„TAK DOBŘE, ŽIJEME ve dvacátém prvním století, takže jsem ani nečekala, že počkáte do svatby.“ Lucasova matka se opřela o zárubně a založila si ruce na prsou. „Ale upřímně řečeno, ty jsi věděl, že přijdu. Vážně ses podle toho nemohl zařídit?“
„Není to tak, jak to vypadá,“ řekl Lucas. Jak mohl být tak klidný? Já na jeho místě bych vykoktala omluvu a vysvětlení, ale on mi jednoduše položil ruku na rameno a usmál se. „Pronajali jsme si jen jeden pokoj, protože jsme na mizině. I tak jsme museli dát něco do zástavy. A navíc jsi mohla zaklepat. Takže buď v klidu, jo?“
Pokrčila rameny. „Je ti skoro dvacet. Můžeš si dělat, co chceš.“
„Tobě je dvacet?“ zamumlala jsem. „Necelých. Je to důležitý?“
„Asi ne.“ Vzhledem k tomu, co všechno jsem se o Lucasovi dozvěděla včera, na tom, že je o tři roky starší než já, zase tak nezáleželo. Lucas elegantně vylezl z postele. Poprvé jsem ho viděla jen v boxerkách a ani jsem si ten pohled nemohla užít. „Bianco, tohle je moje matka, Kate Rossová. Mami, tohle je Bianca, holka, o které jsem ti vyprávěl.“
Přátelsky na mě kývla. „Říkej mi Kate.“
Už jsem se byla schopna soustředit natolik, že jsem si všimla, jak je jí Lucas podobný. Byla vysoká, možná dokonce vyšší než on, a měla zlatavě hnědé vlasy po ramena, které byly jen o odstín světlejší než Lucasovy. Oba měli tmavozelené oči a hranatý obličej s výraznou bradou. Měla na sobě oprané modré džíny a tmavou červenohnědou košili, ve které vynikly její svaly na pažích. Bylo pro mě těžké vnímat ji jako něčí matku, protože která matka by se při pohledu na syna v posteli s nezletiletou přítelkyní jen usmála?
Měli jsme štěstí, že se na nás nenaštvala. Zvedla jsem ruku a rozpačitě jsem na ni zamávala. „Teší mě.“
„Mě taky. Máte za sebou náročný den, takže ze všeho nejdřív zajdeme na kafe a vymyslíme, jak pomůžeme Biance.“ Kate pokývla směrem k ulici. Lucas si uhlazoval vlasy a bez jakýchkoli rozpaků si před svou matkou natahoval džíny. Chtěla jsem se zabalit do přikrývky, ale to by bylo ještě více ponižující, a tak jsem vyskočila z postele a rychle si to namířila do koupelny.
Oblečení, které už bylo suché, ale pomačkané, mi vrátilo aspoň trochu důstojnosti. Rozpletla jsem si cop, ve kterém jsem spala, a vlasy mi teď splývaly kolem obličeje v jemných vlnách. Nešlo o žádný úžasný účes, ale na tohle spoléhali v sedmnáctém století. Vzpomněla jsem si, jak mi to máma ukazovala, a píchlo mě u srdce. „Můžeme jít.“
Když jsme vycházeli z hotelového pokoje, Lucas na mě krátce pohlédl, jako by chtěl odhadnout, jak to zvládám. Kate mi mou předstíranou statečnost možná věřila, ale Lucas se nenechal tak snadno ošálit. Vystrčila jsem bradu, abych mu dala najevo, že se nadále budu snažit naši stále podivnější situaci zvládat.
Kate nás vedla ke staré otlučené dodávce z padesátých let. Její modrá barva už byla dost vybledlá a přední světla vypadala jako motory vesmírné lodi Enterprise. Než jsme vlezli dovnitř, neustále se dívala kolem sebe a pozorně si prohlížela každého kolemjdoucího. „Myslíte si, že vás někdo pronásledoval? Učitelům se určitě nelíbí, když jim utíkají studenti.“
„Nedostali se ani do Rivertonu, aspoň ne, dokud jsme odtamtud neodjeli,“ prohlásila jsem překotně, když jsem si sedala na prostřední sedadlo. „Zastavila je tekoucí voda.“
V ten okamžik Kate, která se právě chystala nastartovat, ztuhla. Zadívala se na Lucase ne tak, jak to matky běžně dělají, když jsou naštvané, ale jako vojevůdce, který se dívá na zrádce. „Ty jsi jí to řekl?“
„Mami, teď mě vteřinu poslouchej.“ Lucas se zhluboka nadechl a zvedl ruce, jako by ji tím mohl zadržet. „Bianca už znala pravdu o Evernightu. Já jsem jí jenom vysvětlil, co je Černý kříž, protože jsem musel. O tom, že upíři existují, věděla už předtím. Jasný?“
„Ne, to teda není jasný. Udělal jsi chybu, i když se dá pochopit proč. Měl by sis to uvědomit.“ Odhrnula si ofinu a začala si mě prohlížet důkladněji než předtím. Její pohodový přístup byl ten tam. „Jak ses o nich dozvěděla?“
Nejdřív mě napadlo, že má na mysli Černý kříž. Za okamžik mi ale došlo, že mluvila o upírech. Lucas jí neřekl, co doopravdy jsem, a podle toho, jak se zavrtěl na sedadle vedle mě, mi došlo, že zatajil pravdu, aby mě ochránil. Bezpochyby se nezmínil ani o tom, že sám získal některé upíří schopnosti.
Takže jsem udělala to, co nám šlo s Lucasem zjevně nejlépe − lhala jsem. „Naznačovala to spousta věcí. Škola například pro studenty nezajišťovala stravování, a tak všichni jedli v soukromí − ty mrtvé veverky všude kolem − názory těch lidí jako z minulých staletí. Nebylo těžké na to přijít.“
„To nezní moc přesvědčivě,“ prohlásila Kate nevěřícně, nastartovala a najela na silnici vedoucí z města. „Nikdy předtím jsi nenarazila na nadpřirozené bytosti a poznala jsi je jen na základě těchhle skutečností?“
„Bianca ti neříká celou pravdu, protože tě nechce vyděsit,“ pronesl Lucas. „To ona mi pomohla, když se mi stalo tohle.“ Rozepnul si límeček u košile a odhalil tak dvě narůžovělé ranky od mého druhého kousnutí.
„Panebože.“ Kate se přese mě okamžitě nahnula a dotkla se Lucasovy paže. Takže i u ní se projevily mateřské city. „Věděli jsme, že k tomu může dojít, ale říkala jsem si, že se to nestane.“
Lucas samými rozpaky sklopil hlavu. „Mami, jsem v pohodě.“
„Jak jsi jim dokázal uniknout?“
„Zabil jsem jednoho z nich, který ohrožoval ostatní lidské studenty. Jmenoval se Erich. Pohádali jsme se a on to odnesl. Víc k tomu nemám co říct.“
Bylo jednodušší obdivovat Lucasův talent na lhaní, když zrovna nelhal mně. Jeho talent ovšem spočíval hlavně v tom, že si vlastně nevymýšlel. Všechno, co své mámě prozradil, byla pravda. Díky způsobu, jakým to vyprávěl, jeho matka uvěřila, že ho kousl Erich a já jsem roztomilá, důvtipná, naprosto normální holka, která mu pomohla se z toho všeho dostat.
„Takže jsi viděla, proti komu bojujeme.“ Kate ke mně teď promlouvala uctivěji než doposud. Zřejmě respektovala každého, kdo pomohl jejímu synovi. Nespouštěla oči ze silnice plné výmolů, po níž jsme se řítili k malému předměstí, které vypadalo staře a zchátrale. „Tahle práce je nebezpečná a ty na ni nejsi připravená, ale chápu, že je naší povinností tě chránit. Jestli ta ďábelská Bethanyová zjistí, že pomáháš členovi Černého kříže, půjde ti o život.“
Vždycky jsem věděla, že by toho Bethanyová pro záchranu svých tajemství udělala hodně, ale ještě stále jsem nevěřila, že by kvůli tomu dokázala i zabíjet, natož že by zabila mě.
„Strávil jsi tam strašně moc času, tolik jsi riskoval, a k čemu to bylo? To velké tajemství jsi asi nerozluštil,“ řekla Kate Lucasovi. „Protože jinak by ses o tom určitě zmínil v jednom ze svých hlášení.“
Lucas unaveně zavrtěl hlavou. „Nepřišel jsem na to. A už mě nech na pokoji, jo?“
„Tajemství?“ Přemýšlela jsem, jestli se o něčem takovém někdy nezmínili mí rodiče. Pokud jsem Lucasovi mohla pomoct, pokud bych mu mohla prozradit něco, co by neublížilo mým rodičům ani Balthazarovi, udělala bych to. „Co jste chtěli zjistit na Evernightu?“
„V letošním školním roce poprvé přijali ke studiu i normální lidské bytosti. Bojovník Černého kříže, který se tam předtím dostal, hrstka dalších lidí − to byly výjimky, které upíři udělali, aby se dostali ke spoustě peněz a vyhnuli se nechtěné pozornosti. Teď ale mají za lubem něco jiného, protože tam pustili nejmíň třicet studentů. Proč se to změnilo?“
Bethanyová prohlásila, že „noví studenti“ byli na Evernight přijati proto, aby se nám rozšířil pohled na svět. Ale ve skutečnosti to bylo poslední, co si přála. Ano, studenti si zde opravdu měli rozšířit obzory, ale Bethanyová měla v úmyslu něco jiného a v jejím plánu lidští studenti představovali riziko. Raquel tušila, že se na Evernightu děje něco hrozného, i když nevěděla přesně co, a Lucasův případ mluvil za vše. Zároveň tu kvůli tomu upíři museli skrývat svou pravou identitu, přestože šlo o jedno z mála míst na zemi, kde se za běžných okolností směli chovat přirozeně. Bethanyová musela mít opravdu závažný důvod, aby tohle dopustila − ale jaký? „Já nevím,“ připustila jsem.
„Jak bys mohla?“ Kate pokrčila rameny a zatočila do temné uličky. Všechny domy tu vypadaly zchátrale a několik i opuštěně. Zastavila na zadní příjezdové cestě vedoucí k jednomu z nich a já si uvědomila, že nejde o dům, ale starou modlitebnu, která stála skoro v každém městě Nové Anglie, přestože se tam bohoslužby nekonaly už několik desetiletí. Bílá omítka byla popraskaná a flekatá a nejméně půlka oken rozbitá. „Už jenom skutečnost, že jsi neztratila hlavu, když ses o těch upírech dozvěděla, svědčí o tvé mimořádné odvaze. Lucas je profesionál. Když na to nepřišel on, museli to tajemství skrýt opravdu dokonale.“
„Jo tak profesionál?“ culil se Lucas, když jsme vystupovali z dodávky. Nabyla jsem dojmu, že ho jeho matka moc nechválí, ale tahle lichotka ho zjevně potěšila.
Přikývla a já si poprvé všimla, že má skoro stejný úsměv jako Lucas. „Profesionál, který se bohužel opět musí vrátit ke svým povinnostem. Máme práci.“
Nechápala jsem, jak to myslí. „Povinnostem?“
Kate se zarazila. „To se tě netýká, Bianco. Už jsi toho udělala dost a já ti za to budu celý život vděčná. Pomohla jsi Lucasovi utéct a možná jsi mu dokonce zachránila život −“ Usmála se na mě, zatímco jsme kráčeli k zadnímu vchodu modlitebny. „Neodvděčím se ti tím, že bych tě vystavila ohrožení. Zůstaneš tady, v bezpečí, a my se postaráme o všechno ostatní.“
„Tím ‚my‘ myslíte −“
„Černý kříž.“
V tu chvíli otočila klíčem v zámku a otevřela dveře. Vstoupili jsme do tmy a mě se na okamžik zmocnil neklid, ale oči rychle přivykly tmě a tak jsem uviděla, co se děje uvnitř. V dlouhé, úzké místnosti ve tvaru obdélníku, kde byla dřevěná podlaha tak stará, že mezi jednotlivými prkny vznikly díry, se shromáždilo skoro tucet lidí. Podél zdí ještě pořád stálo několik starých, oprýskaných lavic, na kterých ležely zbraně: nože, tyče i sekery. Lidé v místnosti tvořili nesourodou směsici; každý z nich vypadal úplně jinak než ostatní. Byli tu lidé vysocí i malí, tlustí, hubení i svalnatí. Každý z nich měl na sobě jiné oblečení. Vedle vysoké černošky, která nevypadala starší než Lucas a měla na sobě nadměrně velkou mikinu s kapuci, stál stařec s krátkými, stříbřitými vlasy ve vytahaném šedém svetru a s brýlemi na čtení na hnědé šňůrce. To jediné, co měli společné, byl způsob, jak si všichni oddechli, když spatřili Lucase.
Lucas mě vzal za ruku a pozdravil: „Nazdar, lidi.“
„Dokázal jsi to,“ usmála se dívka s kapuci. Odhalila přitom jeden křivý zub, který její výraz alespoň trochu zjemňoval. „Ale nedotáhl jsi to do konce, pokud jim teda semestr nekončí už v březnu.“
„Chápu, Dano. Nevydržel jsem tam celý rok, což znamená, že jsi vyhrála sázku.“ Lucas pokrčil rameny. „Jenže upíři mi sebrali peněženku, takže se budeš muset spokojit s morálním vítězstvím.“
„Vypadá to, že o to nejdůležitější jsi nepřišel.“ Dana mi podala ruku. Nechtěla jsem se pustit Lucase, ale potřásla jsem si s ní svou levou rukou. „Já jsem Dana. Znám Lucase už dlouho. Ty jsi určitě Bianca.“
„Jak ses o mně dozvěděla?“
„Celé Vánoce nemluvil o nikom jiném,“ zasmála se Dana. Podívala jsem se po očku na Lucase, jehož rozpačitý úsměv ve mně probudil hrdost, a navzdory všem těm cizím lidem i sebedůvěru.
„Á, tak tohle je ta mladá dáma?“ rozzářil se muž s prošedivělými vlasy. „Já jsem Watanabe. Znám Lucase už −“
„Přestaňte ho už uvádět do rozpaků,“ přerušil Watanabeho vysoký muž s tmavými vlasy a knírkem. Znervózňoval mě, přestože jsem nevěděla proč, a díky dvěma jizvám na pravé tváři vypadal děsivě, i když se usmíval.
Stoupl si před nás a Kate ho objala. „Já jsem Eduardo, Lucasův nevlastní otec.“
„Aha. Těší mě, že vás poznávám.“ Lucas se o nevlastním otci nikdy nezmínil. Zřejmě z něho nebyl nijak nadšený.
Lucas se chabě pousmál. „Musel jsem odtamtud Biancu dostat. Vím, že jsem porušil pravidla, protože jsem jí řekl o Černém kříži, ale důvěřuju jí.“
„Doufám, že se v tobě Lucas nezmýlil, Bianco.“ Pozorně si mě prohlížel a pak se upřeně zadíval na Lucase. Zjevně měl na mysli, že bych v to měla doufat hlavně já. Tihle lidé nebrali vyzrazení tajemství na lehkou váhu a Eduardo s Kate, kteří se zdáli být vůdci této skupiny, už vůbec ne. „Na vysvětlování není moc času, musíme se přesunout.“
Ostatní se začali vyptávat Lucase na to, jak se mu podařilo uniknout. Věděla jsem, že bych se měla zapojit do hovoru, přinejmenším abych Lucasovi pomohla s věrohodností příběhu, ale byla jsem duchem nepřítomná. Celý můj život se teď měnil každou vteřinou a já se vzdalovala od svého světa tak rychle, že jsem se cítila úplně ochromená. To ale nebylo všechno. Slyšela jsem bzučení, tak jemné, že jsem nedokázala určit, odkud přichází. Jako by šlo o nepatrné vibrace v zemi. Lechtalo mě v břiše, přestože jsem už skoro den nic nejedla. Něco tu nehrálo.
Pak jsem se podívala na zeď a uviděla místo, kde omítka byla světlejší než jinde, protože tam několik let něco viselo. Byl to tvar kříže.
Pozdě jsem si uvědomila, že tohle nebyla jen nějaká opuštěná modlitebna. Před několika staletími sloužily tyto budovy i jiným účelům. V týdnu se v nich lidé scházeli, aby probrali vše potřebné pro chod komunity, někdy se tu konaly i soudní procesy. Ale v neděli tyto budovy plnily roli kostelů.
Kostel − brr. Upíři sice nezačnou hořet, když se dotknou kříže, tak jak se to někdy líčí v hororech, ale rozhodně se v nich necítíme dobře. Trochu se mi zamotala hlava a tak jsem se od tvaru kříže na zdi odvrátila.
„Bianco?“ Lucas mi přejel palcem po tváři. „Jsi v pořádku?“
„Nemůžu tady zůstat. Můžu jít někam jinam?“
„Venku teď nebudete v bezpečí.“ Překvapilo mě, že promluvila Dana. „Zapomeň na ty mizery z Evernightu. Ženou se na nás špatné zprávy, jako by nestačilo, že se musíme postarat o ni.“
Měla jsem se zeptat, jaké zprávy má na mysli, nebo předstírat, že existuje bezpečné místo, kam se můžu vrátit. Ale v hlavě mi bzučelo čím dál tím víc − vysvěcená půda mi dávala najevo, že bych měla odejít. Zdaleka jsem nepociťovala to, co v kostele zažívali mí rodiče, ale přesto jsem se cítila zmatená a zesláblá. „Nemůžu se vrátit do hotelu? Ještě jsme se neodhlásili.“
„Do hotelu? No teda.“ Pan Watanabe vypadal rozpačitě. „V dnešní době dospívají brzy.“
„Musíme Biancu dostat do bezpečí.“ Kate mluvila tak rázně, že i pouhý návrh zněl jako příkaz. „Musíme vzít rozum do hrsti a já mám dojem, že Lucas toho není schopen, když ji má vedle sebe.“
„Jsem v pohodě.“ Lucas matčinu poznámku zjevně vnímal jako výtku. „Bianca mi pomáhá uvažovat rozumně. Je pro mě lepší, když jsem s ní.“
Pan Watanabe se na něho široce usmál. Udělala bych to samé, kdybych tak moc netoužila po tom, dostat se z kostela co nejdřív pryč. „Všechno bude v pořádku,“ slibovala jsem mu. „Pak za mnou můžeš přijít. Měla bych se vrátit do hotelu.“
Eduardo zavrtěl hlavou. „Tam už tě upíři mohli vystopovat. Měli bychom tě dostat na bezpečné místo. Co kdybychom tě odvezli domů?“
Tahle jednoduchá otázka mi vyrazila dech. Můj domov − máma s tátou, teleskop a obraz od Klimta, staré gramofonové desky a dokonce i obluda, na kterou jsem viděla z okna svého pokoje − mi připadal jako to nejbezpečnější, ale zároveň i nejvzdálenější místo na světě. Jen málokdy jsem se cítila tak ztracená. „Tam se vrátit nemůžu.“
„Jestli se bojíš, můžeme ti pomoct vymyslet nějaký důvěryhodný příběh,“ řekla Kate rychle, protože si tenhle nápad nechtěla nechat vymluvit. „Musíme tě dostat zpátky k rodičům. Kde jsou?“
Najednou se prudce otevřely zadní dveře, kterými dovnitř proniklo světlo i studený vzduch. Škubla jsem sebou, ale jako jediná, protože všichni členové Černého kříže, včetně Lucase, byli najednou ozbrojení a stáli tváří v tvář svému nepříteli. Upírům.
Před nimi stáli máma a táta.
2024 ©