kapitola 11

Napsal Trumpetka.blogerka.cz (») 5. 1. 2013 v kategorii Mediátor 1 - Krajina plná stínů (Meg Cabot), přečteno: 2345×

Vrátili jsme se do pracovny pana Waldena. Nevím, jak se nám to povedlo, protože bronzová hlava se celou cestu řítila za náma a tím klouzáním po zemi strašidelně hvízdala, jako by otec Serra taky vřískal. Sotva jsme za sebou přirazili těžký dřevěný dveře, hlava do nich narazila s vervou obrovský dělový koule.

„Jesus Cristo,“ vyrazil vzrušeně Jesse, když jsme se se supěním opřeli o dveře, jako by to bylo k něčemu platný – s Heather, která mohla projít zdí, kdykoli se jí zachtělo. „Prý ‚Umím se o sebe postarat‘. ‚Musím se jí zbavit,‘ tvrdilas mi. Bože!“

Pokusila jsem se chytit dech a zoufale uvažovala, co mám dělat. Ještě nikdy jsem nic podobnýho nezažila. Nikdy. „Zmlkni.“

„Ty mrtvá trosko,“ dodal Jesse, otočil hlavu a koukal na mě. Jeho prsa se zdvihala a klesala. „Uvědomuješ si, cos to tehdy řekla? Ranilas mě, querida. Opravdu ranila.“

„Řekla jsem ti –“ Něco těžkýho narazilo do dveří. Ucítila jsem, jak se mi otřásla celá páteř. Člověk nemusel bejt zrovna génius, aby pochopil, že to byla hlava zakladatele jisté misie, „– abys mi tak neříkal.“

„Dobře, ale já bych ocenil, kdyby sis odpustila znevažující poznámky o mé –“

„Hele,“ přerušila jsem ho. „Tyhle dveře asi moc dlouho nevydrží.“

Souhlasil. Hlava do nich znova narazila ve stejným místě a prorazila malej otvor tam, kde už dřevo začínalo povolovat. „Můžu něco navrhnout?“

Zůstala jsem civět na hlavu, která se znova a znova pokoušela prorazit dveře a zírala na mě studenýma, bronzovýma očima. Bylo to šílený, ale mohla bych přísahat, že se na mě zazubila. „Jasně.“

„Utečeme.“

Neztrácela jsem čas přemejšlením a vrhla se k okennímu parapetu. Tentokrát jsem nekoukala na to, jestli se zraním o střepy, nebo ne, a prostrčila rozbitým sklem ruku. Byl to jen okamžik, než jsem okno zase otevřela, ale Jessemu se zdálo, že to trvá celou věčnost. Držel dveře, za kterýma to vypadalo, jako by se do nich opíral hurikán s celým tím svým hukotem. „Pospěš si, ano?“

Vyskočila jsem dolů na parkoviště. Bylo trochu legrační, že když jste se dostali za tlustou zeď, neslyšeli ani neviděli jste už vůbec nic paranormálního. Parkoviště bylo pořád ještě prázdný a pořád tichý, až na vzdálený, rytmický šplouchání vln oceánu. Je zvláštní, co se může lidem dít přímo pod nosem, a přesto o tom nemusí mít ani tušení… Vůbec žádný tušení.

„Jesse!“ zasyčela jsem skrz okno. „Dělej!“

Neměla jsem ponětí, jestli se Heather rozhodne přenýst svoji zuřivost na mě na jinou, nevinnou osobu, a pokud to udělá, jestli bude mít Jesse v rukávu nějaký trumfový eso – jako třeba ten trik, co předvedl, když Heather urazila hlavu soše. Věděla jsem jedině to, že čím dřív pláchneme z jejího dosahu, tím líp pro nás.

Chápu, že to teď vypadá, jako bych byla zbabělec, ale to fakt nejsem. A nejsem ani pitomec. Myslím, že když člověk pochopí, že má co dělat se s něčím silnějším, než je on sám, je nejlepší řešení vzít kramle.

Ale nemůžete v tom samozřejmě nechat ostatní.

„Jesse!“ vykřikla jsem skrz okno.

„Snad jsem to řekl dost jasně,“ pronesl rozčilený hlas za mnou. „Utíkej!“

Polkla jsem překvapením a otočila se. Jesse stál na asfaltovým povrchu parkoviště s měsícem v zádech. Na tvář mu dopadal stín.

„Panebože!“ Srdce mi bilo tak rychle, až mi připadalo, že musí každou chvíli vybuchnout. Nikdy předtím jsem nebyla tak vyděšená. Nikdy.

Možná proto jsem udělala to, co jsem udělala. Vztáhla jsem obě ruce a chytila Jesseho vpředu za košili. „Panebože!“ opakovala jsem. „Jsi v pořádku, Jesse?“

„Samozřejmě.“ Vypadal překvapeně, že se ho na to vůbec ptám. A mě napadlo, že to byla vážně hloupost. Nakonec, co mohla Heather Jessemu udělat? Nemohla ho přece zabít. Už ne. „A co ty? V pořádku?“

„Já? Že váháš.“ Otočila jsem hlavu, abych se podívala do temnejch oken Waldenovy třídy „Myslíš, že je… pryč?“

„Prozatím,“ odpověděl Jesse.

„Ale jak to víš?“ Rozrušilo mě, když jsem si uvědomila, že se třesu. Fakt, třásla jsem se. „Jak víš, že neprojde touhle zdí a nezačne na nás kácet tyhle stromy nebo tak něco?“

Jesse zavrtěl hlavou a já si všimla, že se usmívá. Na kluka, co se narodil dávno předtím, než vynalezli ortodoncii, měl vážně moc hezký zuby. Skoro tak hezký jako Bryce. „To neudělá.“

„Ale jak to můžeš vědět?“

„Neudělá to, protože neví, že by mohla. Není mrtvá moc dlouho, Susannah. Zatím si ještě neuvědomuje, co všechno může.“

Jestli mě to mělo uklidnit, tak to moc nefungovalo. Vlastně tím připustil, že by mohla projít zdí a kácet stromy – že má takovou sílu – a že to neudělá jen z nedostatku zkušenosti. Ale aspoň jsem se přestala tolik třást a pustila jsem Jesseho košili. Věděla jsem, že Heather mě klidně může sledovat, když bude chtít. Mohla to udělat stejně snadno, jako to udělal Jesse, když za mnou šel až do misie. Jenže Jesse věděl o tom, že může. Byl duchem mnohem delší dobu než Heather. Ona zatím jenom zkoumala možnosti.

Ale to bylo na tom to nejděsivější. Byla nováček… a už takhle silná.

Začala jsem pochodovat kolem parkoviště jako magor.

„Musíme něco udělat!“ vyhrkla jsem. „Musíme varovat otce Dominika – a Bryce! Panebože, musíme varovat Bryce, aby zítra nechodil do školy. Ona ho zabije! Zabije ho v tu chvíli, kdy vkročí do kampusu –“

„Susannah,“ přerušil mě Jesse.

„Musíme mu zavolat. Já vím, že je jedna v noci, ale musíme mu zavolat a říct mu – hele, já nevím, co mu řekneme. Třeba že mu tady někdo hrozí smrtí nebo tak něco. To ho vyděsí. Ne, my mu můžeme pohrozit smrtí. Jasně, tohle musíme udělat! Musíme mu zavolat domů a já změním hlas a řeknu něco jako ‚Nechoď zítra do školy, nebo zemřeš!‘ Snad mě poslechne. Snad –“

„Susannah,“ opakoval Jesse.

„Nebo to necháme udělat otce Dominika! Můžem zavolat otci Domovi, aby zavolal Bryceovi a řekl mu, že nemá chodit do školy, že se tam stala nějaká nehoda nebo tak něco –“

„Susannah!“ Jesse mi zahradil cestu, když jsem se otočila, abych zase odpochodovala zpátky těch deset kroků, co jsem právě ušla. Zarazila jsem se těsně před ním a prakticky mu vrazila nos do míst, kde se jeho košile začínala rozepínat. Jesse mě chytil za ruce, aby mě uklidnil.

Neměla jsem to dělat. Věděla jsem to už v tu chvíli, co jsem ho popadla za košili, ale nemohla jsem si pomoct. Ani normálně nemám ráda, když se mě někdo dotýká, a zvlášť nemám ráda, když se mě chtějí dotýkat duchové. A už vůbec nesnáším, aby mě chytali duchové, co mají ruce tak silný a tak šlachovitý a tak svalnatý jako Jesse.

„Susannah,“ opakoval znova, dřív, než jsem mu stačila říct, aby ze mě sundal ty svoje lopaty. „To je v pořádku. Není to tvoje chyba. Tady nic nezmůžeš.“

Nějak jsem zapomněla na to, jak mě rozčilujou jeho ruce na mejch. „Nic nezmůžu? Děláš si srandu? Musím tu holku zahnat zpátky do hrobu!“

„Ne.“ Jesse zavrtěl hlavou. „Zabila by tě!“

„To je kravina! Mohla jsem ji krásně dostat. Kdyby neudělala tu věc s tou bronzovou hlavou –“

„Susannah.“

„To je fakt, Jesse. Už jsem ji skoro měla, kdyby najednou nezačala zuřit. Vsadím se, že stačí jenom počkat, až se trochu zklidní, a vrátit se tam, kde jsme přestaly. Můžu si s ní zase promluvit –“

„Ne.“ Pustil moje ruce, ale jen proto, aby mi položil paži kolem ramen a vedl mě z parkoviště směrem k popelnici, kde jsem si předtím opřela kolo. „Pojď. Musíme domů.“

„Ale co –“

Jeho ruka se mi kolem ramen najednou obtočila pevnějc. „Ne.“

„Ty to nechápeš, Jesse. Je to moje práce. Musím –“

„Taky je to práce otce Dominika, nebo snad ne? Nech ho, ať ji odsud dostane sám. Není žádný důvod, aby ses tím musela trápit sama.“

„Ale to právě je. Já to zpackala.“

„Tys jí přitiskla hlaveň ke spánku a stiskla spoušť?“

„Jasně že ne. Ale to kvůli mně se tak rozzuřila. Otec Dominik za to nemůže. A já nemůžu chtít po něm, aby za mě napravoval moje průšvihy. To by nebylo fér.“

„Já ti řeknu, co není fér,“ pronesl Jesse – připadalo mi, že nezvykle trpělivě. „Vůbec není fér chtít po dívce tak mladé, jako jsi ty, aby bojovala s takovým pekelným démonem –“

„Ona není žádnej démon. Je to jen vzteklá holka. Má vztek, protože ji zradil kluk, kterýmu věřila –“

„Susannah!“ Jesse se zničehonic zarazil. Neupadla jsem přímo na nos jen proto, že mě pořád ještě držel kolem ramen.

Na chvilku – fakt, jenom na malou chvilku – jsem byla přesvědčená o tom, že se mě chystá políbit, protože se zdálo, že všechny okolnosti, za kterejch kluk líbá holku, hrajou pro: víte, ta jeho ruka kolem ramen, měsíc na plný pecky, rozbušený srdce – no, a taky jsme oba právě o chlup unikli duchovi, kterej nás chtěl odkráglovat.

Nevěděla jsem, jak bych se cítila, kdyby mě měl poprvé políbit někdo, kdo už není naživu, ale chápejte, člověk si někdy nemůže moc vybírat. A taky vám řeknu, že Jesse byl hezčí než většina živejch kluků, co jsem kdy potkala. Ještě nikdy jsem se nesetkala s tak pohledným duchem. Myslím, že mu nemohlo bejt víc než dvacet, když ho zabili. U duchů je to vždycky dost těžký uhodnout, protože jejich duše mají sklon vytvořit si takový tělo, jako bylo to jejich předtím, než přestalo fungovat. Tak třeba můj taťka pořád vypadal tak jako v ten den před deseti lety, kdy si vyrazil na osudnej jogging do Prospect Parku.

Mohla jsem se jenom dohadovat, že Jesse zahynul něčí rukou, protože se mi zdál naprosto zdravej. Možná se stal obětí jedny z těch kulek, co přistály v naší fasádě. To bylo od Andyho moc prima, že je zakonzervoval pro potěšení potomstva.

A teď to vypadalo, že se mě ten sexy duch snaží políbit. A kdo by mu v tom dokázal zabránit?

Takže jsem trochu odtáhla hlavu dozadu a podívala se na něj zpod obočí a moje rty se trochu rozevřely… chápete? Ale pak jsem si uvědomila, že se nedívá na moje rty, ale na něco pod nima. Ale ne na moje prsa.

„Krvácíš,“ vydechl polekaně.

No, tím tu příležitost definitivně zabil. Oči se mi rozšířily úžasem nad tím, co pronesl.

„Nekrvácím,“ řekla jsem automaticky, protože jsem necítila žádnou bolest. Pak jsem se podívala dolů. Na asfalt pod mejma nohama dopadaly maličký temný kapičky. Ve tmě se nedalo dost dobře uhodnout, jakou mají barvu. V měsíčním světle vypadaly černý. A stejný temný kapky, jak jsem si s hrůzou všimla, byly i na Jesseho košili.

Ale kapaly rozhodně ze mě. Pořádně jsem se prohlídla a objevila, že crčí z jedný malý, ale nejspíš dost důležitý žíly na mým zápěstí. Když jsem mluvila s Heather, stáhla jsem si rukavice a schovala je do kapes. A když jsem otvírala okno na útěku před její zuřivou pomstou, neměla jsem samozřejmě čas si je znova nasadit. Nejspíš jsem se pořezala o úlomky skla v okenní tabulce, když jsem proskakovala oknem ze třídy pana Waldena. Jenom to potvrdilo mou teorii, že je fajn mít je na rukou, když se člověk pouští do něčeho podobnýho.

„Uf,“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak ze mě kape krev. „To je hrůza. Promiň, že jsem ti zamazala košili.“

„To nic.“ Jesse sáhl do jedny z kapes u svejch úzkejch kalhot a vytáhl z nich něco měkkýho a bílýho, co mi několikrát ovázal kolem zápěstí a pak zatáhl pevně, ale tak, že to neškrtilo. Zatímco mě ošetřoval, mlčel, soustředil se na to, co dělá. Teda bylo to fakt poprvý, co mi nějakej duch poskytl první pomoc. Možná to nebylo tak vzrušující, jako by byl polibek…, ale rozhodně to nebyla nuda.

„Tak co?“ zeptal se, když s tím skončil. „Bolí to?“

„Ne,“ odpověděla jsem popravdě. Věděla jsem z praxe, že to nezačne bolet dřív než za pár hodin. Odkašlala jsem si. „Dík.“

„Nemáš zač,“ řekl zdvořile.

„Mám,“ namítla jsem. Najednou, i když to bylo směšný, jsem měla pocit, že se každou chvíli rozbrečím. Fakt. Ale já nikdy nebrečím. „Myslím to vážně. Dík, žes sem za mnou přišel. Nemusels to dělat. Teda, chci říct, že jsem ráda, žes to udělal. A… moc díky. Za všechno.“

Vypadal rozpačitě. Nejspíš ode mě nečekal, že bych mohla tak sentimentálně blekotat jako před chvílí. Jenže jsem si nemohla pomoct. Nějak jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Žádnej duch se ke mně nechoval tak laskavě. No, táta to zkoušel, aspoň myslím. Ale na něj nebylo zrovna moc spolehnutí. Člověk s ním nemohl moc počítat, a zvlášť ne v krizi.

Ale s Jessem jo. Jesse sem přišel kvůli mně. A to jsem ho o to ani neprosila. Popravdě řečeno, chovala jsem se k němu pěkně hnusně.

„Není zač.“ To bylo všechno, co na to řekl. A pak dodal: „Pojďme domů.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvanáct