Všichni už byli skoro po obědě, když jsem dopadla vedle Adama. Strávila jsem skoro celou polední přestávku v knihovně u počítače. Dneska jsem ještě nejedla, ale vlastně jsem vůbec neměla hlad.
„Hele,“ oslovila jsem ho a usadila se vedle něj se zkříženejma nohama, takže se mi moje černá mini vytáhla, jak nejvýš to šlo. „Jels dneska do školy autem?“
Adam se rozkašlal a začal se mlátit do prsou, protože když jsem se vedle něj objevila, začal zrovna žvejkat hranolek. Když se mu ho konečně podařilo spolknout, řekl hrdě: „Jasně že jel. Co jsem dostal řidičák, nehnu se prakticky od volantu. Mělas jít včera s náma, Suze. Přišlas o hodně. Nejdřív jsme jeli do Clutche a pak jsme si udělali okruh po Seventeen Mile. Bylas tam někdy? Člověče, včera svítil měsíc tak jasně a oceán prostě neměl chybu –“
„A nevadilo by ti hodit mě po škole někam…?“
Adam okamžitě vyskočil a vyděsil tím dva racky, který posedávali poblíž lavičky, co se o ni Adam dělil s Cee Cee. „Děláš si srandu? Kam chceš odvízt? Stačí říct, Suze, vezmu tě, kam chceš. Vegas? Chtěla bys jet do Vegas? Bez problémů. Hele, mně je šestnáct, tobě je šestnáct. Klidně se tam můžeme vzít. Naši nás nechají bydlet v baráku, s tím si nelam hlavu. Nebude ti vadit spát se mnou v jednom pokoji, že ne? Přísahám, že si začnu po sobě uklízet –“
„Adame,“ ozvala se Cee Cee. „Nedělej ze sebe pitomce. Dost pochybuju, že by si tě chtěla vzít.“
„Myslím, že bych si neměla brát nikoho dřív, než dotáhnu do konce rozvod s mým prvním manželem,“ pronesla jsem důstojně. „Ale chtěla bych jet do nemocnice a podívat se na Bryce.“
Adamova ramena poklesla a v hlase mu zaznělo nelíčený zklamání. „Aha. A to je všechno?“
Uvědomila jsem si, že jsem asi něco zvorala. Jenomže, jak jinak jsem mu to měla říct? Naštěstí mi z toho pomohla Cee Cee, která váhavě poznamenala: „Co myslíte, historka o tom, jak Bryce a otec Dominik statečně čelí svým zraněním, to by byl dost dobrej námět na článek…? Vadilo by ti, kdybych se k vám přifařila, Suze?“
„Vůbec ne.“ Ale to jsem kecala. S Cee Cee bude dost těžký udělat to, co jsem chtěla. Nebo to aspoň bude chtít spoustu vysvětlování…
Ale mám snad na výběr? Nemám.
Když jsem si pojistila odvoz, začala jsem se rozhlížet po Somnovi. Našla jsem ho, jak podřimuje, opřenej zády o prolízačku. Probudila jsem ho špičkou boty. Když zamžoural nahoru skrz sluneční brejle, řekla jsem mu, aby na mě po škole nečekal, že jsem si našla vlastní svezení. Zabručel na souhlas a okamžitě znova usnul.
Pak jsem našla telefonní automat. Asi je fakt ostuda, že neznám číslo na vlastní matku. Aby bylo jasný, samozřejmě jsem znala zpaměti naše starý číslo z Brooklynu, ale neměla jsem ani zdání, jaký číslo máme tady. Naštěstí jsem si ho předtím zapsala do diáře, takže jsem ho teď jenom otevřela a zkusila hledat pod S – jako Simonová. A hned ho taky vytočila. Věděla jsem, že nikdo nebude doma, ale potřebovala jsem si pořádně krejt záda. Namluvila jsem na záznamník vzkaz, že možná přijdu pozdějc, protože si po škole ještě někam vyrazím s novejma spolužákama. Myslím, že až mamka přijede domů ze studia, ráda to uslyší. V Brooklynu si pořád dělala hlavu s tím, že jsem tak nespolečenská. Pořád mi opakovala: „Suze, vždyť jsi tak hezká holka! Já opravdu nechápu, proč ti někdy nějaký chlapec nezavolá. Možná bys neměla vypadat tak… ehm, tvrdě. Co kdybys na chvíli odložila tu koženou bundu?“
Nejspíš by se roztekla radostí, kdyby byla u toho, jak jsem poprosila o odvoz Adama, a uslyšela jeho reakci.
„Koukni, Cee, tady ji máme.“ Adam doširoka otevřel dveře na sedadle pro spolujezdce (měl toho novýho Brouka od Volkswagenu, člověk by se vsadil, že jeho rodiče asi netrpí nouzí) a zahnal Cee Cee na zadní sedadlo. „Pojď, Suze, sedneš si vedle mě.“
Zamžourala jsem přes sluneční brejle – člověk se tady bez nich fakticky neobejde, ranní mlha se už dávno zvedla a teď, ve tři odpoledne pražilo slunce zase z oblohy bez jedinýho mráčku – na Cee Cee, která se cpala okamžitě dozadu. „Ehm, fakticky,“ zamumlala jsem. „Můžu sedět vzadu. Mně to nevadí.“
„Tohle nebudu poslouchat,“ ohradil se Adam. „Jsi tady nová. Nová holka patří na přední sedadlo.“
„Jasně,“ zabručela Cee Cee z hloubi zadního sedadla, „ale jenom dokud mu nedá. Pak tě taky odsune dozadu.“
Adam pronesl hlasem Čaroděje ze Země Oz: „Toho muže za závěsem si nevšímej.“
Vklouzla jsem na přední sedadlo a Adam za mnou galantně přibouchnul dvířka.
„Myslelas to vážně?“ otočila jsem se k Cee Cee, zatímco Adam obcházel auto, aby se dostal na svou stranu.
Cee Cee na mě mrkla za brejlema. „Šílíš? Copak by s ním chtěl někdo spát?“
Přemlela jsem si to. „Chápu,“ pronesla jsem potom. „Takže to byl vtip.“
„Trefa. Do černýho,“ souhlasila Cee Cee, když se Adam soukal za volant.
„Tak,“ odkašlal si řidič a protáhl si cvičně prsty, než strčil klíčky do zapalování. „Myslím, že nás všechny celá ta záležitost s Brycem a otcem Dominikem dost vystresovala. Naši mají proti stresu bezvadnou masážní vanu, což je fakt ideální na odreagování po tom všem, co jsme dneska zažili. Takže navrhuju, abychom vyrazili nejdřív k nám a naložili se do ní…“
„Něco ti řeknu,“ skočila jsem mu do řeči. „Zapomeň teď na masážní vanu a vystartuj rovnou do nemocnice. Pak třeba, když bude čas –“
„Ano.“ Adam pohlédl okénkem zbožně k nebesům. „Bůh existuje.“
„Řekla třeba, ty plechová hlavo,“ ozvalo se ze zadního sedadla. „Prokrista, nemůžeš se trochu krotit?“
Adam zašilhal po mně, zatímco couval ze svýho místa na parkovišti. „Jdu na tebe moc rychle?“
„Uhm,“ souhlasila jsem. „Asi jo.“
„To bude tím, že se tady už asi tak století neukázala holka, která by byla aspoň něčím zajímavá,“ zalichotil mi Adam. Jak jsem si s uspokojením všimla, řídil opatrně – ne jako Somna, kterej vždycky vypadal, že do poslední chvíle přemejšlí nad tím, jestli červená na semaforu vážně znamená STŮJ. „Tím chci říct, že mě šestnáct let obklopovaly Kelly Prescottový a Debbie Mancusový. Je to taková úleva, mít vedle sebe pro změnu Susannah Simonovou. Tys dneska ráno Kelly pěkně dostala, kdyžs jí řekla, že podle toho, co víš, andělé nekrvácejí! To bylo fakticky hustý.“
Tímhle stylem pokračoval celou cestu do nemocnice. Nebyla jsem si zrovna jistá, jak to snáší Cee Cee. Pokud jsem se nepletla, cítila k němu to samý, co prohlašoval on, že cítí ke mně. Jenomže jeho řeči se nedaly brát vážně – kdyby to tak bylo, nedokázal by o tom vtipkovat. Zato Cee Cee do něj byla asi fakt zamilovaná. Jasně, pořád si ho dobírala a občas ho i urazila, ale podívala jsem se párkrát do zpětnýho zrcátka a všimla si, jak nedokáže odtrhnout oči od Adamova zátylku a hypnotizuje ho takovým pohledem, co u holky znamená jen jedno: že je do někoho blázen.
Ale jen když si byla jistá, že se na ni Adam nekouká.
Když jsme zajeli před carmelskou nemocnici, měla jsem v první chvíli pocit, že Adam omylem zaparkoval před soukromým klubem nebo před nějakou rezidencí. Teda spíš před pořádně velkou rezidencí, to je fakt, ale tady v údolí takovejch pár k vidění bylo.
Ale pak jsem uviděla malou diskrétní cedulku s nápisem NEMOCNICE. Vystoupili jsme z auta a pochodovali přes bezvadně udržovanou zahradu, kde záhony přetejkaly kytkama všech barev. Všude kolem bzikali kolibříci a zahlídla jsem tady i pár palem, o kterejch bych se vsadila, že tak severně od rovníku nikdy neporostou.
V hale v recepci jsem se zeptala na pokoj Bryce Martinsona. Samozřejmě jsem netušila, jestli si ho tady vůbec nechali, ale věděla jsem ze zkušenosti – bohužel vlastní –, že každá nehoda, při který je podezření na poranění hlavy, si vyžaduje nejmíň jednodenní hospitalizaci kvůli pozorování. A taky že jo, Bryce tady byl a otec Dominik jakbysmet. Měli pokoje křížem proti sobě přes chodbu, což mi přesně vyhovovalo.
Nebyli jsme jejich jediná návštěva, to ani zdaleka. Bryceův pokoj byl přeplněnej. V týhle nemocnici zřejmě neplatilo žádný omezení v tom smyslu, kolik lidí může najednou navštívit pacienta, a tak jeho pokoj vypadal, že ho obsadila většina maturantů z Misijní akademie Junipera Serry. Uprostřed sluncem zalitý, příjemný místnosti – každá volná plocha byla zastavěná vázama s kytkama – ležel na posteli marod s ramenem v sádře a pravá ruka mu ochable visela na kladce nad postelí. Vypadal teď mnohem líp než ráno, nejspíš proto, jak jsem taky věděla ze zkušenosti, že ho mezitím nadopovali práškama proti bolesti. Když mě uviděl, tvář se mu rozzářila širokým připitomělým úsměvem. Pozdravil mě: „Ahoj, Suze!“
Až na to, že v práškovým opojení to vyslovil jako Sjúú-úz, takže to vypadalo, jako by moje jméno mělo mnohem víc slabik.
„Ehm, ahoj, Brycei,“ pozdravila jsem ho taky, najednou trochu nesvá. Všichni v místnosti se otočili, aby viděli, s kým to mluví. Většina z lidí tady byly holky, a ty udělaly přesně to, co holky v takových situacích dělají: sjely mě pohledem od vršku hlavy až k podrážkám bot. Dneska ráno jsem se nesprchovala – měla jsem dost rušnej den, vzpomínáte? –, takže moje vlasy měly k dokonalosti dost daleko.
Pak se Bryceovy spolužačky začaly jako na povel afektovaně uculovat.
Ne že by si toho Bryce všímal. Ale uculovaly se.
A i když by mi nemuselo záležet na tom, co si o mně myslí tlupa holek, který jsem nikdy předtím neviděla a nejspíš ani nikdy potom neuvidím, zrudla jsem.
„Koukněte, vy všichni, to je Suze,“ představil mě Bryce. Mluvil trochu přiopile, ale taky potěšeně. „Suze, tohle jsou… všichni.“
„Aha,“ hlesla jsem. „Ahoj.“
Jedna z dívek, která seděla na kraji Bryceovy postele v bílejch vypasovanejch šatech, řekla: „Aha, ty jsi ta, co včera Bryce zachránila, viď? Jakeova nevlastní ségra.“
„Jo,“ souhlasila jsem. „To jsem já.“ Nešlo to, v žádným případě a vůbec nijak. Nemůžu se zeptat Bryce na to, co bych potřebovala vědět, před tímhle stádem zvědavců. Cee Cee odtáhla Adama k pokoji otce Dominika, abych mohla zůstat s Brycem na chvíli o samotě, ale zdálo se, že se o to snažila úplně zbytečně. Nebyla žádná šance, že bych s tím klukem mohla ztratit pár slov v soukromí. Žádná, kromě toho…
Jasně. Kromě toho, že bych je o to poprosila.
„Heleďte,“ oslovila jsem je, „potřebovala bych si s Brycem na chvíli promluvit. Nevadilo by vám to?“
Dívka, která seděla na Bryceově posteli, se zatvářila překvapeně. „No tak s ním mluv. My ti v tom nebráníme!“
Podívala jsem se jí rovnou do očí a pronesla svým neústupným mediátorským tónem: „Potřebuju s ním mluvit o samotě.“
Někdo z nich dlouze, udiveně hvízdnul. Nikdo se ani nepohnul. Ticho trvalo tak dlouho, dokud se neozval Bryce. „No tak, slyšeli jste. Zvedejte se.“
Díky bohu za morfium, to bylo to jediný, čím se jeho výrok dal komentovat.
Maturitní ročník se zdráhavě začal přelívat z pokoje do chodby a každej, kdo procházel kolem mě, po mně šlehnul znechuceným pohledem. Ale Bryce zvedl ruku, na který měl nějakej malej aparátek, a zavolal na mě: „Hele, Suze. Pojď sem a koukni na to!“
Popošla jsem k posteli. Teď, když jsme tady zůstali sami, jsem si teprve uvědomila, jak velkej pokoj Bryce dostal. Místnost vymalovaná žlutou barvou působila optimisticky. Oknem bylo vidět přímo do zahrady.
„Koukni, co mi dali!“ pochlubil se Bryce a ukázal mi přístroj, velkej asi jako palec, s tlačítkem na horním konci. „To je moje osobní dávkovací pumpa. Když mě to začne bolet, stačí stisknout tenhle čudlík a ono to do mě vypustí kodein. Přímo do krve. Není to fantastický?“
Ten kluk byl mimo. Jasná zpráva. Najednou jsem začala věřit tomu, že moje práce tady nebude tak těžká, jak se mi předtím zdálo. Asi ne.
„To je bezva, Brycei,“ prohodila jsem. „Bylo mi moc líto, když jsem slyšela, žes měl nehodu.“
„Jo.“ Hloupě se zachichotal. „Škoda žes tam nebyla. Mohlas mě zachránit jako včera. Ty bys to udělala.“
„Uhm,“ odkašlala jsem si, abych se zbavila knedlíku v krku. „Vypadá to, že máš teď dost špatný období. Jako kvůli těm nehodám.“
„Ano,“ souhlasil. Víčka mu spadly a já zpanikařila, protože to na chvíli fakt vypadalo, že usnul. Pak ale najednou otevřel oči a zadíval se na mě s podivným smutkem. „Suze, já myslím, že se z toho asi nedostanu.“
Zírala jsem na něj. Panebože, jako malý dítě! „Jasně že se z toho dostaneš. Máš jen zlomenou klíční kost, to je celý. Za pár dní budeš v rychtyku.“
Znova se zahihňal. „Ale ne, já myslel, že se z toho asi nedostanu do soboty a nezvládnu tu naši schůzku.“
Zamrkala jsem. „No, to máš pravdu, to asi nedostaneš. Na to jsem zapomněla. Hele, Brycei, chtěla bych tě o něco poprosit. Možná se ti bude zdát, že je to ujetý –“ popravdě řečeno, když jsem viděla, jak je zdrogovanej, doufala jsem, že by mu nemuselo připadat ujetý vůbec nic, „– ale zajímalo by mě, jestli ti Heather, když jste spolu chodili, nedala něco na památku… ehm, cokoli?“
Zůstal na mě užasle civět. „Jestli mi něco nedala? Ty myslíš jako dárek?“
„Přesně tak.“
„Aha, ano, jo. Dala. Dala mi k Vánocům kašmírovej svetr.“
Přisvědčila jsem, ale kašmírovej svetr k Vánocům mi byl houby platnej. „A jinak nic? Třeba… nedala ti svou fotku?“
„Jo, jasně,“ souhlasil. „Dala mi svou školní fotku.“
„Fakticky?“ Pokusila jsem se nedat najevo, jak jsem napjatá. „A… nemáš ji náhodou ještě u sebe? Třeba v peněžence?“ Byla to jen spekulace, ale většina lidí, co znám, si rovná věci v peněžence tak jednou do roka nebo ani ne…
Jeho obličej se svraštil úsilím. Řekla bych, že ho to přemejšlení muselo dost bolet, protože jsem si všimla, že do sebe napumpoval pár dalších dávek léku. Pak se jeho tvář uvolnila. „Jasně,“ řekl vesele. „Mám pořád její fotku. Peněženka je tamhle v šuplíku.“
Otevřela jsem zásuvku nočního stolku vedle postele. Peněženka tam opravdu ležela, malá, černá, kožená. Vyndala jsem ji a otevřela. Fotka Heather byla zastrčená mezi zlatou kreditkou American Express a permanentkou na lyžařskej vlek. Heather na ní vypadala kouzelně, s těma vlnitejma blond vlasama, který jí spadaly přes jedno rameno, a koketně se culila do objektivu. Na fotkách, co se dělaly ve škole, jsem vždycky vypadala jako někdo, kdo zrovna ječí: „Hoří!“ Nechápala jsem, jak se kluk, kterej chodil s tak krásnou holkou, může vůbec obtěžovat zvát na rande někoho, kdo vypadá jako já.
„Mohla bych si tu fotku půjčit?“ zeptala jsem se. „Potřebuju ji jenom na den nebo tak. Zase ti ji vrátím.“ To byla lež, ale měla jsem strach, že by mi ji jinak nepůjčil.
„Jasně, jasně,“ souhlasil a mávnul rukou.
„Díky.“ Strčila jsem fotku do školní brašny právě v okamžiku, kdy do místnosti vstoupila vysoká žena kolem čtyřicítky, ověšená kily zlata, s krabicí zákusků v náručí.
„Brycei, miláčku,“ řekla. „Kam se poděli všichni tví mladí přátelé? Víš, že jsem kvůli nim šla pěšky až do cukrárny, abych jim přinesla něco na zub!“
„Budou za chvíli zpátky, mami,“ uklidnil ji Bryce. „Tohle je Suze. To ona mi včera zachránila život.“
Paní Martinsonová ke mně natáhla hladkou, opálenou ruku. „Tak ráda tě poznávám, Susan,“ zaševelila a stiskla mi konečky prstů stylem leklá ryba. „Nemohli jsme uvěřit, co se to chudáčkovi Bryceovi děje! Jeho otec zuří. Jako bychom si toho už neužili dost, s tou nešťastnou holkou – no, vždyť víš. A teď zase tohle. Mám pocit, jako by celá ta vaše akademie byla prokletá nebo tak nějak.“
„Ano,“ hlesla jsem. „Taky mě těší. Tak já radši půjdu.“
Proti mýmu odchodu nikdo neprotestoval – paní Martinsonová proto, že jsem ji nemohla zajímat míň, a Bryce proto, že právě usnul.
Adama a Cee Cee jsem našla stát před pokojem na opačný straně chodby. Když jsem se vydala k nim, Cee Cee si varovně položila prst před pusu. „Poslouchej,“ zašeptala.
Udělala jsem, co mi radila.
„Zkrátka se to nemohlo přihodit v méně nevhodnou dobu,“ říkal právě za dveřmi něčí – starší a mužský – hlas. „Ani ne za dva týdny očekáváme pana arcibiskupa –“
„Je mi to líto, Konstantine.“ Otec Dominik mluvil slabě. „Chápu, jak stresující to pro tebe musí být.“
„A z celé školy to musí být zrovna Bryce Martinson! Víš, kdo je jeho otec? Nejlepší právník v Salinas!“
„Otec Dominik dostává kapky,“ zašeptal mi Adam. „Chudák stará.“
„Doufám, že řekne monsignorovi Konstantinovi, aby se teda šel radši utopit,“ zasykla Cee Cee. Červený oči jí plály rozhořčením. „Ten zatracenej starej –“
Taky jsem začala šeptat. „Třeba mu můžeme pomoct. Co kdybyste se vy dva pokusili nějak dostat monsignora pryč. Já bych se pak podívala, jestli otec Dom něco nepotřebuje. Víte, jak to myslím. Jenom ho rychle pozdravit, než půjdeme.“
Cee Cee přisvědčila. „U mě v pohodě.“
Adam se přidal: „Hraju s váma.“
A tak jsem zavolala: „Otče Dominiku?!“, zaklepala a vlítla k němu pokoje.
Ten nebyl tak velkej jako Bryceův, ani tak příjemnej. Neměl žlutý, ale béžový stěny a uvnitř stála jenom jedna váza s kytkama. Okno mířilo, pokud jsem stačila na půl oka zahlídnout, na parkoviště. A nikdo nepřidělal otci Dominikovi k ruce pumpu na dávkování léků. Nevím, jakej druh zdravotního pojištění mají duchovní, ale zřejmě ne takovej, jakej by si zasloužili.
Když jsem to otci Dominikovi sdělila, vypadal překvapeně a díval se na mě, jako by nic nechápal. Dokonce s otevřenou pusou. Vypadal, že není schopen slova. Ale to bylo v klídku, protože hned za mnou vrazila do pokoje Cee Cee a spustila: „Á, monsignor. To je skvělé! Všude jsme vás hledali. Rádi bychom udělali jako hlavní materiál čísla, pokud to nebude vadit, článek o tom, jak může vandalský čin ze včerejší noci ovlivnit očekávanou návštěvu pana arcibiskupa. Nepříznivě, že ano? Mohl byste to nějak komentovat? Možná byste se mnou a s mým kolegou mohl jít na chviličku tady na chodbu a odpovědět nám –“
Monsignor Konstantin se nervózně zavrtěl, když vycházel za Cee Cee na chodbu. Zaslechla jsem ještě, jak jí dotčeně říká: „Tak podívejte se, mladá dámo –“
Přiloudala jsem se k posteli otce Dominika. Vlastně jsem nebyla moc nadšená z toho, že se vidíme. Teda ne že bych ho nechtěla vidět, ale věděla jsem, že se na mě asi zlobí. Určitě ví, že to kvůli mně nechala Heather spadnout hlavu Junipera Serry, a pokud to ví, nejspíš se ke mně nebude chovat zrovna dvakrát vřele.
To všechno bych pochopila. Ale ukázalo se, že vlastně nechápu vůbec nic. Jsem dost dobrá v odhadu toho, co si myslí mrtví. Ale u živejch mi to občas dělá problémy.
„Susannah,“ oslovil mě vlídně otec Dominik, „co ty tady děláš? Je všechno v pořádku? Dělám si o tebe velké starosti –“
Asi jsem to měla čekat. Otec Dominik na mě vůbec nebyl naštvanej. Jenom si dělal starosti, to bylo všechno. Ale to spíš o něj by si měl někdo dělat starosti. Nad okem měl tu ošklivou ránu a obličej jako stěna. Vypadal tak nějak šedivě a mnohem starší než normálně. Jenom jeho oči, modrý jako obloha venku za oknem, vypadaly tak jako vždycky. Jasný a plný laskavýho, inteligentního humoru.
Jenže když jsem ho tam tak viděla, znova jsem začala šílet z toho, co všechno jsem způsobila. Heather to nemohla vědět, ale trefila se. A jak.
„O mě?“ Zírala jsem na něj. „Jak si o mě můžete dělat starosti? Mě nevzal ráno po hlavě padající krucifix.“
Otec Dominik se lítostivě usmál. „To ne, ale myslím, že bys mi měla něco vysvětlit. Proč jsi mi nic neřekla, Susannah? Proč jsi mi neřekla, co máš v plánu? Kdybych věděl, že se chystáš sama uprostřed noci do misie, nikdy bych ti to nedovolil.“
„A právě proto jsem vám nic neřekla,“ přiznala jsem. „Heleďte, otče, mně je to fakt líto s tou sochou a dveřma pana Waldena a tak. Ale musela jsem si s ní zkusit promluvit sama, copak to nechápete? Jako žena s ženou. Nevěděla jsem, že po mně tak vyjede.“
„Ale cos čekala? Susannah, vidělas přece, co včera udělala tomu chlapci…“
„Jasně, ale to se dá pochopit. Přece když ho milovala. Byla do něj fakticky blázen. Ale nečekala jsem, že takhle vyjede po mně. Teda když my dvě jako nemáme nic společnýho. Jenom jsem jí zkusila naznačit, jaký má možnosti –“
„To jsem dělal od chvíle, kdy se poprvé objevila v misii.“
„To jo. Ale Heather se nelíbí žádná z možností, co jsme jí nabídli. Řeknu vám, ta holka je děsně praštěná. Teď se na chvíli stáhla, protože si myslí, že se jí povedlo zabít Bryce, a je pravděpodobně dost vyčerpaná, ale nebude trvat dlouho, než se zase dá dohromady. A bůhvíco udělá příště, teď, když už ví, co všechno může.“
Otec Dominik se na mě zvědavě zadíval. Vypadalo to, že na arcibiskupovu návštěvu už úplně zapomněl. „Co myslíš tím – teď, když už ví, co všechno může?“
„No, včera v noci to byla jen taková kostýmní zkouška. Teď, když už Heather ví, co všechno zvládne, od ní můžeme čekat větší a lepší kousky.“
Otec Dominik potřásl zmateně hlavou. „Ale jak to všechno víš? Mluvila jsi s ní dneska?“
Nemohla jsem otci Domovi vykládat o Jessem. Vážně nemohla. Tak zaprvý, do toho mu nic není. A zadruhý mám docela silný podezření, že by ho trošku šokovalo, že je ten mladík u mě v pokoji. No, pochopte, otec Dom je přece jenom kněz a ty věci kolem.
„Koukněte,“ řekla jsem rezolutně, „pořád na to musím myslet. Nic jinýho čekat nemůžeme. Pokoušel jste se s ní domluvit, a já taky. Vidíte sám, k čemu to vedlo. Vy ležíte v nemocnici a já se v jednom kuse ohlížím přes rameno. Řekla bych, že je nejvyšší čas skoncovat s tím jednou provždy.“
Otec Dominik vytřeštil oči. „Co tím myslíš, Susannah? O čem to mluvíš?“
Zhluboka jsem se nadechla. „Mluvím o tom, co my mediátoři musíme udělat jako poslední možnost, když už nic nepomáhá.“
Vypadal dost popleteně. „Poslední možnost? Bojím se, že ti vůbec nerozumím.“
„Asi ne,“ připustila jsem. „Myslím jako exorcismus.“
2024 ©