Kapitola druhá
Neferet
"Mluv se mnou. Řekni mi všechno pomalu a zřetelně. Chci si vychutnat každé slovo." Neferet šla ke Kalonovi, klekla si před něj, pohladila měkká, tmavá křídla, která byla volně rozvinutá kolem nesmrtelníka, zatímco on seděl na lavičce, tvář měl zvednutou k noční obloze, bronzové tělo se koupalo ve zlaté záři měsíce. Snažila se přestat chvět kvůli očekávanému dotyku od něj - na návrat jeho chladné vášně, jeho zmrzlého tepla.
"Co bych ti řekl?" Nechtěl se setkat s jejíma očima. Místo toho otevřel tvář obloze, jakoby mohl být v nebi nad nimi.
Jeho otázka ji zarazila. Její touha polevila a její ruka přestala hladit křídlo.
"Chci, abys mi řekl detaily o našem vítězství, abych si s tebou o tom mohla vychutnat rozhovor." Říkala pomalu, myslela si, že by možná jeho mozek mohl být ještě trochu zmatený z nedávného přesunu jeho duše.
"Naše vítězství?" řekl.
Neferetine zelené oči se zúžily. "Přesně tak. Ty jsi můj manžel. Tvé vítězství je moje, jako když je moje tvoje."
"Tvá laskavost je téměř božská. Vrátila ses k bohyni během mé nepřítomnosti?"
Neferet ho zblízka studovala. Stále se na ni nedíval; jeho hlas byl téměř bezvýrazný. Byl drzý? Pokrčila rameny na jeho otázku, ale pokračovala v dívání se na něj zblízka. "Co se stalo v onom světě? Jak Zoey zemřela?"
Věděla, co řekne v okamžiku, kdy jeho jantarové oči konečně našli její, i když si dětinsky zakryla uši a začala třást hlavou sem a tam, tam a zpět, řekl slova, která byla jako meč zabíjející její duši.
"Zoey Redbirdová není mrtvá."
Neferet stála a přinutila své ruce, aby odkryli uši. Kráčela několik kroků od Kalony, dívala se na nekončící průzračné safírové moře ponořené do noci. Pomalu vydechla, opatrně a snažila se ovládat své vřící emoce. Když konečně věděla, že nebude v hněvu ječet na oblohu, promluvila.
"Proč? Proč jsi nedokončil svoji roli?"
"Byla to tvá úloha Neferet. Nikdy nebyla moje. Donutila jsi mě k návratu do říše, z níž jsem byl vyhnán. Co se stalo, bylo předvídatelné: Zoeyininy přátelé se shromáždili kolem ní. S jejich pomocí si uzdravila svou roztříštěnou duši a znovu našla sebe. "
"Proč jsi nezastavil to, co se dělo?" Její hlas byl chladný. Neměla tolik, aby se na něj podívala.
"Nyx."
Neferet slyšela jméno vypuštěny z jeho rtů, jako kdyby říkal přání - jemně, tiše, uctivě. Bodla ji žárlivost.
"Co s bohyní?" skoro vyplivla otázku.
"Ona zasáhla."
"Ona co?" Neferet se prudce otočila. Nedůvěra zabarvená strachem stvořená z jejích slov, bez dechu, nedůvěřivě. "Myslíš si, že mám vážně uvěřit, že Nyx se do toho opravdu zamíchala, kvůli smrtelníkově volbě?"
"Ne," řekl Kalona znovu znějící unaveně. "Ona se do toho nezapletla; ona zasáhla, ale až poté, co se Zoey vyléčila sama. Nyx ji za to požehnala. Toto požehnání bylo z části záchrana její a jejího bojovníka."
"Zoey žije." Neferetin hlas byl monotónní, studený, bez života.
"Ano, ona žije."
"Pak mi dlužíš podrobení své nesmrtelné duše." Odcházela od něj, směrem k východu na střeše.
"Kam jdeš? Co se bude dít dál?"
Znechucena tím, co vnímala jako slabost v jeho hlase, se k němu Neferet obrátila. Vyrovnala se, vysoká a hrdá, a natáhla ruce, aby mohla lepkavá vlákna, která pulzovala kolem ní pohladit její pokožku volně, mazlivě.
"Co se bude dít dál? To je úplně jednoduché. Postarám se, aby Zoey přišla zpět do Oklahomy. Tam, se svými vlastními pravidly, dokončím roli, při níž si ty selhal."
Za její vzdalující zády se nesmrtelník zeptal: "A co já?"
Neferet se zastavila a ohlédla se přes rameno. "Vrať se do Tulsy, také, ale sám. Potřebuji tě, ale nemůžeš být se mnou veřejně. Nepamatuješ si, lásko, že si teď vrah? Smrt Heatha Lucka byla tvoje práce."
"Naše práce," řekl.
Hedvábné se usmála. "Ne podle Nejvyšší rady." Podívala se mu do očí. "To je to, co se bude dít dál. Potřebuji, aby si svou sílu získal rychle. Do zítřejšího setmění budu muset nahlásit Nejvyšší radě, že se tvá duše vrátila do svého těla, a že si se přiznal, že si zabil lidského chlapce, protože sis myslel, že jeho nenávist byla pro mě hrozba. Řeknu jim, že si věřil, že si mě chránil, že jsem byla milosrdná v trestu. Pouze jsem tě sto krát zbičovala a pak si byl z mé strany vykázán na jedno století."
Kaloňů se snažil posadit. Neferet potěšil záblesk hněvu v jeho očích.
"Očekáváš, že na století budeš zbavena mého dotyku?"
"Samozřejmě, že ne. Milostivé ti povolím vrátit se ke mně, když se zahojí tvé zranění. Do té doby budu mít tvůj dotyk stále; ale bude to prostě mimo zvědavé očí veřejnosti."
Zvedl obočí. Pomyslela si, jak arogantně se dívá, dokonce i oslabený a poražen.
"Na jak dlouho si myslíš, že mě můžeš schovat ve stínech a předstírat, že se léčím z neexistujících zranění?"
"Myslím si, že mi budeš chybět dokud se tvé zranění zahojí."Rychlým a přesným pohybem, si Neferet přitiskla zápěstí ke rtům o trochu hlouběji, okamžitě kreslicí kruh krve. Pak se svou zvednutou rukou začala dělat krouživé pohyby, prosévané vzduch, zatímco lepkavé vlákna Temnoty nenasytně plazili kolem jejího zápěstí, pili krev jako pijavice. Zaskřípala zuby, nucena zůstat neústupná, i když ostrost chapadel bodala znovu a znovu. Když se zdálo, že jsou dost nafouknuté, Neferet řekla tiše, s láskou k nim. "Vzali jste si svůj dluh. Nyní musíte provést moje rozkazy." Podívala se z pulzujících vláken Temnoty na nesmrtelného milence.
"Zbičujte ho hluboko. Stokrát." Neferet hodila Temnotu na Kaloni.
Oslabený nesmrtelník měl čas jen na rozvinutí svých křídel a začal skákat k okraji hradní střechy. Vlákna ho jako břitvy chytili v půli kroku.Omotaly se kolem jeho křídel na citlivé místo, kde se setkávali s jeho páteří. Místo poskakování po střeše byl chycen, přitlačen proti starobylému kamennému zábradlí, dokud Temnota začala pomalu, klidně, řezat brázdy do jeho nahých zad.
Neferet sledovala pouze jak jeho hrdá, pěkná hlava ochabla v porážce a jak se jeho tělo křečovitě pohnulo při každém sečném úderu.
"Nezohyzděte ho natrvalo. Mám v plánu se opět těšit z jeho pokožky," řekla dříve, než se obrátila zády ke Kalonovi a rozhodně odešla od krví nasáklé střechy.
"Zdá se, že musím udělat všechno sama, a tady je tolik práce ... tak mnoho na dělání," zašeptala Temnotě, která jí poletovala kolem hlavy.
Ze stínů ve stínech si Neferet myslela, že zachytila obrys obrovského býka jak ji pozoruje se souhlasem a potěšením.
Neferet se zasmála