Refaim
Krakoun padal ze sedmnáctého patra střešního apartmá budovy Mayo. Prudce mávl křídly a vznesl se nad centrum města, jeho tmavé peří ho dělalo téměř neviditelné.
Jako by si ho lidé někdy mohli všimnout, ubohé pozemské bytosti. Zvláštní, že
i když Stevie Rae byla také člověk- přízemní, nikdy na ni takto nemyslel.
Stevie Rae... Chvíli váhal. Jeho rychlost se zpomalila. Myslel na ni. Musel se dostat pryč a utřídit si své vlastní myšlenky. Otec nesmí uhádnout, co je v něm v nepořádku. A neví, co může Neferet vědět.
Refaim zavřel svou mysl pro všechno kromě noční oblohy a záměrně udělal dlouhý, pomalý kruh. Kdyby se tak Kalona vzepřel Neferet a připojil se k němu. Věděl, kde má hledat, otočil se na severovýchod ke starému Tulskému depu a pak na Wil Rogers kolem střední školy a viděl, jaké násilí tady v poslední době způsobil onen gang.
Souhlasil s Neferet, že příčinou útoků jsou s největší pravděpodobností uprchlá červená mláďata. To bylo ale vše s čím s Neferet souhlasil.
Refaim letěl nehlučně a rychle, minul skladiště budovy. Kroužil a používal své ostré vidění, hledal sebemenší pohyb, který by mohl prozradit přítomnost jakýchkoli upírů ať červených nebo modrých. Studoval budovy s podivnou směsí očekávání a znechucení. Co by udělal, kdyby znovu přišla Stevie Rae a kultivovaný mláďata do suterénu a labyrintu řady tunelů
pod ním pro ostatní mláďata?
By byl schopen mlčet a zůstat neviditelný na noční obloze, nebo by se nechal unést a pomohl ji?
Než si stačil zformulovat odpověď, přiletěl tam: nemusel učinit žádné rozhodnutí. Stevie Rae tam nebyla. Věděl to, už byl blízko. S dlouhým výdechem se neslyšně snesl na střechu vozovny.
Nakonec začal přemýšlet o strašlivé lavině událostí, která začaly tento den. Refaim složil
pevně křídla na zádech.
TSI Sgili rozhoduje o jeho osudu, a to může zničit Refaimův svět. Otec chce použít Stevie Rae ve své válce s Neferet o vládu nad svým duchem. Otec by použil kohokoliv, jen aby vyhrál tuto válku. Ve chvíli, kdy si Refaim myslel, že by okamžitě a automaticky odmítnul, tak jak by to určitě udělal dříve, si uvědomil, že mu Stevie Rae vstoupila do života a tím ho změnila.
"Změnila můj život?" usmál se Refaim. "Spíš vstoupila do mé duše a mého těla. "
Odmlčel se a vzpomněl si, jak se cítil krásně a čistě, díky energii která ho uzdravila, když vycházela ze země. Zavrtěl hlavou. "Nejde to," řekl do noci. "Mé místo není s ní, to je nemožné. Mé místo je tak jako vždy vedle mého otce v temnotě. "
Refaim se díval dolů na své ruce, spočívající na zrezivělém kraji kovové mříže. On nebyl muž ani upír, nesmrtelný nebo člověk. Byl monstrum.
Ale to neznamená, že se bude nečinně dívat na to, jak zneužívá TSI Sgili nebo jeho otec Stevie Rae? Nebo ještě hůře, mohl by se zúčastnit a chytit ji?
Ona by mě nezradila. I když bych ji chytil, Stevie Rae by nezradila naše spojení.
Stále hleděl na ruku, když si Refaim náhle uvědomil, kde to vlastně stojí, na kterém roštu spočívá jeho ruka, a trhl sebou zpátky. To právě zde zatoulaná červená mláďata uvěznila Stevie Rae, a zde málem přišla o život, a byla tak smrtelně raněná, že ji dovolil se z něj napít... Otisklase s ním...
"Ach bože, kdybych to mohl vzít zpátky," křikl tiše do nebe.
Tato slova vířila kolem něj, opakovala se a zeslabovala. Klesla mu ramena a sklonil hlavou, když rukou uhladil povrch hrubé železné mříže. "Co mám dělat?" Zašeptal Refaim.
Žádná odpověď nepřišla, ale stejně žádnou nečekal. Místo toho vytáhl, bouchl do želené mříže.
"Udělám to, co jsem vždycky dělat. Budu plnit příkazy svého otce. Pokud to půjde, budu se u toho snažit ochránit Stevie Rae, pak budiž. Když ji nedokážu ochránit, pak budiž. Mé cesty
nejsou v mých rukou. Nemohu to teď řešit. "Jeho hlas zněl tvrdě a studeně jako noc, ale jeho srdce bylo teplé, jako by to co řekl, rozproudilo jeho krev.
Bez váhání, seskočil Rephaim ze střechy depa a pokračoval směrem k východu, letěl kousek od centra města k Wil Rogers u střední školy. Hlavní budova byla v malém prostoru mezi poli. Byla velká a obdélníková a ze světlých cihel, které vypadaly jako písek v měsíčním světle. Budova měla dvě věže z bohatě vyřezávané čtvercové konstrukce. Tam přistál. Okamžitě se přikrčil.
Cítil je. Vůně zatoulaných mláďat byla všude. Pohyboval se opatrně, Refaim se postavil, aby viděl na přední stranu areálu školy. Viděl několik stromů, velké i malé, dlouhý rozlehlý trávník, a nic jiného.
Refaim čekal. Nebude to trvat dlouho. Věděl, že nebude. Blížilo se svítání. Takže se dalo předpokládat, že pokud někde mláďata byla, teď se budou vracet. Pak ucítil páchnoucí čerstvou krev a pod vedením nově změněného Dallase i ostatní mláďata.
Nicole se omotala kolem něj. Ten velký, němý Kurtis si zřejmě myslel, že nějaký bodyguard, protože zatímco Dallas otevíral jedny z rezavých ocelových dveří, stál na okraji pár kroků od nich, díval se okolo a držel zbraň, jako by si myslel, že ví, co s ní dělat.
Refaim zavrtěl znechuceně hlavou. Kurtis si ničeho nevšiml. Žádný z mláďat, nebo i Dallas, nikdo nevzhlédl. Bylo by tak jednoduché je napadnout.
Ale Refaim to neudělal. Čekal a sledoval je.
Něco zapraskalo a Nicole klesla krátce před Dallase.
"Oh, baby! To bylo super, skoro jako kouzlo. "Její hlas zazněl nocí, Dallas se zasmál a přitáhl už zamčené dveře.
"Pojďme," řekla Nicole Dallasovi, zněla starší než si Refaim pamatoval. "Svítání je blízko a je tu něco dalšího, o co se musíš postarat, dřív než vyjde slunce. "
Nicole otřela rukou dole přes jeho kalhoty, zatímco zbytek červených mláďat se začal smát.
"Tak se dostaneme až do sklepního tunelu, takže můžeme jít. "
Vedla mláďata ke škole. Dallas čekal venku, dokud byli všichni vevnitř, pak vešel za nimi a zavřel dveře.
V další moment Refaim uslyšel syčící zvuk, jako předtím a potom byl najednou klid. Ještě prošla okolo ochranka, ale nikdo si nevšiml obrovského krakouna, který se krčil na vrcholu věže školy.
Když stráž odešla Refaim skočil do noci, v jeho mysli mu hučelo a slyšel jen tlukot svých křídel. Dallas vedl zatoulaná červená mláďata. Uměl ovládat moderní magie a to mu umožnilo přístup do jakékoliv budovy.
Wil Rogers střední škola byla jejich nové doupě. Stevie Rae by to chtěla vědět. Měla by to vědět. Stále s nimi soucítila, i když se ji pokusili zabít. A Dallas, co k němu mohla ještě cítit?
V mysli ji stále viděl v náručí Dallase. Ale vybrala si ho a ne Dallase. Jasně a úplně.
Ne že by to byl nějaký rozdíl.
V tu chvíli se Refaim uvědomil, že letí příliš daleko na jih, pryč od centra a budovy Mayo. Místo toho plachtil přes Midtown Tulsa, kolem spoře osvětleného opatství Benediktinek, přes Utica náměstí, a tiše se blížil ke kamenné zdi chráněného areálu. Jeho let váhal. Upíři mohli Refaima vidět proti noční obloze a proto se zvedal výš a výš. Když už byl dost vysoko, vyhnul se areálu a tiše přistál mimo východní zeď do kaluže stínu mezi pouličním osvětlením. Odtud skákal ze stínu do stínu, za použití tmy a jeho peří byl zcela neviditelný.
Slyšel děsivé kvílení, než se dostal ke zdi. Jednalo se o zvuk plný zoufalství a žalu, že mu krev tuhla v žilách. Co vydává to hrozné vytí?
Znal odpověď, skoro stejně rychle, jako když si zformuloval myšlenky. Pes. Starkův pes. Při jednom ze svých vyprávění mu Stevie Rae řekla, jak jeden z jejích přátel, chlapec jménem Jack, více či méně převzal odpovědnost za psa, když se Stark změnila na červené mládě a jak blízko k sobě chlapec a pes měli. A že to bylo dobře, pro oba dva, protože pes byl velmi chytrý a Jack byl tak hodný a sladký. Vybavil si její slova, když přicházel k tomu to místu. Když dorazil k hranicím školy, uslyšel i pláč, který doprovázel to hrozné vytí, Refaim věděl, co by uvidět, kdyby opatrně a tiše vyšplhal na zeď a podíval se dolů.
Přesto to udělal. Nemohl si pomoci. Chtěl ji vidět, Stevie Rae- jen ji na chvíli spatřit. Koneckonců, teď už pro ni nemohl nic udělat, Refaim ale nemohl dovolit, aby ho uviděl nějaký upír.
Měl pravdu, nevinná krev, kterou Neferet prolila, pro splacení dluhu, byl kamarád Stevie Rae Jack.
Pod stromem, který rozbil Kalona, když unikl z hliněného vězení, klečel chlapec a vzlykal "Jacku!" znovu a znovu za doprovodu vytí psa. Tělo už tu nebylo, ale na trávě zůstala krvavá skvrna. Refaima napadlo, jestli byl někdo schopen rozpoznat, že tam bylo mnohem méně krve, než by mělo být. Tma se krmila z Neferetina dárku.
Vedle plačícího chlapce stál mistr meče školy Drak Lankford, stál mlčky, s rukou na jeho rameni. Ti tři tam byli sami.
Stevie Rae tam nebyla. Refaim se snažil přesvědčit sám sebe, že je to tak nejlepší. Bylo opravdu dobře, že tu nebyla a neviděla tuto vlnu pocitů: smutek, strach, bolest a hlavně ztrátu. Pak si všiml, že je tam ještě kočka barvy pšenice, a pak najednou přišla Stevie Rae. Tak rád ji viděl, že Refaim málem zapomněl dýchat.
"Hraběnko, musíš přestat." Její hlas zněl pevně a zřetelně s diakritikou a jeho jako by zaplavil jarní déšť v poušti. Sledoval, jak velký pes, s kočkou uložení mezi nohama smutně vil. Kočka začala okamžitě příst, jako by se snažila setřást z něj bolest.
Refaim překvapeně zamrkal, když se pes opravdu uklidnil a začal lízat kočku. "Je to hodná holka. Nech, aby ti Cameron pomohla. "
Stevie Rae se podívala na mistra meče. Refaim viděl ten téměř nepostřehnutelný pohled. Obrátila svou pozornost na vzlykajícího chlapce.
Sáhla do kapsy u kalhot, vytáhla balíček kapesníků a jeden mu podala. "Damiene, zlato, musíš se také sebrat. Ještě z toho onemocníš. "
Damien si vzal kapesník a utřel se rychle po celé tváři. Rozechvělým hlasem řekl: "Děkuji, ale nedělej si starosti."
Stevie Rae se dotkla jeho tváře. "Já vím, že nemusím, ale tvoje kočka tě potřebuje a Hraběnka také. Plus, Jack by se zlobil, kdyby tě takhle viděl. "
"Jack už mě nikdy neuvidí." Damien přestala plakat, ale jeho hlas zněl hrozné. Zdálo se, že Refaim slyšel, jak se chlapci láme srdce.
"Nevěřím, že už ho nikdy neuvidíme," řekla pevně Stevie Rae.
"A ty si opravdu myslíš, že to tak je?"
Damien se na ni podíval uslzenýma očima. "Já nevím, co si teď myslím, Stevie Rae. Vše, co mohu udělat, je smutnit. "
"Někdy smutek přejde," řekl Drak hlasem, který zněl jako že má zlomené srdce, stejně jako Damien. "Natolik, že budeš moci znovu přemýšlet. "
"To je pravda. Poslechni si Draka. Když budeš moci znovu myslet, nalezneš znovu cestu k bohyni. Teď je Jack s ní na onom světě a jednoho dne se s ním opět uvidíš. "
Damien se podíval ze Stevie Rae na šermířského mistra. "Už jste se s tím smířil? Je pro vás teď ztráta Anastasia jednodušší? "
"Její ztráta nebude nikdy jednodušší. Právě teď ještě stále hledám cestu naší bohyně. "
Refaim se cítil strašně špatně, když si uvědomil, že mu tuto bolest způsobil on. On zabil profesorku kouzel a rituálů, Anastasii Lankftovou. Byla Drakovou přítelkyní. Zabil ji tak chladně, s absolutním nedostatkem jakéhokoli pocitu, snad s výjimkou zlosti nad tím, že mu bránila v jeho úkolu.
Zabil ji, bez myšlenky na něco nebo někoho, kromě jeho potřeby následovat svého otce. Jsem monstrum.
Refaim se nemohl přestat dívat na šermířského mistra. Cítil jeho bolest. Mohl vidět téměř doslova prázdné místo, co zbylo po jeho družce. A Refaim poprvé, za celá staletí, cítil výčitky svědomí za své činy.
Nemyslel si, že udělal nějaký zvuk nebo pohyb, ale věděl,
že se na něj Stevie Rae podívala. Pomalu se podíval z Draka na upírku, se kterou byl otištěn. Jejich oči se setkaly a ani jeden nebyl schopen sklonit pohled. Cítil její emoce.
Za prvé, ucítil její šok, že je tady. Zrudla a cítila se v rozpacích. Pak cítil smutek hluboký a bolestivý. Snažil se neposlat jí jeho vlastní smutek v naději, že tak bude schopna pochopit, jak moc mu chyběla a jak je mu líto jaký prožívat žal. Pak ucítil zlost a ta ho udeřila s takovou silou, že Refaim téměř ztratil rovnováhu a spadl z kamenné zdi. Zavrtěl hlavou sem a tam, tam a zpátky, nebyl si jistý, zda je hněv zaměřen na něj.
"Damiene chci, abyste ty a Hraběnka odešli. Potřebujete opustit toto místo. Stali se tady špatné věci. A špatné věci se zde stále dějí. Cítím to. Pojďme. Teď hned. "Mluvila ke klečícímu kluku, ale její pohled neopustil Refaima.
Odpověď mistra meče byla rychlá. Jeho oči se přehnali přes okolí a
Refaim ztuhl ve stínu noci.
"Co je to? Co je tady? "Zeptal se Drak.
"Tma". Stevie Rae se stále dívala na něj, když řekla toto jediné slovo, bylo to jako by mu vrazila dýku do srdce. "Celé to tady poskvrnila tma. "Pak se otočila zády k němu. "Varuje mě tady před tím můj smysl, pojďme odtud. "
"Souhlasím," řekl Drak, ale Refaim slyšel v jeho hlase neochotu.
Do budoucna bude muset počítat s jeho velkou silou. A co Stevie Rae? Jeho Stevie Rae. Co bude s ní? Mohla by ho opravdu nenávidět? Mohla by ho zcela odmítnout? Probíral se svými pocity, když sledoval, jak vzala Damiena za ruku a pomohla mu na nohy, a pak ho odváděla s jeho psem, kočkou a Drakem pryč směrem ke kolejím. Určitě cítila hněv a smutek, tyto pocity by pochopil. Ale nenávist?
Opravdu ho nenávidí? Nevěděl to jistě, ale Refaim věřil, hluboko ve svém srdci, že si zaslouží její nenávist. Ne, nezabil Jacka, ale byl spojený se silami, které za to mohli.
Jsem synem svého otce. To je všechno, čím si byl jistý. To je jeho jediná volba.
Poté, co byla Stevie Rae pryč Refaim vylezl na vrchol stěny. S rozběhem skočil a vznesl se k nebi. Práskl do noci svými obrovskými křídly, ještě jednou zakroužil kolem
areálu a zamířil zpátky na střechu budovy Mayo.
Zasloužím si její nenávist... Já si zaslouží její nenávist ... Zasloužím si její nenávist ...
Tyto slova ho bušila do jeho mysli zatímco jeho křídla prorážela tmu.
Jeho vlastní zoufalství a smutek spojený s ozvěnou smutku a hněvu které cítila Stevie Rae. Cítil vlhkost chladné noční oblohy se směsicí jeho vlastních slz, a jeho tvář se zaleskla v měsíčním svitu.
2024 ©