Utíkala jsem tak rychle, že mi pozdějc trenérka běžeckýho družstva, sestra Mary Claire, nabídla, jestli nechci začít trénovat s jejich týmem.
Ale Cee Cee se hned třikrát pletla. Otec Dominik nebyl mrtvej. Bryce taky ne.
A nebyla to vůbec nehoda.
Verze pro nezasvěcený zněla: Bryce vešel kvůli něčemu do ředitelovy pracovny, kvůli čemu, to nikdo netušil. Možná kvůli pozdnímu příchodu, protože zmeškal ranní shromáždění – ne proto, jak jsem doufala já, že by ho otec Dominik chtěl chránit. Bryce čekal v sekretariátu pod tím obřím krucifixem, co mi o něm Adam tvrdil, že roní krvavý slzy pokaždý, když na misijní akademii maturuje panna. Sekretářka tam nebyla, protože zrovna vařila kafe policajtům, co hledali stopy na nádvoří. A ukřižovanej Kristus v životní velikosti se najednou uvolnil ze zdi. Otec Dominik otevřel dveře ředitelny právě včas, aby zahlídnul, jak kříž padá přímo na Bryceovu lebku. Ale protože ho otec Dominik včas srazil stranou, skončilo to jen zlomeninou klíční kosti. Jenže naneštěstí otec Dom zadržel padající kříž vlastním tělem. Ten ho přimáčkl na dveře ředitelny a zlámal mu skoro všechny žebra a jednu nohu.
Pan Walden a další učitelé se nás snažili přimět, ať se místo postávání v chodbě a čekání, až vynesou Bryce i otce Doma na nosítkách, rozejdeme zpátky do tříd. Někteří opravdu šli, když jim sestra Ernestina pohrozila, že zůstanou po škole, ale já ne. Bylo mi jedno, jestli mi napaří trest. Musela jsem mít jistotu, že jsou naživu. Sestra Ernestina se kousavě vyjádřila, že slečna Simonová zřejmě ještě netuší, jak nepříjemné můžou být školní tresty v misijní akademii. Odsekla jsem jí, že jestli má na mysli tresty tělesný, musím o tom informovat svou matku, která pracuje jako reportérka v místní televizi a přijede k nám s kamerou dřív, než se někdo stačí pomodlit otčenáš.
Na to už sestra Ernestina neřekla ani popel.
Krátce nato jsem si všimla, že se těsně ke mně protáhnul Prófa. Překvapeně jsem na něj mrkla a zeptala se, co tady dělá, protože nižší stupeň má přece učebny na druhý straně budovy.
„Chci vědět, jestli je v pořádku.“ Prófovy pihy úplně zmizely, jak byl bledý.
„Budeš mít problémy,“ varovala jsem ho, protože sestra Ernestina si už pilně zapisovala do notýsku.
„To je mi fuk,“ prohlásil Prófa. „Chci ho vidět.“
Pokrčila jsem rameny. Bylo to legrační dítě, tenhle Prófa. Vůbec se nepodobal svejm velkejm bráchům, a to nemyslím proto, že měl zrzavý vlasy. Vzpomněla jsem si na Mimoňovu žertovnou poznámku o ztracenejch klíčcích a „Daveovu duchovi“. Zajímalo by mě, co všechno – pokud teda vůbec něco – ví Dave o tom, co se to děje u nás ve škole.
Už to vypadalo, že budeme čekat celý hodiny, když je konečně vynesli. První byl Bryce, přivázanej k nosítkům, a jinak to říct fakticky nejde, brečel jako malej. Můžete mi věřit, jestli někdo ví něco o tom, jak bolí zlámaný a naražený kosti, tak jsem to já. A bolí to, ale určitě ne tak, že byste si museli lehnout na nosítka a brečet. Když se mi něco takovýho stalo, většinou jsem si toho ani nevšimla. Jako třeba včera v noci. Ale to nic nebylo; když jsem se vážně zranila, musela jsem se vždycky rozesmát, protože to bolelo tak, až to bylo k smíchu.
No, musím připustit, že se mi Bryce trochu přestal líbit, když jsem ho viděla takhle skučet…
A zvlášť když jsem uviděla otce Doma, kterýho saniťáci vynesli potom. Byl v bezvědomí a bílý vlasy mu visely kolem hlavy jako zplihlá svatozář. Nad pravým okem měl dlouhou, klikatou ránu, částečně zakrytou obvazem. Když jsem dneska spěchala do školy, nestihla jsem se nasnídat, a z pohledu na chudáka otce Dominika, jak tam ležel bledej a se zavřenýma očima a bez brejlí, se mi udělalo trochu mdlo. Popravdě řečeno jsem zavrávorala, a kdyby mě Prófa nechytil za ruku, asi bych se skácela na zem. Naklonil se ke mně a důvěrně prohodil: „Já vím. Taky nemůžu vidět krev.“
Ale mě vůbec nerozhodila krev otce Dominika, která mu na hlavě prosakovala obvazem. Najednou jsem pochopila, že jsem to nezvládla. Za všechno můžu jenom já. Byla to jen neuvěřitelně šťastná náhoda, že se Heather nepovedlo, aby je oba zabila. Jenom díky rychlejm reakcím otce Doma zůstali on i Bryce naživu. Já jim vůbec nepomohla. Ničemu jsem nepomohla.
Protože kdybych včera v noci udělala líp svou práci, nic z toho by se nestalo. Vůbec nic.
Proto jsem byla bez sebe. Ale doslova bez sebe.
Najednou mi došlo, co musím udělat. Podívala jsem se na Prófu. „Je tady ve škole počítač? Nějakej, co se na něm dá jít na internet?“
„Jasně,“ odpověděl překvapeně. „V knihovně. Proč?“
Pustila jsem jeho ruku. „To je fuk. Vrať se do třídy.“
„Suze –“
„Každý, kdo se do šedesáti vteřin nevrátí do třídy,“ oznámila neúprosně sestra Ernestina, „bude s definitivní platností vyloučen ze školy!“
Prófa mě zatahal za rukáv. „Co se děje?“ chtěl vědět. „Na co potřebuješ počítač?“
„Na nic,“ odsekla jsem. Za železnejma vratama, který vedly na parkoviště, právě ošetřovatelé přibouchli dveře sanitky, kam naložili Bryce a otce Doma. O vteřinu pozdějc s vytím sirén a zábleskama modrýho majáčku vystartovali pryč. „Prostě… tomu bys nerozuměl, Davide. Nejde o vědu.“
Prófa s očividným pobouřením prohlásil: „Já rozumím spoustě věcí kromě vědy. Třeba hudbě. Sám jsem se naučil hrát Chopina na elektronický klávesnici. To není nic vědeckýho. Vztah k hudbě se zakládá na čistě emocionálním přístupu, stejně jako vztah k umění. A já mám hudbu i umění rád. Takže, Suze,“ uzavřel, „mně to můžeš říct. Nemá to něco společnýho s tím… o čem jsme mluvili včera večer?“
Překvapeně jsem se podívala na jeho obličejík. Pokrčil rameny. „Jde prostě jen o logickou úvahu. Provedl jsem zběžný průzkum sochy – hodně zběžný, protože jsem se k ní nedostal tak blízko, jak bych potřeboval, kvůli policii a vyšetřovatelům – a nezaznamenal jsem žádný známky ani náznaky toho, jak byla hlava oddělena. Neexistuje žádná možnost, jak oddělit bronzovou hlavu sochy bez použití těžký techniky, ale takový stroj by se zase nikdy nedostal přes –“
„Pane Ackermane!“ Sestra Ernestina vypadala, jako by mu chtěla navrhnout obchod. „Chcete snad, abych vás zapsala?“
David vypadal rozčileně. „Ne,“ hlesl.
„Co ne?“
„Ne, sestro.“ Otočil se ke mně s omluvným výrazem. „Myslím, že bych měl radši jít. Ale můžeme si o tom promluvit večer doma? Zjistil jsem něco o tom… o tom, cos chtěla vědět. Víš.“ Významně zamrkal. „O našem domě.“
„Aha,“ vyhrkla jsem. „Super. Bezva.“
„Pane Ackermane!“
David se obrátil k jeptišce. „Můžete vteřinku počkat, sestro? Rád bych domluvil.“
Z obličeje strohý čtyřicátnice jako by se najednou vytratila krev. Tak rychle zblednout jsem teda ještě nikoho neviděla.
Pak zareagovala tak dětinsky, jako by dvanáct bylo jí, a ne Davidovi.
„Račte se mnou, mladý muži,“ vyjekla a popadla ho za ucho. „Koukám, že vás vaše nová sestřička už stačila poučit o tom, jak ve velkoměstě mluví malí chlapci s dospělými –“
David zakníkal jako zraněný zvířátko, ale šel s ní, nahrbenej jako mrzáček, jak ho bolestivě vlekla za ucho. Přísahám, že jsem nedokázala nic udělat, fakticky vůbec nic. Ale pak jsem najednou uviděla Heather, jak stojí uprostřed brány a řehtá se na celý kolo.
„Panebože,“ trochu se zajíkla smíchy. „Kdyby ses tak viděla, když ti řekli, že je Bryce mrtvej! Já nemůžu! Nic tak směšnýho jsem ještě nikdy neviděla!“ Přestala se smát jen na tak dlouho, než si odhodila z obličeje svoje dlouhý vlasy, a pak začala nanovo: „A víš co? Myslím, že dneska ještě zkusím oddělat pár lidí tady ze školy. Možná začnu tady s tím mrňousem –“
Vyrazila jsem proti ní. „Zkus se dotknout mýho bráchy a pomažeš zpátky do hrobu, ze kterýhos vylezla!“
Heather se hihňala dál. Ale sestra Ernestina, která – jak jsem si uvědomila hned vzápětí – si musela myslet, že mluvím k ní, pustila Davida tak rychle, jako by ji jeho ucho začalo pálit.
„Cos to řekla?“
Zatímco obličej sestry Ernestiny dostával purpurovou barvu, Heather se potěšeně zašklebila. „Tak, a teď sis zavařila! Budeš tejden po škole!“
A pak se ztratila tak rychle, jako se objevila, a nechala za sebou další zmatek, se kterým jsem musela honem něco udělat.
Sestra Ernestina – k svýmu i mýmu překvapení – na mě dokázala jen nevěřícně zírat. David stál vedle ní, mnul si červený ucho a vypadal zmateně. Řekla jsem tak rychle, jak jsem jen dokázala: „Vrátíme se teď do třídy. Prostě jsme jenom chtěli vědět, co se přihodilo otci Dominikovi, a chtěli jsme ho vidět. Díky, sestro.“
Sestra Ernestina na mě nepřestávala zírat, neschopná slova. Byla to vysoká žena, i když ne tak vysoká jako já na svejch deseticentimetrovejch podpatcích – měla jsem na nohou černý batmanský boty –, ale zase mnohem mohutnější, s pozoruhodně vyvinutým poprsím. V jeho úžlabině ležel velkej stříbrnej kříž. Sestra Ernestina ho vzala bezmyšlenkovitě do rukou, zatímco na mě pořád civěla. Adam, kterej nás při tom sledoval, mi pozdějc tvrdil, že sestra Ernestina svírala křiž proti mně, jako ji měl přede mnou ochránit. Ale není to pravda. Hrála si s tím křížem jen tak, protože byla nejistá. Což teda byla. Pořádně nejistá.
Myslím, že právě v tu chvíli jsem Davidovi přestala říkat v duchu Prófa. Už to byl prostě David, v duchu i nahlas.
„Nelam si s tím hlavu,“ poradila jsem mu, než jsme se museli rozejít, protože vypadal tak ustaraně a dojemně se zrzavejma vlasama a pihama a odstávajícíma ušima. Natáhla jsem ruku a pocuchala mu trochu vlasy. „Všechno bude v pohodě.“
David ke mně zdvihl oči. „Jak to můžeš vědět?“ zeptal se slabě.
Odtáhla jsem ruku.
Protože měl pravdu. To nemůžu vědět. Jestli bude všechno v pohodě. Spíš to vypadá přesně naopak.
2024 ©