místo. Měl bych opustit Tulsu a udělat si pevnost někde v přírodě této obrovské země. Věděl, že by to bylo moudré a racionální, kdyby to udělal, ale něco mu říkalo, že zde musí zůstat. Říkal si, že prostě jen doufá, že se jeho otec vrátí k sobě, tak by se také vrátil do Tulsy a že tu na něj prostě jen čeká, až se vrátí, aby mu mohl sloužit. Ale v hloubi duše znal pravdu. Nechtěl opustit toto místo protože Stevie Rae byla tady, a i když si nemohl dovolit, aby ho navštívila, pořád byli blízko, na dosah, kdyby se jen opovážil. Když byl uprostřed svého sebeobviňování, vzduch kolem něj se změnil na těžký, silný a s nesmrtelnou mocí, kterou Rephaim viděl na vlastní oči. Něco se k němu táhlo, jakoby síla, která se vznášela v noci, se k němu připojila a použila ho jako kotvu, aby se k němu dostala blíže. Rephaim se zapřel, fyzicky i duševně se soustředil na nesmrtelnou magii a ochotně přijímal spojení, ne opečovávání, protože to bylo bolestivé a vyčerpávající, až ho naplnily dusivé vlny klaustrofobie. Noční obloha nad ním se ztmavila. Ničivý vítr mlátil do Rephaima. Ale krakoun trval na svém. Když se Kalona, nádherně okřídlený a nesmrtelný otec a padlý bojovník Nyx, snesl z nebe a přistál před ním, Rephaim automaticky poklekl skládajíc tím svou oddanost.
"Byl jsem překvapený, když jsem cítil, že si zde zůstal," řekl Kalona, aniž by mu dal povolení vstát. "Proč si za mnou nepřiletěl do Itálie?" Se stále skloněnou hlavou Rephaim odpověděl: "Byl jsem smrtelně zraněn. Teprve nedávno jsem se zotavil. Myslel jsem, že by bylo moudré na vás počkat."
"Zraněn? Ano, vzpomínám si. Výstřel a padal si z nebe. Můžeš se zvednout Rephaime."
"Děkuji vám, otče," Rephaim se zvedl a stát tváří v tvář svému otci. Byl rád, že ho emoce nezradily tak snadno. Kalona vypadal, jako kdyby byl nemocný. Jeho bronzová pleť měla nažloutlý odstín. Jeho neobvykle jantarové oči měly ve stínu tmavě kruhy. Dokonce vypadal hubený.
"Jste v pořádku, otče?"
"Samozřejmě, že jsem v pořádku, vždyť jsem nesmrtelný," odsekl. Pak si povzdechl a přejel si rukou po unavené tváři. "Držela mě uvnitř země. Už jsem byl zraněný, ale chyceny tak, že moje zotavení po takovém vydání bylo nemožné - a protože bylo pomalé."
"Tak to Neferet vás chytila?" Rephaim opatrně držel svůj tón neutrální.
"To ano, ale já jsem nemohl být tak snadno uvězněný, protože Zoey Redbirdová napadla mého ducha," řekl hořce.
"Přesto jste zpět " řekl Rephaim.
"To ona!" zařval Kalona tyčící se nad svým synem a tím mu způsobil, že Rephaim před ním ustupoval. Ale stejně tak rychle, jak jeho vztek explodoval, tak selhal a znovu byl unavený. Zhluboka vyfoukl, nadechl se a rozumnějším hlasem opakoval: "Ano, Zoey žije, i když věřím, že jí navždy změní zkušenost z Onoho světa." Kalona se zahleděl do noci. "Každý, kdo tráví čas v Nyxině světě je tím ovlivněn."
"Takže Nyx vám umožnila vstoupit na Onen svět?" Rephaim nemohl tuto otázku zastavit. Připravil se na pokárání, ale když Kalona promluvil, jeho hlas byl sebepozorující, téměř jemný. "Ona. A já jsem jí viděl. Na chvíli. Krátce. Bylo to kvůli bohynině zásahu, že zatracený Stark ještě chodí a dýchá na zemi."
"Stark šel pro Zoey na Onen svět a žije?"
"Žije, i když by neměl," když Kalona mluvil, mimoděk si třel skvrnu na prsou, na srdci. "Myslím, že zásah těch býků má co dočinění s jeho přežitím."
"Černý a bílý býk? Temnota a Světlo?" Rephaimův ochutnal žluči strachu na zadní straně krku, když si vzpomněl a kluzce děsivého bílého býka, nekonečné zlo v jeho očích a tu rozžhavenou bolest, kterou mu způsobil. "Co je ti?" Kalona probodl vnímavým pohledem svého syna. "proč takhle vypadáš?"
"Objevili se tady v Tulse, více než před týdnem."
"Co je sem přivedlo?" Rephaim zaváhal a tlukot v jeho srdci byl bolestný. Co mohl přiznat? Co by řekl?
"Rephaime mluv!"
"Byla to červená upíří velekněžka. Vyvolala přítomnost býků. Byl to bílý býk, který jí dal radu, jak pomoci Starkovi na Onen svět."
"Jak to víš?" Kalonův hlas byl jako smrt.
"Byl jsem svědkem části vyvolání. Byl jsem zraněný tak špatně, že jsem nevěřil, že budu ještě někdy žít, že budu létat. Když se bílý býk objevil, tak mě posílil a přitáhl si mě k sobě. To bylo místo, kde jsem sledoval Červenou."
"Ty jsi byl vyléčený a nechytil jsi ji? Nezastavil si se, předtím, než se mohla vrátit do Školy noci a pomoci Starkovi?"
"Nemohl jsem ji zastavit. Černý býk se objevil, zahnal Temnotu a chránil Červenou, řekl upřímně. "Od té doby jsem zde. Čekal jsem na vás." Kalona zíral na svého syna. Rephaim se pevně setkal s jeho pohledem. Kalona pomalu přikývl. "Je dobře, že jsi tu na mě počkal. Je tady toho hodně nedoděláno. Zdejší Škola noci bude brzy patřit Tsi Sgili."
"Neferet se také vrátila? Vysoká rada ji nezadržela?" Kalona se zasmál. "Vysoká rada se skládá z naivních hlupáků. Tsi Sgili mě obvinila z nedávných událostí, potrestala mě veřejným bičováním a pak mě od sebe odehnala. Rada byla spokojená."
Šokovaný Rephaim zavrtěl hlavou. Hlas jeho otce byl téměř vtipný, ale jeho pohled byl temný a jeho tělo velmi oslabené a zraněné.
"Otče já to nechápu. Uvázaný? Máte povoleno Neferet na -" S rychlostí nesmrtelného se Kalonova ruka objevila na Rephaimově krku. Obrovský krakoun se odlepil od země, jakoby byl lehčí než jediné jeho štíhlé, černé pírko. "Nedělej tu chybu, že věříš, že proto, že jsem zraněný jsem také slabý."
"Já bych to neudělal," Rephaimův hlas byl o něco více dusivě syčivý. Jejich tváře byly těsně u sebe. Kalonovo jantarové oči rozzlobeně žhnuly.
"Otče," Rephaim zalapal po dechu. "Myslel jsem otb ez urážky." Kalona ho pustil a Rephaim se zhroutil u jeho nohou. Nesmtelný zvedl hlavu a nastavil náruč, jakoby chtěl vzít nebe k sobě. "Pořád mě vězní!" vykřikl. Rephaim načerpak vzduch a podrbal se na krku. Pak pronilkla skrz otcova slova zmatek v jeho mysli a podíval se na něj. Obličej nesmrtelného byl zkroucený, jakoby byl v křeči. A jeho oči byly starší. Rephaim pomalu vstal a opatrně se k němu přiblížil. "Co udělala?" Kalonovy paže klesly k bokům, ale jeho tvář zůstala natočená k nebi. "Dal jsem jí svůj slib, že zničím Zoey Redbirdovou, rodící se velekněžku. Porušil jsem slib. Rephaimova krev byla chladná. "Za nesplnění přísahy následuje trest." Neformoval to jako otázku, ale Kalona přikývl. "Ano"
"Co je to, co dlužíte Neferet?"
"Ona drží vládu nad mým duchem tak dlouho, jak jsem nesmrtelný."
"U všech bohů a bohyň, pak jsme tedy oba prohráli." Rephaim nemohl tato slova zastavit.
Kalona se k němu obrátil a on viděl, že šibalský lesk v očích nahradil vztek. "Neferet byla nesmrtelná méně než dech tohoto času. Byl jsem tak na nespočetně dlouho let. Pokud existuje jedna lekce, kterou jsem se v průběhu svého života naučil, tak je to ta, že nic není nerozbitné. Nic. Srdce není nejsilnější, duše není nejčistší stejně jako má přísaha."
"Víte, jak zlomit její nadvládu nad vámi?"
"Ne. Ale vím, že když jsem jí dal to, co si přeje většina, bude zmatená, když zjistím, jak se vymanit z její přísahy."
"Otče, řekl. "Vždy existují důsledky pro zlomení přísahy. Nešlo by se jednoduše zavázat někomu jinému, abyste tuto přísahu zlomil?"
"Já si nemyslím, že proto bych rád zaplatil za Neferetinu nadvládu." Chladný tón Kalonova hlasu způsobil, že Rephaimovi začalo vysychat v krku. Věděl, že když se jeho otec dostane do situace jako je takto, tak jediná věc, kterou by mohl udělat, je dohodnou se s ním, pomoci mu najít to, co hledá, teď, když je bouře tiše a tupě na Kalonově straně. Byl zvyklý na to, že Kalona má nestálé emoce. Na co ale nebyl zvyklý, byl pocit rozmrzelosti, který měl z něj. Rephaimova si všiml, že Kalona studuje jeho pohled. Krakoun si odkašlal a řekl, co věděl, že jeho otec chce a očekává slyšet. "Co je to, po čem Neferet nejvíce touží a jak jí to můžeme dát?" Kalonův výraz se trochu uvolnil. "Tsi Sgili nejvíce touží po nadvládě nad lidmi. Dáme jí to tím, že jí pomůžeme ji začít válku mezi lidmi a upíry. Ona si myslí, že použije válku jako omluvu za zničení Vysoké rady. Pryč s nimi. Upíří společnost nebude v pořádku a Neferet, která se bude obhajovat v titulu vtělená Nyx, bude vládnout."
"Ale upíři jsou příliš racionální a civilizovaní na válku s lidmi. Myslím, že by odstoupili předtím, než by začali vůbec bojovat.
To platí pro většinu upírů, ale zapomínáš na nové druhy, které Tsi Sgili vytvořila. Zdá se, že nemají stejné schopnosti.
"Červená mláďata," řekl Rephaim.
"Oh, ale jsi si jistý, že jsou všichni mláďata? Slyšel jsem, že další z chlapců se změnil. A pak je tu nová Červená velekněžka. Nejsem si jistý, že je oddaná světlu stejně jako její kamarádka Zoey." Rephaim se cítil, jakoby se mu právě obří pěst blížila k srdci. "Červená vyvolala černého býka - projev světla. Nemyslím si, že ona by mohla být odkloněna od bohyniny cesty."
"Říkal jsi, že vykouzlila i býka Temnoty, ne?"
"Z toho co jsem zpozoroval tak nevyvolala Temnotu úmyslně." Kalona se zasmál. "Neferet mi řekla, že Stevie Rae byla docela jiná, když byl prvně vzkříšená. Červená si libovala v Temnotě!"
"A pak se změnila jako Stark. Nyní jsou věrní Nyx."
"Ne, Stark se zavázal Zoey Redbirdové. Nevěřím, že Červená by něco takového udělala."
Rephaim opatrně mlčel. "Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc se mi líbí nápad, že se Neferet dostane k moci. Požijeme-li někoho z jejich blízkých. Ano, to se mi moc líbí. Moc." Rephaim se snažil vytřídit ve své mysli přes směs paniky, strachu a chaosu a snažil se vyvolat reakci, která by mohla odvrátit Kalonu z jeho snahy o Stevie Rae, když se vzduch kolem nich zavlnil a změnil. Stíny ve stínech se začaly krátce, ale nadšeně třást. Jeho tázavé oči se přesunuly z Temnoty, třepetající se na střeše, na jeho otce. Kalona přikývl a ponuře se usmál. "Tsi Sgili zaplatila svůj dluh Temnotě, když obětovala život nevinného, který nemohl být zkažený." Rephaimova krev mu bušila v uších a na okamžik se divoce a neuvěřitelně bál o Stevie Rae. A pak si uvědomil, že ona nemohla být ten, koho Neferet obětovala, protože ona byla poskvrněna Temnotou. Na chvíli se přestal o ni obávat. "Kdo je ten, koho Neferet obětovala?" Rephaimův hlas byl tak rozrušený úlevou, že ta slova říkal bez přemýšlení. "Co by se tím pro tebe změnilo, kdyby si to zjistil?" Rephaimova mysl se znovu vrátila do reality. "Jsem jen zvědavý."
"Cítím, že si se změnil, můj synu." Rephaimse pevně setkal s jeho pohledem. "Byl jsem blízko smrti, otče. Byla to trpká zkušenost. Musíte si uvědomit, že jsem sdílel opatření na své nesmrtelnosti. Zbytek mě je lidský, a proto jsem smrtelník." Kalona krátce přikývl na potvrzení. "Já jsem zapomněl, že je v tobě i oslabené lidstvo."
"Úmrtnost, nikoli lidskost. Nejsem člověk," řekl hořce. Kalona si ho prohlížel. "Jak se ti podařilo přežít tvé rány?" Rephaim se odvrátil od svého otce a odpověděl tak pravdivě, jak jen to šlo. "Nejsem si úplně jistý, jak nebo proč jsem přežil." Nikdy nepochopím, proč mě Stevie Rae zachránila, pomyslel si tiše. "Hodně z této doby pro mě není důležité."
"Jak není důležité? Proto jsi zřejmě přežil, abys mi sloužil."
"Ano otče," řekl automaticky. Pak pokryl beznaděj v jeho hlase a dodal: "A musím vám říci, jako váš sluha, že tady nemůžeme zůstat."
Kalona zvedl tázavě obočí. "Co to říkáš?"
"Toto místo," rukou přehnal kolem, aby poukázal na vše kolem nich. "V současnosti je tu příliš mnoho lidí, protože led je pryč. Nemůžeme tu zůstat." Rephaim se zhluboka nadechl a pokračoval. "Možná by bylo nejmoudřejší pro tebe i pro mě odejít na nějaký čas z Tulsy."
"Samozřejmě, že nemůžeme Tulsu opustit. Už jsem ti vysvětlil, že musím odvést Tsi Sgili, abych se od ní mohl osvobodit. To jde nejlépe provést zde pomocí Červené a jejich mláďat. Ale ty jsi správně poznamenal, že toto místo pro nás není vhodné."
"Pak tedy neopustíme město, dokud se nám nepodaří najít lepší místo?"
"Proč stále trváš na tom, že odejdeme oryč odsud, když je naprosto jasné, že tu musíme zůstat?"
Rephaim se zhluboka nadechl a řekl jen: "toto město mě unavuje."
"Tak využij rezervy síly, které máš v sobě ode mne jako dědictví z mé krve!" Kalona přikázal, jasně rozzlobený. "My zůstaneme v Tulse tak dlouho, jak dlouho budu potřebovat na dosažení mého cíle. Neferet se již zabývá tím, kde bych měl zůstat. Žádá, aby mě měla blízko, ale ví, že nesmím být vidět. Alespoň prozatím." Kalona zastavil, ale důkladná grimasa jasného hněvu nad ním jen dokazovala, jak moc nemá rád, když ho Neferet tolik ovládá. "Dnes v noci se budeme pohybovat, aby Neferet získala budovu. Brzy začne lovit červená mláďata, a jejich velekněžku." Kalonův pohled se přesunul na jeho křídlo. "Jsi schopen znovu létat, že?"
"Jsem, otče."
"Tak dost zbytečných řečí. Pojďme vzlétnout, ať začneme stoupat směrem k naší budoucnosti a naši svobodě." Roztáhl svá obrovská křídla a seskočil ze střechy opuštěného Gilcreaského muzea. Rephaim váhal. Snažil se myslet na dýchání a pochopit, co se chystá udělat. Z rohu střechy blikal obrázek a malý blonďatý duch, který ho pronásledoval od té chvíle, co sem přišel polámaný a krvácející.
"Nemůžeš nechat tvého otce, aby jí ublížil, že ne?"
"Tak naposledy. Odejdi, zjevení," řekl Rephaim, když roztáhl svá křídla a chystal se následovat svého otce.
"Musíš pomoci Stevie Rae."
Rephaim na ni vyjel. "Proč musím? Jsem monstrum. Nemůže pro mě nic znamenat."
Dítě se usmálo. "Příliš pozdě, když už nic neznamená. Navíc je tu další důvod, proč by si jí měl pomoci."
"Proč?" zeptal se Rephaim unaveně.
"Vzhledem k tomu, že nejsi celý monstrum. Jsi z části kluk a to znamená, že jednoho dne zemřeš. Když zemřeš, je tu je jedna věc, kterou si smíš vzít navěky."
"A co je to?"
Její úsměv byl zářivý. "Láska, hlupáčku! Můžeš si vzít sebou lásku. Tak vidíš, musíš ji zachránit nebo budeš litovat na věky věků."
Rephaim se díval na dívku. "Děkuji," řekl tiše před tím, než se zahalil do tmy.
2024 ©