PO TOM VÝLETĚ DO RIVERTONU JSEM SE CÍTILA jako blázen, který odkopl Lucase pro nic za nic.
Ti dělníci byli opilí. Navíc byli čtyři, kdežto on byl sám. Možná jim Lucas musel ukázat, že to myslí vážně, aby si z něho neudělali boxovacího panáka. Pokud udělal tu jedinou správnou věc, jaké právo jsem měla ho odsoudit?
„V žádným případě,“ řekla Raquel, když jsem se jí následující den svěřila. Šly jsme zrovna přes areál školy. Listy už změnily barvu, takže vzdálené hory nebyly zelené, ale rudozlaté. „Když se z kluka vyklube násilník, drž se od něj dál. Tečka. Buď ráda, že jsi ho takhle poznala dřív, než si vybil vztek na tobě.“
Její prudká reakce mě zarazila. „Vypadá to, že víš, o čem mluvíš.“
„Co, ty jsi nikdy neviděla žádný pořad o domácím násilí?“ Raquel se na mě nepodívala, jen si pohrávala s pleteným koženým náramkem na zápěstí. „To ví každý. Muži, kteří někoho mlátí, jsou špatní.“
„Já vím, že reagoval přehnaně. Ale mě by Lucas nikdy neuhodil.“
Raquel pokrčila rameny a přitáhla si k tělu kabátek, jako by jí byla zima, i když ten den venku nebylo tak chladno. Poprvé mě napadlo, do jaké míry se svým nenápadným vystupováním a chlapeckým vzhledem schovávala před nechtěnou pozorností. „Nikdo nevěří, že by se mu mohlo něco takového stát, dokud se to opravdu nestane. Krom toho ti říkal, jak ho tady všichni štvou a že by ses neměla kamarádit se svou spolubydlící ani s nikým jiným, ne?“
„No, to jo, ale …“
„Žádný ale. Lucas tě chtěl izolovat od ostatních, aby tě mohl ovládat.“ Raquel zavrtěla hlavou. „Bez něj ti bude líp.“
Věděla jsem, že se v Lucasovi mýlí, ale pořád jsem se nedokázala jeho chování vysvětlit.
Proč odsuzoval mé rodiče? Viděl mě s nimi jen jednou v kině a to se chovali přátelsky a vstřícně. Tvrdil, že důvodem je můj nesmělý pokus utéct během prvního dne školy, ale to jsem mu tak úplně nevěřila. Ten problém s mými rodiči si zjevně vymyslel z nějakého paranoidního důvodu, kterým asi bylo lepší se nezabývat.
Přesto mě napadala různá vysvětlení. Třeba měl přede mnou dívku, určitě krásnou a chytrou, která procestovala celý svět, a její rodiče byli snobští a nespravedliví. Vyšachovali Lucase ze hry, možná mu zakázali se s jejich dcerou stýkat. To ho poznamenalo, a tak byl teď nedůvěřivý.
Tenhle vymyšlený příběh mi vůbec nepomohl. Zaprvé mi na jeho základě začalo být Lucase líto, jako bych chápala proč se zachoval tak podivně, přestože to nebyla pravda. Taky mě znejistila ta hypotetická úžasná dívka. Je fakt smutné, když se člověk cítí ohrožen někým, kdo ani neexistuje.
Myslím, že až v době našeho odloučení, kdy jsem měla dobré důvody, abych se od něho držela dál, jsem si uvědomila, jak moc pro mě Lucas znamená. Hodina chemie, jediná, kterou jsme měli spolu, pro mě představovala každodenní utrpení. Cítila jsem ho blízko sebe tak intenzivně, jako člověk cítí oheň ve studené místnosti. Navzdory tomu jsem se rozhodla nepromluvit s ním ani slovo, což Lucas respektoval a ani se nesnažil mě oslovit. Nevěřila jsem, že by mohl trpět víc než já. Rozum mi říkal, abych na něj zapomněla, ale já ho neposlouchala. Lucas mi strašně chyběl a čím víc jsem si říkala, že bych se ho měla vzdát, tím víc jsem toužila být s ním.
Cítil to stejně? Tím jsem si nemohla být jistá. Jediné, o jsem věděla přesně, bylo, že se v mých rodičích zmýlil.
„Jak ti je, Bianco?“ zeptala se máma jemně, když jsme uklízely nádobí po nedělní večeři.
Špatně jsem spala, nechutnalo mi jíst a většinu času jsem si chtěla přetáhnout deku přes hlavu a zůstat pod ní alespoň dva roky. Ale poprvé v životě jsem se jim s tím nechtěla svěřit. Oba Lucase učili, a tak nebylo fér, abych jim řekla, z čeho je podezírá. Kromě toho připustit, že vztah mezi námi skončil ještě dříve než začal, by můj pocit ztráty ještě umocnilo. „Jsem v pohodě.“
Máma a táta se na sebe podívali. Věděli, že lžu, ale netlačili na mě. „Víš co,“ nadhodil táta a namířil si to k přehrávači. „Nechoď ještě zpátky.“
„Vážně?“ Pravidla nedělní večeře nařizovala, abych se nedlouho poté vrátila učit do svého pokoje.
„Je jasná noc, a tak mě napadlo, že bychom se mohli podívat na hvězdy. Kromě toho jsem se chystal pustit Franka Sinatru. Vím, jak moc máš ráda jeho písničku Ol’ Blue Eyes.“
„Radši bych Ely Me to the Moon,“ požádala jsem ho a za chvíli se místností linul Frankův hlas. Chtěla jsem jim ukázat Andromedu, a tak jsem je nasměrovala severovýchodně od souhvězdí Pegas, až ji spatřili, ten vzdálený neostrý trojúhelník s miliardou zářivých hvězd. Potom jsem si ještě dlouho prohlížela oblohu a každá známá hvězda mi připadala jako dlouho ztracený přítel.
Následující den jsem cestou na hodinu dějepisu zahlédla v hale Lucase. Naše pohledy se setkaly. Sluneční svit, který sem dopadal barevně prosklenými okny, ho zbarvily do podzimních tónů a já měla pocit, že je hezčí než kdykoliv předtím.
V okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly, se veškeré kouzlo vytratilo. Lucas vypadal zraněně, stejně zmateně a ztraceně, jako jsem se cítila já od naší hádky v restauraci. Na malou chvilku jsem pocítila vinu, protože jsem si uvědomila, jak jsem mu ublížila. Ale pocit viny se zračil i v jeho očích. Pak zatnul zuby a se shrbenými rameny se ode mne odvrátil. V mžiku se ztratil v davu uniforem, další neviditelná osoba na Evernightu.
Možná si už zase říkal, že by si měl od lidí držet odstup. Vzpomněla jsem si, jak se choval, když jsme byli spolu. že vypadal šťastněji, uvolněně a svobodně, a ničila mě představa, že se kvůli mně zase uzavře do sebe.
„Lucas je teď nesnesitelnej,“ informoval mě Vic později toho dne, když jsme na sebe narazili na schodišti. Tentokrát byl oblečený jako ostatní studenti, alespoň od kotníků výš, protože měl na sobě červené boty, které rozhodně nebyly součástí uniformy. „On je náladovej i normálně, ale tohle je moc. Je strašně náladovej. Extrémně náladovej.“ Při slově extrémně zkřížil ruce do písmene X, aby tomu ještě dodal váhu.
„Poslal tě za mnou, aby ses ho zastával?“ Snažila jsem se to říct nenucené, ale moc se mi to nepovedlo. Můj hlas zněl tak utrápeně, že by snad každý, dokonce i nevšímavý Vic, poznal, že jsem ráno toho dne plakala.
„Neposlal mě. To by neudělal.“ Vic pokrčil rameny. „Jenom nechápu, co se mezi váma stalo.“
„Nic se nestalo.“
„Určitě se něco stalo, jen mi to nechceš říct, ale to je pohodě. Nic mi do toho není.“
Cítila jsem se tak zklamaně. Byla bych naštvaná, kdyby Lucas poslal Vica, aby ho obhajoval, ale ještě horší bylo zjištění, že o mě ani nehodlá bojovat. „Dobře.“
Vic do mě šťouchl loktem. „Ty a já zůstáváme kámoši, že jo? Chci i po vašem rozvodu zůstat ve společný péči. Takže budete mít spoustu příležitostí se vidět.“
„Rozvodu?“ Navzdory situaci jsem se zasmála. Jenom Vic mohl následky nevydařené první schůzky nazvat rozvodem. Vlastně jsme s Lucasem předtím spolu ani nechodili, takže trochu přeháněl, ale nemělo smysl ho opravovat. Kromě toho mi byl sympatický. „Zůstáváme kámoši.“
„Skvělý. Zdejší mimoni musí držet při sobě.“
„Já jsem podle tebe mimoň?“
„To je ode mě ta nejvyšší pocta, kterou ti můžu prokázat.“ Procházeli jsme chodbou a Vic rozpřáhl ruce, jako by chtěl všechno pojmout do náruče: vysoké stropy, tmavé dřevěné ozdoby, které rámovaly všechny místnosti a dveře, tlumené světlo, které pronikalo starými okny a házelo na podlahu dlouhé, nepravidelné stíny. „Tohle místo je ztělesněním bizarnosti. Co se tady považuje za divný, je všude jinde normální. Takhle to aspoň vnímám já.“
Povzdychla jsem si. „Víš, myslím, že na tom něco je.“
Měl naprostou pravdu, že na takovémto místě potřebuji získat co nejvíce kamarádů. To neznamenalo, že by se mi tu začalo líbit, ale během té krátké doby, kdy jsem se sblížila s Lucasem, jsem poznala, jaké to je necítit se tak strašně sama. Teď má osamocenost nabírala ještě znatelnější obrysy. Když jsem si uvědomila, o kolik to mohlo být lepší snášela jsem tohle nepřátelské a strašidelné místo ještě hůř.
Nepomohla ani změna ročního období. Strohý gotický styl budovy dokázal zjemnit jen krásně zelený břečťan a mírně se svažující zelený trávník. Ani úzká okna a podivně zbarvené světlo z žárovek nezamaskovaly zářivé paprsky babího léta. Jenže teď, když se začalo stmívat čím dál tím dříve, vypadal Evernight ještě ponuřejší než předtím. S klesajícími teplotami pronikl do učeben i pokojů lezavý chlad a někdy se zdálo, že se mráz na oknech trvale zaryl do skla.
Dokonce i krásně zbarvené podzimní listí šustilo ve větru jakoby osaměle. Některé větve už byly opadané a teď vypadaly jako drápy natahující se k šedé, zatažené obloze.
Napadlo mě, že si možná zakladatelé školy vymysleli Podzimní ples, aby studenti během této roční doby alespoň na chvíli přišli na jiné myšlenky.
„To si nemyslím,“ prohlásil Balthazar. Seděli jsme u stejného stolu v knihovně. Poprvé mi společné studium nabídl pár dní po tom nešťastném výletu do Rivertonu. V mé staré škole jsem se vždycky učila sama, protože jsme se místo učení vždycky zapovídali a o to déle nám pak všechno trvalo. Raději jsem si domácí úkoly udělala co nejdříve. Ale Balthazar to vnímal stejně, takže jsme během těch dvou týdnů strávili mnoho hodin společným studiem. Povídat jsme si vždycky začali až po tom, co jsme zavřeli učebnice. „Mám podezření, že zakladatelé školy zbožňovali podzim. Myslím, že v tuhle roční dobu nejlépe vynikne pravý charakter Evernightu.“
„Právě proto by potřeboval rozveselit.“
Zazubil se a přehodil si koženou brašnu přes rameno. „Tohle není ta nejhorší škola na světě, Bianco.“ Škádlil mě, ale věděla jsem, že si o mě dělá starosti. „Přál bych si, aby ses tady cítila líp.“
„To já taky,“ pronesla jsem, zatímco jsem šilhala do rohu, kde si před pár minutami cosi četl Lucas. Pořád tam seděl, vlasy měl zbarvené do bronzová světlem lampy, ale ani se na nás nepodíval.
„Mohlo by se ti tu začít líbit, kdyby ses víc snažila.“ Vycházeli jsme ven z knihovny a Balthazar mi držel dveře.
„Měla by ses tu víc porozhlédnout. Seznámit se s dalšími lidmi.“
Významně jsem se na něho podívala. „Lidmi jako Courtney?“
„Tak dobře. Zkus se seznamovat s těmi správnými lidmi.“ Neměl tím na mysli ty nejbohatší nebo nejoblíbenější, ale ty, které stojí za to znát. Zatím jsem ale měla pocit, že z těch typických studentů na Evernightu za to stojí jen Balthazar, takže jsem si nevedla tak špatně.
„Myslím si, že Evernight není dobrý pro nikoho,“ poznamenala jsem. „A jsem si jistá, že není dobrý pro mě. Vím, že slouží svému účelu, ale budu ráda, až tady dostuduju.“
„To já taky, ale ne ze stejného důvodu.“ Balthazar kráčel pomalu vedle mě a zkracoval kroky, abych mu stačila. Občas mě praštilo do očí, jak je vysoký a svalnatý, až mě z toho zašimralo v břiše. „Tady mám neustále pocit, že rozumím celému světu, že ho můžu ovládnout. S každým novým předmětem, s každou novinkou, o které se něco dozvím, roste moje chuť vyrazit do světa a všechno si vyzkoušet na vlastní pěst.“
Jeho nadšení nestačilo, aby se mi tu začalo líbit, ale alespoň jsem se po dlouhé době zase usmála. „No, aspoň jeden z nás je spokojený.“
„Doufám, že brzy budeme spokojení oba,“ řekl Balthazar něžně. Jeho tmavé oči si mě důkladně prohlížely a mě z toho zase začalo lechtat v břiše.
Došli jsme k podloubí, kde začínaly dívčí pokoje a Balthazar se zastavil těsně před ním. Představila jsem si ho jako dvořana v devatenáctém století, který se mi klaní, a cítila jsem, že se zase usmívám.
Zdálo se, že mi chce Balthazar něco říct, ale v tu chvíli nás dostihla Patrice, která už zřejmě taky dokončila domácí úkoly. „Á, Bianco, tady jsi.“ Vzala mě nenucené za paži, jako bychom byly nejlepší kamarádky. „Musíš mi vysvětlit úkol z moderních technologií. Vůbec tomu nerozumím.“
„Ehm, dobře.“ Když mě vlekla chodbou, otočila jsem se na Balthazara a zamávala mu. Vypadal spíš pobaveně než zklamaně. „Zrovna jsme spolu mluvili,“ řekla jsem tlumeně Patrice.
„Já vím,“ zašeptala. „Ale takhle s tebou bude chtít mluvil znovu. To znamená, že tím dřív za tebou přijde.“
„Vážně?“
„Z vlastní zkušenosti vím, že to funguje docela dobře. Kromě toho opravdu potřebuju, abys mi vysvětlila ten úkol.“
Nebylo to poprvé, co jsem jí s tímto předmětem pomáhala, a tak mě znovu napadlo, proč jsem si ho vůbec zapisovala. „Samozřejmě,“ povzdychla jsem si.
Patrice se zachichotala a na okamžik vypadala jako malá holka. „Balthazar je nejžádanější kluk z celé školy, jestli chceš něco vědět. Není úplně můj typ, ale ty ramena a tmavé oči! Vybrala sis docela dobře.“
„Jsme jen kamarádi,“ protestovala jsem, když jsme se vrátily do pokoje.
„Jen kamarádi. Hm.“ Zatvářila se pobaveně. „Zajímalo by mě, co by na to řekla Courtney.“
Zvedla jsem ruce a snažila se tenhle rozhovor ukončit než začne být ještě nepříjemnější. „Neříkej o tom Courtney, ano? Nepotřebuju další problémy.“
Nadzvedla jedno obočí. „Co jí nemám říkat? Přece jsi prohlásila, že mezi vámi nic není.“
„Jestli chceš pomoct s tím úkolem, přestaneš o tom mluvit. Hned teď.“
Patrice pokrčila rameny a vypadala trochu uraženě. „Dělej, jak myslíš. Já na tvém místě bych byla nadšená, že jsem upoutala pozornost kluka, jako je Balthazar. Ale teď už se pojďme pustit do toho úkolu.“
Upřímně řečeno jsem byla trošku hrdá, že se Balthazar se mnou baví. Nebyla jsem přesvědčená o tom, jestli mu jedná o víc než o přátelství, ale rozhodně se mnou občas flirtoval. Po té hádce s Lucasem jsem za to byla vděčná, protože jsem měla pocit, jako bych byla krásná a okouzlující, a ne stydlivá a neohrabaná.
Balthazar byl laskavý, chytrý a měl uličnický smysl pro humor. Všichni ho měli rádi, nejspíš proto, že k většině z nich se choval přátelsky. Zdravila ho dokonce i Raquel, která nenáviděla všechny ostatní typické studenty, a on jí vždycky odpověděl. Nechoval se snobsky ani chladně. A na víc vypadal zatraceně dobře.
Vlastně měl všechno, co si holka může přát. Ale nebyl to Lucas.
Na mé staré škole učitelé o Halloweenu vždycky vystavili do oken umělé oranžové dýně, které pak naplnili cukrovinkami, a na všechny zdi zavěsili létající čarodějnice. Loni si paní ředitelka ozdobila dveře pracovny řetězem z bonbonů a světýlek, na kterém visela cedulka, na níž bylo zelenými, nesourodými písmeny napsáno Baf. Vždycky jsem to považovala za nevkusné a kýčovité a nikdy by mě nenapadlo, že mi to bude někdy chybět.
V Evernightu nikdo žádné dekorace nerozvěšoval.
„Možná si myslí, že ty obludy jsou dost strašidelné stíny o sobě,“ podotkla Raquel, když jsme obědvaly u ní pokoji.
Vzpomněla jsem si na obludu, na kterou jsem viděla svého pokoje, a snažila jsem si ji představit omotanou řetězem ze sladkostí. „Jo, vím, jak to myslíš. K téhle zatuchlé, strašidelné pevnosti se halloweenské dekorace jaksi nehodí.“
„Je velká škoda, že tu nemůžeme provozovat dům duchů. Pro děti z Rivertonu, víš? Mohli bychom si ušít kostýmy a pořádně je vyděsit. Celý víkend bychom si hráli na ďábly a démony. Někteří z těch nafoukanců by se ani nemuseli moc přetvařovat. Mohli bychom tak škole vydělat nějaké peníze.“
„Nemyslím si, že evernightská akademie potřebuje víc peněz.“
„To máš pravdu,“ souhlasila. „Ale mohli bychom třeba podporovat nějakou charitu. Linku pomoci pro lidi se sebevražednými myšlenkami nebo něco podobného. Většině zdejších studentů by na tom sice asi nezáleželo, ale třeba by to udělali kvůli přihláškám na vysokou. Ani jedna z těch bohatých potvor nikdy nemluví o univerzitě, protože už asi mají zajištěnéstudium na Harvardu nebo Yale, ale stejně si musejí podat přihlášku. Takže by se jim ten nápad mohl líbit, ne?“
Představila jsem si pavučiny na schodišti, šíleně chechtající studenty, jejichž smích se rozléhá velkou halou a nevinné děti s vyděšeným výrazem, kterým nad hlavou mávají Courtney nebo Vidette svými dlouhými, černými nehty. „Stejně je už pozdě. Do Halloweenu zbývají jen dva týdny. Možná příští rok.“
„Jestli se sem příští rok vrátím, tak mě prosím zastřel,“ zasténala Raquel a plácla sebou na postel. „Podle našich bych to tu měla vydržet, protože jsem dostala stipendium. Jinak se vrátím do své staré bezejmenné školy, kde mají u vstupu detektory kovu. Ale tady to nenávidím. Nesnáším to tu.“
Zakručelo mi v břiše. Salát s tuňákem a sušenky, o které jsme se s Raquel podělily, mi k jídlu nestačily. Potřebovala jsem sníst ještě něco ve svém pokoji, ale to Raquel nemusela vědět. „Bude líp.“
„Ty tomu opravdu věříš?“
„Ne.“ Bezútěšně jsme na sebe pohlédly a pak vyprskly smíchy.
Když jsme se přestaly smát, uvědomila jsem si, že slyším křik. Neznělo to odnikud zblízka, spíš jakoby z haly Raquel měla pokoj nedaleko podloubí, které spojovalo dívčí pokoje a křídlo s učebnami. Připadalo mi, že ten zvuk přichází odtamtud. „Hej, slyšíš to?“
„Jo.“ Raquel se opřela o lokty a poslouchala. „Myslím, že se někdo pere.“
„Pere?“
„Věř tomu, kdo chodil do nejnebezpečnější státní školu v Bostonu. Poznám rvačku i po zvuku.“
„Jdeme.“ Popadla jsem tašku s učebnicemi a vyrazila ze dveří, ale Raquel mě chytla za rukáv.
„Co to děláš? Neměly bychom se do ničeho zaplést.“ Měla vytřeštěné oči. „Koledujeme si o malér.“
Dávalo to smysl, ale já ji neposlechla. Jestli se někdo pral, musela jsem si být naprosto jistá, že v tom není zapletený Lucas. „Zůstaň tady, jestli chceš. Já jdu.“
Raquel mě pustila.
Spěchala jsem k místu, odkud jsem slyšela křik a jekot. Poznala jsem hlas Courtney, která se škodolibou radostí pištěla: „Vytáhni ho ven!“
„Kluci, no tak, kluci!“ Vicova slova se rozléhala halou. „Nechte toho!“
S bušícím srdcem jsem vyběhla zpoza rohu zrovna ve chvíli, kdy dal Erich Lucasovi pěstí do obličeje.
Celá škola se dívala, jak Lucas upadl na zadek. Všichni typičtí studenti se začali smát a Courtney dokonce zatleskala. Lucas měl na rtech krev, která ostře kontrastovala s jeho bledou tváří. Když mě spatřil, zavřel pevně oči. Tohle ponížení možná bolelo víc než rána pěstí.
„Už mě nikdy neurážej,“ přikázal mu Erich. Zvedl nice a prohlížel si je, jako by byl spokojen, jakou odvedly práci. Na kloubech měl Lucasovu tmavou krev. „Nebo tě příště umlčím navždy.“
Lucas se posadil a upřeně na něj hleděl. V hale se rozhostilo podivné ticho, jako by všechno začalo být daleko závažnější, jako by boj neskončil, ale právě začal. Ve vzduchu ale nevisel strach, nýbrž očekávání. Netrpělivost. Touha po odplatě. „Příště to bude úplně jinak.“
„Jo, to rozhodně,“ posmíval se mu Erich. „Příště bude opravdu bolet.“ Odkráčel jako hrdina s Courtney a ostatními v závěsu. Další studenti se rozprchli, než dorazí učitelé. Zůstali jsme tu jen Vic a já.
Vie si klekl k Lucasovi. „Mimochodem, vypadáš hrozně…“
„Díky, že mi to říkáš tak ohleduplně.“ Lucas se zhluboka nadechl a zasténal. Vic ho podepřel a nabídl mu kapesník, protože mu z nosu crčela krev.
Nevěděla jsem co říct. Myslela jsem jen na to, jak strašně Lucas vypadá. Erich ho pořádně zmlátil. Od té rvačky v pizzerii jsem Lucase vnímala jako ostrého hocha, který se rád pere. A teď se zapletl do další rvačky. Znamenalo to, že jsem měla pravdu? Nebo to, jakou dostal nakládačku, dokazovalo, že není zase takový rváč?
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se nakonec.
„Jasně, v pohodě,“ odpověděl a ani se na mě nepodíval. „Jen budu potřebovat pár nových stoliček.“
„Ty jsi přišel o zuby?“ Vic zbledl.
„Jedna z nich se trochu viklá, ale snad nevypadne.“ Lucas se na chvíli odmlčel a pak mi oznámil: „Říkal jsem ti, že se to časem takhle vyvine.“
Tenkrát prohlásil, že se z něho na Evernightu jednoho dne stane vyvrhel. A ten den už jednoznačně nastal. Ale proč předstíral, že mě nechal pro mé vlastní dobro? To, že jsem nechala jeho.
„No, když jsi teda v pořádku…,“ řekla jsem. Znovu jsem se od něho odvrátila. Pořád ležel na podlaze. Možná si mimo tenkrát všimne, kdo koho nechal.
Pod tíhou zmatku a smutku mi poklesla ramena a hrdlo jsem měla stažené. Kousala jsem se do rtu tak silně, až jsem ucítila krev. To mi dodalo trochu odvahy, ale přesto jsem se nemohla vrátit do pokoje k Raquel. Nebyla jsem připravená čelit jejím otázkám. Tak jsem si to namířila do knihovny, kde jsem se mohla ještě asi půl hodiny schovávat, než mi začne hodina politických věd. Určitě tam najdu něco ke čtení, třeba nějaké knížky o astronomii nebo aspoň módní časopis. Možná se začnu cítit lépe, když se na chvíli schovám za knížku.
Dveře, ke kterým jsem kráčela, se otevřely a já spatřila Balthazara. Vrhl žertovný pohled dolů do haly. „Je vzduch čistý?“
„Cože?“
„Předpokládám, že se schováváš před rvačkou mezi Lu-casem a Erichem.“
„Už skončila.“ Povzdychla jsem si. „Erich vyhrál.“
„To mě mrzí.“
„Vážně? Myslela jsem, že většina zdejších studentů nemá Lucase ráda.“
„Je to provokatér,“ prohlásil Balthazar. „Erich taky, ale má větší podporu. Asi radši fandím těm slabším.“
Opřela jsem se o zeď. Cítila jsem se tak vyčerpaně, jako by byla půlnoc a ne chvíli po poledni. „Někdy tu cítím takové napětí, že se divím, že se tahle budova neroztříští, jako by byla ze skla.“
„Tak si odpočiň. Dej si chvíli pauzu s učením,“ přemlouval mě Balthazar.
„Vlastně jsem se sem nepřišla učit, jen jsem se tu chtěla na chvíli schovat.“
„Schovat se v knihovně? Aha. Víš co?“ Mírně se ke mně naklonil. „Měla by ses občas trochu pobavit.“
Cítila jsem se hrozně na to, aby mě to rozesmálo, ale aspoň jsem se usmála. „To asi jen tak nepůjde.“
„Tak já ti něco navrhnu.“ Balthazar váhal tak dlouho, až mi došlo, co má v úmyslu, pak mě vzal za ruku a řekl: „Pojď se mnou na Podzimní ples.“
Navzdory všem Patriciiným narážkám a vtipům se mi nikdy ani nesnilo o tom, že by mě Balthazar pozval. Byl to nejhezčí kluk na škole a mohl pozvat každou holku. Přestože jsme spolu kamarádili, i navzdory tomu, že mě okouzloval jeho šarm, jsem si tuhle chvíli nikdy předtím nedokázala představit.
A nikdy by mě nenapadlo, že první odpověď, která mi prolétne hlavou, bude záporná.
Jenže to by byla pitomost. Jeho pozvání jsem chtěla odmítnout jen proto, že jsem doufala, že mě pozve někdo jiný, a ten už to určitě neudělá, protože jsem ho od sebe nadobro odstrčila.
Balthazar se na mě něžně díval s nadějí v očích. Řekla jsem jen: „Moc ráda.“
„Skvělý.“ Úsměv mu prohloubil dolíček na bradě. „Užijeme si to.“
„Díky za pozvání.“
Zavrtěl nevěřícně hlavou. „Já jsem tady ten, který má štěstí. To mi věř.“
Usmála jsem se na něj, protože to byla jedna z nejhezčích věcí, kterou mi kdo kdy řekl. Vzhledem k tomu, že nejoblíbenější kluk na škole pozval na tak významnou událost mě, bylo jasné, kdo z nás dvou má štěstí, a přestože neměl pravdu, přišlo mi to opravdu milé.
Ale můj úsměv byla pouhá přetvářka. Nenáviděla jsem se za to, že jsem se dívala na Balthazara a přála si, aby na jeho místě stál Lucas.
2024 ©