STIHLA JSEM DOBĚHNOUT DO POKOJE A SCHOvat se pod peřinu těsně předtím, než dovnitř vešla Patrice doprovázená Bethanyovou. Z chodby svítilo jen slabé světlo, takže jsem zahlédla pouze její siluetu.
„Ty víš, proč tady máme taková pravidla, Patrice.“ Mluvila klidně, ale nebylo pochyb o tom, že to myslí vážně. Měla jsem z ní strach a přitom ani nekárala mě. „Měla bys chápat, že se podle nich musíte chovat. Nemůžete se v noci potulovat po okolí. Lidé by se to dozvěděli. Studenti by ztratili morálku. Důsledky by mohly být tragické. Je to jasné?“
Patrice přikývla a dveře se zavřely. Posadila jsem se v posteli a zašeptala: „Bylo to zlý?“
„Ne, jenom byl trochu zmatek,“ zabručela Patrice a začala se svlékat. Už jsme se před sebou převlékaly přes týden, ale já se pořád styděla. Na rozdíl od ní. Zírala na mě i bez trička. „Ty jsi pořád oblečená!“
„Ehm, jo.“
„Myslela jsem, že jsi z mejdanu odešla už dřív.“
„To jo. Ale … nemohla jsem se do školy dostat hned, protože hlídali. Pak zjistili, kde jste, a odešli. Dostala jsem se dovnitř asi tři minuty před tebou.“
Patrice pokrčila rameny a oblékla si noční košili. Já jsem se snažila převléct v posteli. Náš rozhovor skončil a já jsem své spolubydlící poprvé lhala.
Možná jsem jí měla říct, proč jsem přišla pozdě. Většina dívek by pravděpodobně umírala touhou říct komukoli všechno o tom úžasném klukovi, se kterým se právě dala dohromady. Ale já jsem chtěla, aby to zůstalo moje tajemství. Díky tomu, že jsem o tom věděla jen já, to pro mě bylo vzácnější. Já se líbím Lucasovi a Lucas se líbí mně. Myslím, že spolu možná brzy začneme chodit.
Znovu jsem se zachumlala pod deku a uvědomila si, že ta poslední myšlenka byla trochu odvážná. Ale nemohla jsem si pomoct. Hlavou se mi honily myšlenky tak rychle, že jsem nemohla usnout, a přesto jsem se usmívala.
Je můj.
„Slyšeli jsme, že se včera konal mejdan,“ poznamenal táta, když přede mě na stůl pokládal hamburger a hranolky.
„Hmmm,“ zamumlala jsem s plnou pusou. „Taky jsem to zaslechla,“ dodala jsem.
Máma s tátou se na sebe podívali a já získala dojem, že je to spíš pobavilo než naštvalo. Pocítila jsem úlevu.
Tohle byl první z našich plánovaných pravidelných nedělních obědů. Užívala jsem si každou vteřinu, kterou jsem trávila s rodiči a nebyla obklopená ostatními studenty. Přestože se snažili nedat to najevo, měla jsem pocit, že se jim stýskalo skoro stejně jako mně. Z gramofonu se linuly písně od Duka Ellingtona a až na to jejich vyptávání bylo všechno zase skvělé.
„Nic hrozného se tam nestalo, ne?“ Máma zjevně ignorovala fakt, že jsem svou účast na mejdanu popřela. „Slyšela jsem, že tam bylo jen pivo a hudba.“
„Já o tom nic nevím.“ Vlastně jsem nemusela ani moc zapírat, protože jsem tam strávila všeho všudy patnáct minut.
Táta zavrtěl hlavou a řekl mámě: „To je jedno, že šlo jen o pivo. Pravidla by se měla respektovat, Celio. Nedělám si starosti kvůli Biance, ale kvůli ostatním…“
„Já nemám nic proti pravidlům. Ale je přirozené, že se proti nim starší studenti čas od času vzbouří. Lepší pár menších průšvihů než jeden velký.“ Máma obrátila pozornost zpátky ke mně. „Jaký předmět máš zatím nejradši?“
„Tvůj, samozřejmě.“ Překvapeně jsem se na ni podívala. Opravdu čekala nějakou jinou odpověď? Zasmála se.
„Kromě mého.“ Podepřela si bradu rukou a nedbala pravidla, že při jídle nemají být lokty na stole. „Co angličtina? Tu jsi měla vždycky nejradši.“
„Ne s paní Bethanyovou.“
Ale žádného pochopení jsem se nedočkala. „Poslouchej ji,“ prohlásil táta přísně a položil skleničku na starý dubový stůl tak prudce, až to zadunělo. „Ona je člověk, kterého musíš brát naprosto vážně.“
Je hloupý, že ona je jejich nadřízená, pomyslela jsem si. Co by se stalo, kdyby se rozneslo, že jejich dítě pomlouvá ředitelku? Mysli aspoň pro jednou i na někoho jiného než na sebe.
„Budu se víc snažit,“ slíbila jsem.
„Já vím, že budeš,“ poznamenala máma a položila mi dlaň na ruku.
V pondělí jsem vyrazila na hodinu angličtiny plná odhodlání. Nedávno jsme se začali učit o mytologii a folklóru, což mě vždycky bavilo. Jestli jsem měla uspět, byla teď nejvhodnější doba.
Ale u Bethanyové jsem zjevně uspět nemohla.
„Předpokládám, že knížku, kterou se nyní budeme zabývat, četlo jen poměrně málo z vás,“ prohlásila, zatímco třídou putovaly brožované výtisky. Bethanyová vždycky trochu voněla po levanduli, což byla ženská, ale zároveň ostrá vůně. „Ale domnívám se, že všichni z vás o ní už slyšeli.“
Když knížka doputovala až ke mně, poznala jsem, že jde o Drákulu od Brama Stokera. Slyšela jsem, jak ve vedlejší řadě Raquel zamumlala: „Upíři?“
Jakmile to pronesla, jako by třídou projela elektrická energie. Bethanyová se k ní prudce otočila. „Máte s tím domácím úkolem nějaký problém, slečno Vargasová?“
Upřela na ni své planoucí oči a Raquel vypadala, jako by si byla radši ukousla jazyk. Její svetřík už začal žmolkovatět a okolo loktů už byl dost tenký. „Ne, madam.“
„Zdálo se, že ano. Prosím, slečno Vargasová. Vysvětlete to.“ Založila si ruce a tvářila se pobaveně. Nehty měla silné a podivně rýhované. „Když vás zajímají severské ságy o obrovských příšerách, co se vám nezdá na románech o upírech?“
Ať by Raquel řekla cokoli, obrátilo by se to proti ní. Kdyby se snažila odpovědět, chytila by ji Bethanyová za slovíčko a takhle by to pokračovalo celou hodinu. Tímhle způsobem se dosud bavila pokaždé. Našla si oběť a trápila ji většinou pro pobavení studentů, kteří díky svým vlivným rodinám zjevně patřili k jejím oblíbeným. Nebylo moudré se Raquel zastat, ale nedokázala jsem se na to dívat.
Váhavě jsem zvedla ruku. Bethanyová se na mě skoro ani nepodívala. „Ano, slečno Olivierová?“
„Ale Drákula není moc dobrá knížka, že?“ Všichni na mě zírali, šokovaní, že někdo odporuje Bethanyové. „Je napsaná moc rozvláčně a je tam příliš mnoho dopisů.“
„Vidím, že tu někdo neschvaluje literární díla ve formě dopisů, která tvořila celá řada významných autorů v osmnáctém a devatenáctém století.“ Zapomněla na Raquel, vydala se ke mně a klapot jejích bot zněl na kamenné podlaze nepřirozeně hlasitě. Vůně levandule zesílila. „Vy tuto knihu pokládáte za zastaralou? Vyšlou z módy?“
Proč jsem se proboha hlásila? „Jen prostě nemá spád a děj se nevyvíjí moc rychle. To je všechno.“
„Rychlost je nepochybně důležité kritérium při posuzování literatury.“ Pár lidí se zasmálo a já se málem propadla studem. „Možná chcete, aby se vaši spolužáci zamysleli, proč se tímto dílem vůbec máme zabývat?“
„Protože studujeme folklór,“ vložila se do toho Courtney. Neměla v úmyslu mě zachránit, jen se předváděla. Byla jsem zvědavá, jestli mě ještě víc poníží a jestli se na ni Balthazar podívá. Už několik dní se snažila sedět tak, aby její nohy v sukni vypadaly co nejlépe, ale zdálo se, že ho to zatím moc nezaujalo. „Upíři jsou běžnou součástí folklorní literatury na celém světě.“
Bethanyová se podívala na Courtney a přikývla. „V moderní západní kultuře je Drákula nejznámějším mýtem o upírech. Jaké jiné dílo by bylo na začátek lepší?“
„Utažení šroubu,“ pronesla jsem a překvapila tak sebe i všechny ostatní.
„Prosím?“ Bethanyová nadzvedla obočí. Zdálo se, že nikdo v místnosti nechápe, kam tím mířím − až na Balthazara, který se kousal do rtu, aby se nezačal smát.
„Utažení šroubu. Novela od Henryho Jamese o duchách, tedy asi o duchách.“ Nechtěla jsem se pustit do odvěké debaty, jestli je hlavní hrdinka šílená, nebo ne. Duchařské příběhy mě vždycky děsily k smrti, ale bylo snadnější číst o nadpřirozených postavách, než stát tváří v tvář Bethanyové. „Duchové se ve folklorní literatuře vyskytují daleko častěji než upíři. A Henry James je lepší spisovatel než Bram Stoker.“
„Až povedete hodiny vy, slečno Olivierová, můžete začít s duchy.“ Její hlas byl ostrý jako břitva. Stála nade mnou s kamennou tváří, jakou neměly ani obludy na budově, a já měla co dělat, abych se neroztřásla. „My začneme studiem upírů. Dozvíme se, jak je vnímaly různé kultury v průběhu staletí, od dávné minulosti až po současnost. Pokud vás to nezajímá, budete se muset překonat. K duchům se dostaneme brzy potom.“
Věděla jsem, že už musím zmlknout.
Po hodině jsem šla pomalu po chodbě a pociťovala zvláštní slabost, která je vždycky následkem ponížení. Zdálo se, že všichni kromě mě jdou s nějakým kamarádem a smějí se. Mohly jsme se vzájemně utěšit s Raquel, ale ta se někam vytratila.
Pak jsem slyšela, jak někdo říká: „Další příznivec Henryho Jamese.“
Otočila jsem se a spatřila Balthazara, který se ke mně přidal. Možná mě přišel podpořit, možná se jen snažil setřást Courtney. Každopádně jsem byla vděčná, že vidím přátelský obličej. „Vlastně jsem četla jen Utažení šroubu a Daisy Millerovou.“
„Přečti si Portrét dámy. Myslím, že by se ti to mohlo líbit.“
„Vážně? Proč?“ Předpokládala jsem, že Balthazar tu knihu nějak zhodnotí, ale překvapil mě.
„Je to příběh o ženě, která chce o svém životě rozhodovat sama a nechce sebou nechat manipulovat.“ Proplouval snadno davem, přestože ze mě nespustil oči. Kromě Lucase se na mě nikdo nikdy tak upřeně nedíval. „Myslím, že by tě to mohlo zaujmout.“
„Možná máš pravdu,“ prohlásila jsem. „Podívám se po ní v knihovně. A − díky. Za doporučení.“ A za to, že mě bereš, dodala jsem si pro sebe v duchu.
„Rádo se stalo.“ Balthazar se usmál a odhalil důlek na bradě, jenže v tu chvíli jsme uslyšeli, jak se nedaleko od nás směje Courtney. Balthazar se zatvářil naoko vystrašeně, což mě rozesmálo. „Musím běžet.“
„Pospěš si!“ zašeptala jsem, když zabočil do nejbližší chodby. Balthazarovo povzbuzení mi pomohlo, ale po výstupu s Bethanyovou jsem se pořád cítila vyždímaná jako houba. Rozhodla jsem se, že se před jídlem projdu na čerstvém vzduchu. Doufala jsem, že se mi povede strávit několik cenných minut o samotě.
Podobný nápad jako já měli bohužel i ostatní studenti, kteří se venku procházeli, poslouchali muziku a povídali si. Všimla jsem si skupinky holek, které seděly ve stínu a zjevně se nechystaly vrátit dovnitř na oběd. Pravděpodobně drží dietu kvůli Podzimnímu plesu, napadlo mě, když jsem je pozorovala, jak si šeptají ve stínu jednoho ze starých jilmů.
Venku byl jen jeden člověk, kterého jsem chtěla vidět. Pamatovala jsem si ho z prvního dne ve škole. „Vicu?“ zavolala jsem.
Vic se na mě zazubil. „Jo!“
Vypadalo to, že jsme staří přátelé, a ne že spolu mluvíme poprvé. Zpod kšiltovky mu čouhaly hladké světle hnědé vlasy a v ruce držel iPod v oranžovozeleném obalu. Když ke mně přišel a vyndal si sluchátka z uší, pozdravila jsem ho: „Ahoj. Neviděl jsi Lucase?“
„Ten kluk je blázen!“ Zdálo se, že ve Vicově světě se tohle slovo bralo jako kompliment. „Vyběhl ze třídy, a já na něj, co děláš? A on na mě jen, abych ho kryl. Což jsem až doteď dělal, ale ty ho nenapráskáš. Ty jsi v pohodě.“
Vic a já jsme spolu nikdy předtím nemluvili, tak jak to mohl vědět? Pak mě napadlo, že mu to o mně řekl Lucas, a usmála jsem se. „Víš, kde je?“
„Kdyby se mě zeptal učitel, tak nevím. Ale protože jsi to ty, myslím, že by to mohlo souviset se stájema.“
Šlo o budovu na severu poblíž jezera, která dřív sloužila jako stáje a garáže. Teď to byla administrativní budova a ředitelka Bethanyová v ní měla kancelář a byt. Co by tam Lucas dělal?
„Asi se tam půjdu podívat,“ nadhodila jsem. „Jen tak se projít. Nemám v plánu nic určitého.“
„Jo, jasně,“ řekl Vic a kýval hlavou, jako bych pronesla něco opravdu mazaného. „Pochopila jsi to.“
Není zrovna nejchytřejší, napadlo mě, když jsem se vydala směrem k bývalým stájím. Jinak ale vypadal jako fajn kluk. Naštěstí nepatřil k typickým exemplářům na Evernightu. Vzdalovala jsem se od ostatních studentů, kteří si mě vůbec nevšímali. To je jedna z mála výhod, když jste na okraji zájmu.
Nebyl tu les, ve kterém bych se mohla schovat, jen louky zarostlé jetelem a několik pravidelně rozmístěných stromů, které byly pravděpodobně vysazeny před mnoha lety, aby poskytovaly stín. V podrostu jsem zahlédla mrtvou veverku, která tu už musela ležet velmi dlouho. Vítr jí bezútěšně čechral ocásek. Nakrčila jsem nos a místo na veverku jsem se snažila soustředit na své pátrání. Zpomalila jsem, opatrně jsem našlapovala a doufala, že zaslechnu Lucase.
Administrativní budova byla dlouhá a bílá. Měla jen přízemí, protože koně by těžko potřebovali ještě jedno patro. Obklopovaly ji vysoké stromy, které vrhaly stín, takže tu až na pár slunečních paprsků vládlo šero. Šla jsem po špičkách za budovu, vykoukla zpoza rohu a uviděla Lucase, jak vyskakuje z okna kanceláře Bethanyové. Když zlehka přistál na zemi, opatrně za sebou zavřel okno.
Pak se otočil a spatřil mě. Jednu dlouhou vteřinu jsme se na sebe jen tak dívali. Měla jsem pocit, jako by při něčem přistihl on mě, a ne já jeho.
„Ahoj,“ vyhrkla jsem.
Místo omluvy za své chování se Lucas usmál. „Ahoj. Proč nejsi na obědě?“
Když ke mně přicházel, uvědomila jsem si, že předstírá, že neudělal nic špatného, že jsem neviděla nic neobvyklého. Nebo to byl důsledek toho, že jsem ho normálně pozdravila, místo toho, abych se ho zeptala, co to mělo znamenat? „Nemám ani moc hlad.“
„To pro tebe není typický, vyhýbat se tématu.“
„Tématu oběda?“
„Spíš jsem měl na mysli, že jsi se nezeptala, proč jsem se vloupal do kanceláře Bethanyové.“
Vydechla jsem úlevou a oba jsme se začali smát. „Dobře, když mi to chceš povědět, nemůže to být tak strašný.“
„Máma mi řekla, že mi povolí sobotní návštěvy Rivertonu až po prvním čtvrtletí a jenom když budu mít samý jedničky. Jenže já jsem tušil, že už to povolení stejně podepsala, ale nebyl jsem si jistý chemií, tak jsem se chtěl ujistit. Podívat se, jestli mám její povolení ve složce. Říkal jsem ti, že hrát podle pravidel není nic pro mě.“
„Jasně.“ Přestože to bylo nemorální, neudělal nic tak hrozného, že? Bylo pro mě snadné Lucasovi důvěřovat. „A našel jsi ho?“
„Jo.“ Lucas vyjádřil svou spokojenost tak vehementně, že mi to až vykouzlilo úsměv na tváři. „Je to v suchu, i kdybych dostal dvojku.“
„Proč ti tak záleží na sobotách v Rivertonu? Byla jsem tam párkrát v létě, než sem přijeli ostatní studenti, a věř mi, že tam toho není moc k vidění.“
Vraceli jsme se k Evernightu trochu oklikou, abychom se co nejnenápadněji vmísili mezi ostatní studenty. Chovat se nenápadně nám oběma šlo dost dobře. „Jen jsem si myslel, že by to mohlo být na rozdíl od Evernightu vhodné místo, kde bychom spolu mohli trávit čas. Co ty na to?“
Navzdory našemu rozhovoru v altánku jsem překvapením málem upadla. Trošku mě jeho návrh vystrašil, ale zároveň jsem z něho měla velkou radost. „Jo, moc ráda.“
„Já taky.“
Potom jsme chvilku mlčeli. Přála jsem si, aby mě Lucas vzal za ruku, protože já jsem na to neměla dost odvahy. Horečně jsem vzpomínala na nějaký druh zábavy v Rivertonu, který byl sice větší než Arrowwood, ale ještě nudnější. Naštěstí tam bylo aspoň kino, kde občas dávali staré filmy. „Máš rád starý filmy?“ nadhodila jsem.
Lucasovi se rozzářily oči. „Miluju filmy. Starý, nový, prostě všechny. Od Johna Forda až po Quentina Tarantina.“
Ulevilo se mi a tak jsem mu úsměv oplatila. Možná bude opravdu všechno fajn.
Během toho týdne přes noc nastalo nové roční období. Jednou ráno mě vzbudil chlad, který jsem cítila až do morku kostí.
Zachumlala jsem se do deky, ale moc to nepomohlo. Podzim olemoval okenní tabulky jinovatkou. Bylo načase, abych si z horní poličky skříně vyndala peřinu, protože pod dekou už bych se nezahrála.
Podle slabého, narůžovělého světla jsem poznala, že slunce vyšlo teprve před chvílí. Se zasténáním jsem se v posteli posadila a smířila se s tím, že jsem vzhůru. Mohla jsem si dojít pro peřinu a snažit se ještě usnout, ale pokud jsem nechtěla riskovat hněv Bethanyové, musela jsem se svými referátem o Drákulovi trochu pohnout. Oblékla jsem si župan a po špičkách prošla kolem Patrice, která tvrdě spala a vypadalo to, že skrz její tenkou pokrývku chlad nedokáže proniknout.
Koupelny byly na Evernightu postaveny v době, kdy byli studenti pravděpodobně rádi, že nemusejí na záchod ven, a tak je věci jako třeba kanalizace moc nezajímaly. Záchodů tu bylo málo, zásuvky a zrcadla tady nebyly vůbec, a umyvadla byla malá, navíc s oddělenými kohoutky pro studenou a teplou vodu. Od začátku jsem zdejší koupelny nesnášela. Už jsem se alespoň naučila pustit si do dlaní nejprve ledovou vodu a až pak horkou, abych se neopařila. Bosé nohy mě na dlaždicích studily tak, že jsem se rozhodla až do jara nosit na spaní ponožky.
Jakmile jsem pustila kohoutky, uslyšela jsem tichý pláč. Usušila jsem si obličej ručníkem a vydala se po zvuku. „Haló? Je tam někdo?“
Fňukání ustalo. Když už jsem si začala myslet, že ruším, vykoukla z jedné kabinky Raquel. Měla na sobě pyžamo a hnědý, splétaný, kožený náramek, který si, jak se zdálo, nikdy nesundávala. Měla uplakané oči. „Bianco?“ zašeptala.
„Jo. Jsi v pořádku?“
Zavrtěla hlavou a utřela si tváře. „Blázním. Nemůžu spát.“
„Najednou se ochladilo, viď?“ vyhrkla jsem hloupě. Obě jsme moc dobře věděly, že Raquel nepláče za úsvitu v koupelně kvůli mrazivému počasí.
„Musím ti něco říct.“ Raquel mě chytla za zápěstí tak pevně, že bych to vůbec nečekala. V obličeji byla bledá, ale nos měla červený od pláče. „Potřebuju vědět, jestli si myslíš, že jsem zešílela.“
To byla dost podivná otázka, i kdyby ji položil někdo jiný někde jinde a v nějakém jiném čase. „Ty si myslíš, že jsi zešílela?“ zeptala jsem se opatrně.
„Možná,“ Raquel se nervózně zasmála a to mě uklidnilo. Pokud se tomu dokázala zasmát, pak byla v podstatě v pořádku.
Rozhlédla jsem se kolem nás, ale koupelna byla prázdná. V tuhle dobu jsme ji měly určitě jen samy pro sebe. „Zdají se ti ošklivé sny nebo tak něco?“
„O upírech. S černými kápěmi a velkými zuby.“ Pokusila se tomu zasmát. „Asi by tě nenapadlo, že z nich někdo, kdo už nechodí do mateřské školy, může být tak vyděšený, ale v mých snech jsou hrůzostrašní, Bianco.“
„Měla jsem noční můru o vadnoucí květině noc před začátkem školního roku,“ prozradila jsem jí. Chtěla jsem odvést pozornost od jejích nočních můr, a přestože bylo divné o tom mluvit nahlas, doufala jsem, že by jí to mohlo pomoct. „Byla to orchidej, lilie nebo nějaká podobná květina, která vadla v bouřce. Vyděsilo mě to tak, že jsem na to pak musela myslet celý den.“
„Ale já se toho nemůžu zbavit. Ty mrtvé ruce, které se po mně natahují…“
„To je jenom kvůli tomu úkolu z Drákuly,“ prohlásila jsem. „Brama Stokera doděláme příští týden. Uvidíš, že ty sny zmizí.“
„Já vím, nejsem hloupá. Ale přijdou jiné noční můry. Vůbec se tu necítím v bezpečí. Jako by tu byl někdo, něco, co se ke mně přibližuje. Něco strašného.“ Raquel se ke mně naklonila a zašeptala: „Nemáš někdy pocit, že na téhle škole je nějaké… zlo?“
„Někdy mám pocit, že to zlo je Courtney,“ snažila jsem se její otázku obrátit ve vtip.
„Ne takovéhle zlo. Skutečné zlo.“ Hlas se jí zachvěl. „Věříš ve skutečné zlo?“
Na tohle se mě nikdy nikdo nezeptal, ale přesto jsem znala odpověď. „Ano. Věřím.“
Slyšela jsem Raquel, jak hlasitě polkla, a chvilku jsme na sebe jen tak zíraly, protože jsme nevěděly, co na to říct. Věděla jsem, že bych ji měla dál utěšovat, ale její strach mě přiměl naslouchat.
„Mám pocit, jako by mě tu neustále někdo pronásledoval,“ řekla. „Neustále. I když jsem sama. Vím, že to zní šíleně, ale je to pravda. Někdy mám pocit, že moje noční můry pokračují i po probuzení. Pozdě v noci slyším škrábání a dupot na střeše. Přísahám, že když vyhlédnu z okna, vidím stín, který běží do lesa. A ty mrtvé veverky − viděla jsi je, že jo?“
„Pár.“ Možná jsem se zachvěla kvůli podzimnímu chladu ve staré koupelně, ale možná se na mě přenesl Raquelin strach. „Cítíš se tady bezpečně?“
„Necítím se tu bezpečně, ale nepovažuj u to za nic divného,“ vykoktala jsem. Ale slovo divný si každý vykládá trochu jinak. „To je tou školou. Tím místem. Těmi budovami, kamennými obludami na nich, chováním ostatních… proto mám pocit, že sem nepatřím. Proto se cítím opuštěná. A vyděšená.“
„Všechno tady z člověka vysává život.“ Raquel se slabě zasmála. „Poslouchej. Vysává život. Už jsme zase u upírů.“
„Jen si potřebuješ odpočinout,“ řekla jsem rozhodně a došlo mi, že mluvím jako moje máma. „Odpočinek a něco jiného ke čtení.“
„Odpočinek by byl fajn. Myslíš, že by mi školní zdravotnice mohla dát prášky na spaní?“
„Nejsem si jistá, že tady nějaká zdravotnice vůbec je.“ Raquel se údivem zkrabatil nos, a tak jsem navrhla: „Třeba by sis mohla nějaké koupit v lékárně v Rivertonu.“
„Třeba. Každopádně je to dobrý nápad.“ Odmlčela se a pak se na mě mdle usmála. „Díky, že jsi mě vyslechla. Vím, že mluvím jako blázen.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Vůbec ne. Jak už jsem řekla, Evernight s člověkem zamává.“
„Lékárna,“ pronesla Raquel potichu, když si to namířila zpátky do pokoje. „Prášky na spaní. S těmi to zaspím.“
„Zaspíš co?“
„Ty zvuky na střeše.“ Zvážněla a najednou jako by zestárla. „Protože někdo tam v noci je. Slyším ho. Tohle není noční můra, Bianco. To je skutečnost.“
Ještě dlouho potom, co se Raquel vrátila zpátky do postele, jsem stála sama v koupelně a třásla se.
2024 ©