NORMÁLNÍ JE, ABY PRÁVO OKUPOVAT ZRCADLO měla dívka, která se chystá na své první rande. Ale když nastal páteční večer a s ním i plánovaný výlet do Rivertonu, shlížela se v něm Patrice tak dlouho, že jsem neměla šanci. Zkoumala se v tom velkém zrcadle ze všech možných úhlů od hlavy až k patě a zjevně nenacházela to, co hledala, ať už nedokonalosti, nebo krásu. „Vypadáš dobře,“ pronesla jsem. „Měla bys něco sníst. Jsi skoro průhledná.“
„Podzimní ples se koná už za necelý měsíc. Chci vypadat co nejlíp.“
„Jaký to má smysl, když si ho stejně nebudeš moct užít?“
„Takhle si ho právě užiju ještě víc.“ Patrice se na mě usmála. Uměla být povýšená i naprosto upřímná zároveň. „Jednou to pochopíš.“
Nelíbilo se mi, když mě takhle poučovala, ale byla jsem jí vděčná, že mi na rande půjčila hebký svetr v barvě slonovinové kosti, i když se přitom tvářila, že žádnou většíslužbu ještě nikdy nikomu neprokázala. Možná měla pravdu. V tom svetru, na rozdíl od beztvaré školní uniformy, kupodivu vynikly klady mé postavy.
„Nikdo z vás nejde?“ zeptala jsem se, když jsem se, snažila uhladit vlasy do culíku. Nemusela jsem vysvětlovat, koho tím myslím.
„Erich pořádá další mejdan u jezera,“ pokrčila Patrice rameny. Ještě pořád měla na sobě růžový saténový županu a vlasy měla schované pod krajkovým šátkem. To, že se ještě nezačala připravovat, znamenalo, že mejdan začne pravděpodobně až po půlnoci. „Většina učitelů bude na pořádek dohlížet ve městě, což je skvělá příležitost uspořádat něco tady.“
„A takových příležitostí na akademii v Evernightu zrovna moc není.“
„Není to tak, že by nás tady chtěli držet jako v kleci, Bianco. Tenhle účes ti nesluší.“
Povzdychla jsem si. „Já vím. To vidím sama.“
„Nehýbej se.“ Patrice si stoupla za mě, rozpustila culík, který jsem si pracně učesala, a projela mé vlasy svými prsty. Pak mi vzadu na krku vytvořila jemný uzel a pár praminků nechala volně splývat. Vypadalo to trochu ledabyle, ale krásně, přesně tak, jak jsem vždycky chtěla. Když jsem tu proměnu pozorovala v zrcadle, měla jsem pocit, jako by za mým novým účesem stálo nějaké kouzlo.
„Jak jsi to udělala?“
„Taky se to časem naučíš.“ Usmála se, zjevně byla na ten účes hrdá. „Víš, tvoje vlasy mají krásnou barvu. V kombinaci s barvou tohohle svetru skvěle vyniknou. Chápeš?“
Odkdy je tenhle odstín zrzavé „krásnou barvou“? Usmála jsem se na svůj obraz v zrcadle a napadlo mě, že jestli jdu na rande s Lucasem, můžou se dít i jiné zázraky.
„Nádhera,“ prohlásila Patrice a já si uvědomila, že tentokrát to myslela vážně. Přesto to znělo neosobně. Krása pro ni byla důležitější než já. Ale zároveň jsem věděla, že by to neřekla, kdyby si to opravdu nemyslela.
Rozpačitě i potěšené jsem se v zrcadle pozorovala trochu déle než obvykle. Pokud na mně Patrice viděla něco krásného, možná by si toho mohl všimnout i Lucas.
„Vypadáš skvěle!“ zvolal Lucas.
Pokývla jsem na něj a snažila se neztrácet ho z očí, zatímco jsme se mezi ostatními studenty proplétali k autobusu, který nás měl odvézt do města. Nešlo o běžný žlutý školní autobus, ale o luxusní minibus, který používají drahé hotely a který si akademie pro tuto příležitost pravděpodobně jen pronajala. Dostala jsem se dovnitř v první vlně, zatímco Lucas se teprve probojovával blíž ke dveřím. Naštěstí jsem oknem viděla, jak se usmívá.
„To je přepych,“ zasmál se Vic, když si sedal vedle mě. Měl na sobě klobouk, který se nosil ve čtyřicátých letech, ale vypadal v něm docela roztomile. Jenže já jsem chtěla sedět s někým jiným. Musela jsem se zachmuřit, protože mě šťouchl loktem a řekl: „Neboj, jenom zahřívám místo Lucasovi.“
„Díky.“
Kdyby nebylo Vica, určitě bych s Lucasem neseděla. Do autobusu se snažilo dostat přes dvacet studentů, z nichž ani jeden nepatřil k těm typickým. Vzhledem k tomu, jak nudným městem byl Riverton, pravděpodobně jen chtěli na chvíli uniknout ze školy a bylo jim jedno kam. Věděla jsem, jak jim je.
Vic se galantně vzdal svého místa, když se k nám Lucas konečně prodral, ale naše rande tím rozhodně nezačalo. Ze všech stran jsme byli obklopeni studenty, kteří se smáli, povídali si a pokřikovali na sebe. Vyzařovala z nich úleva, že se konečně dostali pryč z klaustrofobního prostředí školy. Raquel seděla pár řad od nás a živě konverzovala se svou spolubydlící. Náš rozhovor ji možná zbavil strachu, alespoň teď to ta vypadalo. Několik lidí se na mě nedívalo zrovna přátelsky. Zjevně mě podezírali ze spojenectví s typickými představitel Evernightu, v čemž se tak mýlili, že to bylo až k smíchu. Vic si klekl na sedadlo před námi a podrobně nám vyprávěl o zesilovači, který si chtěl koupit v obchodě s elektronikou.
„Co budeš dělat se zesilovačem?“ snažila jsem se překřičet ostatní studenty, zatímco jsme se kodrcali do města. „Na pokoji stejně nebudeš smět hrát na elektrickou kytaru.“
Vic pokrčil rameny a zazubil se. „Stačí se na něj dívat. Vědět, že vlastním něco skvělýho, co mi každý den vykouzlí úsměv na tváři.“
„Ty se usmíváš pořád už teď. Dokonce i ve spánku.“ Navzdory tónu, jakým to Lucas řekl, jsem poznala, že má Vica rád.
„Jinak se ani nedá žít, víš?“
Vic byl úplně jiný než typičtí studenti Evernightu, takže byl sympatický i mně. „Co budeš dělat, když my budem v kině?“
„Objevovat. Procházet se. Cítit půdu pod nohama.“ Vic povytáhl obočí. „A možná potkám i nějaký pěkný holky.“
„V tom případě si ten zesilovač kup až pak,“ podotkl Lucas. „Mohl by ti při tom překážet.“ Vic vážně přikývl a já jsem si dala ruku před pusu, abych zakryla úsměv.
Lucas a já jsme získali trochu soukromí až na hlavní třídě Rivertonu, blízko které se nacházelo kino. Když jsme zjistili, co dávají, oba jsme se rozzářili.
„Podezření,“ řekl Lucas. „Režie Alfred Hitchcock. Byl to génius.“
„V hlavní roli Cary Grant,“ řekla jsem. Lucas se na mě podíval a já dodala: „Každý máme své priority.“
Ve foyer stálo několik dalších studentů. To nejspíše ne-souviselo s náhlým oživením zájmu o Caryho Granta, ale ze skutečností, že Riverton moc jiných druhů zábavy nenabízel. My jsme se na tenhle film vážně těšili, přinejmenším do chvíle, než jsme spatřili učitele, kteří měli dohlížet na studenty právě v kině.
„Věř mi, že jsme stejně zděšení jako vy,“ tvrdila máma.
„Mysleli jsme, že se půjdete někam najíst.“ Táta ji objímal okolo ramen, jako by šlo o jejich rande a ne naše. Všichni jsme stáli ve foyer před plakátem, ze kterého na nás zírala Joan Fontaineová a tvářila se, jako by řešila stejné dilema jako já. „Proto jsme se rozhodli dohlédnout na kino a v restauraci hlídá někdo jiný.“
„Ještě není pozdě na palačinky. Neurazíme se,“ dodala povzbudivě máma.
„To je v pohodě.“ Strávit první rande v životě ve společností rodičů mělo sice do pohody daleko, ale co jsem měla říct jiného? „Lucasovi se líbí staré filmy, takže jsme tady dobře, že jo?“
„Jo.“ Ale nezdálo se, že by se mnou souhlasil. Vypadal ještě vyděšeněji, než jsem se já cítila.
„Ale jestli máš rád palačinky?“ nadhodila jsem.
„Ne. Teda jo, mám. Ale starý filmy mám ještě radši.“ Vystrčil bradu, takže to skoro vypadalo, jako by je provokoval, aby mu to začali rozmlouvat. „Zůstaneme tady.“
Mí rodiče se místo rozmlouvání široce usmáli.
Při poslední nedělní večeři jsem jim oznámila, že se s Lucasem chystáme do Rivertonu. Nijak jsem to nerozváděla, aby z toho nebyli v šoku, ale určitě si zbytek domysleli. Překvapilo mě a zároveň se mi ulevilo, že se mě na nic nevyptávali. Jen se na sebe podívali a zvažovali, jak na to zareagovat. Pravděpodobně jim přišlo divné, že jejich zázračné dítě už vyrostlo dost na to, aby šlo s někým na rande. Táta klidně poznamenal, že Lucas vypadá sympaticky, a pak se mě zeptal, jestli chci přidat makaróny a sýr.
Zkrátka, pokud Lucas očekával přehnaně ochranitelskou reakci, nic takového se nestalo. Máma jen prohlásila: „Pokud se nám chcete vyhnout, což předpokládám, máme místa na balkon, protože tam bude nejvíc studentů.“
Táta přikývl. „Balkony jsou ohromným pokušením a nezměrnou gravitační silou přitahují mladistvé s láhví v ruce. Už jsem to zažil.“
„Tuším si to pamatuju z hodin fyziky,“ pronesl Lucas s kamennou tváří.
Mí rodiče se rozesmáli a mně se neskutečně ulevilo. Lucas se jim líbil a možná ho brzy pozvou na nedělní oběd. Už teď jsem si ho dokázala představit všude vedle sebe.
Lucas se tak jistě netvářil. Když mě vedl do kinosálu, tvářil se obezřetně, ale já jsem to považovala za běžnou i chlapeckou reakci na první setkání s rodiči své dívky.
Vybrali jsme si sedadla pod balkonem, kam na nás máma s tátou nemohli vidět. Seděli jsme blízko sebe, nakloněni jeden k druhému a opírali se o sebe rameny a koleny.
„Ještě nikdy jsem nic takového nedělal,“ poznamenal.
„Nikdy jsi nebyl ve starém kině?“ Uznale jsem hleděla na pozlacené spirálové ozdoby na stěnách a balkoně a rudou sametovou oponu. „Je to tu opravdu krásný.“
„To jsem neměl na mysli.“ Navzdory své bojovnosti vypadal občas stydlivě, ale jen když mluvil se mnou. „Nikdy předtím jsem takhle s žádnou holkou nebyl.“
„Tak pro tebe je tohle taky první schůzka?“
„Schůzka? Tohle slovo ještě existuje?“ Kdyby do mě hravě nešťouchl loktem, upadla bych do rozpaků. „Myslel jsem tím, že jsem s nikým nerandil bez toho, abych věděl, že se za pár týdnů budu muset odstěhovat pryč.“
„Říkáš to tak, jako bys nikdy neměl pořádný domov.“
„Až teď.“
Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. „Evernight je tvůj domov? To si děláš legraci.“
Lucasovi se po tváři pomalu rozlil úsměv. „Neměl jsem na mysli Evernight.“
V ten okamžik se naštěstí ztlumila světla. Jinak bych pravděpodobně řekla něco hloupého místo toho, abych si tuhle chvíli užila.
Podezření byl jeden z filmů s Carym Grantem, které jsem nikdy předtím neviděla. Joan Fontaineová si v něm vezme Caryho i přesto, že se chová nezodpovědně a utrácí moc peněz. Udělá to, protože Cary vypadá zatraceně dobře a ani jí nevadí, že má hluboko do kapsy. Tenhle důvod ale Lucase moc nepřesvědčil. „Nepřijde ti zvláštní, že zkoumá jedy?“ zašeptal. „Kdo má takovýhle koníček? Alespoň uznej, že je to divný hobby.“
„Žádný chlap, který vypadá tak dobře jako on, nemůže hrát vraha,“ trvala jsem na svém.
„Naznačil ti někdy někdo, že jsi vůči lidem moc důvěřivá?“
„Zmlkni.“ Šťouchla jsem ho loktem do boku tak, až mu z krabice vylétlo pár kousků popcornu.
Film se mi líbil, ale ještě více jsem si užívala Lucasovu přítomnost. Bylo úžasné, jak jsme spolu byli schopni komunikovat bez toho, že bychom si něco řekli − pobavené pohledy, dotyky našich rukou a propletení prstů. Lucas mi bříškem palce kroužil po dlani a to stačilo, aby se mi rozbušilo srdce. Jaké by bylo, kdyby mě držel v náručí?
Nakonec se ukázalo, že pravdu jsem měla já. Vyšlo najevo, že Cary se zabýval jedy, aby mohl spáchat sebevraždu a zachránil tím Joan před svými velkými dluhy. Ona ho přemluvila, že dluhy se dají vyřešit, a odjeli spolu pryč. Když film skončil, Lucas zavrtěl hlavou. „Víš, ten konec je předělaný Hitchcock původně chtěl, aby Cary Grant hrál zločince. Ale filmová společnost ho nakonec donutila z něj udělat nevinného, aby byli diváci spokojení.“
„Konec nemůže být jiný, než má být,“ trvala jsem opět na svém. Světla se rozsvítila na krátkou přestávku, po které následovalo noční promítání. „Půjdeme ještě někam jinam, jo? Než pojede autobus zpátky, máme dost času.“
Lucas se podíval nahoru a já poznala, že se rád vzdálí od mých rodičů. „Tak jdeme.“
Vrátili jsme se na hlavní ulici, kde byly snad všechny otevřené obchody a restaurace plné uprchlíků z evernightské akademie. Potichu jsme prošli okolo nich a hledali místo, kde bychom mohli být sami. Myšlenka, že Lucas touží po soukromí, mě vzrušovala, ale zároveň i trochu děsila. Noc byla studená a na chodník se snášelo listí, zatímco my jsme se na sebe kradmo dívali a občas jsme prohodili pár slov.
Nakonec jsme došli za autobusovou zastávku, u které končila hlavní ulice. Za rohem jsme našli malou pizzerii, která vypadala jako ze začátku šedesátých let. Místo celé pizzy jsme si každý koupili jen čtvrtku se sýrem a perlivou vodu a zapadli do jednoho z boxů. Seděli jsme naproti sobě u stolu s červenobílým kostkovaným ubrusem, na kterém mála láhev Chianti pokrytá silnou vrstvou vosku. Hudební automat v rohu hrál písničku od Eltona Johna, nazpívanou ještě předtím, než jsme se narodili.
„Líbí se mi takováhle místa,“ řekl Lucas. „Člověk se cítí přirozeně. Nemá pocit, že každou píď navrhlo nějaké nóbl studio.“
„Mně se tu taky líbí.“ Klidně bych Lucasovi odsouhlasila, že by se mi líbilo jíst lilek na Měsíci, kdyby se to líbilo i jemu. Ale v tu chvíli jsem nelhala. „Tady se člověk může uvolnit a být sám sebou.“
„Být sám sebou.“ Lucasův úsměv byl trochu nepřítomný, jako by šlo o nějaký jeho soukromý vtip. „To by mělo být jednodušší, než to ve skutečnosti je.“
Věděla jsem, jak to myslí.
Byli jsme v pizzerii skoro sami. Jedinými dalšími hosty byli čtyři muži, kteří vypadali, jako by přišli z nějaké stavby, protože měli trička celá od prachu. Na stole stálo několik prázdných sklenic od piva, které dokazovaly, kolik toho už vypili. Hlasitě se smáli svým vtipům, ale mně to nevadilo. Alespoň jsem měla důvod naklonit se přes stůl a být bliž Lucasovi.
„Takže Cary Grant,“ nadhodil Lucas, zatímco si sypal na svůj kousek pizzy papriku. „To je tvůj vysněný muž, hm?“
„Vypadá úžasně, nemyslíš? Jsem do něj blázen už od pěti nebo šesti let, kdy jsem poprvé viděla film Dovolená.“
Předpokládala jsem, že mi Lucas jako milovník starých filmů dá za pravdu, ale mýlila jsem se. „Většina holek na střední škole by byla poblázněná do současných filmových nebo televizních herců.“
Kousla jsem do pizzy a chvíli jsem zápasila se sýrem. Když jsem měla plnou pusu, zamumlala jsem: „Líbí se mi i jiní herci, ale která holka by se nezamilovala do Caryho Granta?“
„I když je to smutná skutečnost, musíme jí čelit: většina lidí v našem věku o Carym Grantoví nikdy neslyšela.“
„Trestuhodné.“ Snažila jsem se představit si, jak by se tvářila Bethanyová, kdybych navrhla dějiny filmu jako volitelný předmět. „Moji rodiče mě vždycky seznamovali s filmy a knihami, které viděli nebo četli, ještě než jsem se narodila.“
„Cary Grant byl slavný ve čtyřicátých letech, Bianco. Točil filmy před sedmdesáti lety.“
„A od té doby jeho filmy dávají v televizi. Není těžké znát staré filmy, když člověk chce.“
Lucas zaváhal a já ucítila naléhavou potřebu rychle změnit téma. Nestihla jsem to, protože Lucas pronesl: „Říkala jsi, že tě rodiče přivezli na Evernight, abys poznala víc lidí a rozšířila sis pohled na svět. Ale já mám dojem, že se celý tvůj život snaží, aby tvůj svět zůstal co nejmenší.“
„Cože?“
„Zapomeň, že jsem to řekl.“ Zhluboka si povzdychl a položil okraj pizzy na talíř. „Neměl jsem tohle téma vůbec načínat. Tenhle večer jsme si chtěli užít.“
Asi jsem to měla nechat být. Hádat se s Lucasem na prvním rande bylo to poslední, co jsem si přála. Ale nešlo to. „Ne, chci vědět, jak jsi to myslel. Co ty vůbec víš o mých rodičích?“
„Vím, že tě přivezli na Evernight, což je prakticky poslední místo na světě, kam ještě nedorazilo dvacáté první století. Nefungují tu mobilní telefony ani bezdrátový internet. V počítačové laboratoři jsou jen čtyři počítače s kabelovým připojením. Není tam televize, neexistuje skoro žádný kontakt s vnějším světem…“
„Je to internátní škola! Ty bývají oddělené od okolního světa!“
„Oni chtějí izolovat od okolního světa tebe. Proto tě naučili milovat věci, které mají rádi oni, a ne holky v tvého věku.“
„Já si rozhoduji sama, co se mi líbí a co ne.“ Cítila jsem, jak mi tváře hoří hněvem. Většinou jsem se v takových situacích rozbrečela, ale teď jsem se slzám chtěla za každou cenu ubránit. „Kromě toho, ty jsi fanoušek Hitchcocka. Taky máš rád starý filmy. Znamená to, že ti rodiče řídí život?“
Naklonil se ke mně přes stůl a jeho tmavozelené oči na mě upřeně hleděly. Přála jsem si, aby se na mě tak díval celý večer, ale ne z toho důvodu jako teď. „Už jednou ses od svých rodičů pokusila utéct. Nakonec jsi to zlehčila a tvrdila jsi mi, že to byl jen hloupý nápad.“
„O nic jinýho ani nešlo.“
„Myslím, že jsi měla důvod. Myslím, že máš pravdu, když máš z Evernightu divný pocit. A taky si myslím, že by si měla přestat poslouchat své rodiče a začít naslouchat svému vnitřnímu hlasu.“
Lucas neměl právo říkat takové věci. Kdyby ho mí rodiče slyšeli… Ne, to jsem si vůbec nedokázala představit. „Na Evernightu se mi nelíbí, ale to neznamená, že jsou mí rodiče špatní a ty se odvažuješ je kritizovat, i když je skoro neznáš. Nevíš o mojí rodině nic a já nechápu, proč se o ně staráš.“
„Protože…“ Zarazil se, jako by ho polekala jeho vlastní slova. Pomalu, skoro nevěřícně prohlásil: „Starám se o ně, protože mi na tobě záleží.“
Proč to musel říct zrovna teď? V téhle situaci? Zavrtěla jsem hlavou. „Nedává to smysl.“
„Hej.“ Jeden z dělníků zrovna navolil na hudebním automatu nevkusné ploužáky z osmdesátých let, připotácel se k našemu stolu a podíval se na mě. „Obtěžuje tě?“
„To je v pohodě,“ řekla jsem rychle. Tohle nebyla vhodná doba na zjištění, že rytířskost ještě nevymřela. „Opravdu, všechno je v pořádku.“
Lucas se zachoval, jako by mě vůbec neslyšel. Rozzlobeně na dělníka hleděl a obořil se na něho: „Do toho vám nic není.“
Mělo to stejný účinek, jako by do ropného pole upustil zápalku. Dělník se k nám naklonil a všichni jeho kamarádi vstali. „Jestli se ke svý přítelkyni na veřejnosti chováš takhle, tak mi do toho je sakra hodně.“
„Neobtěžoval mě!“ Byla jsem naštvaná na Lucase, ale situace se zjevně vymykala kontrole. „Je skvělý, že se zastáváte žen, ale tady vážně nejde o žádný problém.“
„Nepleť se do toho,“ pronesl Lucas tlumeně. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit takovým tónem, který byl skoro nepřirozeně napjatý. Zachvěla jsem se. „A vy se starejte o sebe.“
„Ty si myslíš, že ji vlastníš nebo co? Že se k ní můžeš chovat, jak chceš? Připomínáš mi to prase, který si vzala moje sestra.“ Dělník vypadal velice rozhněvaně. „Jestli si myslíš, že ti nedám stejnou nakládačku jako jemu, tak to pleteš, chlapečku.“
Zoufale jsem se rozhlédla, jestli neuvidím číšníka nebo majitele restaurace. Mé rodiče. Raquel. Někoho, kdo by mohl zabránit tomu, aby tihle čtyři ohromní opilí dělníci, kteří zjevně toužili po rvačce, napadli Lucase.
Nikdy bych nevěřila, že Lucas udeří jako první.
Pohnul se tak rychle, že jsem to ani nedokázala postřehnout. Viděla jsem jen rozmazaný pohyb a pak dělníka, jak padá mezi své kamarády. Lucas měl napřaženou paži a ruku sevřenou v pěst. Chvíli trvalo, než mi to došlo. Pane bože, on právě někoho uhodil.
„Co to sakra děláš?“ Jeden z dělníků přiskočil k Lucasovi, ale ten se mu rychle a obratně vyhnul a strčil do něj tak prudce, až jsem si myslela, že muž upadne.
„Hej!“ Do místnosti vešel asi čtyřicetiletý muž, který měl na sobě flekatou zástěru. Bylo mi jedno, jestli je to majitel, kuchař nebo někdo jiný. Nikdy v životě jsem nikoho neviděla radši. „Co se tady děje?“
„Nic se neděje!“ Tak dobře, lhala jsem, ale to bylo jedno. Vyklouzla jsem z boxu a začala couvat ke dveřím. „Už jsme na odchodu. Je po všem.“
Dělníci a Lucas na sebe zírali, jako by se chtěli začít rvát ještě zuřivěji, ale Lucas mě naštěstí následoval. Když se za námi zavíraly dveře, uslyšela jsem, jak majitel mumlal něco o dětech z té zatracené školy.
Jakmile jsme byli venku, Lucas se ke mně otočil a ptal se: „Jsi v pořádku?“
„Ne, díky tobě ne!“ Šla jsem rychle k hlavní ulici. „Co to do tebe vjelo? Začal ses s ním rvát a ani jsi k tomu neměl důvod!“
„On si začal!“
„Ne, on se začal hádat. Ty ses začal prát.“
„Chránil jsem tě.“
„O to šlo i jemu. Možná byl opilý a neurvalý, ale nemyslel to zle.“
„Bianco, ty nechápeš, jak nebezpečné místo svět je.“
Když takhle Lucas mluvil předtím, jako by byl o hodně starší než já a chtěl mě poučovat a chránit, vždycky mě to potěšilo a zahřálo u srdce. Ale teď mě to rozzuřilo. „Tváříš se, jako bys všechno věděl, a pak se zachováš jako idiot a začneš se rvát se čtyřmi chlapy! A já jsem viděla, jak ses pral. Tohle nebylo poprvé.“
Lucas šel vedle mě, ale jeho kroky zpomalovaly, jako by byl v šoku. Uvědomila jsem si, že ho šokovalo, že jsem na to přišla. Měla jsem pravdu. Lucas se už takhle pral, a ne jednou.
„Bianco…“
„Ušetři si to.“ Zvedla jsem ruku a v tichu jsme došli k autobusu, který už obléhali studenti. Většina z nich držela nákupní tašky nebo láhve s vodou.
Lucas si sedl vedle mě, jako by pořád doufal, že spolu budeme mluvit, ale já si založila ruce a koukala z okna. Vic skočil do sedadla před námi a zavýskal: „Hej lidi, jak je?“ Pak si všiml, jak se tváříme. „Jej, možná je vhodná doba, abych vám vyprávěl jeden ze svých nekonečných příběhů.“
„Bezva nápad,“ prohlásil Lucas úsečně.
Vic dodržel slovo a vyprávěl o surfovacích prknech, kapelách a divných snech, které se mu zdávaly kdysi dávna a skončil až u Evernightu. Díky tomu jsem se nemusela bavit s Lucasem. Ani on celou cestu nepromluvil.
2024 ©