„ZABILA JSEM LUCASE? JE V POŘÁDKU?“ VZLYKALA jsem. Nemohla jsem přestat brečet. Máma mě objímala okolo ramen a vedla mě pryč z altánku. Můj otec běžel s Lucasovým bezvládným tělem napřed. Blízko nás stálo několik učitelů, kteří se starali o to, aby se nikdo ze studentů nedozvěděl, že se něco stalo. „Mami, co jsem to udělala?“
„Lucas je naživu.“ Její hlas nikdy nezněl něžněji, „Zvládne to.“
„Jsi si jistá?“
„Jsem si tím dost jistá.“ Šly jsme po kamenných schodech a já jsem skoro o každý zakopla. Třásla jsem se po celém těle tak, že jsem skoro nemohla chodit. Máma mě hladila po vlasech, které se mi uvolnily a padaly mi do obličeje. „Zlatíčko, jdi do našeho bytu. Umyj si obličej. Uklidni se.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Chci být s Lucasem.“
„Ani nebude vědět, že tam jsi.“
„Mami. Prosím.“
Chtěla něco namítnout, ale bylo na ní vidět, že si uvědomila, že nemá smysl se přít. „Tak pojď.“
Můj otec vzal Lucase do administrativní budovy. Když jsem tam vešla, udivilo mě, že je tam byt se zdmi obloženými dřevem s černými skvrnami a sépiově zabarvené fotky ve starých oválných rámech. Pak jsem si vzpomněla, že tu má byt Bethanyová. Byla jsem tak otřesená, že jsem se ani nebála. Když jsem se snažila dostat do ložnice, abych se podívala na Lucase, máma zavrtěla hlavou. „Umyj si obličej studenou vodou. Párkrát se zhluboka nadechni. Vzchop se, zlatíčko. Pak si promluvíme.“ Chabě se usmála a dodala. „Všechno bude v pořádku. Uvidíš.“
Lepkavýma, třesoucíma se rukama jsem zápolila se skleněnou klikou na dveřích do koupelny. Jakmile jsem spatřila svůj odraz v zrcadle, pochopila jsem, proč máma trvala na tom, abych si umyla obličej. Rty jsem měla potřísněny Lucasovou krví. Několik kapek se mi rozmazalo po tvářích. Okamžitě jsem otočila kohoutek, abych smyla důkaz toho, co jsem právě provedla, ale když mi na prsty tekla studená voda, zadívala jsem se na skvrny od krve pečlivěji. Rty jsem měla rudé od krve a nateklé z našich polibků.
Pomalu jsem si je olízla jazykem. Chuť Lucasovy krve ve mně vyvolala pocit, že je mi stejně blízko, jako kdybych se s ním objímala.
Takhle to tedy je, pomyslela jsem si. Celý život mi rodiče říkali, že jednoho dne už krev nebude jen něco od řezníka, co mi dávali k večeři. Nikdy jsem nechápala, jak to myslí. Teď mi to došlo. V určitém smyslu to opravdu bylo podobné polibku s Lucasem; mé tělo vědělo, co potřebuju, a toužilo po tom dávno předtím, než jsem si to uvědomila.
Pak jsem si vzpomněla, jak Lucas v očekávání polibku zaklonil hlavu a bezmezné mi důvěřoval. Pocit viny mě opět rozplakal a tak jsem si obličej a šíji opláchla vodou. Několik minut jsem zhluboka dýchala a teprve poté jsem byla schopná vyjít z koupelny.
Postel Bethanyové vypadala jako černá, zaoblená nestvůra. Měla spirálové sloupky, které podpíraly baldachýn, a zjevně byla stará několik set let. Uprostřed postele bezvládně ležel bledý Lucas s obvazem kolem krku, ale dýchal.
„Je v pořádku,“ zašeptala jsem.
„Nevypila jsi tolik krve, abys mu ublížila.“ Můj otec se na mě podíval poprvé od chvíle, kdy přiběhl do altánku. Bála jsem se, že mě odsoudí za to, co jsem provedla, nebo se přinejmenším bude tvářit rozpačitě, ale byl klidný, dokonce laskavý. „Musíš se snažit vypít jednou za čas alespoň půl litru.“
„Tak proč Lucas omdlel?“
„To jim způsobuje kousnutí,“ řekla máma. Myslela tím lidské bytosti. Většinou se snažila nedělat mezi nikým rozdíly, protože tvrdila, že všichni jsme lidé, ale dělicí čára mezi námi nikdy nebyla jasnější. „Jako by byli zhypnotizovaní nebo očarovaní. Napřed se brání, ale brzy upadnou do transu.“
„Což je dobře, protože si zítra nebude nic pamatovat.“ Táta držel v ruce Lucasovo zápěstí a kontroloval mu tep. „Co se týče té rány na krku, jednoduše mu řekneme, že se stala nehoda. V tom starém altánku je pár uvolněných tyčí − jedna z nich mohla spadnout a uhodit ho do hlavy.“
„Nechci Lucasovi lhát.“
Máma zavrtěla hlavou. „Zlatíčko, vždycky jsi přece chápala, že existují věci, o kterých lidé okolo nás nemůžou vědět.“
„Lucas není jako oni.“
Na rozdíl od svých rodičů jsem věděla, že Lucas by pojal k akademii Evernight určité podezření. Samozřejmě neznal pravdu − kdyby ji znal, nikdy by sem nepřijel –a uvědomoval si, že tady číhá skrytá hrozba. Byla jsem pyšná na jeho vnímavost, ale ta všechno ještě více komplikovala.
Jenže jak jsem mu mohla říct pravdu? Promiň, že jsem tě včera večer málem zabila? Pomalu jsem přikývla a smířila se s tím, co jsem musela udělat. Lucas se nesměl dozvědět, že jsem ho zradila. Nikdy by mi to neodpustil, i kdyby mi tu historii o upírech věřil. Taky by si mohl myslet, že jsem se zbláznila.
„Dobře,“ připustila jsem. „Musíme lhát. Chápu to.“
„Kéž bych to mohla chápat i já,“ prohlásila Bethanyová příkře. Vešla do ložnice se založenýma rukama. Místo krajkové blůzy a tmavé sukně, kterou většinou nosila, měla teď na sobě tmavě vínovou róbu a černé saténové rukavice k loktům. Zavrtěla hlavou a její černé perlové náušnice se zaleskly. „Když jsme na Evernight pozvali lidské studenty, věděli jsme, že by mohly nastat problémy s bezpečností. Poučili jsme všechny starší studenty, hlídali chodby, oddělili jsme je, jak nejvíc to šlo. Mysleli jsem si, že se nám to daří. Nikdy bych takové selhání neočekávala od vás, slečno Olivierová.“
Oba mí rodiče vstali. Nejdřív jsem si myslela, že Bethanyové jako své nadřízené dávají najevo respekt, protože ji vždycky poslechli a to vštěpovali i mně. Ale pak k ní táta přistoupil blíž a začal mě bránit. „Víte, že Bianca je jiná než my ostatní. Tohle bylo poprvé, co ochutnala lidskou krev. Neuvědomovala si, jaké by to mohlo mít následky.“
Bethanyové se koutky úst nepatrně stočily do upjatého, nepříjemného úsměvu. „Bianca je samozřejmě výjimečný případ. Málokdo se narodí jako upír. Víte, že jsem od roku 1812 potkala teprve tři?“
Mí rodiče mi prozradili, že se každých sto let narodí jen hrstka upířích novorozenců. Byli spolu skoro 350 let, než je oba ohromilo, že je má matka těhotná. Vždycky jsem si myslela, že trochu přehánějí, abych si připadala výjimečná, ale teď jsem si uvědomila, že měli naprostou pravdu.
Bethanyová ještě neskončila. „Předpokládala bych, že být vychovávána upíry a znát naši podstatu a potřeby by mělo představovat určitou výhodu. Není to důvod k většímu sebeovládání?“
„Omlouvám se.“ Nechtěla jsem, aby si mí rodiče dávali za vinu, co se stalo. Tohle byla jen moje chyba. „Rodiče mi vždycky říkali, že se to jednou stane. Že pocítím utkání kousnout. Ale já jsem tomu nerozuměla. Pochopila jsem to až ve chvíli, kdy se to stalo.“
Přikývla a zamyslela se. Podívala se na Lucase jako na odpad, který tu zůstal. „Bude žít? Pak nedošlo k žádné trvalé újmě. Sdělíme Biance trest zítra.“
Máma se na mě omluvně podívala. „Bianca nám přísahala, že už nikdy nic takového neudělá.“
„Kdyby se ve škole rozkřiklo, že někdo kousl některého z nových studentů a nebyl potrestán, následovaly by další a další případy.“ Bethanyová si jednou rukou přidržela sukni. „Mohly by dopadnout hůře než tento. Je důležité, aby se nových studentů nikdo ani nedotkl, protože si nemůžeme dovolit ani stín podezření. Takový prohřešek nesmí zůstat nepotrestán.“
Poprvé v životě jsem s Bethanyovou naprosto souhlasila. Měla jsem strašné výčitky, že jsem Lucase zranila, a několikadenní úklid na chodbě byl velmi mírným trestem. Ale okamžitě jsem si uvědomila pravděpodobné následky. „Nemůžu zůstat po škole, ani uklízet nebo něco takového…“
Bethanyová nadzdvihla obočí ještě výš než obvykle. „Takový trest je pod vaši úroveň?“
„Kdyby bylo zřejmé, že to mám za trest, Lucas by se ptal proč. Přece nechceme, aby se na něco ptal, že ne?“
Zapůsobilo to. Bethanyová přikývla, ale zjevně jí to nebylo po chuti, že jsem ji trumfla. „V tom případě napíšete práci o deseti stránkách na téma užití dopisové formy v románech osmnáctého a devatenáctého století. Máte na to dva týdny.“
Byla jsem tak vyděšená a rozhozená, že mě ani takovýto trest nemohl uvrhnout do ještě větší deprese.
Bethanyová ke mně přistoupila a široká sukně jejích šatů zašustila jako ptačí křídla. Vůně levandule mě obklopila jako dým. Bylo pro mě těžké podívat se jí do očí; cítila jsem se před ní tak zahanbená, jako bych byla svlečená donaha. „Už více než dvě stě let slouží akademie Evernight jako svatyně našeho druhu. Ti z nás, kteří vypadají natolik mladě, aby se mohli stát studenty, se sem přicházejí dozvědět, jak se svět mění, a mohli se tak začlenit do společnosti, aniž by vzbudili podezření. Tohle místo je určené studiu. Je to bezpečné místo. Zůstane takové jen v případě, že v bezpečí budou i lidé venku a nyní i ti, kteří jsou zde s námi. Pokud se naši studenti přestanou ovládat a zmaří lidský život, vyvolá to brzy podezření. Tato svatyně padne. Skončí dvousetletá tradice. Já tuto školu střežím skoro po celou dobu, slečno Olivierová. Nemám v úmyslu, abyste vy nebo kdokoli jiný tuhle rovnováhu narušili. Je to jasné?“
„Ano, madam,“ zašeptala jsem. „Moc toho lituju. Už se to nikdy nebude opakovat.“
„To říkáte teď.“ Podívala se na Lucase a tvářila se zvědavě. „Uvidíme, co se stane, až se pan Ross probudí.“ Pak se otočila a vrátila se na ples.
Připadalo mi divné, že jen několik desítek metrů od nás lidé stále tančí valčík.
„Já zůstanu s Lucasem,“ pronesl táta. „Celio, odveď Biancu zpátky do školy.“
„Nemůžu se teď vrátit na pokoj. Chci být tady, až se Lucas probudí,“ žadonila jsem.
Máma zavrtěla hlavou. „Pro oba bude lepší, když tu nebudeš. Tvá přítomnost by mu mohla připomenout, co se opravdu stalo, a Lucas na to musí zapomenout. Víš co? Přespíš u nás. Jen dnešní noc. Nikomu to nebude vadit.“
Nikdy jsem po svém útulném pokoji nahoře ve věži netoužila víc než právě teď. Dokonce jsem chtěla vidět i obludu. „To zní skvěle. Moc vám oběma za všechno děkuju.“ Do očí mi opět vyhrkly slzy. „Dnes večer jste zachránili mě i Lucase.“
„Nebuď tak melodramatická.“ Tátova slova zjemnila jeho úsměv. „Lucas by žil tak nebo tak. A jednoho dne bys ho stejně někoho kousla. Přál bych si, abys bývala ještě chvíli počkala, ale předpokládám, že nám naše holčička už vyrostla.“
„Adriane?“ Máma vzala tátu za ruku a tahala ho ke dveřím. „Měli bychom si promluvit o té věci.“
„Věci? O jaké věci?“
„O té věci v hale.“
„Aha.“ Tátovi to došlo ve stejný okamžik jako mě. Máma hledala záminku, jak mě na chvilku nechat s Lucasem o samotě.
Jakmile odešli, sedla jsem si k němu na kraj postele. Byl bledý a měl tmavé kruhy pod očima, ale přesto vypadal krásně. V kontrastu s pletí vypadaly jeho bronzové vlasy hnědé, a když jsem mu položila ruku na čelo, měl ho studené.
„Je mi tak líto, že jsem ti ublížila.“ Po tváři mi stékala horká slza. Chudák Lucas se mě vždycky snažil chránit. Ale neměl tušení, že nebezpečí představuji já sama.
Později v noci jsem se upřeně dívala na své krásné šaty, které teď byly potřísněny krví. Máma je pověsila na hák na dveřích do mého pokoje. „Myslela jsem si, že to bude skvělý ples,“ zašeptala jsem.
„Škoda že nebyl, zlatíčko.“ Seděla vedle mě na posteli a hladila mě po vlasech stejně, jako když jsem byla malá. „Ráno už bude všechno lepší. Uvidíš.“
„Jsi si jistá, že se Lucas neprobudí jako upír?“
„Jsem si jistá. Lucas neztratil tolik krve, abys ho ohrozila na životě. A je to poprvé, co jsi ho kousla, ne?“
„Ano,“ popotáhla jsem.
„Jen lidé, kteří byli kousnuti víckrát, se stávají upíry, navíc jen tehdy, pokud je poslední kousnutí smrtelné, jak jsme ti řekli, zabít někoho jen tím, že z něho vysaješ krev, je vlastně dost těžké. V každém případě by musel zemřít, aby se z něj stal upír, a Lucas nezemře.“
„Já jsem nikdy nezemřela a jsem upír.“
„To je něco jiného, miláčku, a ty to víš. Narodila ses za zvláštních okolností.“ Máma mě vzala za bradu a natočila mi hlavu tak, aby se mi mohla dívat do očí. Za ní jsem z okna viděla šklebící se obludu, která vypadala, jako by nás poslouchala. „Ty se nestaneš pravou upírkou do doby, než někoho zabiješ. Až to uděláš, zemřeš také, ale jen na chvíli, jako by sis trochu zdřímla.“
Moji rodiče mi samozřejmě tohle všechno řekli už nejméně tisíckrát, stejně jako že si mám před spaním vyčistit zuby nebo napsat celé jméno a telefonní číslo volajícího, když byli pryč. Tvrdili mi, že většina upírů nikdy nikoho nezabila, a přestože jsem si nedokázala představit, že bych někomu ublížila, trvali na tom, že k tomu může dojít a že to nemusí být nic špatného. Pořád dokola jsme mluvili o mé případné přeměně: Mohla jsem jít do nemocnice ne do sanatoria, najít tam někoho opravdu starého nebo na pokraji smrti a vyřešit to tímhle způsobem. Vždycky mi říkali, že to bude takhle snadné − ukončit něčí trápení a možná dát dokonce šanci žít navždy jako upír, pokud bychom to naplánovali dopředu a měli jistotu, že budu mít více příležitostí uhasit svou žízeň. Vysvětlili mi to laskavě a věcně, tejně jako by šlo o úklid pokoje.
Jenže událost, která se mezi Lucasem a mnou se odehrála, svědčila o tom, že skutečnost není tak jednoduchá, jako jejich výklad.
„Nemusím se stát upírem, než na to budu připravená,“ prohlásila jsem. I tohle jsem od nich slyšela nespočetněkrát a tak jsem automaticky očekávala matčin souhlas.
Místo toho chvilku mlčela. „To se uvidí, Bianco. To se uvidí.“
„Co tím myslíš?“
„Ochutnala jsi lidskou krev. V podstatě jsi otočila přesýpací hodiny − tvé tělo se teď občas bude chovat zvláštně.“ Musela jsem vypadat vyděšeně, protože mi stiskla ruku. „Neboj se. To neznamená, že se to změní tento týden, a nebo se to nestane ani letos. Ale tvá potřeba chovat se jako my bude sílit čím dál tím víc. Kromě toho ti na Lucasovi záleží. Vzájemně se přitahujete. Jestli tvé tělo zareaguje stejně rychle jako tvé srdce, půjde o mocné spojení.“ Máma si opřela o zeď zády a mě napadlo, jestli nemyslí na polovinu sedmnáctého století, kdy byla naživu a táta byl hezký, záhadný cizinec.
„Budu silná,“ slíbila jsem.
„Já vím, že se vynasnažíš, zlatíčko. Nic víc po tobě žádat nemůžeme.“
Jak to myslela? Nevěděla jsem to a měla jsem se zeptat. Ale nedokázala jsem to. Budoucnost se ke mně přibližovala příliš rychle a cítila jsem se unavená, jako bych několik nocí nespala. Pevně jsem zavřela oči, zabořila obličej do polštáře a toužila po spánku, ve kterém na všechno zapomenu.
Ještě než jsem ráno otevřela oči, pocítila jsem rozdíl.
Všechny mé smysly vnímaly ostřeji. Cítila jsem skoro každou nitku v prostěradle a slyšela jsem nejen rozhovor svých rodičů v přední místnosti, ale i zvuky o pár pater níž, jak profesor Iwerebon křičel na někoho, kdo se snažil vklouznul do školy po celonočním večírku, kdosi stoupal po kamenných schodech a někde kapal vodovodní kohoutek. Kdybych chtěla, dokázala bych spočítat listy šustící na stromě. Když jsem otevřela oči, denní světlo mě málem oslepilo.
Nejdřív mě napadlo, že se mí rodiče museli mýlit. Přes noc se ze mě stal upír a to by znamenalo, že Lucas −
Ne. Moje srdce pořád tlouklo. Když jsem žila já, musel žít i Lucas. Nemohla jsem zemřít a dokončit svou proměnu na upíra, dokud jsem někoho nezabila.
Ale pokud to byla pravda, co se to se mnou dělo? U snídaně mi to táta vysvětlil. „Pila jsi lidskou krev a teď cítíš první náznaky, jaké to bude, až se změníš. Později to bude ovlivňovat ještě víc.“
„Nesnesu to.“ Mhouřila jsem oči proti světlu v kuchyni, ovesné vločky, které mi máma dala, chutnaly nezvykle výrazně. Měla jsem pocit, že cítím vůni kořene, stébla i půdy které oves vyrostl. Naproti tomu mi má ranní sklenice krve najednou přišla úplně bez chuti. Předtím mi vždycky chutnala, ale teď jsem zjistila, že je to jen slabá náhražka toho, co bych měla pít. „Jak se s tímhle vyrovnáváte?“
„Časem to přestaneš vnímat tak ostře. Za pár hodin si zvykneš.“ Máma mě zlehka poplácala po rameni. V druhé ruce držela svou sklenici krve, která jí zjevně stačila. „Postupně si přivykneš i na ostatní věci, což je dobře, protože jinak by se nikdo z nás nikdy nevyspal.“
Ze všech těch podnětů mi už bušilo v hlavě. Nikdy v životě jsem nevypila víc než skleničku piva, ale měla jsem podezření, že tenhle stav je podobný kocovině. „Nechci si na to zvykat, díky.“
„Bianco.“ Na rozdíl od včerejšího večera zněl teď tátův hlas hněvivě. I máma vypadala překvapeně. „Už tě nikdy nechci slyšet takhle mluvit.“
„Tati, já jsem jen chtěla říct −“
„Je to tvůj osud, Bianco. Narodila ses upírce. Nikdy jsi proti tomu nic nenamítala, tak s tím teď nezačínej. Je ti to jasné?“ Vzal svou sklenici a odešel z místnosti.
„Jasné,“ pronesla jsem směrem k místu, kde předtím seděl.
Když jsem v džínách a světle žluté mikině s kapucí scházela ze schodů, vnímala jsem už zase normálně. V určitém smyslu se mi ulevilo. Jas a hluk mě zmáhaly a tak už jsem neslyšela Courtney, jak nadává na svoje vlasy. A zároveň jsem měla pocit ztráty. Můj obyčejný svět mi teď přišel podivně tichý a vzdálený.
Ale opravdu mi záleželo jen na tom, že jsem se cítila lépe a mohla jít za Lucasem. Věděla jsem, že po tom, co se stalo, nebude ještě na nohou, ale aspoň jsem ho mohla navštívit v bytě Bethanyové. Určitě se vyděsí, kde se to proudil, a kdoví, co mu Bethanyová napovídala.
Jen co jsem na to pomyslela, tělo mi ztuhlo, jako by v očekávalo úder. Máma přísahala, že si Lucas nebude nic pa-matovat, ale jak to mohla být pravda? Předtím mě to nenapadlo, ale teď jsem si uvědomila, že ho mé kousnutí muselo ošklivě poranit. Pravděpodobně byl v šoku, naštvaný a vyděšený. Věděla jsem, že bych měla doufat, že na všechno zapomněl, ale v tom případě by si možná nepamatoval ani naše polibky. Navzdory tomu všemu bylo načase čelit důsledkům svého činu.
Vydala jsem se přes areál, aniž bych si všímala několika studentů, kteří na vzdáleném rohu trávníku hráli ragby, přestože jsem viděla, že pokukují mým směrem a slyšela nepříjemný smích. Courtney bezpochyby nedržela jazyk za zuby, a tak teď pravděpodobně každý upír na škole věděl, co jsem provedla. Zahanbená a naštvaná jsem pospíchala k bývalým stájím − a zarazila se uprostřed chůze, protože jsem spatřila Lucase, jak kráčí mým směrem. Uviděl mě a skoro stydlivě zvedl ruku na pozdrav.
Chtělo se mi utéct. Ale to si Lucas nezasloužil, takže jsem musela překonat svůj stud. Přinutila jsem se jít k němu a zavolala jsem: „Lucasi? Jsi v pořádku?“
„Jo.“ Došli jsme k sobě a já slyšela, jak mu pod nohama šustí listí. „Ježíši, co se to stalo?“
Vyschlo mi v puse. „Oni ti to neřekli?“
„Řekli mi, že jsem se praštil o tyč. Vážně?“ Tváře mu zčervenaly rozpaky a vypadal skoro naštvaně, asi na altánek, mužskou přitažlivost nebo něco takového. Už jsem ho zažila rozčíleného, ale ještě nikdy ne tolik. „Tržná rána na krku od pitomý tyče? To je dost chabý vysvětlení. A musí se mi to stát zrovna, když se s tebou poprvé líbám.“
Někdo smělejší by Lucase hned nato políbil. Já jsem na něj jen zírala. V podstatě vypadal v pořádku. Byl pobledlý a na krku měl obvaz, ale jinak vypadal stejně jako jindy. Všimla jsem si, že nás z dálky zvědavě pozoruje několik studentů, a snažila se je ignorovat.
„Myslela jsem si − měla jsem dojem, že −“ Než jsem do toho zamotala ještě víc, řekla jsem rychle: „Nejdřív jsem myslela, že jsi omdlel. Někdy na kluky zapůsobím tak, že to neustojí.“
Lucas se zasmál. Znělo to trochu prázdně, ale alespoň se smál. Opravdu o ničem nevěděl. Ulevilo se mi, a tak jsem ho pevně objala. Lucas udělal to samé a tak jsme tam chvilku stáli a já mohla předstírat, že je všechno v pohodě.
Vlasy se mu na slunci zbarvily do bronzová a já vdechovala jeho vůni, která mi připomínala okolní lesy. Vědomí, že je můj, mě hřálo u srdce. Mohla jsem ho takhle držet na veřejnosti, protože jsme teď patřili jeden k druhému. Čím déle jsem ho objímala, tím více se mi vracely vzpomínky na naše polibky, na jeho ruce na mých zádech, na slanou chuť jeho pokožky a na jeho horkou krev, která mi proudila do úst.
Můj.
Uvědomila jsem si, jak to má matka myslela. Kousnout člověka nebylo tak jednoduché jako napít se ze skleničky. Když jsem pila Lucasovu krev, stával se mou součástí a já se stávala součástí jeho. Byli jsme teď propojeni způsobem, který jsem nedokázala ovládat a který Lucas nikdy nemohl pochopit.
Stávalo se tím jeho objetí méně skutečným? Zavřela jsem pevně oči a doufala, že ne. Na všechno ostatní bylo už pozdě.
„Bianco?“ zamumlal mi do vlasů.
„Ano?“
„Včera večer − opravdu jsem se poranil o tyč ze zábradlí? Bethanyová mi popsala, jak se to stalo, ale mně to připadá − vlastně si z toho nic nepamatuju. Ty si něco pamatuješ?“
Určitě se mu vrátilo jeho staré podezření ohledně Evernightu. Pochopitelně jsem si musela něco pamatovat, ale nedokázala jsem mu to říct. „Jen málo. Víš, byl hrozný zmatek a asi jsem zpanikařila. Upřímně řečeno mi všechno, co se včera stalo, nějak splývá.“
Byla to ta nejhorší výmluva, ale kupodivu se zdálo, že Lucas jí věří. Uvolnil se a přikývl, jako by teď všechno chápal. „Už tě nikdy nezklamu. Slibuju.“
„Nikdy jsi mě nezklamal, Lucasi. To bys mi nikdy neudělal.“ Zaplavil mě pocit viny a přitiskla jsem se k němu ještě pevněji. „Taky tě nikdy nezklamu.“
Ochráním tě před každým nebezpečím, slíbila jsem si. I před sebou.
2024 ©