PRVNÍ BALÍKY DORAZILY O HALLOWEENU. NA některých dlouhých krabicích z lepenky se skvěly drahé značky, několik jich přišlo z New Yorku a Paříže. Balík pro Patrice byl poslán z Milána.
„Šeříková.“ Zašustil hedvábný papír a Patrice vytáhla róbu na Podzimní ples. Chvíli ty světlé, hedvábné šaty držela láskyplně před sebou, zřejmě proto, abych viděla, jak na ní budou vypadat. „Krásná barva, co říkáš? Vím, že to není zrovna v módě, ale strašně se mi líbí.“
„Bude ti moc slušet.“ Už teď jsem viděla, že jí budou hezky ladit k pleti. „Určitě už jsi zažila spoustu plesů.“
Patrice předstírala skromnost. „Stejně mi po čase všechny splynou dohromady. Tohle bude tvůj první ples?“
„Zažila jsem pár plesů na staré škole,“ odpověděla jsem, ale nezmínila jsem se o tom, že se konaly ve školní tělocvičně a hudbu obstarával cvok, který pouštěl hlavně vlastní nepovedené písničky. Patrice by nechápala tohle ani skutečnost, že jsem celý ples stála u zdi nebo se schovávala na holčičích záchodech.
„No, určitě si to užiješ. Takovéhle plesy už jinde nepořádají. Je to kouzelný, Bianco, vážně.“ Tvář jí zářila nadšením a já si přála, abych ho mohla sdílet.
Během těch dvou týdnů, které scházely do Podzimního plesu ode dne, kdy mě Balthazar pozval, jsem se cítila zmatená, protože jsem najednou zažívala tisíce protichůdných pocitů. V jednu chvíli jsem se svou mámou v pohodě vybírala šaty z katalogu, a za hodinu jsem tak toužila po Lucasovi, že jsem nemohla skoro dýchat. Během jedné náročné hodiny s Bethanyovou se na mě Balthazar povzbudivě usmál a mně opět vytanulo na mysli, jak je úžasný. Pak mě zaplavil pocit viny, protože jsem ho nechtěla vodit za nos. Sice přede mnou neklekl na kolena a neslíbil mi věčnou lásku, ale já jsem věděla, že chce, abych mu projevila svou náklonnost víc.
Když jsem v noci ležela v posteli, představovala jsem si, jak mě Balthazar líbá a drží můj obličej v dlaních, ale tyhle představy byly bezvýznamné. Místo nich jsem klidně mohla vzpomínat na nějakou scénu z filmu. Čím jsem byla ospalejší, tím víc mi myšlenky bloumaly sem a tam a moje fantazie se začaly měnit. Najednou na mě místo tmavých očí hleděly zelené, a přede mnou se objevil Lucas a začal mé líbat. Ještě nikdy mě nikdo nepolíbil, ale jak jsem se neklidně převalovala pod dekou, dokázala jsem si to představit naprosto jasně. Zdálo se, že mé tělo toho ví víc než já. Srdce mi prudce bušilo, tváře mi žhnuly horkem a někdy jsem nemohla celou noc usnout. Představy, ve kterých vystupoval Lucas, byly lepší než sny.
Řekla jsem si, že takhle to dál nejde. Šla jsem na Podzimní ples s nejhezčím klukem na škole. Byla to jediná opravdu skvělá věc, která se mi zatím v Evernightu přihodila, a chtěla jsem si ji užít. Ale přestože jsem si to opakovala pořád dokola, nevěřila jsem, že by mně ples mohl zvednout náladu.
To se změnilo v den plesu, když jsem si oblékla šaty.
„Trošku jsem je zabrala v pase.“ Máma měla okolo krku krejčovský metr a v rukávu košile zapíchnuté špendlíky. Uměla ušít všechno, na co člověk pomyslel, a tak mi předělala šaty z katalogu na míru. (Když jsem chtěla, aby mi upravila školní uniformu, vysvětlila mi, že má moc práce a navrhla, ať se naučím šít sama. Ale to v žádném případě nehrozilo. Máma nedůvěřovala šicím strojům a já jsem se nechtěla během volného nedělního odpoledne učit používat náprstek.) „Taky jsem trochu zvětšila výstřih.“
„Chceš, abych oslnila?“ Obě jsme se zasmály. Bylo trochu směšné tvářit se skromně, když jsem před ní stála v kalhotkách a podprsence bez ramínek. „Ještě nikdy jsem nikam nešla takhle oblečená a namalovaná − táta z tebe nebude mít radost.“
„Myslím, že tvůj otec to skousne, tím spíš až dnes večer uvidí, jak ti to sluší.“
Vkročila jsem do tmavě modrých šatů, které jemně šustily, zatímco mi je máma pomáhala natáhnout. Když zapnula postranní zip, napadlo mě, že je zabrala až moc, ale pak připevnila sponu a já zjistila, že pořád můžu dýchat. Korzet, který lichotil mé postavě, přecházel v širokou sukni. „Páni,“ zašeptala jsem a uhlazovala si jemnou, lehkou látku, která byla příjemná na dotek. „Chci se vidět.“
Máma mě zarazila, než jsem se dostala k zrcadlu. „Počkej. Chci ti ještě učesat vlasy.“
„Chci se jen podívat na šaty! Ne na vlasy.“
„Věř mi. Bude lepší, když počkáš a uvidíš se hotová celá.“ Máma úplně zářila. „Kromě toho si to moc užívám.“
Nemohla jsem odporovat ženě, která mi celý týden předělávala šaty. Tak jsem si sedla na kraj postele a nechala česat.
„Balthazar je báječný kluk,“ prohlásila. „Nebo mám aspoň takový dojem.“
„Jo. Určitě.“
„Hm. To neznělo zrovna nadšeně.“
„Tak to není. Nechtěla jsem, aby to takhle vyznělo.“ Neřekla jsem to zrovna přesvědčivě. „Jen ho ještě moc neznám. To je všechno.“
„Pořád se spolu učíte. Myslela jsem si, že na první rande toho o něm víš dost.“ Máminy zručné ruce mi na spánku splétaly jemný copánek. „Nesouvisí to nějak s Lucasem? Co se mezi vámi stalo?“
Snažil se mě popudit proti vám a pak se začal ve městě prát s dělníky, mami. Takže je přirozeně tím, s kým chci být. Teď byste ho asi nejradši vyhnali ze školy s hořícími pochodněmi v rukou? „Vlastně nic. Nehodíme se k sobě.“
„Ale pořád ti na něm záleží.“ Mluvila tak laskavě, že jsem se chtěla otočit a obejmout ji. „Jestli ti to pomůže, ty a Balthazar máte mnoho společného. Je to někdo, koho můžes brát vážně. Ale to předbíhám. Je ti šestnáct a o tomhle nemusíš přemýšlet. Hlavně si užij ples.“
„Neboj. Už jen mít na sobě tyhle šaty je úžasný.“
„Chce to něco jiného.“ Máma přede mnou stála s rukama založenýma v bok a prohlížela si svůj výtvor. Pak se její obličej rozzářil. „Už to mám!“
„Mami, co to děláš?“ Vyděšeně jsem ji pozorovala, jak s nůžkami v ruce došla k mému teleskopu a ustřihla konec mého řetězu z papírových hvězd. „Mami! Mám ho ráda!“
„Pak ho spravíme.“ Držela dva kousky složené z malinkatých hvězdiček. Když mi je dávala do ruky, stříbrně se zaleskly. „Podrž je chvilku, prosím.“
„Ty ses zbláznila,“ prohlásila jsem, když jsem si uvědomila, co má v úmyslu.
„Zopakuj mi to, až to uvidíš.“ Když mi dala do vlasů poslední sponku, otočila mě na židli, abych se uviděla v zrcadle. „Podívej.“
Nejdřív jsem nemohla uvěřit, že jsem to já. Díky tmavým modrým šatům vypadala má bledá pleť hebce a dokonale jako hedvábí. Nalíčená jsem byla podobně jako obvykle, ale maminčiny zkušené ruce všechny barvy jemně vystínovaly. Tmavě zrzavé vlasy jsem měla zčesané dozadu a jejich část spletená do různě velkých copů. Zbylé rozpuštěné vlasy mi spadaly na krk podobně, jako je nosily ženy ve středověku. Na rozdíl od středověkých žen jsem v nich neměla květiny, ale stříbrné hvězdičky, které vypadaly jako ozdobné sponky. Když jsem otáčela hlavou ze strany na stranu a prohlížela se ze všech úhlů, zářily mi ve vlasech. „Páni, mami. Jak jsi to dokázala?“
Máma měla v očích slzy. Byla takový dobrák, v tom nejlepším smyslu slova. „Tím, že mám krásnou dceru.“
Vždycky mi říkala, že jsem hezká, ale až teď mě poprvé napadlo, že to možná myslela vážně. Nebyla jsem adept na ti-tulní stranu časopisů jako Courtney nebo Patrice, ale i tohle byla krása.
Když jsme přišly do obývacího pokoje, vypadal táta stejně překvapeně jako předtím já. Objal mámu. „Povedlo se nám to, viď?“ zašeptala.
„To rozhodně.“
Políbili se, jako bych tam nebyla. Odkašlala jsem si. „Co to má znamenat? Myslela jsem si, že dnešní večer si mají užít hlavně studenti.“
„Promiň, zlatíčko.“ Táta mi položil ruku na rameno. Cítila jsem z ní chlad, jako by ze mě sálalo teplo. „Vypadáš naprosto úchvatně. Doufám, že si Balthazar uvědomuje, jaké má štěstí.“
„To by teda měl,“ řekla jsem a oba jsme se zasmáli.
Věděla jsem, že by se mnou chtěli sejít dolů, ale naštěstí si to rozmysleli. To už by mě hlídali trochu moc. Když jsem scházela po schodech, přidržovala jsem si jednou rukou šaty a byla ráda, že mám aspoň chvilku pro sebe. Znamenalo to příležitost přesvědčit sebe samu, že je tohle skutečnost a ne jen nějaký sen.
Dole jsem slyšela smích, hlasy a hudbu. Přicházela jsem pozdě, protože ples už začal. Při troše štěstí Patrice kluky trochu zdrží.
V okamžiku, kdy jsem sešla po kamenných schode a ocitla se v osvětlené hale, se Balthazar otočil, jako by tušil, že přicházím. Když jsem viděla, jak na mě zírá, došlo mi, že Patrice měla asi pravdu. „Bianco,“ řekl a přistoupil ke mně. „Vypadáš úžasně.“
„Ty taky.“ Balthazar měl na sobě klasický smoking, který nosil i Cary Grant ve čtyřicátých letech. I když mu to moc slušelo, neubránila jsem se pohledu za něj na halu a vydechla: „Teda páni.“
Hala byla vyzdobená břečťanem a osvětlená vysokými bílými svícemi, které stály před starými, ručně kovanými mosaznými pláty, od nichž se světlo krásně odráželo. Na malém pódiu v rohu seděla kapela. Její členové na sobě neměli modré džíny a trička, ale ještě formálnější smoking než Balthazar, a hráli právě valčík. Desítky tanečních párů se na parketě vyjímaly jako na dvě stě let starém obraze. Několik nových studentů stálo opřených o zeď, kluci v ležérních oblecích a dívky v krátkých šatech s flitry. Zdálo se, že si všichni uvědomují, jak tuhle událost podcenili.
„Teď mě napadlo, že jsem se tě na to měl zeptat dřív. Umíš valčík?“ Balthazar mi nabídl rámě.
Zahákla jsem se do něj a odpověděla: „Ano. Teda skoro. Mí rodiče mě všechny tyhle klasický tance naučili, ale kromě nich jsem je s nikým netančila. Vždycky jsem tancovala jen doma.“
„Všechno je jednou poprvé.“ Vedl mě rozlehlou halou a světlo ze svíček bylo čím dál tím výraznější. „Tak pojďme na to.“
Balthazar vplul na taneční parket, jako by si to předtím nacvičoval. Věděl přesně, kam patříme a jak se pohybovat. Všechny pochybnosti o mých tanečních schopnostech okamžitě zmizely. Kroky jsem si pamatovala docela dobře a Balthazar měl svou širokou ruku na mých útlých zádech a skvěle mě vedl. Blízko nás jsem zahlédla Patrice, která se na mě uznale usmála a odtančila pryč.
Nechala jsem se unášet ve víru tance. Balthazar ani já jsme vůbec necítili únavu. Mým tělem proudilo tolik energie, až jsem měla pocit, že bych mohla protancovat několik dní. Podle Patriciiných úsměvů a Courtneyiných nevěřícných pohledů jsem poznala, že vypadám krásně, ale důležité bylo, že jsem se tak i cítila.
Nikdy mě nenapadlo, jak nádherný může takový tanec být. Kroky znali spolu se mnou i všichni ostatní. Každý pár tvořil součást tance, všichni se pohybovali ladně, všechny dívky držely paže ve správném úhlu a rozprostíraly je v pravý okamžik. Naše dlouhé, široké sukně vířily spolu s námi a tvořily barevnou řadu před černými botami tanečníků. Všichni se pohybovali do rytmu. Nepůsobilo to nijak spoutaným dojmem. Naopak. V ovzduší se vznášela svoboda, odpoutání se od zmatku a pochybností. Každý pohyb vycházel z toho předešlého. Na tomhle principu možná fungoval balet. Všichni jsme tancem vytvářeli něco úchvatného nebo dokonce kouzelného.
Poprvé od chvíle, kdy jsem přijela na Evernight, jsem přesně věděla, co mám dělat. Věděla jsem, jak se mám pohybovat, jak se usmívat. Cítila jsem se s Balthazarem přijmemně a užívala si jeho obdiv. Patřila jsem sem.
Nikdy předtím jsem nevěřila, že bych se mohla stát součástí tohoto světa, ale teď se přede mnou otevírala široká, přívětivá cesta…
„Kdyby tu křehkou dívku, jako jsi ty, chytili do drápů, nechtěl bych tomu přihlížet.“
Lucasův hlas mi zněl v hlavě tak jasně, jako by mi šeptal do ucha. Klopýtla jsem a okamžitě vypadla z rytmu, Balthazar mě rychle odvedl z tanečního parketu a držel mě okolo ramen, „Jsi v pořádku?“
„Jsem v pohodě,“ zalhala jsem. „Jenom je tu strašné vedro. Myslím, že jsem se přehřála.“
„Pojďme na vzduch.“
Když mě Balthazar vedl pryč, uvědomila jsem si, co jsem málem provedla. Byla jsem hrdá, že jsem součástí Evernightu, místa, kde silní útočili na slabé, kde krásní sráželi ty obyčejné, kde bylo snobství důležitější než přátelství. Jen proto, že mě jednou nechali na pokoji, jsem skoro zapomněla, jak jsou ve skutečnosti zlí.
Vzpamatovala jsem se, až když jsem si vzpomněla na Lucase.
Vyšli jsme ven, kde nikdo nehlídal. Bethanyová a ostatní učitelé zřejmě předpokládali, že většina studentů zůstane kvůli chladnému počasí uvnitř. Došlo mi to hned, co se mi zimou roztřásla ramena. Než jsem se začala klepat celá, sundal Balthazar sako a dal mi ho okolo ramen. „Je to lepší?“
„Jo. Dej mi chvilku.“
Naklonil se ke mně a tvářil se ustaraně. Byl tak hodný a starostlivý, a navíc opravdový džentlmen. Přála jsem si, aby na ples místo mě pozval dívku, která by to ocenila. „Pojďme se na chvíli projít.“
„Projít?“
„Teda, jestli se nechceš vrátit …“
„Ne.“ Kdybych se vrátila dovnitř, mohla by se mi znovu zatemnit mysl. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a uvědomit si, co se to se mnou stalo. „Vlastně ne. Ještě ne. Pojďte.“
Na nebi zářily hvězdy. Byla jasná noc, takže se daly krásně pozorovat. Toužila jsem odejít do svého pokoje nahoře ve věži, pozorovat teleskopem hvězdy a zapomenout na všechen ten zmatek, který jsem v sobě teď cítila. Jak jsme kráčeli hlouběji do lesa, hudba a smích postupně utichaly.
„Tak kdo je to?“ zeptal se nakonec Balthazar.
„Cože?“
„Ten kluk, do kterého jsi blázen.“ Balthazar se smutně usmíval.
„Co?“ Jeho otázka mě tak zaskočila, že jsem se z ní pokusila vykroutit. „Nevídám se s nikým jiným.“
„Bianco, důvěřuj mi trochu. Mám dost zkušeností na to, abych poznal, kdy holka myslí na někoho jiného.“
„Je mi to líto,“ zašeptala jsem rozpačitě. „Nechtěla jsem ti ublížit.“
„Já to zvládnu.“ Položil mi ruce na ramena. „Jsme kamarádi, že jo? To znamená, že chci, abys byla šťastná. Byl bych radši, kdybys byla šťastná se mnou …“
„Balthazare −“
„…ale vím, že to není vždycky tak jednoduché.“
Pokývala jsem hlavou. „Ne. To není. Protože jsi ten nejúžasnější kluk, kterého znám, a protože bych měla myslet na tebe.“
„Když je člověk zamilovaný, nedělá, co by měl. To mi věř.“ Jeho bílá košile se třpytila v měsíčním světle. Přišlo mi, že nikdy nevypadal úchvatněji, než když se mě vzdával. „Je to Vic? Viděl jsem tě s ním občas bavit.“
„Vic?“ Musela jsem se zasmát. „Ne. Je moc fajn, ale je to jen kamarád.“
„Tak kdo?“
Chvíli jsem se zdráhala, ale pak jsem si uvědomila, že mu to chci říct, protože se z nás za těch několik týdnů stali blízcí přátelé. Balthazar mě bral vážně, i když jsem byla mladší a daleko nezkušenější než on. Jeho názor pro mě byl důležitý. „Lucas Ross.“
„Outsider vyhrál první kolo.“ Nezdálo se, že by to Balthazara potěšilo. Ačkoli, proč by mělo? „Chápu, co na něm vidíš.“
„Vážně?“
„Jasně. Vypadá dobře.“
„To není ten důvod.“ Chtěla jsem, aby znal pravý důvod. „Nevšimla jsem si ho kvůli tomu, že je přitažlivý. On je prostě jediný člověk, který mi rozumí.“
„To já bych mohl taky. Nebo bych se aspoň snad.“ Balthazar sklopil hlavu a já si uvědomila, jak je pro něho tenhle rozhovor těžký, přestože se to snažil nedat najevo. „Už nebudu naléhat. Slibuju.“
„Ty sem patříš, Balthazare. Proto nemůžeš chápat, jaké to je pro nás ostatní, co sem nezapadáme,“ řekla jsem co nejjemněji.
„Taky bys sem mohla patřit, kdybys chtěla.“
„Ale já nechci.“
Nadzvedl jedno obočí. „V tom případě budeš mít problémy celý život.“
„Tak jsem to nemyslela.“ Balthazar mluvil o vzdálené budoucnosti, o které jsem vůbec nechtěla přemýšlet, protože teď se věci dost zkomplikovaly. „Já mluvím o střední škole. Ty jsi cestoval po celém světě. Nedokážeš si představit, jak je tu pro mě všechno nové a jak mě tohle místo děsí. Kdybych si nedávala pozor, mohla bych tady ztratit sama sebe a to nechci. Lucas to cítí stejně.“
Balthazar o tom chvilku uvažoval a nakonec přikývl. Nemyslela jsem si, že jsem ho přesvědčila, ale alespoň si to vyslechl. „Lucas není špatný kluk,“ připustil. „Ale vlastně ho moc neznám. Viděl jsem, jak se zastal studentů, kterým se někdo vysmíval, a podle toho, jak se projevuje v hodinách, je asi i dost chytrý.“
Usmála jsem se. Po několikatýdenním pochybování bylo příjemné slyšet, že o Lucasovi někdo mluví hezky.
Ale Balthazar ještě neskončil. „Jenže se snadno rozčílí. Viděla jsi jeho rvačku s Erichem, takže to víš.“ Cítila jsem se provinile a zároveň vděčně, že Balthazar neví o té strkanici v pizzerii v Rivertonu. „Chápu, že Evernight může v někom, jako je on, takové jednání vyvolat, ale to nemění nic tom, že občas zbytečně –“
„Ztrácí nervy,“ dokončila jsem jeho větu. „Ano, já jsem to viděla. Možná se kvůli tomu nikdy nedáme dohromady. Ale měl bys vědět, jak to cítím.“
„Jen chci, abys na sebe dávala pozor. Jestli ti ublíží, rychle z toho vycouvej.“ Lišácky se na mě usmál. „Třeba bych se pak dostal na řadu.“
Položila jsem mu ruku na paži. „To bych měla velké štěstí.“
Balthazar mě políbil na čelo. Voněl po tabáku a kůži já si skoro začala přát, abych mu tohle všechno byla bývala řekla až po tom, co mě alespoň jednou opravdu políbí. „Chceš se už vrátit dovnitř?“
„Ještě pár minut. Líbí se mi tady. Kromě toho jsou dnes večer vidět hvězdy.“
„To je pravda. A ty máš ráda astronomii.“ Dal si ruce do kapes kalhot a pokračoval vedle mě dál do lesa. Dívala jsme se nahoru na souhvězdí, která prosvítala mezi holými větvemi. „To je Orion, že?“
„Ano. Lovec.“ Zvedla jsem ruku, abych naznčila nohy, pás a nataženou paži, která se chystá k úderu. „Vidíš tu hodně zářící hvězdu na jeho rameni? To je Betelgeuse.“
„Která to je?“ Balthazara pravděpodobně astronomie moc nezajímala, ale asi se mu ulevilo, že nemusí mluvit o svém milostném zklamání. Věděla jsem, jak se cítí.
„Tahle, sehni se.“ Když se ke mně naklonil, navedla jsem jeho paži na oblohu tak, aby na hvězdu ukazoval prstem. „Už ji vidíš?“
Balthazar se usmíval. „Myslím, že ano. Nenachází se v Orionu mlhovina?“
„Jo, v půli cesty směrem dolů. Ukážu ti ji.“
Vtom se za námi ozvalo: „Bianco?“
Oba jsme se otočili. Okamžitě jsem ten hlas poznala, i když jsem tomu nemohla uvěřit. Možná jsem v to jen bezmezně doufala. Ale ve tmě opravdu stál Lucas oblečený ve školní uniformě. Nehleděl rozzlobeně ani na mě, ani na nás dva, nýbrž jen na Balthazara.
„Lucasi, co tady děláš?“ zašeptala jsem.
„Chci se ujistit, že jsi v pořádku.“
To se Balthazarovi nelíbilo. Narovnal se. „Bianca je naprostém bezpečí.“
„Je pozdě. Je tma. A ty jsi tu s ní o samotě.“
„Šla sem z vlastní vůle.“ Balthazar se zhluboka nadechl, zjevně se chtěl uklidnit. „Možná by bylo nejlepší, kdybys jí dělal doprovod ty.“
To Lucase zjevně zaskočilo. Očekával rvačku, ne tuhle nabídku.
„Vrátím se dovnitř s tebou,“ řekla jsem Balthazarovi. Bezz ohledu na to, o čem jsme právě mluvili nebo co jsem cítila, to byl on, kdo mi dělal garde. Dlužila jsem mu to.
Ale Balthazar zavrtěl hlavou. „To je v pohodě. Stejně už. nemám chuť tancovat.“
Zmatená a v rozpacích jsem si sundala jeho sako, dala si ruce na paže, abych je alespoň trochu ochránila před chladem, a řekla mu: „Díky. Za všechno.“
„Kdybys mě potřebovala, tak dej vědět.“ Balthazar si oblékl sako, střelil pohledem po Lucasovi a pak odešel sám směrem ke škole.
Jakmile byl pryč, zamumlala jsem: „To nebylo vůbec nutné.“
„Nakláněl se nad tebe. Ohrožoval tě.“
„Ukazovala jsem mu hvězdy!“ Objala jsem se pevně a snažila se uchránit před chladem. „Ty sis myslel, že mě chce políbit?“
„Ne.“
„Lháři,“ odsekla jsem.
Lucas zaúpěl. „Dobře, chtěl jsem tě před ním bránit. Nemohl jsem se jen tak dívat, jak to na tebe zkouší, a nic neudělat.“ Pak si sundal školní sako a nabídl mi ho. Jeho gesto nebylo tak elegantní jako Balthazarovo, u kterého šlo jednoduše o slušné vychování, jak se na džentlmena slušelo. U Lucase jsem měla pocit, že se mi zoufale snaží dát najevo, že by se o mě uměl postarat, alespoň trochu.
Vzala jsem si od něj sako a vklouzla do něj. Bylo zahřáté od jeho těla. „Děkuju.“
„Je škoda, že zakrývá ty šaty.“ Sjel mě pohledem od hlavy až k patě a v koutku úst se mu objevil náznak úsměvu.
„Neflirtuj se mnou.“ V hloubi duše jsem chtěla poslouchat Lucasovy lichotky celou noc, ale zároveň jsem věděla, že si teď musíme promluvit vážně.
„Mluv se mnou.“
„Dobře. Promluvíme si.“
Jenže ani jeden z nás samozřejmě nevěděl, jak začít. Abych získala čas, šla jsem pořád dál a Lucas mi šel po boku. V dálce jsme uslyšeli šramot a následně chichotání. Do lesa se dnes večer zjevně vytratily i jiné páry, které si to na rozdíl od nás užívaly.
Nakonec mi došlo, že budu muset začít. „Neměl jsi tak mluvit o mých rodičích.“
„Mýlil jsem se,“ povzdychl si Lucas. „Vím, že jim na tobě záleží.“
„Tak proč jsi na ně měl tak negativní názor?“
Přemýšlel o mé otázce a nejspíš nevěděl, jak mi na ni má odpovědět. „Nemluvili jsme moc o mé matce.“
Zamrkala jsem. „Ne. Nemluvili.“
„Je trochu prudká,“ prohlásil Lucas se sklopeným zrakem, zatímco jsme šli po měkkém koberci z hnědého borovicového jehličí. Nedaleko stála jabloň obklopená spadanými jablky, která nikdo nesebral a tak zhnědla a změkla. Jejich nasládlá vůně zjemňovala vzduch. „Snaží se mi organizovat život a docela se jí to daří.“
„Nedovedu si moc dobře představit, jak tě někdo komanduje.“
„Protože ji neznáš.“
„Změní se, až vyrosteš,“ nadhodila jsem. „Mí rodiče mě taky dřív hlídali víc než teď.“
„Ona není jako tví rodiče.“ Lucas se zasmál, ale v jeho mnichu zazněl podivný podtón. „Máma vidí svět černobíle. Říká, že člověk musí být silný, aby přežil. Podle ní na světě existují jen dva druhy lidí: dravci a jejich kořist.“
„To zní …tvrdě.“
„Tohle slovo ji dobře vystihuje. Ví přesně, jaký bych měl být a co bych měl dělat. Ne že bych s ní ve všem souhlasil, ale pořád je to moje máma. Má na mě vliv.“ Zhluboka si povzdychl. „Což asi nevysvětluje moje chování v Rivertonu, ale hodně s ním souvisí.“
Čím víc jsem o jeho slovech uvažovala, tím víc jsem všechno chápala. Lucas se domníval, že se mi rodiče míchají do života, protože přesně o to se snažila jeho matka. „Chápu to. Vážně.“
„Je zima.“ Lucas mě vzal za ruku a mně se rozbušilo srdce. „Pojď. Vrátíme se do školy.“
Kráčeli jsme spolu lesem zpátky ke škole, kde jsme ve velké hale uviděli nádherné světlo a siluety tančích párů. Napadlo mě, jak by tenhle večer dopadl, kdybychom se s Lucasem nepohádali a kdyby mě doprovázel na ples. Ta představa byla skoro příliš dokonalá. „Nechce se mi jít dovnitř.“
„Je chladno.“
„V tvém saku je mi teplo.“
„Jo, ale mně né,“ usmál se na mě. Lucas vždycky vypadal starší než já, kromě chvil, kdy se usmíval.
„Počkej chvilku,“ prosila jsem ho a tahala ho směrem k altánku, kde jsme se už jednou potkali. „Zahřejeme navzájem.“
„No, když je to tak …“
Sedli jsme si v altánku, ze kterého nešlo pozorovat hvězdy kvůli hustému břečťanu, a Lucas mě objal. Položila jsem mu hlavu na rameno. Během okamžiku zmizely veškeré pochybnosti a zmatek, které jsem cítila několik uplynulých týdnů. Na plese jsem byla šťastná, ale jen proto, že jsem na své problémy při tanci zapomněla. Ted šlo o něco úplně jiného. Věděla jsem, kde jsem a kdo jsem a v duši mi zavládl naprostý klid. Přestože jsem si pamatovala všechny důvody, proč jsem o Lucasovi pochybovala, když jsem ho měla tak blízko sebe, beze zbytku jsem mu důvěřovala. Nebála jsem se ničeho na světě. Byla jsem v bezpečí. Zavřela jsem oči a opřela se mu hlavou o krk. Lucas se zachvěl a mě napadlo, že to nebylo kvůli chladnému počasí.
„Ty víš, že tě hlídám, že jo?“ zašeptal. Cítila jsem jeho rty na svém čele. „Chci, abys byla v bezpečí.“
„Nepotřebuju, abys mě chránil před nějakým nebezpečím, Lucasi.“ Objala jsem ho pevně kolem pasu. „Potřebuju, abys mě chránil před samotou. Nebojuj o mě. Buď se mnou. To je to, po čem toužím.“
Zasmál se a znělo to podivně smutně. „Potřebuješ někoho, kdo tě bude hlídat. Kdo se o tebe postará. Chci být tvůj ochránce.“
Zvedla jsem svůj obličej k jeho. Byli jsme tak blízko sebe, že jsem ho řasami šimrala na bradě a cítila mezi našimi rty teplo, které z nás obou vycházelo. Sebrala jsem veškerou odvahu a prohlásila: „Lucasi, já potřebuju jen tebe.“
Dotkl se mé tváře a pak přitiskl své rty na mé. Tenhle první dotek mi vyrazil dech, ale věděla jsem, že už se nebojím. Byla jsem s Lucasem a nic se mi nemohlo stát.
Políbila jsem ho a připadala jsem si jako ve snu. Věděla jsem, jak Lucase líbat. Jak se ho dotýkat. Věděla jsem to celou tu dobu a potřebovala jen zažehnout jiskru, která se změní v oheň. Lucas mě objal tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat. Líbali jsme se pomalu i divoce, vášniví i něžně, tisíci různými způsoby. Všechny byly správné.
Lucasovo sako mi spadlo z ramen a vystavilo je studenému nočnímu vzduchu. Objal mě tak, že jsem cítila jeho dlaně na lopatkách a konečky jeho prstů na páteři. Jeho doteky na mé holé kůži mě vzrušovaly ještě víc, než jsem si dokázala představit, a hlava se mi samou slastí zvrátila dozadu. Lucas mě líbal na rty, tváře, uši i krk.
„Bianco,“ zašeptal něžně. Právě mi rty přejížděl po jamce na krku. „Měli bychom přestat.“
„Já nechci přestat.“
„Tady venku … bysme se neměli … neměli nechat unést …“
„Nemusíš přestat.“ Políbila jsem ho do vlasů a na čelo. Dokázala jsem myslet jen na to, že teď patří mně, nikomu jinému.
Když se naše rty opět setkaly, byl náš polibek naléhavější, až skoro vyzývavý. Oba dva jsme dýchali rychleji a nemohli jsme mluvit. Na celém světě neexistovalo nic jiného než Lucas a pohlcující pocit, že je jen můj.
Jeho prsty přejížděly po tenkém ramínku mých šatů tak dlouho, až mi sklouzlo a odhalilo horní křivku mých prsou. Lucas mi přejel palcem od ucha na rameno. Přála jsem si, aby pokračoval níž, aby se mě dotýkal všude, kde jsem chtěla. Mysl se mi zatemnila, jako bych ztratila schopnost uvažovat. Vnímala jsem jen své tělo a jeho potřeby. Věděla jsem, co musím udělat, přestože jsem si to v tu chvíli nedokázala představit. Věděla jsem to.
Přestaň, přikázala jsem si. Ale ani jeden z nás už to nedokázal zastavit. Potřebovala jsem ho mít celého, hned teď.
Vzala jsem jeho obličej do dlaní a jemně ho políbila na rty, bradu a krk. Viděla jsem, jak mu těsně pod kůží tepe puls, a pak už jsem svůj hlad nedokázala ovládnout.
Vší silou jsem Lucase kousla do krku. Slyšela jsem, jak se zajíkl bolestí a leknutím, ale v tu chvíli jsem na jazyku ucítila jeho krev. Její těžká, kovová chuť zachvátila mé tělo jako prudký, neovladatelný, nebezpečný a zároveň překrásný oheň. Polkla jsem a Lucasova krev v mém hrdle chutnala tak sladce jako ještě nic předtím.
Lucas se ode mě snažil odtáhnout, ale už byl zesláblý. Když se začal hroutit, sevřela jsem ho pevně do náruče, abych mohla dál pít. Měla jsem pocit, jako bych do sebe jeho krví nasávala i jeho duši. Nikdy jsme se nebyli blíž.
Je můj, pomyslela jsem si. Můj.
Pak se Lucas zhroutil úplně. Omdlel. To zjištění na mě zapůsobilo jako studená sprcha a vytrhlo mě z transu. Zalapala jsem po dechu a pustila ho. Jeho tělo se bezvládně svezlo na podlahu altánku. Velká rána na krku, kterou jsem mu způsobila svými zuby, byla tmavá a v měsíčním světle se leskla jako rozlitý inkoust. Po dřevě stékal plamínek krve a tvořil malou kaluž krve okolo stříbrné hvězdičky, která mi vypadla z vlasů.
„Pomoc,“ zašeptala jsem přiškrceně. Rty jsem měla pořád ještě lepkavé a horké od Lucasovy krve. „Pomozte mi někdo, prosím!“
Klopýtala jsem ze schodů altánku a zoufale jsem někoho hledala. Kohokoli. Mí rodiče by zuřili, Bethanyová ještě tisíckrát víc než oni, ale někdo musel Lucasovi pomoct. „Je tady někdo?“
„Co ti je?“ Courtney vyšla z lesa zjevně otrávená. Bílé krajkové šaty měla pomačkané a její doprovod stál hned za ní. Zjevně jsem jim překazila zábavu. „Počkej … ty máš na puse … krev?“
„Lucas.“ Byla jsem v takovém šoku, že jsem ani nedokázala vysvětlit, co se stalo. „Prosím. Pomozte Lucasovi.“
Courtney pohodila svými dlouhými, blonďatými vlasy a vstoupila do altánku, kde spatřila Lucase, jak tam leží s prokousnutým hrdlem. „Panebože,“ vydechla. Pak se ke mně obrátila a samolibě se na mě usmála. „Je načase abys dospěla a stala se upírem jako my.“
2024 ©