„BIANCO!“
Otcův i Lucasův výkřik zazněly najednou, oba se mě snažili varovat před tím druhým a já jsem nevěděla, ke komu z nich se přidat. Ostatní začali křičet jeden přes druhého a k bzučení v hlavě se přidala panika, takže jsem nedokázala rozpoznat jednotlivé hlasy.
„Pusťte ji!“
„Odejdete odsud!“
„Ustupte, nebo zemřete. Neexistuje jiné řešení.“
„Jestli se jí pokusíte ublížit −“
„Bianco? Bianco!“
Ten hlas patřil mámě. Soustředila jsem se jen na ni. Stála ve dveřích a natáhla ke mně ruku. Sluneční světlo ozářilo její vlasy barvy karamelu, takže to vypadalo, jako by měla svatozář. „Pojď sem, zlatíčko.“ Rozevřela ruku tak do široka, že ji musela samým napětím bolet. „Pojď ke mně.“
„Nepůjde nikam.“ Kate si stoupla mezi nás a položila si ruce v bok. Jeden prst položila na rukojeť nože, který měla za pasem. „Se lhaním této dívce je konec. Vlastně se domnívám, že je konec i s vámi.“
„Dávám vám deset vteřin,“ zahřměl můj otec.
„Deset vteřin na co? Než se sem vřítíte, abyste nás všechny vyřídili?“ Kate rozpřáhla paže tak, že obsáhla celou místnost včetně světlého obrysu po kříži na zdi. „V chrámu božím jste oslabení. Víte to stejně dobře jako já. Tak pojďte. Vejděte dovnitř a usnadněte nám práci.“
Všichni členové Černého kříže byli ozbrojení. Eduardo třímal v ruce obrovský nůž a Dana držela sekeru tak sebejistě, jako by věděla, jak se s ní zachází. I maličký pan Watanabe se chopil tyče. Jak mohli lidé, kteří vypadali tak přátelsky, být tak náhle připravení zabíjet mé nejbližší? Ve dveřích jsem za svými rodiči zahlédla Balthazarovu siluetu. Vyrovnal se s mým odmítnutím, stal se mým přítelem a dokonce riskoval život, aby mě ochránil. Tohle si nezasloužil. Ani Lucas ne. Přišlo mi to tak zřejmé, ale ostatní to vůbec nechápali.
„My nepůjdeme dovnitř.“ Tátův úsměv vypadal pokřiveně a zvláštně − rozbitý nos změnil jeho výraz v obličeji. „Vy půjdete ven.“
„Podívejte.“ Lucas mi položil ruku na paži, ale zjevně nemluvil na mě. Co viděl?
V tu chvíli jsem zahlédla, jak si Balthazar rychle zapřel o rameno kuši a máma mu přidržela u šípu stříbrný zapalovač. Pak místností proletěl hořící šíp, ze kterého vyzařovalo světlo a teplo, a dopadl na zeď, která se okamžitě ocitla v plamenech.
Oheň. Jedna z mála věcí, které nás opravdu mohly zabít. Jedna z mála věcí, ze které máme všichni strach. Ale Balthazar střílel dovnitř jeden šíp za druhým. Nemířil na nikoho ze členů Černého kříže, kteří se skláněli a uhýbali, jen chtěl modlitebnu zapálit. Máma zůstala stát vedle něho a zapalovala mu všechny šípy. Jeden z nich roztříštil lustr nad našimi hlavami a zabodl se hluboko do stropu. Všude okolo nás pršely skleněné střepy, staré, vysušené dřevo okamžitě vzplálo a v místnosti vypukl požár. Všechno zahalil hustý tmavý kouř.
„Utečte!“ zakřičela Kate a otočila se k širokým vchodovým dveřím, které už otvíral pan Watanabe. Ale před nimi v šiku nahánějícím hrůzu čekala Bethanyová, profesor Iwerebon, pan Yee a někteří další učitelé. Nikdo z nich se neoháněl zbraní, i tak ale působili hrozivě.
„Zadržte!“ Dana odhodila sekeru a popadla něco, co vypadalo jako vodní pistole. „Trochu tyhle zrůdy pokropíme!“
„Svěcenou vodou?“ Bethanyová překřičela praskot plamenů. Přes štiplavý dým jsem na ni skoro neviděla, ale dokázala jsem si představit, jak se ušklíbla. „Zbytečné. Mohli byste nás namočit do křtitelnice v každém křesťanském kostele, a nepomohlo by vám to.“
„Většina knězi neumí vytvořit svěcenou vodu,“ souhlasil Eduardo. Znepokojovalo mě, jak radostně to pronesl. „Většina kazatelů jakékoli víry nepatří k pravým sluhům božím. Ale přesto se jich pár najde, jak brzy zjistíte.“
Dana stiskla spoušť a učitele zasáhl proud vody. Pan Yee a profesor Iwerebon okamžitě vykřikli a upadli, jako by je postříkala kyselina.
„To je ono!“ zaječela Kate. Ale další dávka z pistole už ke svému cíli nedorazila. Vzduch byl tak horký, že se v něm voda vypařila.
Trámy na stropě hrozivě praskaly. Slyšela jsem, jak profesor Iwerebon naříká bolestí a pan Watanabe se dusí kouřem. Začínala mě pálit prkna na podlaze. Už jsem nepřemýšlela, která strana vyhraje, protože mě napadlo, že tu umřeme všichni.
„Já jdu!“ vykřikla jsem. „Jdu ven!“
„Bianco, nedělej to!“ Lucasův obličej byl od plamenů zbarvený do ruda a zlatová. „Nemůžeš odejít.“
„Když nepůjdu, umřeš. Umřete tu všichni. To nedopustím.“
Zadívali jsme se jeden druhému do očí. Nikdy předtím jsem si nedokázala představit, jak se s Lucasem loučím, protože se zdálo, že nás nic nerozdělí. Nebyl jen součástí mého života, byl součástí mě samotné. Opustit ho bylo jako uříznout si ruku, přeříznout šlachy a kost, strašné a děsivé. Krvácelo mi při tom srdce.
Ale pro Lucase bych udělala cokoli. Takže i tohle.
„Ne,“ zašeptal Lucas skoro neslyšně, protože jeho hlas pohltil zvuk ohně. Členové Černého kříže se stahovali do středu místnosti a tvořili obranný kruh. „Musí existovat ještě jiná možnost.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Neexistuje. Víš to stejně dobře jako já. Lucasi, je mi to líto, je mi to tak líto.“
Udělal krok mým směrem a já jsem mu chtěla padnout do náruče a naposledy ho obejmout. Ale věděla jsem, že bych ho pak už nedokázala pustit. Musela jsem být silná kvůli nám oběma.
„Miluju tě,“ řekla jsem a pak jsem se otočila a běžela k rodičům.
Táta mě chytil za ruku a spolu s mámou mě vytáhli ven. Dveře se za námi zavřely. „Bianco!“ Máma mě pevně objala a já si uvědomila, že pláče. Vzlykala tak, až se celá třásla. „Moje zlatíčko, má holčičko, báli jsme se, že už tě nikdy neuvidíme.“
„Je mi to líto.“ Objala jsem ji a tátu jsem chytla za ruku. Přes mámino rameno jsem viděla, že má obličej samou modřinu. Čekala jsem, že v jeho očích najdu hněv nebo bolest, ale zračila se mu tam jen úleva. „Mám vás oba moc ráda.“
„Nestalo se ti nic, zlatíčko?“ zeptal se táta.
„Nic mi není, vážně. Jen je nechte jít. Prosím. Kvůli mně. Nechte je odejít.“
Oba mí rodiče přikývli, a pokud s tím Balthazar nesouhlasil, neřekl to nahlas. Všichni jsme se vydali k přednímu vchodu. Ze střechy se valil hustý kouř. Na nedaleké ulici stálo auto a jeho řidička křičela do mobilního telefonu. Hasiči tu budou už brzy.
Když jsme obešli modlitebnu, my tři pořád v pevném objetí a Balthazar v těsném závěsu za námi, Bethanyová se k nám vydala tak kvapně, až za ní vlála její dlouhá, černá sukně. „Co to děláte?“ zeptala se rozhořčeně. „Musíte střežit zadní vchod! Nesmíte je nechat uniknout!“
„Ne!“ vykřikla jsem. „To nemůžete udělat. Nemůžete je zabít!“
„Oni by nám provedli to samé,“ zaječela Bethanyová a její tmavé rty se zkroutily do nepřirozeného úsměvu.
Máma se zhluboka nadechla. „Ne. Nechte je jít.“ Táta se na ni podíval, ale nic nenamítl, jen mě pořád držel za ruku.
„Slyšeli jste, co jsem říkala.“ Bethanyová k nám přikročila a zadívala se na mě jako jestřáb na svou kořist. „Zpochybňujete mou autoritu? Jsem ředitelka akademie Evernight!“
V tu chvíli si Balthazar nenucené hodil kuši zpátky na rameno tak, že mířila přímo na Bethanyovou. Nechtěl ji přímo zastrašit, ale dal jí tím jasně najevo, že neustoupí. Když se samým šokem napřímila, prohodil: „Tady nejsme ve škole.“
Bethanyová se zamračila, ale neřekla ani slovo a nepohnula se, ani když jsme vzadu zaslechli hluk. Bylo zřejmé, že se členové Černého kříže dostali ven. Zavřela jsem pevně oči a přála jsem si zaslechnout sirény hasičských aut, abych neslyšela, jak se ode mě Lucas navždy vzdaluje.
„Vaši rodiče tvrdí, že jste byla unesena.“
Bethanyová stála za stolem ve své pracovně, která se nacházela v budově bývalých stájí. Seděla jsem před ní na nepohodlné, dřevěné židli. Oblečení jsem měla umazané od sazí a zmačkané. Byla jsem promrzlá na kost, vyčerpaná a hladová. Potřebovala jsem se najíst i napít krve.
Oknem dovnitř pronikaly poslední sluneční paprsky toho dne. Od chvíle, kdy se mi zhroutil svět a pravda o Lucasovi vyšla najevo, neuběhlo ani dvacet čtyři hodin. Přesto jsem měla pocit, jako by se to stalo před tisíci lety.
„To je pravda,“ řekla jsem sklesle. „Lucas mě přinutil, abych šla s ním.“
Pohrávala si se zlatým medailonkem na řetízku a já slyšela slabé cvakání. Na rozdíl ode mě vypadala klidně a vyrovnaně. Krajku u krku měla stále naškrobenou, jen nebyla cítit levandulí, nýbrž kouřem. „Je zvláštní, že jste se nedokázala ubránit. Koneckonců jste upírka.“
Vážně? Už jsem si nebyla jistá ani tím. Řekla jsem jen: „Je členem Černého kříže. Získal některé z našich schopností. Přemohl mého otce i Balthazara najednou. Jakou jsem proti němu měla šanci?“
„Přinejmenším víte, jak na nepříjemné otázky odpovídat dalšími otázkami.“ Bethanyová si zhluboka povzdychla a já jsem v jejím pohledu poprvé zachytila náznak humoru. „Vidím, že už nejste tou usychající fialkou. Aspoň jste se letos něčemu přiučila.“
Vzpomněla jsem si, co mi řekl Lucas včera večer: Bethanyová změnila pravidla stará několik set let, aby mohla na Evernight pozvat lidské studenty. Jenže nedokázal zjistit proč a ani já jsem na žádný důvod nepřišla. Když jsem ji teď pozorovala, uvědomila jsem si, že je starší, silnější a mazanější, než jsem si předtím dokázala představit. Ale přesto jsem z ní už neměla strach, protože jsem věděla, že i ona je zranitelná.
Pokud umožnila lidským studentům zapsat se na Evernight, zřejmě od nich něco potřebovala, a to nutně. To znamenalo, že i ona měla nějakou slabinu, stejně jako my ostatní. Uvědomovala jsem si to, a proto jsem jí teď dokázala čelit.
Aniž bych se jí dovolila, zvedla jsem se ze židle. „Dobrou noc, paní Bethanyová.“
Tmavé oči se jí nebezpečně zaleskly, ale pak mi jednoduše pokynula k odchodu. „Dobrou noc.“
Tu noc mě rodiče obskakovali, jako když jsem byla malá. Našli mi měkounké ponožky a hebké polštáře a ohřáli mi v mikrovlnce sklenici krve na tělesnou teplotu. Nemusela jsem se jich ptát, jestli si opravdu myslí, že mě Lucas unesl. Nebyli hloupí. Ale věděla jsem, že tomu nerozumějí, protože jakékoli sympatie, které k Lucasovi mohli chovat, překonala jejich nenávist k Černému kříži. Přestože s mými rozhodnutími nemuseli souhlasit, dokázali mi je odpustit. Díky tomu jsem si znovu uvědomila, jak mě mají rádi. Dokonce si lehli každý z jedné strany ke mně na postel, a zatímco se z gramofonu ve vedlejší místnosti linul hlas Rosemary Clooneyové, vyprávěli mi, jak kdysi dávno vypadala pšeničná pole v Anglii. Byly to radostné, hezké příběhy, které v sobě neměly nebezpečí ani změnu, jen krásu. Mluvili dlouho, ale nakonec mě vyčerpání přemohlo a já konečně usnula.
Tu noc se mi opět zdálo o bouřce, trnitém křoví, které vyrostlo okolo Evernightu jako zeď z ostružiní, a záhadných květinách černajících v mých rukou. Dokonce i v tom snu jsem věděla, že už jsem to všechno jednou viděla. Ještě předtím, než jsem potkala Lucase, mě sen varoval, že ty květiny nejsou pro mne, ale já jsem po nich toužila navzdory trnům a bouři.
„Ty už jsi zase zasněná.“
Raquelina slova mě vrátila do reality. Procházely jsme se po kraji lesa blízko školy a na stromech nad našimi hlavami rašily první světle zelené listy. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem stála bez hnutí s rukou opřenou o větev. Raquel byla dost dobrá kamarádka na to, aby mi dala prostor, když jsem ho potřebovala, ale zároveň věděla, kdy se musím vrátit nohama zpátky na zem.
„Promiň.“ Pokračovaly jsme v chůzi, i když jsme nikam konkrétně nemířily. „Na nic jsem nemyslela.“
„Myslela jsi na Lucase.“ Raquel se zjevně nedala tak snadno ošálit. „Je to už skoro šest týdnů, Bianco. Musíš na něj zapomenout. Ty to víš.“
Raquel věděla jen to, co ostatní lidští studenti: že Lucas porušil několik pravidel a při útěku navíc napadl mého otce. Tahle verze pravděpodobně skvěle zapadala do jejího smutného pohledu na svět, podle kterého každé tajemství pouze maskovalo násilí. Ještě předtím mě před Lucasem několikrát varovala. Proč by teď nevěřila, že zaútočil? Ale nikdy mi nenaznačila nic ani vzdáleně připomínající to protivné „Já ti to říkala“ −, na to byla Raquel příliš laskavá.
Vic se s nastalou situací smiřoval jen těžce. Lucas byl jeho nejlepší kamarád na Evernightu a já jsem ho nedokázala nahradit. Ujistila jsem ho, že Lucas neprovedl nic špatného a k útěku měl své důvody, a snažila jsem se přitom nevyzradit mu žádné tajemství, které by ho vystavilo nebezpečí. Přestože se zdálo, že mi Vic věřil, neusmíval se už tak často jako předtím, což mi chybělo.
Ostatní upíři, studenti i učitelé, věděli víc. Věděli, že Lucas je členem Černého kříže a že má teď díky mně i některé upíří schopnosti. Předtím mnou Courtney a její přátelé opovrhovali; teď mě začali nenávidět.
Kupodivu ale byli v menšině. Rodiče mi samozřejmě odpustili a Balthazar ze všeho vinil Lucase a choval se ke mně ještě laskavěji než předtím, aby mi tím Lucasovu domnělou krutost vynahradil. Ale povzbuzovali a podporovali mě i ostatní − profesor Iwerebon mi nabídl, že mě poučí o proradnosti Černého kříže, a gestikuloval při tom zavázanýma rukama, a Patrice tvrdila, že žádná dívka nemůže být volána k odpovědnosti za svoji první lásku. Pravděpodobně si mysleli, že jsem po bitvě s Černým křížem na jejich straně. Že jsem teď upírkou ještě více než předtím.
Jen já jsem o Lucasovi znala celou pravdu, jaký doopravdy je a co k sobě cítíme. Ta pravda byla jediné, co mi po něm zbylo, a já jsem si ji musela nechat pro sebe.
„Měli bychom se vrátit.“ Raquel mě šťouchla loktem, což byl u ní projev účasti. Na zápěstí se jí opět houpal kožený náramek; řekla jsem jí, že se objevil ve ztrátách a nálezech. „Brzy budou rozdávat poštu.“
„Čekáš balík?“ Její rodiče se o ni moc nestarali, ale aspoň uměli péct. „Jestli ti zase pošlou ty dobré ovesné sušenky −“
Raquel pokrčila rameny. „Musíš být u toho, když budu ten balík otvírat, jinak je sním dřív, než se naděješ.“
„Co kdyby ses naučila líp ovládat?“ Cítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá úsměv, což se mi v poslední době stávalo jen zřídkakdy. Vydaly jsme se zpátky ke škole. Poprvé jsem dokázala projít okolo altánku, aniž bych doufala, že tam na mě čeká Lucas.
„Sebepoznání je důležitější než sebeovládání,“ prohlásila Raquel rozhodně. „A já se znám dost dobře na to, abych věděla, co s těmi sušenkami udělám.“
Když jsme vešly do velké haly, právě se začaly rozdávat hnědé balíčky a obálky. Raquel správně tušila, že dostane velkou krabici plnou sušenek, a tak jsme se vydaly do jejího pokoje, abychom je tam spořádaly. Ale sotva jsem položila nohu na první schod, někdo mě vzal za loket.
„Bianco?“ Vic si odhrnul z čela světlé vlasy a nejisté se usmál. „Můžeme si na chvilku promluvit?“
„Jasně. Co se děje?“
Přenesl váhu z jedné nohy na druhou. „O samotě?“
Doufala jsem, že se mě Vic nechystá pozvat na rande, aby mi zlepšil náladu. „Tak dobře.“ Pokrčila jsem rameny a otočila jsem se k Raquel: „Ne že je sníš všechny, než tam přijdu.“
„Nic neslibuju.“ Vyběhla po schodech beze mě a já se rozhodla, že to s Vicem vyřeším rychle.
Odvedl mě na opačný konec velké haly, k jedinému čirému oknu, které rozbil Lucas a dávno před ním i další člen Černého kříže. Místo svého typického nenuceného postoje teď Vic stál napjatě a choval se trochu divně. Nebo spíš divněji než obvykle. „Je ti dobře?“ zeptala jsem se ho.
„Jo, je.“ Rozhlédl se kolem sebe, a když usoudil, že jsme opravdu sami, usmál se. „A tobě bude ještě líp, až uvidíš, co jsem našel ve svým balíčku.“
„Co tím myslíš …?“ Můj hlas se vytratil, když mi strčil něco do kapsy saka.
Pošta. Lucas věděl, že mi kontrolují všechny dopisy, ale ne Vicovi. Pokud mi chtěl něco poslat, musel přes Vica.
Položila jsem si na kapsu ruku a nahmatala jsem tlustou bublinkovou obálku. Vic rychle přikývl. „Tak, a je to vyřízený. Jsem rád, že to máme z krku. Měj se!“
Odběhl pryč a já se zhluboka nadechla. Srdce mi prudce bušilo, ale dokázala jsem klidně vyjít po schodech až do bytu svých rodičů. Nebyli doma, pravděpodobně dole opravovali písemky a připravovali závěrečné zkoušky. Šla jsem do svého pokoje, zavřela dveře a po krátkém zaváhání jsem stáhla roletu, aby dovnitř neviděla ani obluda. Pak jsem chvějícími se prsty rozlepila obálku.
Uvnitř byla malá bílá krabička. Když jsem ji otevřela, vypadlo mi do dlaně něco tmavého − moje brož. V ruce mi opět zářily černé květy, stejně dokonalé a krásné jako předtím.
Slíbil to. Lucas slíbil, že mi ji koupí zpátky, a udělal to. Dodržel slovo.
Chvilku jsem nedokázala myslet na nic jiného než na brož. Chtěla jsem si ji připíchnout na košili, na místo, kde jsem ji předtím pořád nosila, ale nešlo to. Příliš mnoho lidí vědělo, že to byl dárek od Lucase, a kdyby někdo zjistil, že jsme ve spojení, Bethanyová a její věrní by to použili jako záminku pro jeho pronásledování. Ne, kvůli Lucasovi jsem ji musela pečlivě schovat.
Možná mi na něj nezůstane žádná jiná památka, ale měla jsem aspoň tohle, co mi bude vždycky připomínat pravdu, kterou nikdo jiný nechápe. Lucas a já jsme se opravdu milovali a budeme se milovat navždy.
Opatrně jsem brož zabalila do šály a uložila ji dozadu do šuplíku komody. Pak jsem se chystala obálku vyhodit, abych se zbavila důkazu, ale všimla jsem si, že je uvnitř ještě přání. Jedno z těch drahých, která prodávají v muzeích, z pevného, zářivě bílého papíru s obrázkem uměleckého díla na přední straně. Na tomhle byl Klimtův Polibek. Podívala jsem se na stejný obraz, který mi visel nad postelí a který Lucas vídal, když jsme se tu spolu smáli, povídali si a dováděli během těch pár krátkých měsíců, které jsme spolu mohli strávit.
Opatrně jsem ho otevřela a přečetla si vzkaz.
Bianco, musím být stručný. Znič tohle přání hned potom, co si ho přečteš, protože by pro tebe bylo nebezpečné, kdyby ho objevila Bethanyová. A já tě znám − kdybych napsal dlouhý dopis, nedokázala by ses ho zbavit navzdory nebezpečí, které by pro tebe představoval.
Usmála jsem se. Lucas mě znal opravdu dobře.
Já, moje matka i mí přátelé jsme v pořádku, díky tobě. Byla jsi ten den silnější než já. Já bych nenašel odvahu se s tebou rozloučit. A neloučím se s tebou ani teď.
Bianco, zase se k sobe vrátíme. Nevím kde, kdy ani jak, ale vůbec o tom nepochybuju. Nemůže to dopadnout jinak. Potřebuju, abys tomu věřila. Protože já věřím tobě.
„Já tomu věřím, Lucasi,“ zašeptala jsem. Jednoho dne jsme se měli opět setkat a mně nezbývalo, než to do té doby vydržet. Jednou najdeme způsob, jak být zase spolu.
Přiložila jsem si přání k srdci. Věděla jsem, že ho za pár minut budu muset spálit − ale teď ne, teď ještě ne.
2024 ©