PRVNÍ KAPITOLA
Tady v žalářích vládla naprostá tma, ale Katsa měla mapu vepsanou
v hlavě. A dosud se jí osvědčila, ostatně jako všechny Ollovy
mapy. Jela rukou po chladných zdech, a jak tak postupovala dál,
počítala dveře a chodby. Zahnula vždycky, když bylo třeba zahnout, a
konečně stanula před průchodem, v němž se měly nacházet schody dolů.
Sehnula se a tápala rukama po zemi před sebou. Objevila kamenný
schod, vlhký a kluzký od mechu, a pod ním další. Je to tedy Ollovo
schodiště. Doufala jen, že až za ní Oll a Giddon půjdou s loučemi,
všimnou si toho mechového slizu a budou našlapovat opatrně. Nerada by,
aby se zřítili po hlavě dolů a nadělali rachot, který by probudil i mrtvého.
T
Katsa se plížila po schodišti. Jedna zatáčka doleva a dvě doprava.
Pronikla do chodby, kde temnotou problikával oranžový plamen louče na
zdi, a zaslechla hlasy. Naproti tomu světlu se táhla další chodba. Podle
Olla v ní mělo stát několik strážných, dva až deset, a hlídat jistou celu na
konci.
Ty stráže měla na starosti Katsa. Byla tady především kvůli nim.
Kradla se směrem, odkud viděla světlo a slyšela smích. Mohla by se
zastavit a zaposlouchat, aby si udělala představu, s kolika muži se bude
potýkat, ale nebyl čas. Stáhla si kapuci hluboko do tváře a zahnula za roh.
Málem zakopla o své první čtyři oběti. Strážní seděli na zemi naproti
sobě, zády se opírali o zeď, nohy roztažené. Vzduch čpěl po jakémsi
silném pití, které si sem dolů přinesli, aby si ukrátili hlídku. Katsa začala
rozdávat kopance, údery do spánků a do krků. Všichni čtyři se zhroutili
na zem ještě dřív, než se stačili zatvářit překvapeně.
Zbýval už jen jeden hlídač, dřepěl před mřížemi cely na konci
chodby. Vyškrábal se na nohy a vytáhl meč z pochvy. Katsa k němu
vykročila jistě, věděla, že díky louči za sebou má tvář, a zvlášť oči kryté
před jeho pohledem. Měřila si jeho výšku, způsob pohybu, pevnost ruky,
která k ní napřahovala meč.
„Stůj. Je mi jasné, co jsi.“ Mluvil klidně. Tenhle chlapík byl odvážný.
Varovně máchl mečem do vzduchu. „Mě nevyděsíš.“
Vrhl se k ní. Přikrčila se a vyhnula se jeho čepeli, pak bleskurychle
vykopla vzhůru a udeřila ho do spánku. Svezl se na zem.
Překročila ho a rozběhla se k mřížím, zapátrala pohledem v temné
cele. U zadní stěny se tam choulila postava, osoba tuze unavená nebo
prochladlá na to, aby se zajímala o boj, který se právě odehrál. Ten
člověk si pažemi objímal nohy a hlavu měl svěšenou mezi koleny. Chvěl
se – Katsa slyšela jeho dech. Pohnula se a na schouleného muže dopadlo
světlo. Měl bílé, krátce sestřižené vlasy. Katsa si všimla, jak se mu v
uchu zalesklo zlato. Ollovy mapy se osvědčily, ten člověk byl skutečně z
Lienidu. Byl to ten, koho hledali.
Opřela se do petlice dveří. Zamčeno. No, to nebylo žádné překvapení
a ani její starost. Jedinkrát tiše zahvízdla jako sova. Obrátila toho
statečného hlídače na záda a vsunula mu do úst připravenou pilulku.
Rozběhla se chodbou, převalila zbývající čtyři nešťastníky do řady vedle
sebe a všechny nakrmila pilulkou. Zrovna když začínala uvažovat, jestli
se Oll a Giddon v katakombách náhodou neztratili, vynořili se zpoza rohu
a proklouzli kolem ní.
„Máte čtvrt hodiny, víc ne,“ řekla.
„Čtvrt hodiny, má paní,“ zaduněl Ollův hlas. „Jen klidně běžte.“
Světlo jejich pochodně se rozlilo po zdech, jak se blížili k cele.
Lieniďan zasténal a ještě pevněji se objal pažemi. Katsa si všimla jeho
roztrhaných potřísněných šatů. Zaslechla zvonit Giddonův svazek
paklíčů. Ráda by si počkala a přesvědčila se, že dveře cely otevřeli, ale
bylo jí třeba jinde. Zastrčila si balíček pilulek do rukávu a rozběhla se.
Hlídači cely podléhali žalářníkovi a ten zase nižšímu dozorci. Nižší
dozorce se zodpovídal hradnímu dozorci. Noční stráž, králova stráž,
hradební stráž a zahradní stráž také podléhaly hradnímu dozorci. Jakmile
si jeden strážný všimne, že někdo z jeho druhů chybí, vypukne poplach.
Pokud se do té doby Katsa se svými muži nedostane dost daleko od
hradu, všechno bude ztraceno. Následovalo by pronásledování a pak
krveprolití. Uviděli by její oči a poznali by ji. Proto musela zneškodnit
všechny strážce, do jednoho. Oll odhadoval, že jich bude dvacet. Princ
Raffin jí vyrobil třicet pilulek, jen tak pro jistotu.
S většinou stráží neměla problémy. Pokud se jí povedlo je překvapit,
nebo pokud stáli v malých skupinkách, zhroutili se a ani nepoznali, co je
vlastně zasáhlo. S hradním dozorcem to bylo komplikovanější, jeho úřad
bránilo pět strážných. Vrhla se mezi ně, rozdávala údery špičkami nohou
i koleny. Hradní dozorce vyskočil od svého stolu, prohnal se dveřmi a
vrazil do rvačky.
„Poznám Výjimečného, když ho mám před sebou.“ Sekl mečem a
ona se vyhnula. „Ukaž mi ty svoje barevný kukadla, chlapče. Vypíchnu ti
je. Nemysli si, že to neudělám.“
S potěšením ho udeřila do hlavy rukojetí nože. Chňapla ho za vlasy,
strhla na záda a vložila mu na jazyk pilulku. Až se všichni proberou s
bolestí hlavy a s ostudou, vypovědí, že to spáchal nějaký chlapec z řad
Výjimečných, nadaný pro boj, a že přišel sám. Považovali ji za chlapce,
protože v těch prostých kalhotách a kapuci tak vypadala, a po takovém
útoku je nenapadne, že to mohla spáchat dívka. A Olla ani Giddona nikdo
z nich nezahlédl, o to se postarala.
Na ni nikdo ani nepomyslí. Ať je Výjimečná lady Katsa jakákoli, není
přece žádný zločinec, který se v přestrojení krade o půlnoci po temných
nádvořích. A kromě toho si všichni mysleli, že právě putuje na východ.
Strýc Randa, král Mezizemě, ji ráno před očima celého města vyprovodil
na cestu spolu s kapitánem Ollem a svým šlechticem Giddonem. Sem na
jih na dvůr krále Murgona dorazila jen díky celodenní zběsilé jízdě úplně
jiným směrem.
Katsa běžela nádvořím, hnala se kolem záhonů s květinami, fontán a
mramorových soch Murgona. Byl to docela příjemný dvůr na tak
nepříjemného krále. Voněl po trávě a úrodné půdě a sladce orosených
květinách. Pádila Murgonovým jablečným sadem a ve svých stopách
nechala řadu omámených strážných. Omámených, ne mrtvých: to byl
významný rozdíl. Oll a Giddon a většina ostatních z tajné Rady po ní
chtěli, aby je zabila, když se plánovala tahle mise. Ale Katsa namítla, že
těmi vraždami nezíská žádný čas navíc.
„Co když se probudí?“ zeptal se Giddon.
Princ Raffin se urazil: „Nevěříš mým pilulkám? Ti se neprobudí.“
„Rychlejší by bylo je zabít,“ tvrdil Giddon a hnědé oči mu neústupně
zářily. Hlavy v temném pokoji přikývly.
„Já to zvládnu včas,“ prohlásila Katsa, a když se Giddon chystal
protestovat, zvedla ruku. „Dost. Já je nezabiju. Pokud je chcete mrtvé,
pošlete si tam někoho jiného.“
Oll se usmál a poplácal mladého pána po zádech. „Jen si představte,
můj pane Giddone, takhle to pro nás bude ještě větší zábava. Dokonalé
vloupání přes všechny ty Murgonovy stráže, a bez jediného zranění? To
je dobrá taktika.“
Pokoj vybuchl smíchy, ale Katsa se ani nepousmála. Nebude zabíjet,
pokud nebude muset. Zabití se nedá odčinit a ona už tak zabíjela dost.
Většinou na strýcovo přání. Král Randa ji považoval za užitečnou zbraň.
Když na hranicích propuknou nepokoje, proč posílat celou armádu,
může-li to vyřídit jediný zástupce? S Katsou to bylo mnohem úspornější.
Zabíjela však i pro Radu, když nebylo vyhnutí. Tentokrát ale nebylo
třeba.
Na druhém konci sadu narazila na strážce, který byl starý, snad stejně
starý jako ten Lieniďan. Stál v hájku mladých stromků, opíral se o meč,
záda kulatá a shrbená. Proplížila se za něj a zastavila se. Ruce, spočívající
na jílci meče, se chvěly.
Katsa si pomyslela cosi nelichotivého o králi, který nedopřeje svým
strážím odpočinek, ani když zestárnou a neudrží pevně meč.
Ale pokud ho nevyřídí, stařec najde ty ostatní, jež skolila, a vyvolá
poplach. Srazila ho jediným tvrdým úderem do týla, až hekl a zhroutil se.
Zachytila ho v pádu a složila na zem, jak nejjemněji dokázala. Pak mu
vložila do úst pilulku. Zdržela se u něj a přejela prsty po bouli, která mu
nabíhala na hlavě. Snad má ten muž pevnou lebku.
Jednou se stalo, že zabila neúmyslně. Tu vzpomínku nosila pořád v
hlavě. Stalo se to před deseti lety, tehdy se poprvé projevila povaha jejího
nadání. Byla ještě dítě, sotva osmileté. Dvůr navštívil jakýsi vzdálený
bratranec. Nelíbil se jí – jeho těžký parfém, vilné pohledy na dívky, které
ho obsluhovaly, to, jak je sledoval po pokoji, jak se jich dotýkal, když si
myslel, že se nikdo nedívá. Pak si všiml Katsy a dívka začala být
ostražitá. „Taková roztomilá holčinka,“ zavrkal. „Výjimeční nemívají
moc hezké oči. Ale ty máš štěstí, krášlí tě. Co je tvé nadání, zlatíčko, jsi
nadaná vypravěčka? Čteš myšlenky? Už vím. Jsi tanečnice.“
Katsa ještě netušila, jakého druhu je její nadání. V některých
případech trvalo déle, než se projevilo. Ale i kdyby to věděla, netoužila
by to probírat s bratrancem. Zamračila se na něj a odvrátila se. Jenže pak
jí sklouzl dotěrnými prsty po noze. Ruka jí sama od sebe vyjela a udeřila
ho do tváře. Tak tvrdě a tak rychle, že mu zarazila nosní kůstky do
mozku.
Dvorní dámy se rozječely, jedna omdlela. Zvedli ho z kaluže krve na
zemi a zjistilo se, že je mrtvý. Celý dvůr ztichl a couvl před ní. Všechny
zděšené pohledy – teď už nejen dam, ale i vojáků a šlechticů s meči – se
obrátily na ni.
Bylo příjemné jíst jídla Výjimečného kuchaře, bylo v pořádku posílat
koně ke králově Výjimečnému koňskému doktorovi. Ale Výjimečná
dívka s nadáním pro zabíjení? Tahle osoba nebyla bezpečná.
Jiný král by ji nejspíš vyhnal nebo dokonce zabil, i když šlo o sestřino
dítě. Ale Randa byl chytrý. Poznal, že neteř může v pravý čas posloužit
praktickému účelu. Poslal ji do jejích pokojů a za trest ji tam držel
několik týdnů, ale to bylo všechno. Když se pak zase objevila, všichni u
dvora se jí klidili z cesty. Ani předtím ji nijak zvlášť nemilovali, protože
Výjimečné neměl v lásce nikdo, dřív ale aspoň tolerovali její přítomnost.
Teď už přátelství nikdo nepředstíral.
„Dávejte si pozor na tu s jedním okem modrým a druhým zeleným,“
šeptali hostům. „Zabila vlastního bratrance, jediným úderem. Jenom
proto, že složil poklonu jejím očím.“ Dokonce i Randa se jí držel z cesty.
Pes zabiják se mu sice hodí, ale král nestojí o to, aby mu spal u jeho
nohou.
Jediný, kdo vyhledával její společnost, byl princ Raffin. „Neuděláš to
už, že ne? Myslím, že tě otec nenechá zabíjet, koho se ti zlíbí.“
„Já ho nechtěla zabít,“ ohradila se.
„A jak se to stalo?“
Katsa se rozpomínala. „Připadalo mi, že jsem ohrožená. A tak jsem
ho praštila.“
Princ Raffin zavrtěl hlavou. „Musíš to své nadání ovládat,“ řekl.
„Zvlášť nadání k zabíjení. Musíš, jinak nám otec nedovolí se kamarádit.“
To byla hrozná představa. „Já ale nevím, jak to ovládat.“
Raffin nad tím uvažoval. „Mohla by ses zeptat Olla. Královi zvědové
vědí, jak zranit a nezabít. Tak z lidí dostávají informace.“
Raffinovi bylo jedenáct, o tři roky víc než Katse a podle ní byl tuze
moudrý. Dala na jeho radu a zašla za Ollem, prošedivělým Randovým
kapitánem a jeho hlavním zvědem. Oll nebyl hloupý, věděl, že ta tichá
dívenka s jedním okem modrým a druhým zeleným je nebezpečná. Ale
měl i představivost. Uvažoval o tom, co nenapadlo nikoho jiného: zdali
Katsu smrt jejího bratrance nešokovala stejně jako všechny ostatní. A čím
víc nad tím přemýšlel, tím byl zvědavější na její potenciál.
Zahájil výcvik tím, že stanovil pravidla. Katsa se nebude cvičit na
něm a nebude se cvičit na žádném z králových mužů. Bude trénovat na
figurínách, vyrobených ze sešitých pytlů a naplněných zrním. Bude
trénovat na zajatcích, které jí přivede Oll, na mužích už odsouzených k
trestu smrti.
Cvičila každý den. Pomalu zjišťovala, jak je rychlá a jak výbušnou
sílu dokáže nasadit. Naučila se úhlům, pozicím a intenzitě vražedného
úderu, na rozdíl od toho, který má jen zmrzačit. Naučila se, jak člověka
odzbrojit a jak mu zlámat nohu, jak mu zkroutit paži tak silně, až přestane
bojovat a začne žebrat, aby ho pustila. Naučila se bojovat s mečem a s
noži a s dýkami. Byla tak rychlá a soustředěná, tak vynalézavá, že uměla
najít způsob, jak muže omráčit, i když měla obě ruce připoutané k
bokům. Takové bylo její nadání.
Jakmile si zdokonalila sebeovládání, začala cvičit s Randovými
vojáky – s osmi či deseti najednou a v plné zbroji. Její tréninky
představovaly pěknou podívanou: dospělí muži se s bručením a
rachocením motali kolem a neozbrojené dítě vířilo a vrhalo se jako
nějaký dravec mezi ně, skopávalo je koleny, sráželo rukama a vojáci ty
údery ani nezaznamenali, dokud neleželi na zemi. Někdy se na výcvik
přišli podívat i lidé ode dvora. Ale jakmile Katsa zachytila jejich pohled,
rychle klopili oči a pospíchali pryč.
Král Randa nelitoval Ollova času. Považoval to za nutné. Katsa by
byla k ničemu, kdyby se nedala ovládat.
A teď, na dvoře krále Murgona, by jí už nikdo nemohl vytknout
nedostatek sebeovládání. Rychle a nehlučně postupovala po trávě vedle
štěrkových pěšin. Oll a Giddon se touto dobou jistě dostali skoro ke zdi
zahrady, kde jim dva Murgonovi sluhové, naklonění Radě, hlídali koně.
Sama už tam skoro byla. Viděla před sebou tmavou linii, černě se
rýsovala proti temnému nebi.
Toulala se v myšlenkách, ale nesnila. Všechny smysly měla
nastraženy. Vnímala pád každého lístku v zahradě, zašustění každé větve.
A proto tak žasla, když se najednou ze tmy vynořil muž a chňapl ji
zezadu. Objal ji pažemi kolem hrudi a přitiskl jí ke krku nůž. Chystal se
něco říci, ale ona mu bleskurychle ochromila ruku, vykroutila z ní nůž a
odhodila ho na zem. Přehodila si ho přes hlavu dopředu.
Přistál na nohách.
Horečně uvažovala. Musí to být Výjimečný, musí to být bojovník. To
bylo jasné. A pokud má cit v té ruce, kterou jí přejel po hrudi, ví teď o ní,
že je žena.
Obrátil se zpátky k ní. Ostražitě se navzájem měřili, přestože oba
viděli jenom stín. Promluvil: „Slyšel jsem o ženě s tímto nadáním.“ Hlas
zněl chraplavě a hluboce. Řeč měla zvláštní kadenci. Takový přízvuk
Katsa neznala. Musí přijít na to, kdo to je, aby zjistila, jak na něj.
„Nenapadá mě ale, co by taková slečinka mohla dělat tak daleko oddomova, proč by uprostřed noci pobíhala po dvoře krále Murgona,“
pokračoval. Malinko se posunul, přemístil se mezi ni a zeď. Byl vyšší než
ona a pohyboval se hladce a plynule jako kočka. Zrádně klidná, přesto
připravená ke skoku.
Světlo louče na nedaleké cestičce se zablesklo na drobných zlatých
kroužcích v jeho uších. A tvář měl bezvousou, jako by pocházel z
Lienidu.
Popošla a zhoupla se v kolenou, byla v pohotovosti stejně jako on. Na
rozhodování neměla moc času. On ji poznal. Ale jestli je Lieniďan,
nechtělo se jí ho zabít.
„Nemáš co říct, slečinko? Jistě si nemyslíš, že tě nechám projít bez
vysvětlení?“ V hlase mu znělo cosi rozpustilého. Mlčky si ho měřila.
Plynulým gestem rozpřáhl ruce a předvedl zlaté kroužky, které se mu
leskly na prstech. To jí stačilo. Obroučky v uších, ty prsteny, rytmus jeho
řeči – to jí stačilo.
„Jsi z Lienidu,“ konstatovala.
„Máš dobrý zrak,“ pochválil ji.
„Ne tak dobrý, abych viděla barvy tvých očí.“
Rozesmál se. „Myslím, že barvy tvých znám.“
Zdravý rozum jí napovídal, aby ho zabila. „Ty máš co mluvit o tom,
kdo je daleko od domova,“ řekla. „Co dělá Lieniďan na dvoře krále
Murgona?“
„Řeknu ti své důvody, pokud mi prozradíš ty svoje.“
„Neřeknu ti nic a ty mě musíš nechat projít.“
„Musím?“
„Když to neuděláš, budu tě muset donutit.“
„Myslíš, že to dokážeš?“
Naznačila falešný výpad doprava a on ho lehce odvrátil. Udělala to
znova, rychleji. Zase jí lehce unikl. Byl výborný. Ale ona byla Katsa,
dívka zabiják.
„Vím, že to dokážu,“ prohlásila.
„Aha.“ Znělo to pobaveně. „Ale může ti to trvat hodiny.“
Proč si s ní tak hrál? Proč nevyvolal poplach? Možná je sám zločinec,
Výjimečný zločinec. A pokud ano, je spojenec, nebo nepřítel?
Nesouhlasil by Lieniďan se záchranou toho druhého, uvězněného
Lieniďana? Ano – pokud to není zrádce. A kdo ví, možná ani netuší,
koho skrývaly Murgonovy žaláře – Murgon to tajemství dobře udržoval.
Rada by jí nařídila, aby ho zabila. Rada by řekla, že je ohrozí, necháli
naživu člověka, který zná její totožnost. Ale ten muž se nepodobal
žádnému zločinci, s jakým se kdy setkala. Nepřipadal jí brutální ani
hloupý ani hrozivý.
Nezabije jednoho Lieniďana, aby zachránila druhého.
Byla pošetilá a nejspíš toho bude litovat, ale neudělá to.
„Věřím ti,“ řekl najednou. Ustoupil jí z cesty a pokynul, aby prošla.
Pomyslela si, že je zvláštní a impulzivní, ale všimla si, jak polevil v
ostražitosti. Nebyla zvyklá marnit příležitost. Bleskurychle vykopla
nahoru a udeřila ho přímo do čela. Překvapeně vykulil oči a svezl se na
zem. „Možná jsem to nemusela dělat.“ Natáhla mu ochablé, těžké
končetiny. „Ale nevím, co si mám o tobě myslet, a už tak dost riskuju,
když tě nechám naživu.“ Vylovila z rukávu pilulky a jednu mu vložila do
úst. Obrátila mu tvář do světla pochodně. Byl mladší, než si myslela, ne o
mnoho starší než ona sama, nanejvýš devatenáct, dvacet let. Po čele mu
stékal za ucho pramínek krve. Košili měl u krku rozepnutou a světlo
louče mu tancovalo na lícních kostech.
Jaká zvláštní postava. Raffin možná bude vědět, kdo to je.
Trhla sebou. Budou na ni čekat.
Dala se do běhu.
Uháněli jako o závod. Starce přivázali ke koni, protože byl moc slabý na
to, aby se udržel sám. Zastavili se jen jednou, aby ho zabalili do dalších
přikrývek.
Katsa se nemohla dočkat, až se zase dají do pohybu. „Copak neví, že
je léto v plném proudu?“
„Je promrzlý na kost, má paní,“ vysvětloval Oll. „Chvěje se, je
nemocný. Nebylo by k ničemu, kdyby ho naše záchrana zabila.“
Uvažovali o tom, že zastaví a rozdělají oheň, ale nebyl čas. Před
svítáním musí dorazit do města Randa, jinak budou odhaleni.
Snad jsem ho měla zabít, pomyslela si, zatímco se s dusotem hnali
temným lesem. Snad jsem ho měla zabít. Ví, kdo jsem.
Jenže jí nepřipadal hrozivý ani podezřelý. Byl spíš jen zvláštní. A
věřil jí.
Na druhé straně nevěděl o té řadě omámených stráží, kterou za sebou
nechala. A až se probudí s podlitinou na hlavě, už jí věřit nebude.
Jestli o jejich setkání řekne králi Murgonovi a jestli to Murgon poví
Randovi, mohlo by se dívce zabijákovi všechno tuze zkomplikovat. Král
Randa neměl ponětí o tom vězněném Lieniďanovi, natož o tom, že se
Katsa zapojila do jeho záchrany.
Katsa se znechuceně otřásla. Podobné myšlenky nebyly k ničemu,
stejně už se stalo. Musí dopravit starce do bezpečí a do tepla a k
Raffinovi. Nahrbila se v sedle a pobídla koně na sever.
2024 ©