Pojďme domů.
Znělo to tak důvěrně.
Jenomže ten dům, ve kterým jsme oba bydleli, mně osobně moc jako domov nepřipadal. Jak by taky moh? Bydlela jsem v něm jenom pár dní.
A když se to tak vezme, on tam nebydlel vůbec.
Ale ať už to byl duch, nebo ne, zachránil mi život. O tom žádná. I když to možná udělal jen proto, aby si mě naklonil a já ho přestala vyhazovat ze svýho pokoje.
Jenže na důvodech vlastně ani moc nezáleželo, protože to od něj bylo prima. Předtím mi ještě nikdy nikdo takhle nepomáhal – i když to bylo nejspíš proto, že jsem se nikoho o pomoc neprosila. Dokonce ani Ginu, která byla u toho, když mně madam Zara sdělila, že jsem mediátor. Ani moje nejlepší kámoška netušila, proč se občas objevím ve třídě s kruhama pod očima, nebo kam chodím, když se uleju ze školy – a obojí se mi stávalo celkem často. Ale nemohla jsem jí to vykládat. Ne proto, že by si Gina myslela, že jsem cáklá. Ale mohla by to někomu říct – nemůžete čekat, že někdo udrží takový tajemství pod pokličkou, když se netýká přímo jeho – a ten někdo to řekne někomu dalšímu, a tak to pojede dál jako kostky z domina, až se nakonec najde někdo, kdo to poví mamce.
A mamka se vyděsí. To je myslím docela přirozená reakce matek v takovým případě, a moje mamka by nebyla výjimkou. Už mě přiměla chodit na terapii, kde mě nutili sedět a vymejšlet si lži a pak doufali, že z nich vyčtou moje asociální sklony. Nepotřebovala jsem ztrácet čas ve cvokárně, ale přesně tam bych skončila, kdyby mamka zjistila pravdu.
Takže jsem byla fakt šťastná, že tentokrát je se mnou Jesse, i když na druhou stranu mě trošičku znervózňoval. Po tom průšvihu v misii mě odvedl domů, což od něj bylo fakt galantní a tak vůbec. Kvůli tomu, že jsem zraněná, trval taky na tom, že mi bude tlačit kolo. Pokud by se někdo v tu chvíli podíval náhodou z okna, musel by si myslet, že ho šálí zrak: viděl by, jak pochoduju s kolem, který jede vedle mě, ale moje ruce se vůbec nedotýkají řídítek.
Ještě štěstí, že lidi na západním pobřeží chodí spát tak brzo.
Celou cestu domů jsem si lámala hlavu, kde jsem s Heather udělala chybu. Ne snad nahlas – tuhle chybu jsem už udělala předtím a nepotřebovala jsem vypadat jako rozbitá hrací skříňka nebo rozladěný piano nebo co to vlastně umělo vyluzovat muziku, když byl Jesse ještě naživu. Jenže na nic jinýho jsem myslet nedokázala. Ještě nikdy během těch let, co jsem dělala mediátora, jsem se nesetkala s tak agresivní a iracionální duší. Prostě jsem si nevěděla rady. Ale věděla jsem, že musím něco udělat, a to hezky rychle. Měla jsem jen pár hodin do chvíle, než začne škola a Bryce napochoduje rovnou do toho, co by se dalo nazvat Smrtonosná past 2.
Nevím, jestli Jessemu došlo, proč jsem tak potichu, nebo jestli i on přemejšlí o Heather. Vím jenom, že najednou prudce přerušil ticho: „Ni peklo nezuří jak žena zrazená.“
Podívala jsem se na něj. „Mluví z tebe vlastní zkušenost?“
Viděla jsem, jak se v měsíčním svitu pousmál. „Popravdě řečeno,“ přiznal, „jen parafrázuji Williama Congreva.“
Chvilku jsem nad tím zauvažovala. „Jenomže, víš, někdy má zrazená žena fakticky právo zuřit.“
„A ty mluvíš z vlastní zkušenosti?“ chtěl vědět.
Odfrkla jsem si. „Ani ne.“ Někdo vás musí napřed milovat, aby vás mohl taky zradit. Ale to jsem nahlas nedodala. Nic na světě by mě nepřinutilo vyslovit tohle nahlas. Aby bylo jasný, ne že by mi až tak moc záleželo na tom, co si o mně Jesse myslí. Proč bych si měla lámat hlavu s tím, co si o mně myslí mrtvej kovboj?
Ale nechtěla jsem před ním přiznat, že jsem ještě neměla kluka. Prostě nemůžete chodit po světě a vykládat tohle frajerům, i když jsou náhodou po smrti.
„Jenže my nevíme, co se ve skutečnosti stalo mezi Heather a Brycem. Možná má právo zuřit.“
„Co se týká jeho, připouštím, že má,“ ozval se Jesse. „Ale nemá právo zuřit na tebe. Nemá nejmenší důvod ti ubližovat.“
Vypadalo to, jako by ho to pořádně míchalo, takže jsem se rozhodla radši změnit téma. Nejspíš by to asi mělo míchat mě, jenže já jsem zvyklá na to, že mám co dělat s iracionálníma lidma. No, ne až tak rozhozenýma jako Heather, ale vy víte, jak to myslím. A zjistila jsem, že si to člověk prostě nemůže brát osobně. Jasně, pokusila se mě zabít, ale nebyla jsem si jistá, jestli vůbec věděla, co dělá. Nakonec, co člověk ví, v jaký rodině vyrůstala? Možná že její rodiče taky zkoušeli oddělat každýho, kdo je naštval.
Ale když si člověk vzpomene na ten náhrdelník z perliček, dost o tom pochybuje.
Když jsem tak myslela na vraždění, napadlo mě, proč se možná Jesse tak čílí. Asi ho taky někdo zamordoval. Buď, anebo se zabil sám. Ale nepřipadalo mi, že by to byl typickej sebevrah. Taky jsem pochybovala, že by umřel na nějakou ošklivou nemoc.
Nejspíš to ode mě nebylo moc taktní – z taktu mě totiž asi nikdo dvakrát nepodezírá –, ale když jsme začali šplhat po prudký štěrkový cestě do kopce k našemu domu, otočila jsem se k němu a zeptala se: „Hele, a jaks vlastně umřel?“
Nejdřív mi neodpověděl. Asi jsem se ho dotkla. Duchové vůbec neradi mluví o tom, jak umřeli, to už jsem si všimla. A někdy se na to dokonce ani nepamatujou. Tak třeba oběti dopravních nehod nemají většinou ani tucha, co se jim vlastně přihodilo. Proto jsem je vždycky viděla, jak bloumají kolem a shánějí ostatní, co s nima seděli v autě. Musela jsem jít pokaždý za nima a vysvětlit jim, co se stalo, a pak jim pomoct najít ty, co hledali. Můžu vám říct, že tohle bylo úplně nejhorší. Musela jsem jít na policejní stanici ve čtvrti, kde došlo k tý nehodě, a předstírat, že o tom píšu článek do školních novin, aby mi nadiktovali jména obětí a co se jim konkrétně stalo.
Řeknu vám, někdy má člověk pocit, že tahle práce prostě nezná padla.
Jesse každopádně pořád mlčel, a já jsem si uvědomila, že z něj odpověď nevylomím. Díval se přímo před sebe, na náš dům – na dům, kde zemřel a kde musel zůstat a strašit, dokud… jasně, dokud nezjistí, co ho nechce pustit z našeho světa někam dál.
Měsíc pořád jasně svítil. Stál tak vysoko na obloze, že jsem viděla Jesseho obličej tak zřetelně, jako by byl den. Nevypadal jinak než za denního světla. Jeho rty – ani silný, ani tenký – se trochu zvlnily smutným úsměvem, což ale, jak jsem si stačila všimnout, byl jejich obvyklej výraz. A temný oči pod hladkým lesklým černým obočím toho odhalovaly asi tolik jako zrcadlo: mohla jsem v nich zahlídnout svůj odraz, ale nedokázala jsem si z nich vyčíst ani náznak toho, co si myslí.
„Ehm,“ vypravila jsem ze sebe. „Víš co? Na tom nezáleží. Jestli mi to nechceš říkat, nemusíš –“
„Ne,“ namítl. „To je v pořádku.“
„Jsem jen trochu zvědavá, to je celý,“ přiznala jsem. „Ale jestli je to moc osobní…“
„Není to moc osobní.“ Už jsme přicházeli k domu. Dotlačil kolo tam, kde stálo předtím, a opřel ho o stěnu garáže. Na jeho tvář už dopadl stín, když nadhodil: „Víš, že tohle nebyla vždycky rodinná vila?“
Vyhrkla jsem: „Fakt ne?“, i když to bylo ve skutečnosti to úplně první, co jsem se o našem domě doslechla.
„Ne. Dřív to byl hotel. Nebo možná spíš penzion než hotel.“
Zeptala jsem se lehce: „A tys tady byl jako host?“
„Ano.“ Vyšel ven ze stínu garáže, ale pořád se mi nedíval do tváře. Koukal někam směrem k moři.
„A…“, snažila jsem se ho povzbudit, „něco se ti stalo, když ses tady ubytoval?“
„Ano,“ opakoval zase. Teď se na mě podíval. A díval se dlouho, než dodal: „Ale to je dlouhá historie, a ty už jsi unavená. Běž do postele. Ráno se domluvíme, co uděláme s Heather.“
Jestli tohle není podpásovka!
„Počkej,“ zarazila jsem ho. „Nejdu nikam, dokud mi tohle nedopovíš.“
Zavrtěl hlavou. „Teď ne. Je pozdě. Dopovím ti to někdy příště.“
„Prosím!“ Nejspíš jsem škemrala jako dítě, který máma zahání do postele moc brzo, ale to mi bylo fuk. Naštval mě. „Nemůžeš něco nakousnout, a pak to nedokončit. Musíš –“
Jesse se na mě usmál. „Běž si lehnout, Susannah,“ pobídl mě a lehce mě postrčil ke schodišti. „Pro dnešek už bylo dobrodružství dost.“
„Ale ty –“
„Někdy jindy,“ trval na svým. Postrčil mě k přední verandě a já už stála na prvním schodě a dívala se na něj, jak se usmívá.
„Slibuješ?“
Viděla jsem, jak se jeho bílý zuby zaleskly ve tmě. „Slibuji. Dobrou noc, querida.“
„Prosila jsem tě,“ zabručela jsem a otočila se čelem ke schodům, „abys mi tak neříkal.“
Ale byly už tři hodiny ráno a já neměla dost sil na to, aby mě to doopravdy pobouřilo. Vlastně jsem jela ještě podle času v New Yorku, vzpomínáte, což je plus tři hodiny. Bylo pro mě vždycky dost těžký vstát včas do školy, i když jsem měla za sebou osm hodin v posteli. Ale jak těžký to bude, když budu spát jen čtyři?
Vplížila jsem se do domu tak tiše, jak jsem jen dokázala. Naštěstí všichni kromě psa tvrdě spali. Pes zvedl hlavu z pohovky, kde spal, a zavrtěl ocasem na uvítanou. Mamka mu sice nedovolovala válet se na její bílý pohovce, ale to poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby teď začal štěkat. Pokud jsem nechtěla, aby zburcoval celej dům a aby všichni zjistili, že jsem byla venku, neměla jsem jinou možnost než ho nechat ležet tam, kde je.
Vyšplhala jsem do schodů a celou dobu myslela na to, co udělám s Heather. Asi budu muset vstát ráno dřív a zavolat otci Dominikovi, aby čekal na Bryce a poslal ho domů, hned jak ten kluk vkročí do školy. Rozhodla jsem se, že pokud nebude zbytí, může mu klidně nasadit do hlavy vši. Všechno, co může překazit Heather plány, stojí za zkoušku.
Jenomže myšlenka na to, že budu muset vstávat brzo – dokonce i když jsem brala v úvahu, že tím zachráním život prvnímu klukovi, co mě pozval na rande –, nebyla zrovna povznášející. Teď, když mi klesl adrenalin v krvi, jsem cítila jen hroznou únavu. Šla jsem do koupelny, abych si oblíkla pyžamo – byla jsem si úplně jistá, že mě Jesse nešpehuje, ale když mi ještě neprozradil, jak umřel, co jsem si měla myslet? Mohli ho třeba zrovna odprásknout za to, že šmíroval nějakou queridu.
A když jsem si pokusila vyměnit obvaz na zápěstí, poprvé jsem si všimla, čím mi to Jesse vlastně převázal.
Byl to kapesník. Takovej, co nosili lidi dávno předtím, než někdo vynalez papíráky. Tenkrát je měli přeplácaný ozdůbkama a vyšívali si na ně monogramy, asi aby se jim v prádle nepopletly s cizíma.
Jenže na Jesseho kapesníku nebyly jeho iniciály, jak jsem si všimla, když jsem ho vymáchala, abych z něj dostala skvrny od krve. Byl to bílej plátěnej čtverec – no, teď už spíš růžovej – obroubenej jemnou bílou krajkou. Vypadal trochu zženštile. Už jsem si začala dělat starosti s Jesseho sexuální orientací, když jsem si všimla iniciál v jednom z růžků. Malejma bílejma stehama tam byly vyšitý velký ozdobný písmena: MDS. Přesně tak. MDS. Žádný J.
Divný. To bylo fakt divný.
Pověsila jsem ho, aby uschnul. Nedělala jsem si starosti, že by ho tady mohl někdo najít. Tak zaprvý, ke mně do koupelny nikdo nechodí, a zadruhý, neviděli by ho stejně, jako nemůžou vidět Jesseho. Klidně ho tady můžu nechat až do rána. A nejspíš mu ho nevrátím, dokud mi neposkytne nějaký vysvětlení k těm písmenům. MDS.
Došlo mi to těsně předtím, než jsem usnula. MDS musela bejt nějaká holka. Co by tam jinak dělala ta krajka? A ty kudrlinky kolem písmen? Co když Jesse neumřel kvůli kulce, jak jsem předpokládala původně, ale při milenecký hádce?
Nevěděla jsem, proč mě ta představa tak zneklidnila, ale zůstala jsem pak vzhůru ještě asi tři minuty. Potom jsem se otočila na druhý bok, s lítostí si vzpomněla na svou starou postel, a konečně usnula.
2024 ©