V OBDOBÍ, KTERÉ NÁSLEDOVALO, JSEM MĚLA pocit, že žiju ve dvou světech najednou. V jednom z nich jsme byli Lucas a já konečně spolu. Ten svět byl místem, kde jsem chtěla strávit celý svůj život. V tom druhém jsem byla lhářkou, která si nezasloužila Lucase ani nikoho jiného.
„Jenom mi to přijde divný,“ zašeptal Lucas tak potichu, aby to v knihovně nikdo neslyšel.
„Co ti připadá divný?“
Než mi odpověděl, rozhlédl se, aby se ujistil, že nás nikdo neposlouchá. Ale s tím si nemusel dělat starosti. Seděli jsme v jednom výklenku plném ručně vázaných knih starých několik set let, který nám jako jedno z mála míst na škole poskytoval dostatek soukromí. „Že si ani jeden z nás tu noc pořádně nepamatuje.“
„Poranil ses.“ Když jsem byla na pochybách, držela jsem se příběhu, který vymyslela Bethanyová. Lucas tomu pořád ještě tak úplně nevěřil, ale byla to jen otázka času.
Musel tomu uvěřit. Záviselo na tom všechno. „Lidé často zapomínají, co se dělo těsně předtím, než se zranili. To dává smysl, ne? To železné kování je ostré.“
„Už jsem se líbal s holkama…“ Lucas spatřil můj pohled a odmlčel se. „Žádná nelíbala jako ty. Ani trochu.“
Sklopila jsem hlavu, abych skryla svůj rozpačitý úsměv.
Lucas pokračoval: „Každopádně následkem toho nemůžu omdlévat. Nikdy. Líbáš vážně skvěle, to mi věř, ale ani ty mi nemůžeš způsobit výpadky paměti.“
„Ale kvůli tomu jsi neomdlel,“ nadhodila jsem a předstírala, že si chci opravdu číst knihu o botanice, kterou jsem vytáhla z police. Tím pravým důvodem, proč jsem si ji vybrala, byla přetrvávající zvědavost, o jaké květině se mi vlastně před několika měsíci zdálo. „Omdlel si, protože ses praštil o velkou kovovou tyč. Chápeš?“
„To ale nevysvětluje, proč si nic nepamatuješ ty.“
„Víš, že mám občas záchvaty úzkosti, že ano? Někdy všechno zveličuju. I můj útěk, když jsme se poprvé potkali, svědčí o tom, že se chovám nevyzpytatelně. Z toho útěku už si taky moc nepamatuju. Když ses uhodil do hlavy, asi jsem zase začala vysilovat. Mohl jsi být mrtvý.“ Aspoň tato část se blížila pravdě. „Není divu, že jsem měla strach.“
„Nemám na hlavě žádnou bouli. Jenom modřinu, jako kdybych na něco spadl.“
„Dali jsme ti na to led. Postarali jsme se o tebe.“
„Přesto to pořád nedává smysl,“ odvětil Lucas nepřesvědčené.
„Nevím, proč na to pořád myslíš.“ I tohle ze mě dělalo lhářku a ještě horší než předtím. Musela jsem se držet tohoto příběhu, abych Lucase ochránila, protože kdyby se Bethanyová dozvěděla, že něco tuší, mohla by… ani jsem nechtěla domyslet, co by mohla udělat, ale měla jsem podezření, že by nešlo o nic příjemného. Jenže přesvědčit Lucase, aby o té události přestal pochybovat, protože jeho otázky týkající se Evernightu a jeho bezvědomí jsou hloupé, bylo ještě horší. Všechno směřovalo k tomu, že Lucas začne pochybovat sám o sobě, a to jsem nechtěla, protože jsem si teď uvědomovala, jaké to je. „Lucasi, prosím, nech to plavat.“
Lucas pomalu přikývl. „Promluvíme si o tom jindy.“
Když se o té noci, co se konal Podzimní ples, přestal bavit a dělat si starosti, byly naše společné chvíle nádherné. Skoro dokonalé. Učili jsme se spolu v knihovně nebo ve třídě mé matky. Někdy tam s námi studovali i Vic nebo Raquel. Obědvali jsme spolu venku sendviče zabalené do hnědých pytlíků, které jsme měli narvané v kapsách. Myslela jsem na Lucase i během vyučování a občas se vyburcovala ze svého snění jen proto, aby mě nepřistihli, že nedávám pozor. Ve dnech, kdy jsme spolu měli chemii, jsme vcházeli i vycházeli z učebny profesora Iwerebona bok po boku. Jindy si mě Lucas našel hned po vyučování, jako by na mě myslel ještě víc než já na něho.
„Smiř se s tím,“ zašeptal mi Lucas jednoho nedělního odpoledne. Pozvala jsem ho do věžního bytu mých rodičů, kteří se s námi pozdravili a pak nás zbytek dne taktně nechali trávit v mém pokoji. Leželi jsme blízko sebe na podaze, ale nedotýkali se, a dívali jsme se na Klimtův obraz. „Nevím o umění vůbec nic.“
„Nemusíš o něm nic vědět. Prostě se na ten obraz zadívej a řekni, co cítíš.“
„Mluvit o pocitech mi zrovna moc nejde.“
„Jo, to jsem si všimla. Jen to zkus, ano?“
„Tak dobře.“ Dlouho si prohlížel Klimtův Polibek a usilovně přemýšlel. „Myslím, že se mi líbí, jak drží v dlaních její obličej. Jako by byla to jediné na světě, na čem mu opravdu záleží a díky čemu je šťastný.“
„Opravdu to tam vidíš? Mně ten muž připadá …asi silný.“ Vážně mi připadalo, že muž má ženu v ten okamžik úplně ve své moci. Zároveň se mi zdálo, že se mu žena ráda poddává, aspoň v tu chvíli.
Lucas se ke mně otočil a totéž jsem udělala já, takže jame leželi tváří v tvář. Díval se na mě tak upřeně, vážně i toužebně, až jsem zadržela dech. Řekl jen: „Věř mi. Vím, že se v tomhle nemýlím.“
Políbili jsme se a tenhle dokonalý okamžik přerušil táta, který nás volal k večeři. Je podivuhodné, jak si tohle rodiče umí načasovat. Většinu večeře se opravdu snažili, dokonce i jedli a tvářili se, že jim to chutná.
Protože jsem s Lucasem trávila většinu času, už mi ho moc nezbývalo na ostatní přátele, což mě mrzelo. Balthazar se choval pořád stejně mile, vždycky mě zdravil v hale a kýval na Lucase, jako by šlo o jeho kamaráda a ne někoho, kdo se do něho toho večera, co se konal Podzimní ples, málem pustil. Ale měl smutné oči a já jsem věděla, že jsem mu ublížila, protože jsem mu nedala šanci.
I Raquel se cítila osamělá. Přestože jsme ji občas zvala, aby se s námi večer učila, nikdy už jsme spolu neobědvaly. Neměla žádné jiné kamarády, o kterých bych věděla. Lucas a mě napadlo, že bychom ji mohli dát dohromady s Vicem, ale ti dva si prostě nesedli. Když trávili čas s námi, užili jsme si dohromady legraci, ale to bylo tak všechno.
Jednou jsem se jí omluvila, že už s ní netrávím tolik času, ale ona jen mávla rukou. „Jsi zamilovaná a tím pádem trochu nudná pro ty, kteří zamilovaní nejsou. Pro ty, kteří jsou při smyslech, víš.“
„Nejsem nudná,“ protestovala jsem. „Aspoň ne víc než jsem byla předtím.“
Raquel sepjala ruce a poněkud zasněně se zadívala na strop. „Věděla jsi, že má Lucas rád denní světlo? Vážně má. Má rád i květiny a králíčky. A teď ti budu vyprávět všechno o úžasných tkaničkách v Lucasových úžasných botách.“
„Sklapni.“ Plácla jsem ji po rameni a ona se zasmála. Přesto jsem mezi námi cítila zvláštní odstup. „Nechci, aby ses cítila sama.“
„Necítím se. To je v pohodě.“ Raquel otevřela učebnici biologie a zjevně se na toto téma už nechtěla bavit.
„Vypadá to, že ti Lucas nevadí,“ nadhodila jsem opatrně.
Pokrčila rameny a stále se dívala do knížky. „Jasně. Měl by?“
„Já jen, že to, o čem jsme před časem mluvily, se nikdy nestalo a ani nestane. Opravdu.“ Raquel si byla tehdy jistá, že by mě Lucas mohl fyzicky napadnout, a vůbec ji nenapadlo, že by to mohlo být obráceně. „Chci, abys ho brala takového, jaký je.“
„Báječný, úžasný kluk, který miluje denní světlo a trhá růže,“ žertovala Raquel, ale jen tak napůl. Když se na mě konečně podívala, povzdychla si. „Vypadá to, že je v pohodě.“
Věděla jsem, že toho dne se v téhle věci nikam dál nedostaneme, tak jsem změnila téma.
Zatímco má nejlepší kamarádka na Evernightu nebyla nadšená z toho, že chodím s Lucasem, spousta mých nejhorších nepřátel to považovala za skvělý nápad. Byli totiž rádi, že jsem ho kousla.
„Věděla jsem, že se nakonec začleníš,“ řekla mi Courtney při hodině moderních technologií, jediného předmětu, na který nechodili žádní lidští studenti. „Narodila ses jako upírka. To je velmi vzácné, výhodné a tak dále. V žádném případě jsi nemohla zůstat takovou nulou navždy.“
„Páni, díky, Courtney,“ pronesla jsem nepřítomně. „Můžeme mluvit o něčem jiném?“
„Nechápu, proč se chováš tak divně,“ ušklíbl se na mě Erich úlisně, zatímco si pohrával s iPodem, který jsme zrovna probírali. „Sice chápu, že někdo tak slizký jako Lucas Ross nechutná vůbec dobře, ale čerstvá krev je čerstvá krev.“
„Všichni bychom si někdy mohli dát doušek,“ tvrdila Gwen. „Po téhle škole teď chodí občerstvení a nikdo si nemůže ani kousnout?“ Několik lidí zabručelo na souhlas.
„Dávejte všichni pozor,“ dožadoval se pan Yee, náš učitel. Jako ostatní učitelé na Evernightu byl velmi mocným upírem. Byl jedním z těch, kteří žili už velmi dlouhou dobu, a přesto si dokázal udržet jiskru. Nebyl tak výjimečně starý; řekl nám, že zemřel v osmdesátých letech devatenáctého století. Ale síla a autorita z něj vyzařovala skoro stejně intenzivně jako z Bethanyové. Proto ho respektovaly všichni studenti, kteří byli starší než on. Jakmile promluvil, všichni jsme ztichli. „Teď jste se několik minut zaobírali iPod. Jaké vás napadly otázky?“
Patrice si přihlásila jako první. „Řekl jste, že většina elektronických zařízení v současnosti dokáže navázat bezdrátové spojení. Ale zdá se, že tahle věc to neumí.“
„Velmi dobrá otázka, Patrice.“ Když ji Yee chválil, Patrice se na mě vděčně usmála. Několikrát jsem jí podstatu bezdrátového připojení vysvětlovala. „Toto omezení je jedinou z jeho vad na kráse. Následující modely budou pravděpodobně poskytovat určitou formu bezdrátového připojení a pak také samozřejmě existuje iPhone, o kterém budeme mluvit příští týden.“
„Pokud informace uvnitř iPodu skutečně znovu vytvoří písničku,“ promluvil Balthazar zamyšleně, „pak kvalita zvuku zcela závisí na použitých reproduktorech nebo sluchátkách. Je to tak?“
„V podstatě ano. Existují ještě dokonalejší nahrávací formáty, ale pokud je iPod připojen ke kvalitnímu zvukovému systému, žádný průměrný posluchač a dokonce ani někteří odborníci by nedokázali rozpoznat rozdíl. Další otázky?“ Yee se rozhlédl po místnosti a povzdychl si. „Ano, Ranulfe?“
„Jaké síly oživují tuto krabičku?“
„Tohle už jsme si vysvětlili.“ Yee se rukama opřel o jeho lavici a pomalu pronesl: „Žádné nadpřirozené síly neoživují tenhle ani žádný jiný přístroj, kterým jsme se zabývali. A nebudou ani v budoucnu. Ve skutečnosti žádní duchové žadné přístroje neovládají. Je to konečně jasné?“
Ranulf pomalu přikývl, ale nevypadal zrovna přesvědčeně. Hnědé vlasy nosil ostříhané jako podle kastrolu a měl upřímný a nevinný obličej. Za okamžik se odvážil zeptat: „A co nadpřirozené síly v kovu, ze kterého je tahle krabička vyrobená?“
Yee si odevzdaně povzdechl. „Je tu někdo ze středověku, kdo by byl schopen Ranulfovi vysvětlit změny?“ Genevieve přikývla a vydala se k němu.
„Panebože, není to tak těžký − je to něco jako superrychlý walkman,“ ozvala se Courtney a vrhla na Ranulfa otrávený pohled. Zdálo se, že ona na Evernightu patří k těm několika málo studentům, kteří nikdy neztratili kontakt z moderním světem. Měla jsem pocit, že sem přišla hlavně kvůli společenským stykům, což pro zbytek z nás nebylo zrovna přínosné. Povzdechla jsem si a pokračovala ve vytváření nového seznamu mých oblíbených písniček pro Lucase. Moderní technologie pro mě byla opravdu příliš jednoduchá.
Místem, kde bylo kupodivu nejtěžší zapomenout na skrývané problémy, byla hodina angličtiny. Studium lidové literatury jsme měli za sebou a teď jsme se došli ke klasikům jako Jane Austenová, která patřila k mým oblíbeným spisovatelům. Domnívala jsem se, že tady se nemůžu splést. Ale hodiny Bethanyové jako by všechno převracely vzhůru nohama. I knížky, které jsem četla a dopodrobna znala, se mi najednou zdály divné, jako byly přeloženy do těžkopádného cizího jazyka. Myslela jsem si, že alespoň u knihy Pýcha a předsudek to bude jiné. „Charlotte Lucasová je zoufalá.“ Zvedla jsem ruku a nechala se vyvolat dobrovolně. Proč mě vůbec napadlo, že je to dobrý nápad? „Když se v té době ženy do určitého věku neprovdaly, jako by přestaly existovat. Nemohly mít vlastní příjem ani domov. Pokud nechtěly zůstat na krku svým rodičům, musely se vdát.“ Nemohla jsem uvěřit, že to musela vysvětlovat zrovna jí.
„Zajímavé,“ prohlásila Bethanyová. To u ní znamenalo, že jsem odpověděla špatně. Začala jsem se potit. Kroužila pomalu po učebně a odpolední sluníčko jí svítilo na zlatou brož, kterou měla připevněnou na volánu krajkové blůzy. Zahlédla jsem rýhy na jejích dlouhých, silných nehtech. „Řekněte mi, byla Jane Austenová vdaná?“
„Ne.“
„Jednou byla požádána o ruku. Její rodina to jasně popisuje v různých memoárech. Zajištěný muž požádal Jane Austenovou o ruku, ale ona ho odmítla. Opravdu se musela vdát, slečno Olivierová?“
„No, vlastně ne, jenže ona byla spisovatelka. Psaním si mohla vydělat −“
„Méně peněz, než si dokážete představit.“ Bethanyová měla radost, že mě chytla do pasti. Až teď jsem pochopila, že lidová literatura měla upírům ukázat, jak lidé ve dvacátém prvním století vnímají nadpřirozeno, a na klasicích jsme měli pochopit, jak se liší současné názory od těch dřívějších. „Austenovi nebyli zrovna bohatí. Zatímco Lucasovi byli chudí?“
„Ne,“ pípla Courtney. Protože už mě přestala shazovat, usoudila jsem, že to řekla, aby se na ni Balthazar podíval. Po plese ho zase začala uhánět, ale zdálo se, že jeho city se nezměnily. Courtney pokračovala: „Otcem rodiny je William Lucas, který je jediným šlechticem ve městě. Jsou tak bohatí, že se Charlotte nemusí vdát, pokud opravdu nechce.“
„Ty si myslíš, že si opravdu chce vzít pana Collinse?“ odsekla jsem jí. „Je to nabubřelý idiot.“
Courtney pokrčila rameny. „Chce se vdát a on jí k tomu poslouží.“
Bethanyová přikývla na souhlas. „Takže Charlotte pana Collinse využívá. Věří, že se tak musí zachovat, zatímco on věří, že jedná z lásky, nebo alespoň považuje za příhodné se oženit. Pan Collins je čestný. Charlotte ne.“ Vzpomněla jsem si, jak jsem lhala Lucasovi a uchopila jsem rohy svého poznámkového sešitu tak prudce, že se mi skoro zařízly do prstů. Bethanyová musela vědět, co cítím, protože pokračovala. „Nezaslouží si tento podvedený muž spíše naši lítost než opovržení?“
Chtěla jsem se zavrtat pod podlahu.
Pak se na mě Balthazar povzbudivě usmál, jak to dělával dřív, a já jsem zjistila, že přestože spolu už netrávíme žádný volný čas, zůstali jsme přáteli. Vlastně už se na mě nikdo z typických studentů Evernightu nedíval spatra. Přestože jsem ještě nebyla skutečný upír jako oni, něco jsem jim dokázala. Možná už jsem patřila do jejich „klubu.“
V určitém smyslu jsem měla pocit, že se mi něco povedlo, že jsem na svůj život nějakým způsobem vyzrála. Jako bych zavřela oči, pronesla zaklínadlo a celý svět se otočil vzhůru nohama. Když jsem se s Lucasem po vyučování držela za ruce a smála se jeho vtipům, věřila jsem, že od teď bude všechno v pořádku.
Ale nebyla to pravda. Nemohlo to tak být, dokud jsem Lucasovi lhala.
Předtím jsem nevyzrazení rodinného tajemství nikdy nepovažovala za lhaní. Rodiče mi od raného dětství vštěpovali, že nesmím nikomu prozradit, že mám v láhvi s pitím krev od řezníka. Jenže teď, když jsem Lucasovi ublížila, se toto tajemství už nezdálo tak nevinné.
Lucas a já jsme se neustále líbali. Ráno před snídaní, v noci, když jsme se rozcházeli do svých pokojů, a v podstatě kdykoli, když jsme byli chvilku o samotě. Ale já jsem vždycky přestala, abych se nenechala unést. Někdy jsem chtěla pokračovat a přísahala bych, že podle toho, jak se na mě Lucas díval, toužil po tom samém. Pozoroval mé pohyby ruky a způsob, jak jsem prsty ovinula jeho zápěstí. Nikdy mě do ničeho nenutil. Když jsem v noci ležela v posteli, stávaly se mé představy čím dál tím vášnivější a zoufalejší, protože jsem přesně věděla, jaké pocity ve mně vyvolávají Lucasovy polibky a dotyky na mé holé kůži.
Jenže tyhle myšlenky vždycky skončily představou, jak prokousnu Lucasovi hrdlo.
Někdy jsem měla pocit, že bych udělala cokoli, abych znovu ochutnala jeho krev. Tyhle okamžiky mě děsily ze všeho nejvíc.
„Co tomu říkáš?“ Chtěla jsem Lucase rozesmát, a tak jsem si na hlavu narazila staromódní sametový klobouk. Jeho tmavě fialová barva se vůbec nehodila k mým nazrzlým vlasům.
Místo toho se na mě usmál způsobem, který mě vždycky zahřál u srdce. „Jsi krásná.“
Byli jsme v obchodě s obnošeným oblečením v Rivertonu a užívali si náš druhý společný víkend daleko lépe než ten první. Mí rodiče opět dohlíželi na studenty v kině, a tak jsme si nechali ujít příležitost vidět film Maltézský sokol. Místo toho jsme vzali útokem obchody, které měly ještě otevřeno, prohlíželi si plakáty a knížky a ignorovali prodavače za pultem, kteří byli zjevně otrávení z návalu puberťáku z „té školy.“
Měli smůlu, protože my se skvěle bavili.
Vzala jsem z police bílou kožešinovou štolu a obtočila si ji okolo ramen. „A co tohle?“
„Kožešina je z mrtvoly,“ prohlásil Lucas hořce. Možná si myslel, že lidé by kožešiny neměli vůbec nosit. Mně osobně to nevadilo. Vnímala jsem to tak, že ta zvířata zahynula před mnoha lety a teď už se jim nedělo žádné příkoří. Přesto jsem ji rychle sundala.
Lucas si mezitím oblékl šedý tvídový kabát, který se táhl z napěchovaného stojanu v zadní části obchodu, a byl stejně jako zbytek obchodu cítit zatuchlinou, ale tak nějak příjemně, a Lucasovi moc slušel. „Vypadáš trochu jako Sherlock Holmes,“ prohlásila jsem. „Pokud byl Sherlock Holmes sexy.“
Zasmál se. „Některým holkám se líbí intelektuální typy, víš.“
„V tom případě máš štěstí, že k nim nepatřím, že jo?“
Naštěstí mu nevadilo, když jsem si ho takhle dobírala. Objal mě tak pevně, že jsem mu to nemohla oplatit a prudce mě políbil na čelo. „Ty jsi nemožná,“ zamumlal, „Ale stojíš za to.“
Držel mě tak, že jsem měla hlavu opřenou o jeho krk a to jediné, co jsem v tu chvíli dokázala vnímat, byly jeho růžové jizvy po mém kousnutí. „Jsem ráda, že si to myslíš.“
„Já vím.“
Nechtěla jsem se s ním hádat. Neexistoval důvod, proč bych měla tak strašlivou chybu opakovat.
Lucas mi přejížděl prstem po tváři tak něžně, jako by se mě dotýkal štětcem. Vzpomněla jsem si na Klimtův zlatavý a vzdušný Polibek a na okamžik jsem měla dojem, že jsme se Lucas a já stali součástí tohoto obrazu v celé jeho kráse. Ukryti za stojany, ztraceni ve spleti starého kožichu a saténového oblečení jsme se mohli líbat několik hodin, aniž by nás někdo našel. Představila jsem si, jak Lucas hází na zem černý kožešinový kabát, položí mě na něj a skloní se nade mnou …
Přitiskla jsem rty na jeho jizvy stejně, jako to dělávala moje máma, když jsem se někde škrábla. Lucasův tep byl silný. Strnul a já si pomyslela, že jsem možná zašla příliš daleko.
Ani pro něj to nemůže být jednoduché, řekla jsem si. Někdy mám pocit, že se zblázním, když se ho nemůžu dotýkat, teď jak těžké to musí být pro něj? Zvlášť když neví proč.
Ze zasnění nás vytrhlo cinkání rolniček. Oba jsme vyhlédli zpoza stojanu, abychom zjistili, kdo to přišel. „Vicu!“ Lucas zavrtěl hlavou. „Mělo mě napadnout, že se tu objevíš.“
Vic se k nám vydal s palci pod klopami pruhovaného saka, které měl pod zimním kabátem. „Tenhle styl se nevytváří snadno, víš. Dá to fušku, vypadat dobře.“ Pak se toužebně zadíval na Lucasův tvídový kabát a zasténal: „Vysoký lidi vždycky seženou ty nejlepší kousky.“
„Já si to nechci koupit.“ Lucas si sundal kabát a chystal se k odchodu. Pravděpodobně se mnou chtěl být ještě chvilku o samotě, protože už byl pomalu čas vrátit se k autobusu. Věděla jsem, jak se cítí. Přestože jsem měla Vica ráda, nechtěla jsem, aby se k nám připojil.
„Lucasi, ty ses zbláznil. Myslíš, že tu mají něco, co by ti slušelo? Skočil bych po tom,“ povzdychl si Vic. Vypadalo, že se s námi vážně chce vrátit k autobusu.
Rychle jsem přemýšlela. „Víš, myslím, že jsem vzadu zahlédla kravaty s tahitskými tanečnicemi.“
„Vážně?“ V mžiku byl pryč a prodíral se oblečením ve snaze je najít.
„To se ti povedlo.“ Lucas mi sundal klobouk a vzal mě za ruku. „Jdeme.“
Když jsme u východu procházeli okolo stojanu se šperky, zaujal mě tmavý, lesklý předmět. Byla to brož vyrobená z materiálu černého jako noc, ale třpytila se jako briliant. Uvědomila jsem si, že má tvar dvou cizokrajných květů se špičatými okvětními plátky, které se mi zjevily ve snu. Tahle složitě tvarovaná brož nebyla větší než moje dlaň, ale mě naprosto ohromilo, že vypadala jako květina, o které jsem si myslela, že se vyskytuje jen v mých představách. Zastavila jsem se a zírala na ni. „Lucasi, podívej. Ta je překrásná.“
„Je to pravý jantar. Smuteční šperk z viktoriánské doby.“ Prodavačka si nás prohlížela přes brýle na čtení s modrými obroučkami a snažila se rozhodnout, jestli jsme potenciální zákazníci, nebo jen děti, kterých se chce zbavit. Pravděpodobně usoudila, že správná možnost je za druhé, protože dodala: „Je velmi drahý.“
Lucas neměl rád, když ho někdo podceňoval. „Jak moc je drahý?“ otázal se suverénně, jako by jeho příjmení nebylo Ross, ale Rockefeller.
„Dvě stě dolarů.“
Málem mi vypadly oči z důlků. Když má člověk za rodiče učitele, nedostává zrovna to největší kapesné na světě. Jediná věc, kterou jsem si kdy koupila za víc než dvě stě dolarů, byl teleskop, a na ten mi ještě museli přidat rodiče. Krátce jsem se zasmála, abych skryla rozpaky a lítost, že se budu muset odejít bez brože. Jeden černý okvětní plátek byl hezčí než druhý.
Lucas jednoduše vytáhl peněženku a podával prodavačce kreditní kartu. „Vezmeme si ji.“
Nadzvedla obočí, ale vzala si ji a vsunula ji do čtecího zařízení. „Lucasi!“ Vzala jsem ho za loket a snažila se mluvit klidně. „To nemůžeš.“
„Můžu.“
„Ale vždyť stojí dvě stě dolarů!“
„Tobě se moc líbí,“ řekl potichu. „Vidím ti to na očích. Když se ti tolik líbí, měla bys ji mít.“
Brož pořád visela na stojánku. Zírala jsem na ni a snažila se představit si, že mi patří něco tak krásného. „Strašně se mi líbí, ale … Lucasi, nechci, abys byl kvůli mně na mizině.“
„Odkdy na Evernightu studují chudáci?“ V tomhle měl pravdu. Z nějakého důvodu mě nikdy nenapadlo, že Lucas musí být bohatý. Pravděpodobně ani Vic nebyl žádný chudák. Raquel získala stipendium, ale takových studentů tu moc nebylo. Většina lidských studentů platila nekřesťanské peníze za možnost studovat s upíry, přestože o tom samozřejmě neměla ani páru. Nepůsobili jako snobi, pravděpodobně proto, že k tomu nedostali příležitost. Ti, kteří se opravdu chovali jako oprávnění boháči, šetřili už několik staletí, nebo si v době, kdy byl vynalezen psací stroj, koupili akcie nějaké prosperující společnosti. Na Evernightu platilo, že upíři patří špičce a lidé nestojí za povšimnutí, takže jsem si neuvědomila, že lidští studenti pocházejí z bohatých rodin.
Pak jsem si vzpomněla, jak mi Lucas vyprávěl o své přísné matce. Cestovali po celém světě, dokonce žili i v Evropě, a prozradil mi taky to, že jeho dědeček nebo pradědeček studoval na Evernightu, tedy aspoň dokud ho nevyloučili za účast na souboji. Mělo mi dojít, že není chudý.
Vlastně to ale nebylo zrovna nepříjemné překvapení. Říkala jsem si, že každý přítel by měl být tajně bohatý. Zároveň mi však došlo, že i když Lucase miluju, byli jsme ve vzájemném poznávání teprve na začátku.
I já jsem před ním měla tajemství,
Prodavačka se nabídla, že nám brož zabalí, ale Lucas ji vzal a připnul mi ji na můj zimní kabát. Když jsme ruku v ruce vyšli na náměstí, objížděla jsem prstem ostře vyřezávané okvětní plátky. „Děkuju. Tohle je ten nejlepší dárek, který mi kdo koupil.“
„Pak jsou to nejlépe utracené peníze v mém životě.“
Sklonila jsem hlavu, a přestože jsem tonula v rozpacích, cítila jsem se šťastná. Chtěli jsme spolu být ještě chvíli sami, ale na náměstí stáli okolo našeho autobusu studenti bez učitelů a vzrušeně si povídali. „Proč tam takhle stojí? Proč už nenastupují dovnitř?“
Lucas zamrkal. Změna tématu ho zjevně překvapila. „Já nevím.“ Pak se vzpamatoval. „Máš pravdu. Měli by nás už začít volat.“
Došli jsme k davu. „Co se děje?“ zeptala jsem se Rodneyho, kterého jsem znala z hodin chemie.
„Raquel zmizela.“
To musel být nějaký omyl. „Neodešla by sama. Všechno ji hned vystraší,“ tvrdila jsem.
„Vážně? Vždycky mi přišla taková odměřená,“ odporoval Rodney. Všimla jsem si Vica, který stál opodál s průhledným igelitovým sáčkem plným křiklavých kravat v ruce. Rodney se odmlčel, asi mu došlo, že není zdvořilé mluvit špatně o někom, kdo se ztratil. „Viděl jsem ji u večeře. Dorážel na ni nějaký kluk tady z města. Pak už jsem ji neviděl.“
Vzala jsem Lucase za ruku. „Myslíš, že jí ten kluk něco udělal?“
„Třeba se jen někde zdržela.“ Lucas se mě snažil uklidnit, ale moc mu to nešlo.
Vic pokrčil rameny. „No, možná jí řekl něco hezkýho a ona se nechala sbalit.“
To by Raquel neudělala. Byla moc opatrná a nedůvěřivá na to, aby si začala s někým, koho vůbec neznala. Cílila jsem se provinile, že jsem jí nenabídla, aby strávila čas ve městě s Lucasem a se mnou.
Na náměstí přišel můj otec. Vraštil čelo a já si uvědomila, že si dělá ještě větší starosti než já. „Všichni nastoupí do autobusu a pojedou zpátky,“ řekl stručně. „Raquel určitě najdeme, takže nemusíte mít obavy.“
„Zůstanu tady a pomůžu vám ji hledat.“ Ustoupila jsem od Lucase směrem k tátovi. „Jsme kamarádky. Napadá mé pár míst, kam mohla jít.“
„Dobře,“ přikývl táta. „Ostatní se vrátí zpátky.“
Lucas mi položil ruku na rameno. Tohle nebylo to romantické rozloučení, které jsem si předtím naplánovala. Viděla jsem, že není zklamaný kvůli sobě. V očích jsem mu viděla strach o mě a Raquel. „Měl bych tu taky zůstat a pomoct vám.“
„Nedovolí ti to. Docela mě překvapilo, že to dovolí mně.“
„Je to nebezpečný,“ řekl potichu.
Rozněžnilo mě, jak se mě zoufale snaží chránit, a nevěděl, že se umím velmi dobře bránit i sama. Řekla jsem to jedno, co ho mohlo uklidnit. „Táta na mě dá pozor.“ Stoupla jsem si na špičky, abych ho mohla políbit na tvář, a pak jsem prsty znovu přejela po broži. „Moc ti děkuju.“
Lucasovi se nelíbilo, že mě tu nechává, ale zmínka o tátovi zabrala. Rychle mě políbil. „Uvidíme se zítra.“
Když autobus odjel, spěchali jsme s tátou na předměstí. „Vážně víš, kam mohla jít?“ zeptal se mě.
„Nemám ponětí,“ přiznala jsem. „Ale potřebuješ k sobě ještě někoho. Co kdyby bylo potřeba dostat se přes řeku?“ Upíři nemají rádi tekoucí vodu. Mně vůbec nevadila, tedy alespoň zatím, ale mé rodiče stálo přebrodit i malý potok nezměrné úsilí.
„Moje holčička se o sebe dokáže postarat.“ Tátova pýcha mě mile překvapila. „Opravdu dospíváš, Bianco. Za tu dobu, co studuješ na Evernightu, ses změnila k lepšímu.“
Zvedla jsem oči v sloup, protože už mě tyhle tátovy výroky unavovaly. „Co tě nezabije, to tě posílí.“
„Asi si neuvědomuješ, že studuješ na střední škole.“
„Tváříš se, jako bys někdy na nějakou chodil.“
„Věř mi, že období dospívání bylo hrozné i v jedenáctém století. Lidstvo se vyvíjí, ale některé věci se nemění. Lidé se chovají nerozumně, když se zamilují. Chtějí to, co nemohou mít. A období mezi dvanácti a osmnácti lety je vždycky otrava.“ Když jsme odbočili z hlavní ulice, táta opět zvážněl. „Západní břeh řeky je pustý. Jestli se bojíš, že ztratíš směr, zůstaň blízko vody.“
„Nemůžu se ztratit.“ Ukázala jsem nahoru na oblohu plnou zářících souhvězdí, která mě měla vést. „Uvidíme se později.“
Přestože ještě nepadal sníh, krajinu už ovládala zima. Půda pod mýma nohama byla zmrzlá, a když jsem šla podél řeky, otírala se mi o džíny zmrzlá tráva a keříky bez listí. Světlé kmeny buků svítily mezi ostatními stromy jako blesky na obloze při bouřce. Držela jsem se docela blízko vody. Neměla jsem strach, že se ztratím, ale Raquel se toho bát mohla. Pokud by bývala šla tudy, určitě by se řídila podle řeky.
Raquel by neodešla. Pokud šla tudy, určitě se nemohla ztrátit.
Má bujná fantazie byla vždycky plná děsivých představ, a i teď jsem měla před očima ty nejhrůzostrašnější scénáře: Raquel mohl přepadnout někdo z města, který chtěl okrást „bohaté dítě“ ze školy. Pak jsem si představila, jak se Raquel snaží utéct opilým dělníkům, které jsem viděla v pizzerii a které jsem ze strachu nevnímala jako ochránce žen, ale jako útočníky. Nebo na ni dolehlo její trápení a tak vkročila do ledové řeky a mocný proud ji pohltil.
Najednou jsem něco zaslechla a lekla se tak, že jsem až nadskočila, ale byla to jen vrána, která přelétávala z větve na větev. Vydechla jsem úlevou, a pak jsem poblíž spatřila něco světlého v křoví.
Rozběhla jsem se tam co nejrychleji. Otevřela jsem ústa a chtěla zvolat Raquelino jméno, ale pak jsem je zase zavřela. Pokud to byla Raquel, za chvilku to zjistím. Pokud to nebyla ona, neměla bych na sebe upoutávat pozornost.
Zatímco jsem se přibližovala a těžce oddychovala námahou, uslyšela jsem Raquelin hlas. Pocit radosti se ale nedostavil, protože jsem slyšela, jak křičí: „Nech mě na pokoji!“
„Ale no tak, co ti vadí?“ Znala jsem ten přespříliš sebevědomý, trochu posměšný hlas. „Chováš se, jako kdybychom se neznali.“
Byl to Erich. Nepřijel do města s námi, jako ostatně nikdo z typických studentů Evernightu. Zdálo se, že je výlety do města nudí, nebo spíš chtěli být aspoň chvíli sami sebou a ukázat své pravé já. V tuhle chvíli to vypadalo, že se Erich svému pravému já přiblížil až moc. Zřejmě jel za námi do Rivertonu a číhal na někoho, kdo se oddělí od ostatních − a vybral si Raquel.
„Říkala jsem ti, že s tebou nechci mluvit,“ trvala na svém Raquel. Byla ochromená hrůzou. Většinou působila jako dívka, kterou jen tak něco nerozhodí, ale Erichovo pronásledování ji vyděsilo k smrti. „Přestaň mě pronásledovat.“
„Chováš se, jako bych byl cizí.“ Erich se usmál a jeho bílé zuby zářící ve tmě mi připomněly filmy o žralocích. „Sedíme vedle sebe při biologii, Raquel. Co máš za problém? Co bych ti asi tak mohl provést hrozného?“
V tu chvíli jsem pochopila, co se stalo. Erich uviděl Raquel samotnou ve městě a začal ji pronásledovat. Míst, aby s ostatními počkala na náměstí, kde by ji ovšem dál otravoval a možná si k ní i přisedl v autobusu, se snažila mu utéct. Jenže se přitom vzdalovala z centra Rivertonu a nakonec vyšla i z města. V té době už věděla, že udělala chybu, ale to už s ním byla sama. Přestože noc byla chladná, ušla skoro tři kilometry směrem ke škole a já jsem obdivovala její odvahu a houževnatost.
Ano, zároveň se chovala nerozvážně, ale nemohla očekávat, že se ji její spolužák pokusí zabít.
„Víš co?“ prohlásil Erich ležérně. „Mám hlad.“
Raquel zbledla. Nemohla vědět, jak to myslel, ale cítila o samé, co já. Tyhle narážky jen předznamenávaly něco dalšího. Věci se měly dát do pohybu. „Odcházím,“ řekla Raquel.
„Uvidíme, kam půjdeš,“ odvětil.
„Hej!“ zakřičela jsem co nejhlasitěji.
Raquel i Erich se ke mně otočili. Raquel se zjevně ulevilo. „Bianco!“
„Do tohohle ti nic není,“ vyštěkl na mě Erich. „Koukej odsud zmizet.“
Jeho chování mě zmátlo. Předpokládala jsem, že odejde on, když byl přistižen při činu. Zjevně to neměl v úmyslu. Za normálních okolností bych se v tuhle chvíli začala bát. Cítila jsem, jak mnou prochází vlna adrenalinu, ale nezačala jsem se třást. Místo toho se mi svaly napnuly jako před závodem. Čich se mi zostřil natolik, že jsem ucítila Raquelin pot, Erichovu vodu po holení a srst malé myšky v křoví. Polkla jsem a jazykem přejela po špičácích, které se mi vzrušením pomalu prodlužovaly.
Začínáš se chovat jako upír, řekla mi moje matka. Tohle byla jedna z věcí, co měla na mysli.
„Já neodejdu. Na rozdíl od tebe.“ Přiblížila jsem se k němu a Raquel klopýtala směrem ke mně. Třásla se tak, že nemohla běžet.
Erich se zamračil a vypadal jako zlostné dítě, které nedostalo odpolední svačinu. „Cože, jsi snad jediná, kdo smí porušovat pravidla?“
„Porušovat pravidla?“ Raquelin hlas zněl zmateně, skoro hystericky. „Bianco, o čem to mluví? Já chci odsud pryč.“
Zbledla jsem. Erich se na mě zlomyslně usmíval. Došlo mi, že se chystá říct Raquel, co jsme oba doopravdy zač. Pokud by prozradil tajemství Evernightu a přesvědčil Raquel, že jsme opravdoví upíři, čemuž by na základě svého podezření mohla uvěřit, pak by od nás obou utekla. To by pro něj představovalo skvělou příležitost ji kousnout. Dokonce by mohl tvrdit, že to udělal proto, aby jí vymazal paměť. Mohla jsem ho zkusit zastavit pomocí svých pudů, které se ve mně probouzely, ale ještě jsem nebyla hotovým upírem. Erich byl silnější i rychlejší než já. Porazil by mě. Dostal by Raquel. Stačilo, aby řekl ještě několik slov.
„Nahlásím to Bethanyové,“ prohlásila jsem rychle.
Erichovi pomalu zmizel úšklebek z tváře. I on se bál Bethanyové. Vzhledem k jejím proslovům o tom, že všichni lidští studenti musejí zůstat v bezpečí, abychom chránili jméno školy, bylo zřejmé, že by se jí Erichův postoj moc nezamlouval.
„To nedělej,“ řekl Erich. „Nech to plavat, jasný?“
„Ty to nech plavat a vypadni odsud. Jdi.“
Erich ještě jednou probodl Raquel pohledem a pak odešel do lesa.
„Bianco!“ Raquel klopýtala přes posledních pár větví, které nás oddělovaly. Rychle jsem si přejela jazykem přes zuby, abych opět vypadala a chovala se jako člověk. „Panebože, co je mu?“
„Je to cvok.“ Byla to pravda, ale ne úplná. Raquel se mě pevně objala oběma rukama. „Kdo ho ohlídá? Protože on se chová, jakoby… panebože.“
Zírala jsem do tmy, abych se přesvědčila, že Erich opravdu odešel. Neslyšela jsem jeho kroky, ani jsem neviděli jeho světlý kabát. Byl pryč, aspoň v tuhle chvíli, ale já mu nevěřila. „Pojď,“ řekla jsem. „Přejdeme rychle přes řeku.“ Raquel mě následovala zpátky k řece. Byla tak otupělá, že se mě ani na nic neptala. Asi po čtyřech stech metrech jsme narazily na malý kamenný můstek. Už dlouho ho nikdo nepoužíval a některé kameny byly uvolněné, ale Raquel si nestěžovala, když jsem ji přes něj vedla na druhou stranu. Erich se mohl dostat přes řeku, pokud by opravdu chtěl, ale jeho vrozený odpor k tekoucí vodě a strach z Bethanyové pro nás představovaly skoro jisté bezpečí. Když jsme se ocitly na vzdálenějším břehu, zeptala jsem se: „Jak ti je?“
„Už je to dobré. Jsem v pohodě.“
„Raquel, řekni mi pravdu. Erich tě pronásledoval v lese… Pořád se třeseš.“
Na obličeji měla pořád kapky potu, ale zlostně opakovala: „Jsem v pohodě!“ Chvíli jsme se na sebe jen tak dívaly a pak šeptem dodala: „Bianco, prosím. Ani se mě nedotkl. Takže se mi nic nestalo.“
Došlo mi, že jednou o tom Raquel možná dokáže mluvit, ale ne dnes večer. Teď se odsud hlavně potřebovala dostat rychle pryč. „Dobře,“ prohlásila jsem. „Vrátíme se do školy.“
„Nikdy by mě nenapadlo, že se budu chtít vrátit na Evernight.“ Její smích zněl tak nějak zdrceně. Udělali jsme pár kroků, ale pak se Raquel opět zastavila. „Nezavoláš policii, učitele nebo někoho jiného?“
„Řekneme to paní Bethanyové, až se vrátíme.“
„Mohla bych zkusit zavolat odsud. Mám s sebou mobil. Ve městě fungoval.“
„Už nejsme ve městě. Víš, že tady není signál.“
„To je blbý.“ Třásla se tak silně, až jí cvakaly zuby. „Proč ty bohatý krávy nepřinutí svý maminky a tatínky, aby dali peníze na vysílač?“
Protože většina z nich neumí zavolat ani z pevné linky pomyslela jsem si. „Pojď. Vyrazíme.“ Nenechala se ode mně obejmout, když jsme kráčely zmrzlým lesem. Místo toho pořád točila svým koženým náramkem.
Když Raquel odešla spát, navštívila jsem Bethanyovou v jejím sídle. Vzhledem k tomu, že mnou pohrdala, jsem předpokládala, že mi nebude věřit, ale opak byl pravdou. „Postaráme se o to,“ prohlásila. „Můžete jít.“
Zaváhala jsem. „To je všechno?“
„Myslíte si, že můžete diskutovat o jeho potrestání. Dokonce mu ho snad vyměřit?“ Nadzdvihla jedno obočí. „Já vím, jak si ve své škole udržet kázeň, slečno Olivierová. Nebo chcete vypracovat další referát?“
„Jen mě zajímá, co řekneme ostatním? Budou chtít vědět, co se Raquel stalo.“ Vybavil se mi Lucasův hezký obličej. Možná se bude znova ptát, jestli se na Evernightu neděje něco podivného. „Raquel řekne ostatním, že ji pronásledoval Erich. Budeme muset říct, že šlo jen o nějaký kanadský žertík nebo něco podobného, ne?“
„To zní rozumně.“ Proč vypadala tak pobaveně? Pochopila jsem to, když dodala: „Stává se z vás docela obratná podvodnice, slečno Olivierová. Konečně nějaký pokrok.“
Obávala jsem se, že má pravdu.
2024 ©