Akademie Evernight - kapitola 2

POŘÁD JEŠTĚ ROZTŘESENÁ VZRUŠENÍM JSEM šla nahoru po dlouhém, točitém schodišti až k bytu v horní části věže. Tentokrát jsem se nenamáhala chovat se potichu. Sundala jsem si batoh, plácla sebou na pohovku a vyndala si z vlasů pár zbylých listů.

„Bianco?“ Máma vyšla z ložnice a zavazovala si pásek na županu. Ospale se na mě usmála. „Ty sis vyšla na ranní procházku, zlatíčko?“

„Jo,“ povzdychla jsem si. Vyvolat dramatickou scénu už nemělo smysl.

Z ložnice vyšel táta a zezadu mámu objal. „Nemůžu uvěřit, že naše holčička už je na akademii v Evernightu.“

„Všechno to uteklo tak rychle,“ vzdychla máma. „Čím je člověk starší, tím to utíká rychleji.“

Táta přikývl. „Já vím.“

Zaúpěla jsem. Takhle se bavili pořád. Udělali jsme si z toho takovou hru, jak moc mě dokážou vytočit. Oba se teď usmívali ještě víc než předtím.

Vypadají moc mladě na to, že jsou tví rodiče, říkali všichni v mém rodném městečku. Ve skutečnosti tím mysleli, že jsou na to až moc krásní. Obojí byla pravda.

Maminčiny vlasy měly barvu karamelu a tátovy byly tak tmavě zrzavé, až vypadaly hnědé. Byl středně vysoký, ale svalnatý a silný. Maminka byla malá. Její oválný obličej připomínal starosvětskou kamej, zato táta měl hranatou čelist a nos, jako by v mládí zažil pár pěstních soubojů, ale na jeho obličeji vypadaly dobře. A já? Mé zrzavé vlasy byly jen čistě zrzavé a pleť jsem měla tak bledou, že vypadala spíš těstovitě než starosvětsky. Geny mě zkrátka zradily. Rodiče mi říkali, že vyrostu do krásy, ale to říkají všichni rodiče.

„Pojď se nasnídat,“ pobídla mě maminka a zamířila do kuchyně. „Nebo už jsi jedla?“

„Ne, ještě ne.“ Uvědomila jsem si, že by to nebyl špatný nápad najíst se před útěkem, protože mi začalo kručet v břiše. Kdyby mě Lucas nezastavil, bloudila bych teď lesem neuvěřitelně hladová a do Rivertonu by mi zbýval ještě pořádný kus cesty. Tak takhle skvěle jsem si to všechno naplánovala.

Když jsem si vzpomněla na Lucase, vybavilo se mi, jak mě povalil na zem. V lese mě to vystrašilo k smrti á při té vzpomínce jsem se znovu zachvěla, ale teď už jsem to cítila úplně jinak.

„Bianco.“ Tátův hlas zněl přísně a já jsem provinile vzhlédla. Uhodl snad, na co myslím? Hned jsem si uvědomila, že se chovám paranoidně, ale bezpochyby se tvářil velice vážně. Sedl si vedle mě a řekl: „Vím, že se netěšíš, ale Evernight je pro tebe důležitý.“

Přesně takhle se mnou mluvil, když mi jako malé dával hořké léky. „Teď se o tom nechci znovu bavit.“

„Adriane, nech ji být.“ Máma mi podala sklenici a vrátila se do kuchyně, kde se něco smažilo. „Kromě toho, jestli si nepospíšíme, přijdeme pozdě na schůzku učitelského sboru.“

Podíval se na hodiny a zaúpěl. „Určitě tam nikdo nechce být takhle brzo.“

„Já vím,“ zamumlala. Pro mé rodiče brzo znamenalo celé dopoledne. Přesto po celý můj život učili, takže museli pracovat od osmi ráno.

Zatímco jsem snídala, oni se oblékali a vymýšleli různé vtípky, aby mě rozesmáli. Seděla jsem u stolu sama, což mi vyhovovalo. Ještě dlouho poté, co sešli dolů a ručička hodin se přibližovala k času zahájení, jsem seděla pořád na tom samém místě. Asi jsem si vsugerovala, že než dojím snídani, v žádném případě nemůžu jít dolů mezi všechny ty nové lidi.

Skutečnost, že tam bude Lucas, přátelská tvář a můj ochránce, mi trošku pomáhala. Ale ne moc.

Nakonec, když už jsem to nemohla odkládat, jsem šla do pokoje a převlékla se do uniformy Evernightu. Nesnášela jsem ji. Nikdy předtím jsem uniformu nosit nemusela, ale nejhorší na tom bylo, že mi připomněla mou podivnou noční můru z předchozí noci.

Naškrobená bílá košile.

Trny, které mě škrábou, šlehají a říkají, abych se vrátila. Červená kostkovaná sukně.

Okvětní lístky, které se kroutí a černají, jako by hořely v samém srdci ohně.

Šedý svetr se znakem Evernightu.

No tak, není na čase přestat být beznadějně morbidní? Skonči s tím, a hned.

Rozhodla jsem se, že se aspoň první den školního roku budu chovat jako normální holka, a zírala jsem na svůj obraz v zrcadle. V té uniformě jsem nevypadala kdovíjak hrozně, ale ani kdovíjak skvěle. Udělala jsem si culík, vytáhla z vlasů malou větvičku, kterou jsem předtím přehlédla, a usoudila jsem, že lepší už to s mým vzhledem nebude.

Obluda s tesáky na mě upřeně zírala, jako by se divila, jak někdo může vypadat tak příšerně. Nebo se možná vysmívala tomu, že můj plán na útěk skončil totálním fiaskem. Aspoň se už nebudu muset na tenhle ošklivý kamenný obličej dívat. Narovnala jsem ramena a naposledy jsem odešla z pokoje. Opravdu naposledy. Odteď už mi nepatřil.

Bydlela jsem tady s rodiči asi měsíc, a tak jsem měla čas prozkoumat doslova celou školu − velkou halu a učebny v prvním patře, nad kterým se budova rozdělovala do dvou obrovských věží. V severní věži bydleli kluci a někteří profesoři a nacházely se tam i zatuchlé místnosti, ve kterých se archivovaly záznamy. V jižní věži bydleli dívky a ostatní učitelé, včetně mých rodičů. V horních patrech hlavní budovy, nad velkou halou, byly třídy a knihovna. Evernight byl postupně rozšiřován a každá část byla postavena v jiném slohu, takže to vypadalo, že k sobě navzájem nepatří. Chodby se různě stáčely a někdy ani nikam nevedly. Ze svého pokoje ve věži jsem měla výhled na střechu, která tvořila jakousi skládačku rozmanitých oblouků, šindelů a stylů. Budovu jsem tedy měla prozkoumanou, což mě alespoň trochu připravilo na to, co mělo přijít.

Opět jsem začala scházet dolů po schodech. Vždycky jsem při tom měla pocit, že na těch nerovných schodech upadnu a skutálím se až dolů. Dělat si starosti kvůli nočním můrám s vadnoucími květinami nebo kvůli pádu ze schodů je pitomost, napomenula jsem se v duchu. Čekalo na mě něco daleko horšího.

Sestoupila jsem po schodišti do velké haly. Předtím brzy ráno tu bylo ticho jako v katedrále. Teď byla hala plná lidí a šumělo to v ní jako v úlu. Přes všechen hluk to vypadalo, že mě slyšeli přicházet, protože se ke mně najednou otočily desítky lidí. Všichni se tvářili, jako by hleděli na vetřelce. To jsem si rovnou mohla na krk pověsit neonovou cedulku s nápisem NOVÁČEK.

Ostatní studenti se shlukli do tak těsných skupin, že bylo nemožné se k nim přidat, a rychle si mě měřili tmavýma očima. Jako by věděli, jak zběsile mi buší srdce. Měla jsem pocit, že si jsou všichni podobní, protože byli naprosto dokonalí. Všem dívkám zářily vlasy, ať už je měly rozpuštěné nebo svázané do uzlu. Všichni kluci vypadali sebevědomí a silní a nepřirozeně se usmívali. Všichni měli na sobě uniformu, někdo svetr a sukni, někdo sako a kalhoty, ale všechny byly kostkované a v přijatelných barvách: šedé, červené a černé. Na všech byl znak havrana, který jako by jim patřil. Vyzařovaly z nich sebejistota, nadřazenost a opovržení. Stoupla jsem si do rohu místnosti, netrpělivě jsem přešlapovala a cítila, jak se mě zmocňuje chlad. Nikdo mě nepozdravil.

Za okamžik šum hlasů opět zesílil. Zjevně je nemotorné holky nezajímaly déle než několik vteřin. Tváře mi zčervenaly rozpaky, protože jsem zjevně udělala něco špatně, ale nemohla jsem přijít na to, co to bylo. Nebo už vycítili, stejně jako já, že mezi ně opravdu nepatřím?

Kde je Lucas? Začala jsem se rozhlížet po davu. Měla jsem pocit, že kdyby stál vedle mě, dokázala bych téhle situaci čelit lépe. Možná bylo bláznivé cítit se tak kvůli klukovi, kterého jsem sotva znala, ale to mi bylo jedno. Lucas tu musel být, ale já ho nemohla najít. Uprostřed všech těch lidí jsem se cítila naprosto osamoceně.

Když jsem se blížila k rohu haly, uvědomila jsem si, že několik studentů se ocitlo ve stejné situaci jako já − nebo byli přinejmenším taky noví. Opálený kluk s pískově žlutými vlasy měl tak pomačkanou uniformu, že to vypadalo, jako by v ní i spal, ale to tady sympatie rozhodně nevzbuzovalo. Pod sakem měl rozepnutou pestrobarevnou košili, což vzhledem k ostatním dokonale oblečeným studentům vypadalo dost nevhodně. Jedna dívka měla tak krátké černé vlasy, že vypadala skoro jako kluk. Spíš než roztomile to působilo, jako kdyby si hlavu ledabyle oholila strojkem. O dvě čísla větší školní uniforma na ní doslova visela. Ostatní od ní odstupovali, jako by na ně působila nějaká neviditelná síla. Mohla být klidně neviditelná; škola ještě ani nezačala a všem už byla lhostejná.

Jak jsem si tím mohla být tak jistá? Protože přesně to samé se stalo i mně. Byla jsem vyvržená na okraj davu, zastrašená hlukem, ohromená obrovskou halou a naprosto ztracená.

„Dobré ráno všem!“

Jakmile halou zazněl tento hlas, všichni okamžitě ztichli. Všichni jsme se naráz otočili k protějšímu rohu, kde na pódiu stála ředitelka, paní Bethanyová. Byla to vysoká žena s hustými, tmavými vlasy, které měla vyčesané nahoru tak, jak se to nosilo ve viktoriánské éře. Nedokázala jsem odhadnout, kolik jí je let. Její krajkou lemovaná blůza byla na krku ozdobená zlatou sponou. Pokud mohl být někdo tak přísný považován za krásného, pak byla krásná. Setkala jsem se s ní, když jsem se s rodiči přistěhovala do Evernightu. Tenkrát mě trochu vyděsila, ale říkala jsem si, že to se mi stává skoro pokaždé, když se s někým seznamuji.

Jenže teď mi připadala ještě impozantnější než poprvé. Když jsem ji pozorovala, jak snadno ovládla místnost plnou lidí, kteří mě vyloučili ze svého středu dřív, než mě napadlo téma k rozhovoru, poprvé jsem si uvědomila, jakou má moc. Nebylo to jen v tom, že byla ředitelkou, dokázala zkrátka zapůsobit.

„Vítejte na Evernightu.“ Rozpřáhla ruce. Měla dlouhé, průsvitné nehty. „Někteří z vás to tu už znají. Ostatní už určitě o akademii v Evernightu slyšeli, možná ve svých rodinách, a byli zvědaví, jestli zde někdy budou studovat. A letos máme další nové studenty, což je výsledek změn v přijímacím procesu. Myslíme si, že je načase, aby se naši studenti seznámili s lidmi z různých prostředí a lépe se tak připravili na život za zdmi školy. Každý z vás se toho může od ostatních studentů hodně naučit a já věřím, že si budete jeden druhého vážit.“

Místo tohoto proslovu mohla rovnou na zeď nastříkat velkými červenými písmeny větu NĚKTEŘÍ Z VÁS SEM SKUTEČNĚ NEPATŘÍ. Změny v přijímacím procesu se bezpochyby týkaly surfaře a krátkovlasé dívky. Ani jeden z nich se neměl stát „opravdovým“ studentem na Evernightu, jen učebním zpestřením pro ty ostatní.

Já jsem součástí téhle nové výchovné metody nebyla. Byla jsem tu jen kvůli svým rodičům, což znamenalo, že jsem byla ještě méně důležitá než ti dva.

„Na Evernightu se ke studentům nechováme jako k dětem.“ Paní Bethanyová se nedívala na nikoho z nás. Vypadalo to, že hledí přes nás někam do dálky, ale zároveň vnímá všechno, co se v hale děje. „Přišli jste se sem naučit, jak uspět ve dvacátém prvním století, a přesně takové chování se od vás očekává. To neznamená, že Evernight nemá žádná pravidla. Vyžadujeme tu nejpřísnější disciplínu. Očekáváme toho od vás hodně.“

Nezmínila se o důsledcích selhání, ale mě napadlo, že zůstat po škole bude z nich ten nejmenší.

Začaly se mi potit ruce. Tváře mi hořely, takže jsem na sebe pravděpodobně poutala stejnou pozornost jako signální světlice. Předtím jsem si slíbila, že se nenechám ostatními studenty rozhodit, ale to se mi moc nedařilo. Měla jsem pocit, jako by na mě padal vysoký strop a stěny haly se okolo mě svíraly. Nemohla jsem pořádně dýchat.

Máma nějak upoutala mou pozornost, aniž by na mě mávala nebo volala, což mámy občas dokážou. Stáli s tátou na konci řady zaměstnanců akademie a čekali, až budou představeni. Oba se na mě povzbudivě usmáli. Chtěli, abych si to užívala.

Jejich naděje mě rozhodila ještě víc. Vypořádat se s vlastním strachem bylo ještě těžší, když hrozilo, že je zklamu.

„Vyučování začne zítra. Dnes se ubytujete a seznámíte se s novými spolužáky. Porozhlédněte se tu a zítra buďte připraveni. Jsme rádi, že tu jste, a doufáme, že se vám v Evernightu bude líbit,“ uzavřela zahájení paní Bethanyová.

Halou se rozezněl potlesk a paní Bethanyová se lehce usmála a pomalu, spokojeně přivřela oči jako dobře živená kočka. Hovor se znovu rozproudil, teď ještě hlasitěji než předtím. Byl tu jen jeden člověk, se kterým jsem chtěla mluvit, a zároveň to vypadalo, že je to ten jediný člověk, který chce mluvit se mnou.

Sunula jsem se podél stěn haly a hledala jsem v davu Lucasovy bronzově zbarvené vlasy, jeho široká ramena a tmavozelené oči. Pokud mě taky hledal, bylo pravděpodobné, že se brzy najdeme. Navzdory mému strachu z velkého množství lidí a sklonu k přehánění jsem věděla, že je tu jen několik stovek studentů.

Bude vyčnívat, řekla jsem si v duchu. Není tak studený, snobský a povýšený jako ostatní. Ale brzy jsem si uvědomila, že to není pravda. Lucas sice nebyl snob, ale měl stejné ostře řezané rysy, vypracované tělo a vypadal stejně dokonale jako ostatní. Nevyčníval by z tohoto davu plného krásných lidí. Byl by jeho přirozenou součástí. Na rozdíl ode mě.

Dav se pozvolna rozcházel, většina učitelů i studentů se už z haly vytratila. Zůstala jsem v ní jako jedna z posledních. Doufala jsem, že mě Lucas bude hledat. Věděl přece, jak jsem vystrašená, a dělal si výčitky, že mě ráno vyděsil ještě víc. Určitě by mě chtěl aspoň pozdravit.

Ale nenašla jsem ho. Nakonec jsem si musela přiznat, že jsem ho propásla. Teď už mi nezbývalo nic jiného, než se jít seznámit se svou spolubydlící.

Šla jsem pomalu po kamenných schodech a podpatky na mých nových botách hlasitě klapaly. Chtěla jsem jít až nahoru do bytu rodičů, ale věděla jsem, že by mě okamžitě poslali zpátky dolů. Na zabalení věcí a vystěhování byla spousta času po večeři. Teď jsem se musela jít seznámit.

Snažila jsem se na to dívat z té lepší stránky. Možná byla moje spolubydlící ze školy stejně vyděšená jako já. Vzpomněla jsem si na dívku s kratičkými černými vlasy a doufala jsem, že by to mohla být ona. Kdybych bydlela s někým, kdo sem stejně jako já zjevně nepatří, bylo by snad všechno jednodušší. Věděla jsem, že bydlet s někým úplně cizím, někým, kdo je tam s vámi pořád, dokonce i když spíte, pro mě bude utrpení. Netroufala jsem si doufat, že se se spolubydlící spřátelím, prostě jsem si jen dělala naděje, že si na ni nakonec zvyknu.

Na formuláři stálo jméno Patrice Deverauxová. Snažila jsem se představit si tu černovlasou dívku, ale to jméno se k ní moc nehodilo. Ale pořád ještě jsem měla naději.

Otevřela jsem dveře a zklamaně zjistila, že je stejně dokonalá jako její jméno. Byla to typická studentka Evernightu.

Její pleť měla hnědavý nádech, jako mívá řeka při východu slunce, a vlnité vlasy si stáhla do drobného drdolu, aby vynikly její perlové náušnice a štíhlý krk. Seděla u toaletního stolku a rovnala si na něm laky na nehty. Najednou vzhlédla.

„Tak ty jsi Bianca,“ pronesla. Nevstala, aby mi podala ruku nebo mě objala, jen dál vyrovnávala lahvičky se světle růžovým, korálovým, světle červeným a bílým lakem na stolek. „Takhle jsem si tě nepředstavovala.“

Díky moc. „Já tebe taky ne.“

Patrice naklonila hlavu a prohlížela si mě a mě napadla otázka, jestli se nesnášíme už teď. Zvedla ruku s dokonalou manikúrou a odpočítávala na prstech: „Můžeš si půjčovat moje parfémy, ale ne šperky ani oblečení.“ Nezmínila se o půjčování mých věcí, ale bylo nad slunce jasnější, že by si na sebe žádné mé oblečení nikdy nevzala. „Mám v úmyslu studovat hlavně v knihovně, ale jestli se budeš připravovat tady, tak mi dej vědět a já se budu s kamarádkami scházet jinde. Když mi pomůžeš s předměty, které ti jdou, tak ti na oplátku poradím s tím, co ti nejde. Jsem si jistá, že se toho jedna od druhé můžeme hodně naučit. Souhlasíš?“

„Naprosto.“

„Dobře. Myslím, že spolu vyjdeme.“

Měla jsem pocit, že takhle je to lepší, než kdyby se přetvářela. Upřímně řečeno mě její věcné chování docela uklidnilo. „Jsem ráda, že si to myslíš,“ řekla jsem. „Je mi jasné, že jsme … každá jiná.“

Neodporovala mi. „Tví rodiče tady učí, viď?“

„Jo. Koukám, že zvěsti se šíří rychle.“

„Budeš v pohodě. Oni se o tebe postarají.“

Pokusila jsem se na ni usmát a doufala, že má pravdu. „Ty už tady studuješ déle?“

„Ne, jsem tu nová.“ Pronesla to tak lehce, jako by mluvila o nových značkových botách a ne o naprosto novém životním stylu. „Škola je krásná, že jo?“

Své mínění o zdejší architektuře jsem si nechala pro sebe. „Říkala jsi, že tu máš kamarádky.“

„No jasně.“ Její úsměv byl stejně dokonalý jako její broskvový lesk na rtech, parfém i laky na nehty, které měla pečlivě srovnané na toaletním stolku. „S Courtney jsem se seznámila loni v zimě ve Švýcarsku. S Vidette jsem se skamarádila, když jsem bydlela v Paříži. A Genevieve se mnou jednou strávila léto v Karibiku − tuším to bylo na ostrově Svatého Tomáše? Možná to bylo na Jamajce. Nejsem schopná si tyhle věci pořádně zapamatovat.“

Mé rodné městečko vypadalo ještě obyčejněji než předtím. „Takže vy jste všechny z vyšší společnosti.“

„Víceméně.“ Vypadalo to, že si Patrice všimla, jak trapně se cítím. „Časem tam budeš patřit taky.“

„Kéž bych si tím byla tak jistá jako ty.“

„Však uvidíš.“ Žila ve světě, kde měl každý na dosah nekonečné letní dovolené v tropickém ráji. Nedokázala jsem si představit, že bych se mohla stát součástí tohoto světa. „Znáš tu někoho? Kromě rodičů, samozřejmě.“

„Jenom lidi, se kterými jsem se seznámila dnes ráno.“ Měla jsem na mysli Lucase a Patrice, takže to byli celkem dva.

„Budeš mít spoustu času poznat nové přátele.“ Mluvila rychle a začala si do toho ještě vybalovat další věci: bělostné hedvábné šátky a šedé punčochy. Kam chtěla tohle elegantní oblečení nosit? Možná bez nich jen nedokázala nikam odjet. „Slyšela jsem, že Evernight je skvělá příležitost někoho si najít.“

„Myslíš přítele?“

„Ty už někoho máš?“

Chtěla jsem jí říct o Lucasovi, ale nemohla jsem. To, co se mezi námi stalo v lese, něco znamenalo, ale já jsem se s tím ještě nedokázala nikomu svěřit. A tak jsem poznamenala jen: „Neměla jsem přítele ani doma.“ Ve staré škole jsem všechny kluky znala už odmala, když si ještě hráli s autíčky a matlali mi do vlasů modelínu. Tím pádem je vlastně ani nešlo brát jinak než jen jako kamarády.

„Přítele.“ Ušklíbla se, jako by jí to slovo přišlo dětinské. Nedívala se při tom na mě, protože jsem byla moc mladá a nezkušená na to, aby mě brala vážně.

„Patrice? To jsem já, Courtney.“ Dívka za dveřmi je otvírala, zatímco na ně klepala, zjevně si byla jistá, že je tady vítána. Byla ještě krásnější než Patrice. Blonďaté vlasy měla dlouhé skoro do pasu a její našpulené rty připomínaly moderátorky v televizních pořadech, které si mohly dovolit kolagen. Ta samá sukně, kterou jsem měla ke kolenům, její nohy neuvěřitelně prodlužovala. „Jé, tvůj pokoj je daleko lepší než můj. Strašně se mi líbí!“

Ve skutečnosti vypadaly všechny pokoje skoro stejně. Bylo tu dost místa pro dva lidi, bílé kovové postele a vedle každé vyřezávaný dřevěný toaletní stolek. Z okna byl výhled na strom, ale to mi nepřišlo nijak mimořádné.

Pak jsem ale na jednu věc přišla. „Máme to blíž do koupelny,“ prohlásila jsem.

Courtney i Patrice na mě zíraly, jako bych pronesla něco krajně nevhodného. Byly natolik rafinované, aby přiznaly, že potřebujeme koupelnu?

Tonula jsem v rozpacích, ale mluvila jsem dál. „Nikdy předtím jsem se o koupelnu s nikým nedělila. Teda, s rodiči ano, ale ne s dalšími jedenácti lidmi. To bude ráno mela.“

Byla to narážka, aby souhlasily a postěžovaly si spolu se mnou. Místo toho si mě Courtney dál zvědavě prohlížela. Nijak to s tou zvědavostí nepřeháněla, ale i přesto jsem si přála, aby něco řekla. Její přimhouřený pohled mě znervózňoval víc než pohledy ostatních cizích lidí.

„Jdeme se dnes večer najíst ven,“ prohlásila směrem k Patrice. „Takový piknik, dá se říct.“

V Evernightu platilo pravidlo, že se jí na pokojích. Zdůvodňovalo se to jakousi „tradicí“ a zřejmě to byl způsob, jak studenti jedli ještě před vynálezem jídelny. Rodiče sem posílali balíky s jídlem, aby zvýšili dost malý týdenní příděl. To znamenalo, že jsem se za pomoci mikrovlnné trouby, kterou mi koupili rodiče, musela naučit vařit. Patrice si s něčím takovým zjevně vůbec nelámala hlavu. „To zní dobře. Co ty na to, Bianco?“

Courtney po ní střelila nevraživým pohledem; zjevně to pozvání neplatilo i pro mě.

„Je mi líto,“ řekla jsem. „Budu dnes večeřet s rodiči. Ale díky za pozvání.“

Courtney se ušklíbla a její plné rty vypadaly skoro ďábelsky. „Ty chceš ještě pořád jíst s maminkou a tatínkem? To tě ještě krmí z láhve?“

„Courtney,“ pokárala ji Patrice, ale přísahala bych, že ji to pobavilo.

„Musíš vidět Gwenin pokoj.“ Courtney začala tahat Patrice ze dveří. „Tmavý a ponurý. Nadává, že je to tam jako ve vězení.“

Když odešly, uvědomila jsem si, že jakékoli křehké pouto mezi Patrice a mnou bylo během okamžiku zničeno. Z chodby se ozýval jejich smích. S hořícími tvářemi jsem utekla ze svého nového pokoje a spěchala po schodech nahoru do bytu svých rodičů.

Udivilo mě, že můj příchod nevyvolal žádný rozruch. Dokonce se mě ani nezeptali, proč jsem přišla tak brzy. Místo toho mě máma objala a táta mi řekl: „Zkontroluj, jak jsme ti sbalili. Není to hotovo, ale většinu jsme udělali za tebe.“

Byla jsem jim tak vděčná, že jsem se málem rozbrečela. Místo toho jsem šla do svého pokoje, protože jsem dychtila po klidu a míru na nějakém klidném místě.

V šatníku viselo už jen pár kousků zimního oblečení. Všechno ostatní bylo sbaleno v tátově starém koženém kufru. Rychle jsem zkontrolovala kosmetickou taštičku se šminkami, sponkami, šamponem a ostatními úhledně naskládanými věcmi. Většina mých knih měla zůstat tady, protože na těch pár poliček mého studentského pokoje by se stejně nevešly. Ale moje oblíbené − Jana Eyrová, Na větrné hůrce a články o astronomii − byly připraveny vedle krabice. Postel byla ustlaná a na jednom polštáři byly desky s věcmi, které se daly vylepit na zeď. Byly tam například pohledy, které jsem během let dostala od kamarádů, nebo astronomické mapy, které jsem měla vylepené na stěnách našeho starého domu. Zároveň v tomto pokoji přibylo něco nového − ujištění od mých rodičů, že tohle je pořád můj domov. Na stěně visela malá zarámovaná reprodukce Klimtova Polibku. Obdivovala jsem ji v obchodě už před několika měsíci a mí rodiče ji zřejmě koupili jako překvapení pro první den v nové škole.

Nejdřív jsem za ten dárek byla jednoduše vděčná. Ale pak jsem se na něj nedokázala přestat dívat ani setřást myšlenku, že předtím jsem ho vlastně doopravdy neviděla.

Polibek byl můj oblíbený obraz. Klimta jsem milovala ode dne, kdy mi maminka poprvé ukázala své knihy o umění. Uchvacoval mě jeho způsob zlacení každé části a linie obrazu a líbila se mi krása bledých obličejů, které vynikaly vedle kaleidoskopických obrazců. Ale teď se můj dojem změnil. Nikdy jsem moc nevnímala, jak jsou k sobě muž a žena na obrázku přimknutí. Muž se k ženě sklání, jako by ho k ní přitahovala nějaká neviditelná síla. Ženina hlava je zakloněná, jako by se poddávala zemské přitažlivosti. Rty má na rozdíl od bledé pleti rudé. Nejkrásnější mi ale najednou na obraze připadalo, jak spolu ladí portrét muže a ženy se zářivým pozadím, které jsem začala vnímat jako hustou, teplou, zlatavou mlhu, uprostřed které září jejich láska.

Muž na obraze má vlasy tmavší než Lucas, ale přesto jsem si zkoušela Lucase představit místo něho. Opět mi zčervenaly tváře, ale tentokrát z jiného důvodu než předtím.

Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti. Měla jsem pocit, jako bych usnula a zdál se mi sen. Rychle jsem si uhladila vlasy a párkrát se zhluboka nadechla. Uslyšela jsem písničku „String of Pearls“ od Glenna Millera. Tahle hudba byla vždycky znamením toho, že má táta dobrou náladu.

Usmála jsem se. Aspoň jednomu z nás se na akademii v Evernightu líbilo.

Když jsem si konečně všechno zabalila, byl už čas večeře. V obývacím pokoji pořád hrála hudba a mí rodiče trochu legračně tancovali − táta rádoby sexy špulil rty a maminka si jednou rukou držela cíp černé sukně.

Točila se tátovi v náruči a on ji ohnul v pase. S úsměvem sklonila hlavu skoro až k podlaze a zahlédla mě. „Zlatíčko, tady jsi.“ Řekla to ještě zakloněná, ale pak ji táta narovnal. „Už ses sbalila?“

„Jo. Díky za pomoc. A taky za obraz, je krásný.“ Usmáli se na sebe, zjevně se jim ulevilo, že mně alespoň trochu zvedli náladu.

Táta pokynul ke stolu. „Dnes večer máme hostinu. Máma se překonala.“ Maminka většinou nevařila složitá jídla. Dnešní večer byl rozhodně výjimečný. Uvařila všechna má oblíbená jídla, bylo toho daleko víc, než jsem mohla sníst. Uvědomila jsem si, že umírám hlady, protože jsem ani neobědvala, a tak se ze začátku museli mí rodiče bavit jen mezi sebou, protože já měla neustále plnou pusu.

„Paní Bethanyová řekla, že konečně došlo nové vybavení laboratoří,“ prohodil táta a upil ze skleničky. „Doufám, že se do nich budu moct podívat dřív než studenti. Možná je tam tak moderní vybavení, že si s ním nebudu vědět rady.“

„Proto učím dějepis,“ opáčila máma. „Minulost se nemění. Jen se prodlužuje.“

„Budete učit i mě?“ zeptala jsem se s plnou pusou.

„Nemluv s plnou pusou,“ napomenul mě táta automaticky. „To uvidíš zítra, jako ostatní.“

„Aha. Tak dobře.“ Nebyla jsem zvyklá na tak strohé odpovědi a cítila jsem se zaskočeně.

„Nemůžeme si zvykat na to, že se od nás budeš dovídat kdeco jako první,“ řekla máma mírnějším hlasem. „Musíš toho mít s ostatními studenty společného co nejvíc, víš?“

Myslela to dobře, ale mě se to dotklo. „A s kým tady mám mít něco společného? S těmi, co mají předky, kteří tu studovali už před několika staletími, nebo s těmi, kteří sem patří ještě méně než já? Do jaké skupiny mám patřit?“

Táta si povzdychl. „Bianco, buď rozumná. Nemá cenu se kvůli tomu zase hádat.“

Měla jsem to nechat plavat, ale nemohla jsem. „Dobře. Já vím. Jsme tady ‚pro mé dobro‘. Ale jak mi může prospět, že opustím domov a všechny kamarády? Vysvětli mi to ještě jednou, protože jsem to nikdy úplně nepochopila.“

Máma mi položila dlaň na ruku. „Prospěje ti to, protože jsi skoro pořád byla jen v Arrowwoodu, a když jsme tě nepřinutili, tak jsi ani nevytáhla paty ze sousedství. A protože těch pár kamarádů by ti pravděpodobně nevydrželo na celý život.“

Věděla jsem, že to dává smysl.

Táta postavil skleničku na stůl. „Musíš se naučit přizpůsobovat okolnostem a získat větší nezávislost. To je to nejdůležitější, co tě s mámou můžeme naučit. Nemůžeš navěky zůstat naší malou holčičkou, i když bychom si to moc přáli. Tohle je nejlepší způsob, jak tě můžeme připravit na to, kým se jednou staneš.“

„Přestaň předstírat, že jde jenom o to, abych dospěla,“ prohlásila jsem. „Protože tak to není a ty to víš. Jde o to, co pro mě chcete vy, a jste odhodlaní toho dosáhnout, ať se mi to líbí, nebo ne.“

Vstala jsem a odešla od stolu. Místo toho, abych si zašla do pokoje pro mikinu, jsem z věšáku popadla mámin svetr a přetáhla si ho přes oblečení. Přestože podzim teprve začínal, večer bylo v Evernightu chladno.

Máma ani táta se mě nezeptali, kam jdu. Naše staré domácí pravidlo znělo, že když někdo z nás neměl při výměně názorů daleko ke vzteku, šel se raději projít, aby získal nadhled, a pak se vrátil a klidně řekl, co má na srdci. Ta procházka vždycky pomohla.

Tohle pravidlo jsem v podstatě zavedla já, když mi bylo devět. Moje dospívání s ním nemělo co dělat.

Moje nejistota a naprosté přesvědčení, že na světě pro mě není místo, totiž nepramenily z mého dospívání. Byly mou součástí už odmala a možná jí budou navždycky.

Když jsem procházela areálem akademie, rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli v lese nezahlédnu Lucase. Byl to hloupý nápad − proč by zůstával celou dobu někde venku? −, ale cítila jsem se sama, a tak jsem si nemohla pomoct. Nenašla jsem ho. Za mnou se tyčila budova Evernight, která vypadala spíš jako zámek než jako internátní škola. Člověk si snadno představil princezny zamčené ve vězení, prince bojující v přítmí s draky a strašidelné černokněžníky, kteří svými kouzly střeží dveře. Jenže já jsem pohádkám nikdy moc nevěřila.

Vítr změnil směr a zanesl ke mně od altánku na západním nádvoří smích. Bezpochyby patřil účastníkům pikniku. Přitáhla jsem si svetr k tělu a vešla do lesa. Nemířila jsem na východ k silnici jako ráno, ale na sever k malému jezírku.

Bylo pozdě, a tak nebylo moc vidět, ale líbil se mi zvuk větru v korunách stromů, svěží vůně borovic a houkání nedaleké sovy. Přestala jsem myslet na piknik, Evernight, na všechno, a soustředila se na svůj dech. Během okamžiku jsem se mohla ztratit.

Pak mě polekaly nedaleké kroky. Lucas, napadlo mě, ale mířil ke mně táta s rukama v kapsách. Samozřejmě pro něj nebylo tak těžké mě najít. „Ta sova je blízko. Člověk by si myslel, že ji vyplašíme.“

„Asi cítí potravu. Neodletí, když má šanci něco ulovit.“

Jako by sova chtěla potvrdit mou domněnku, uslyšeli jsme mávání těžkých, rychlých křídel prolétajících mezi větvemi a uviděli jsme její tmavý soví obrys, jak se snáší k zemi. Podle vyděšeného pištění myši nebo veverky jsme poznali, že sova zrovna ulovila svou večeři. Zaútočila tak rychle, že jsme její lov neviděli, i když jsme se snažili. Věděla jsem, že bych měla obdivovat její lovecké schopnosti, ale spíš mi bylo líto kořisti.

„Jestli jsem se tě předtím dotkl, tak se ti omlouvám,“ řekl táta. „Jsi dospělá mladá žena a já jsem neměl naznačovat nic jiného.“

„To je v pořádku. Reagovala jsem trošku přehnaně. Vím, že už nemá smysl se kvůli tomu hádat.“

Táta se na mě laskavě usmál. „Bianco, ty víš, že máma ani já jsme si nikdy nemysleli, že tě budeme mít.“

„Já vím,“ odpověděla jsem. Prosím, nezačínej zase s tím „zázračným dítětem“, pomyslela jsem si.

„Když jsi se stala součástí našeho života, věnovali jsme ti všechen čas. Možná to bylo příliš. Ale to je naše chyba, ne tvoje.“

„Tak to není, tati.“ Byla jsem šťastná, když jsem byla se svou rodinou, když jsme na celém světě existovali jen my tři. „Nemluv o tom, jako by to bylo něco špatného.“

„Tak jsem to nemyslel.“ Vypadal smutně a mě poprvé napadlo, že i on měl rád naše společné chvíle. „Ale všechno se mění, zlatíčko. Čím dřív to přijmeš, tím líp.“

„Já vím. Omlouvám se, že si to pořád tak beru.“ Zakručelo mi v žaludku a tak jsem nakrčila nos a s nadějí v hlase jsem se zeptala: „Mohla bych si tu večeři znovu ohřát?“

„Mám nejasné tušení, že už se o to tvá matka postarala.“

Jeho tušení se potvrdilo. Zbytek večera jsme si užili. Řekla jsem si, že se budu bavit, dokud můžu. Glenna Millera nahradil Tommy Dorsey a toho vystřídala Ella Fitzgeraldová. Mluvili jsme a vtipkovali o přihlouplých filmech a televizních pořadech, kterým by mí rodiče nebýt mě vůbec nevěnovali pozornost. Párkrát ale zkusili zažertovat o škole.

„Poznáš úžasné lidi,“ slibovala maminka.

Vzpomněla jsem si na Courtney a zavrtěla jsem hlavou. Rozhodně patřila k těm nejméně neuvěřitelným lidem, které jsem kdy poznala. „To nemůžeš vědět.“

„Můžu a vím.“

„Ty teď umíš předvídat budoucnost?“ škádlila jsem ji.

„Lásko, ty přede mnou něco tajíš. A co dalšího vidí ta věštkyně?“ zeptal se táta a vstal, aby přehodil desky. Pořád ještě poslouchal hudbu na vinylu. „Do toho, chci to vědět.“

Máma přistoupila na jeho hru a přitiskla si konečky prstů na spánky jako cikánská kartářka. „Myslím, že Bianca se seznámí s nějakými mladými muži.“

Vybavila se mi Lucasova tvář a srdce se mi okamžitě prudce rozbušilo. Mí rodiče na sebe pohlédli. Slyšeli až k sobě jeho zběsilý tlukot? Možná ano.

Snažila jsem se to obrátit v legraci. „Doufám, že budou milí.“

„Ale ne až moc milí,“ poznamenal táta a všichni jsme se začali smát. Oba si vážně mysleli, že je to vtipné, ale já se spíš snažila zakrýt svou nervozitu.

Bylo divné neříct jim o Lucasovi. Vždycky jsem jim o sobě prozradila skoro všechno. Ale s Lucasem to bylo jiné. Kdybych o něm mluvila, zničila bych to kouzlo. Chtěla jsem, aby ještě chvíli zůstal mým tajemstvím. Chtěla jsem ho mít jen pro sebe.

Už tehdy jsem si přála, aby Lucas patřil jen mně.