Někdo mi třese ramenem a já si sedám. Usnula jsem s obličejem na stole a záhyby bílého plátna mi obtiskly rýhy do zdravé líce. V jizvě od biče na druhé tváři mi cuká bolestí. Hurikán neví o světě, ale jeho prsty jsou propletené s mými. Cítím čerstvý chléb a otáčím ztuhlý krk. Spatřím Peetu, který na mě smutně shlíží. Mám dojem, že nás už chvíli pozoruje.
„Jdi do postele, Katniss. Já se o něj postarám,“ říká.
„Peeto, k tomu, co jsem říkala včera o útěku…,“ začínám.
„Já vím,“ přerušuje mě. „Není potřeba nic vysvětlovat.“
V bledém, sněhovém ranním světle vidím na kredenci bochníky chleba i tmavé kruhy pod Peetovýma očima. Přemýšlím, jestli vůbec spal. Jestli ano, určitě ne dlouho. Vzpomínám, jak včera souhlasil, že se mnou odejde, jak se postavil vedle mě, aby ochránil Hurikána, a myslím na jeho ochotu plnit moje přání, ačkoliv mu na oplátku nabízím tak málo. Ať dělám cokoliv, vždycky někomu působím bolest. „Peeto…“
„Jdi už do postele, ano?“ říká.
Potácím se po schodech nahoru, zalézám pod přikrývku a okamžitě usínám. V jednu chvíli mi do snů vstupuje Kordeta, splátkyně z Druhého kraje. Pronásleduje mě, sráží mě k zemi a tiskne mi nůž k obličeji. Ostří se zarývá hluboko do mé tváře a otvírá v ní širokou ránu. Kordeta se začíná proměňovat, její obličej se prodlužuje do podoby protažené mordy a z kůže jí vyrážejí tmavé chlupy. Nehty jí narůstají do dlouhých drápů, jen její oči zůstávají nezměněné. Stává se zmutovanou formou sebe sama, tím vlčím tvorem, které na nás Kapitol poslal poslední noc v aréně. Zaklání hlavu a vydává dlouhé, strašidelné zavytí, na něž odpovídají další mutové opodál. Pak začíná chlemtat krev, která mi vytéká z rány, a každé olíznutí mi vysílá přes tvář novou vlnu bolesti. Přiškrceně křičím a s trhnutím se probouzím. Potím se a zároveň se chvěju zimou. Dlaní si chráním poraněnou tvář a připomínám si, že mi tu ránu nezpůsobila Kordeta, nýbrž Knut. Přeju si, aby tu se mnou byl Peeta a držel mě v náručí, ale potom si uvědomuji, že si takové věci už přát nesmím. Zvolila jsem si Hurikána a vzpouru a budoucnost s Peetou v režii Kapitolu se mi uzavřela.
Oko už nemám tolik oteklé a dokážu ho trochu otevřít. Odhrnuji závěsy a zjišťuji, že sněhová bouře zesílila. Za okny zuří prudká vánice. Vidím jen bílou tmu a slyším kvílení větru, které připomíná vytí mutantů.
Sněhovou vánici vítám. Aspoň může od mého prahu zapudit skutečné vlky, známé jako mírotvorci. Poskytne mi pár dní na přemýšlení. Na přípravu nějakého plánu. S Hurikánem, Peetou a Haymitchem nablízku. Tu vánici mi seslalo samo nebe.
Než ale sejdu dolů, abych čelila svému novému životu, dávám si pár okamžiků, abych si uvědomila, co to pro mě bude znamenat. Ještě včera jsem byla připravena utéct uprostřed zimy se svými nejbližšími do divočiny, navzdory velice reálné možnosti, že nás Kapitol bude pronásledovat. Jednalo se o krajně nejistý plán. Teď se však odhodlávám k něčemu ještě riskantnějšímu. Boj proti Kapitolu bezpochyby povede k bleskové odplatě. Musím si připustit, že mě v kterémkoliv okamžiku mohou zatknout. Ozve se zaklepání na dveře, jako minulou noc, a oddíl mírotvorců mě odvleče pryč. Možná mě budou mučit. Zmrzačí mě. Pokud budu mít štěstí a dostane se mi rychlého konce, proženou mi na náměstí kulku hlavou. Kapitol má nevyčerpatelnou paletu možností, jak zabíjet nepohodlné lidi. Představuji si různé varianty a jsem vyděšená, ale je pravda, že smrt na mě čekala už tak. Byla jsem splátkyně v Hladových hrách. Vyhrožoval mi osobně prezident. Uhodili mě bičem do obličeje. Už nyní jsem jejich terč.
Teď ale přichází těžší část. Musím se vyrovnat s tím, že stejný osud může potkat i rodinu a přátele. Prim. Stačí, když pomyslím na Prim, a mé odhodlání se rozplývá. Musím ji ochránit. Přetahuji si přikrývku přes hlavu a dýchám tak rychle, že brzy vypotřebuji veškerý kyslík a začínám se dusit. Nemohu dovolit, aby Kapitol ublížil mé sestřičce.
A pak mi to dochází. Oni už jí ublížili. Zabili jí otce v těch mizerných dolech. Nečinně přihlíželi, když málem vyhladověla k smrti. Vybrali ji jako splátce a pak ji přiměli, ať sleduje, jak její sestra bojuje na život a na smrt v těch strašných hrách. Zranili ji mnohem víc, než já jsem v jejím věku kdy byla zraněná. A i její úděl bledne ve srovnání s tím, co život nachystal Routě.
Odhazuji přikrývku a nabírám do plic studený vzduch, který dovnitř proniká přes netěsnící okna.
Prim… Routa… nejsou naopak důvodem k boji? Protože to, co jim udělali, je tak obludné, neospravedlnitelné a zlé, že nemáme jinou možnost? Protože nikdo nemá právo s nimi jednat tak, jako s nimi jednal Kapitol?
Ano. Na tohle si musím vzpomenout, až bude hrozit, že mě zavalí strach. To, co se chystám udělat a co budeme všichni muset vydržet, děláme pro ně. Routě už nepomůžeme, ale možná není pozdě pro těch pět malých dětí, které ke mně vzhlížely na náměstí Jedenáctého kraje. Možná není pozdě pro Roryho, Vicka a Posy. Možná není pozdě pro Prim.
Hurikán má pravdu. Když budou mít lidé dost odvahy, tohle by mohla být vhodná příležitost. Také má pravdu v tom, že bych mohla hodně dokázat – to já jsem dala události do pohybu. Netuším, co přesně bych měla udělat, ale rozhodnutí neutíkat je zásadně důležitým prvním krokem.
Sprchuji se a dnes ráno v duchu nesestavuji seznam zásob na cestu do divočiny, nýbrž se pokouším odhadnout, jak zorganizovali povstání v Osmém kraji. Kolik lidí se tam bouří proti Kapitolu? Plánoval to někdo, nebo jednoduše vyvřela na povrch dlouhá léta střádaná a potlačovaná nenávist? Jak se dá docílit něčeho podobného i tady? Připojí se k nám zdejší obyvatelé, nebo se zamknou ve svých domovech? Včera se náměstí okamžitě po Hurikánově bičování vylidnilo. Není to ale tím, že si všichni připadáme bezmocní a nemáme tušení, co bychom měli podniknout? Potřebujeme někoho, kdo by nás vedl a ujistil nás, že něco dokážeme. A myslím, že já na to nejsem vhodná osoba. Možná jsem zapůsobila jako katalyzátor, ale vůdce by měl být zapálený pro věc a já jsem sotva dokázala přesvědčit sebe samu. Měl by to být někdo, kdo má odvahy na rozdávání. Já mám co dělat, abych sama sebe vyburcovala ke kurážnému postoji. Někdo s jasnými, přesvědčivými argumenty, zatímco já často nenacházím vhodná slova.
Slova. Jakmile pomyslím na slova, ihned se mi vybaví Peeta. Jak lidé hltají všechno, co říká. Vsadím se, že kdyby chtěl, dokázal by rozhýbat dav k nějaké akci. Ten by našel správná slova. Jsem si však jistá, že ho to nikdy ani nenapadlo.
Dole nacházím matku a Prim, které ošetřují Hurikána. Podle jeho výrazu se zdá, že účinky léku odeznívají. Připravuji se na novou hádku, ale nutím se do klidu. „Nemůžeš mu dát další dávku?“
„Dám mu ji, jestli to bude nutné. Nejdřív ale chceme vyzkoušet sněhový zábal,“ odpovídá matka. Snímá Hurikánovi obvazy. Úplně je vidět, jak mu záda sálají horkem. Pokládá na jeho rudou kůži čisté plátno a kývá na Prim.
Má sestra promíchává ve velké míse sníh. Není to ale obyčejný čistý sníh. Má nazelenalý nádech a stoupá z něj nasládlá vůně. Sněhový zábal. Opatrně začíná naběračkou nanášet sníh na plátno. Téměř slyším syčení, které se ozývá z Hurikánovy trýzněné tkáně. Udiveně otvírá oči a vydechuje úlevou. „Naštěstí máme sníh,“ poznamenává matka. Přemítám, jaké to asi musí být, když se člověk uzdravuje z bičování uprostřed léta, kdy panuje dusné horko a z kohoutku teče jen vlažná voda. „Co jsi dělala v létě?“ ptám se.
Matka se mračí, až jí na čele vystupuje hluboká vráska. „Snažila jsem se odhánět mouchy.“
Při tom pomyšlení se mi zvedá žaludek. Matka plní sněhovou směs do kapesníku a já si ho přikládám k tváři. Bolest ihned ustupuje. Podíl na tom má chlad sněhu, to je jisté, ale pomáhají i bylinky, které matka ke sněhu přimíchala. „Páni. To je úžasné. Proč jsi mu to nedala už včera večer?“
„Potřebovala jsem, aby se rána nejdřív trochu zatáhla,“ odpovídá.
Nevím, co to přesně znamená, ale pokud její léčba zabírá, proč bych o ní měla pochybovat? Matka ví, co dělá. Dohánějí mě výčitky svědomí kvůli včerejšku a těm strašným věcem, které jsem na ni řvala, zatímco mě Peeta s Haymitchem vlekli z kuchyně. „Omlouvám se. Za to, jak jsem na tebe včera křičela.“
„Už jsem slyšela i horší,“ odpovídá. „Sama jsi přece viděla, jak reagují lidé, když jejich milovaný trpí.“
Jejich milovaný. Ta slova mě umrtvují, jako kdybych byla ve sněhovém zábalu. Jistěže mám Hurikána ráda. Ale jak ráda? Co tím vlastně myslím, když říkám, že ho mám ráda? Nevím. V citově vypjaté chvíli uprostřed noci jsem ho políbila, ale jsem si jistá, že si to nepamatuje. Nebo pamatuje? Doufám, že ne. Pokud ano, všechno se jenom zkomplikuje a já opravdu nemohu řešit polibky, když musím pomoct zorganizovat povstání. Potřásá hlavou, abych si ji pročistila. „Kde je Peeta?“ ptám se.
„Šel domů, když jsme slyšeli, že vstáváš. Nechtěl nechat svůj dům v bouři prázdný,“ říká matka.
„Dostal se v pořádku domů?“ ptám se. V takové vánici se člověk může ztratit na několika metrech a potácet se špatným směrem, dokud nezmrzne.
„Zavolej mu a ověř si to,“ radí mi matka.
Odcházím do pracovny, které jsem se po návštěvě prezidenta Snowa většinou vyhýbala, a vytáčím Peetovo číslo. Po několika zazvoněních se ozývá.
„Ahoj, jenom jsem se chtěla ujistit, že jsi došel v pořádku domů,“ říkám.
„Katniss, bydlím prakticky vedle tebe,“ odpovídá.
„Já vím, ale v takovémhle počasí…“
„Jsem v pohodě. Díky, že voláš.“ Následuje dlouhá odmlka. „Jak je Hurikánovi?“
„Dobře. Matka s Prim mu právě dávají sněhový zábal.“
„A tvoje tvář?“ ptá se.
„Taky mám zábal,“ říkám. „Viděl jsi dneska Haymitche?“
„Byl jsem ho zkontrolovat. Je namol. Zapálil jsem mu v krbu oheň a nechal jsem mu kus chleba.“
„Chtěla bych si promluvit… s vámi oběma.“ Víc se neodvažuji dodat, protože nám určitě odposlouchávají telefon.
„Asi budeš muset počkat, až se trochu umoudří počasí,“ říká Peeta. „Do té doby se stejně nic moc nestane.“
„To je pravda,“ souhlasím.
Uplynou dva dny, než se bouře vyzuří. Nechává po sobě závěje, které mi sahají až nad hlavu. Další den trvá, než prohážou cestu z Vesnice vítězů na náměstí. Během té doby pomáhám ošetřovat Hurikána, přikládám si k tváři sněhový zábal a snažím se vzpomenout si na co nejvíc podrobností o povstání v Osmém kraji pro případ, že by nám to mohlo nějak pomoct. Otok na tváři ustupuje a zůstává po něm svědivá rána, která se ale postupně hojí, a černá podlitina kolem oka. Hned při první příležitosti volám Peetovi, abych se ho zeptala, jestli se mnou nechce jít do města.
Budíme Haymitche a táhneme ho s sebou. Reptá, ale ne tolik jako obvykle. Všichni víme, že si musíme popovídat o tom, co se stalo, a že to nemůžeme probrat na tak nebezpečném místě, jako jsou naše domovy ve Vesnici vítězů. Počkáme, dokud vesnice nezůstane dost daleko za námi, a pak se teprve dáváme do řeči. Rozhlížím se po třímetrových sněhových stěnách po obou stranách úzké cesty a přemítám, jestli nás náhodou nezaváli.
Haymitch konečně promlouvá: „Takže všichni míříme do neznáma, co?“ ptá se mě.
„Ne,“ odpovídám. „Už ne.“
„Došlo ti, že tvůj plán má několik menších chybiček, zlato?“ ušklíbne se. „Dostala jsi nějaké nové nápady?“
„Chci zahájit vzpouru,“ šeptám.
Haymitch se dává do smíchu. Nejde ani o zlomyslný smích, což je ještě horší. Dává tím jasně najevo, že mě vůbec nebere vážně. „A já zase chci drink. Ale dej mi vědět, jak to dopadlo,“ říká.
„Co tedy máte v plánu vy?“ odsekávám mu.
„Já mám v plánu zařídit, aby vám dokonale vyšla svatba,“ odpovídá Haymitch. „Volal jsem do Kapitolu a přeložil jsem focení, aniž bych je unavoval přílišnými detaily.“
„Vždyť ani nemáte telefon,“ divím se.
„Cetkie mi ho nechala spravit,“ vysvětluje. „Dokonce se mě ptala, jestli bych tě nechtěl dovést k ženichovi. Odpověděl jsem, že čím dřív se tě zbavím, tím líp.“
„Haymitchi,“ slyším, jak do mého hlasu proniká prosebný tón.
„Katniss,“ napodobuje mou intonaci. „To nepůjde.“
Umlkáme, když nás míjí skupinka mužů s lopatami mířící do Vesnice vítězů. Třeba něco podniknou s těmi třímetrovými sněhovými stěnami. Než se dostanou mimo doslech, už jsme příliš blízko náměstí. Vcházíme na něj a všichni okamžitě zůstáváme zkoprněle stát.
Během vánice se nic moc nestane. Na tom jsme se s Peetou shodli. Nemohli jsme se ale plést víc. Náměstí se proměnilo. Ze střechy soudní budovy visí obrovský plakát s emblémem Panemu. Po dokonale zametených dlažebních kostkách pochodují mírotvorci v neposkvrněně bílých uniformách. Na okolních střechách další z nich obsluhují kulometná hnízda. Nejhorší je ale několik novinek – sloup určený k bičování, kůly a šibenice – vztyčených uprostřed náměstí.
„Knut neztrácí čas,“ podotýká Haymitch.
Několik ulic za náměstím šlehají k nebi plameny. Nikdo nemusí nic říkat. Může se jednat pouze o Jarmark. Myslím na Mastnou Sae, Rozparovačku a všechny přátele, kteří tam získávali obživu.
„Haymitchi, nemyslíš, že byli ještě…“ Nedokážu tu větu ani dokončit.
„Ne, na to jsou moc chytří. Ty bys taky věděla, co se chystá, kdybys tu žila déle,“ říká. „Radši se půjdu podívat, kolik mi v lékárně prodají francovky.“
Odchází přes náměstí a já se tázavě dívám na Peetu. „Na co to potřebuje?“ Vzápětí mi dochází odpověď. „Nesmíme mu dovolit, aby to pil. Zabije se, nebo přinejmenším oslepne. Mám doma stranou trochu pálenky.“
„Já taky. Snad mu to bude stačit, dokud Rozparovačka nenajde způsob, jak dál podnikat,“ říká Peeta. „Musím se mrknout na svou rodinu.“
„Já chci zajít za Hazelle.“ Dělám si o ni starosti. Myslela jsem, že se u nás objeví, jakmile proházejí cestu, ale zatím jsem ji neviděla.
„Půjdu s tebou. V pekárně se zastavím cestou domů,“ rozhoduje se Peeta.
„Díky.“ Najednou se hrozně bojím toho, co možná u Hazelle najdu.
Ulice jsou skoro liduprázdné, což by v tuhle denní dobu nebylo tak neobvyklé, kdyby lidé byli v dolech a děti ve škole. Jenže nejsou. Vidím, jak na nás ze dveří a štěrbin v okenicích vyhlížejí ustrašené tváře.
Povstání, pomyslím si. To jsem ale idiot. Plány na vzpouru mají jednu zásadní chybičku, kterou jsme Hurikán ani já nepostřehli. Rebelie vyžaduje porušení zákona a odpor vůči autoritě. My jsme tak jednali celý život, nebo aspoň naše rodiny. Pytlačili jsme, obchodovali jsme na černém trhu a v lesích jsme se vysmívali Kapitolu. Většina obyvatel Dvanáctého kraje ale považovala i pouhou návštěvu Jarmarku za příliš riskantní. A to jsem čekala, že se shromáždí na náměstí s cihlami a pochodněmi? I pohled na mě a na Peetu stačí, aby většina z nich odtahovala děti od okna a schovávala se za závěsy.
Hazelle je doma a ošetřuje nemocnou Posy. Na první pohled u ní poznávám spalničkové pupínky. „Nemohu ji tu nechat,“ vysvětluje Hazelle. „Věděla jsem, že Hurikán je v těch nejlepších rukách.“
„Už je na tom o dost líp,“ říkám. „Podle matky se za pár týdnů bude moct vrátit do dolů.“
„Do té doby je možná ani neotevřou,“ krčí rameny Hazelle. „Slyšela jsem, že je zavřeli do odvolání.“ Neklidně se ohlíží po prázdných neckách.
„Ty jsi taky zavřela prádelnu?“ ptám se.
„Oficiálně ne,“ vrtí hlavou Hazelle. „Ale všichni se teď bojí využívat mých služeb.“
„Třeba to je tím sněhem,“ napadá Peetu.
„Ne, Rory dnes ráno rychle oběhl obvyklé zákazníky. Vypadá to, jako by nikdo neměl nic na vyprání,“ říká.
Rory ji objímá paží. „Budeme v pořádku.“
Vytahuji z kapsy hrst mincí a pokládám je na stůl. „Matka pošle nějaký lék pro Posy.“
Když vycházíme ven, obracím se na Peetu. „Ty jdi napřed. Já se chci projít kolem Jarmarku.“
„Doprovodím tě,“ nabízí se.
„Ne, už tak jsem tě zatáhla do spousty problémů,“ odmítám.
„A když se vyhnu Jarmarku, nějak mi to pomůže?“ Usmívá se a bere mě za ruku. Společně procházíme ulicemi Sloje k hořící budově. Ani se nenamáhali rozestavit kolem nějaké mírotvorce. Vědí, že se ji nikdo nepokusí hasit.
Plameny rozehřívají okolní sníh a přes boty mi protéká proud černé břečky. „To je uhelný mour,“ poznamenávám. V každé štěrbině bývalého skladiště i v samotných podlahových prknech ho bylo plno. Je vlastně zázrak, že Jarmark nevyhořel už dávno. „Chci se podívat na Mastnou Sae.“
„Dnes ne, Katniss. Myslím, že nikomu nepomůžeme, když se u něj stavíme,“ rozmlouvá mi to Peeta.
Vracíme se na náměstí. Kupuji si pár koláčů od Peetova otce, zatímco si s ním Peeta nezávazně povídá o počasí. Nikdo se nezmiňuje o ohavných mučidlech několik metrů před dveřmi obchodu. Při odchodu z náměstí si ještě stačím všimnout, že nepoznávám tvář ani jednoho mírotvorce.
S dalšími dny se už tak špatná situace ještě zhoršuje. Doly zůstávají zavřené dva týdny a polovina Dvanáctého kraje hladoví. Prudce vzrůstá počet dětí, které se hlásí o oblázky, ale ani pak často nedostávají slíbené příděly obilí. Vypuká vážný nedostatek potravy, a dokonce i lidé, kteří mají peníze, často chodí z obchodů s prázdnou. Když se konečně doly znovu otevřou, horníci dostávají nižší mzdu, musejí pracovat déle a jsou posíláni do těch nejnebezpečnějších šachet. Dychtivě očekávané jídlo k Zásilkovému dnu doráží zkažené a pokálené hlodavci. Mučidla na náměstí nezůstávají dlouho ležet ladem – lidé jsou trestáni za přečiny, které byly tak dlouho přehlížené, až jsme zapomněli, že jsou proti zákonu.
Hurikán odchází domů, aniž bychom ztratili jediné další slovo o povstání. Mám ale neodbytný pocit, že všechno, co kolem sebe vidí, jen posiluje jeho odhodlání bojovat. Problémy v dolech, týraná těla na náměstí, hlad vepsaný do tváří jeho rodiny. Rory se zapsal na oblázky, což je něco, o čem Hurikán nedokáže vůbec mluvit, ale vzhledem k nepravidelným dodávkám a neustále stoupajícím cenám jídla ani to nestačí.
Jedinou dobrou zprávou je to, že jsem přesvědčila Haymitche, aby si najal Hazelle jako hospodyni. Hazelle si tak vydělá nějaké peníze a Haymitchův životní standard výrazně stoupá. Je zvláštní vidět, jak má doma uklizeno a jak se u něj na kamnech ohřívá jídlo. Haymitch si toho ovšem sotva všímá, protože bojuje zcela odlišnou bitvu. Peeta a já se pokoušíme šetřit s pálenkou, kterou jsme pro něj měli, ale už skoro došla, a když jsem naposledy viděla Rozparovačku, právě byla na pranýři.
Na ulici si připadám jako psanec. Všichni se mě na veřejnosti straní. Doma však nemám o společnost nouzi. Matce, která si už dávno přestala říkat o peníze za svoje služby, do kuchyně proudí neustávající příliv nemocných a raněných. Docházejí jí zásoby léků, takže brzy bude muset ošetřovat pacienty jen sněhem.
Les je samozřejmě naprosto zapovězen. O tom nikdo nepochybuje, dokonce ani Hurikán. Jednoho rána se tam ale přece jen vydávám. A nepohání mě k tomu dům plný nemocných a umírajících, zkrvavená záda zbičovaných chudáků, vychrtlé tváře dětí, dusot pochodujících bot ani všudypřítomná bída a nouze. Utíkám před bednou se svatebními šaty, které jednou večer přicházejí s Cetkiinou poznámkou, že je osobně schválil prezident Snow.
Svatba. Opravdu má v úmyslu ji uskutečnit? Čeho se tím podle jeho zvráceného myšlení dosáhne? Je to snad šaráda kvůli obyvatelům Kapitolu? Byla jim přislíbena svatba, tak se také uskuteční? A pak nás zabije, pro výstrahu ostatním krajům? Nevím. Nechápu to. Převracím se v posteli, ale nakonec tu nedokážu vydržet ani minutu. Musím odsud vypadnout. Aspoň na pár hodin.
Prohrabuji se skříní, dokud nenahmatám zimní oblečení od Cinny pro rekreační využití během Turné vítězů. Vodotěsné boty, sněhová kombinéza, halící mě od hlavy k patě, a teplé rukavice. Mám moc ráda svoje staré lovecké věci, ale na cestu, kterou dnes chci podniknout, se víc hodí tahle moderní výbava. Po špičkách scházím ze schodů, plním lovecký vak potravinami a kradu se z domu. Plížím se postranními a zadními uličkami a mířím k mezeře pod plotem nedaleko od řeznictví. Chodí tudy do dolů řada horníků, a proto je sníh rozbrázděný spoustou křižujících se šlépějí. Mých stop si tak nikdo nevšimne. Knut zatím přes všechna bezpečnostní opatření nevěnuje příliš pozornosti plotu – snad se domnívá, že ošklivé počasí a divoká zvířata udrží všechny obyvatele uvnitř. Přesto za plotem umetám stopy, dokud se neocitnu mezi stromy.
Když vytahuji ze svého úkrytu luk a šípy a začínám se plahočit navátým sněhem do lesa, právě se rozednívá. Z nějakého důvodu jsem rozhodnuta dojít k jezeru. Snad abych se rozloučila s otcem i se šťastnými chvílemi, které jsme tam strávili, protože se tam pravděpodobně nikdy nevrátím. Možná také proto, abychom se znovu svobodně nadechla. Je mi jedno, jestli mě chytnou, jen když se ještě jednou podívám na jezero.
Cesta trvá dvakrát déle než obvykle. Cinnovo oblečení opravdu účinně udržuje tělesné teplo a já docházím k cíli zpocená, ačkoliv obličej mám ztuhlý chladem. Sníh se oslnivě leskne v paprscích zimního slunce a já jsem tak vyčerpaná i ponořená do vlastních beznadějných myšlenek, že si nevšímám jasných znamení. Tenkého sloupu kouře z komína, prohlubní od nedávných šlépějí ani vůně spařeného borového jehličí. Zastavuji se teprve několik kroků od betonového domku. Ne kvůli kouři, stopám ve sněhu nebo vůni, nýbrž kvůli klapnutí, které si nemohu s ničím splést a které se ozývá přímo za mnou – odjištění zbraně.
Reaguji instinktivně. Otáčím se a přikládám šíp k tětivě luku, i když je mi jasné, že nejsem v nijak růžové situaci. Vidím bílou uniformu mírotvorce, špičatou bradu i světle modrou duhovku, do které se za vteřinku zabodne můj šíp. Pak ale hlaveň pušky klesá k zemi a neozbrojená žena ke mně vztahuje ruku. „Nestřílej!“ křičí.
Váhám a nedokážu pochopit tenhle náhlý zvrat. Třeba mají rozkazy, aby mě přivedli živou. Pak by ze mě mohli mučením dostat informace o ostatních. Až naprší a uschne, pomyslím si. Chystám se vypustit šíp, ale vtom si všímám předmětu v ženině ruce. Je to malé bílé kolečko plochého chleba. Vlastně spíš sušenka. Šedivá a po okrajích promáčená. V jejím středu je ale jasně viditelný reliéf.
Reliéf mého reprodrozda.