„DOKÁZALI JSME TO,“ HLESLA JSEM, KDYŽ JSEM vyčerpaně klesla na sedačku v autobuse.
Lucas zavrtěl hlavou. „Ještě ne.“
Autobus se pomalu rozjel. Nastoupili jsme jako poslední. Kdybychom se zdrželi ještě tři minuty, propásli bychom šanci na útěk. „Moji rodiče jsou rychlí, ale myslím, že není v jejich silách dostihnout autobus jedoucí po dálnici.
V tu chvíli se k nám otočila jedna postarší dáma, která seděla několik řad před námi. Zjevně ji zajímalo, o čem to ksakru mluvíme. Lucas jí věnoval svůj nejkouzelnější úsměv, takže se začervenala a vrátila se ke své knížce. Pak mě vzal za ruku a vedl mě do zadní části skoro prázdného autobusu, kde jsme mohli mluvit o upírech, aniž by nás slyšeli ostatní cestující.
Lucas si sedl k oknu. Napadlo mě, že by mě mohl obejmout, ale zůstal napjatý a zíral na proudy deště na okně. „Nebudeme v bezpečí, dokud se nedostaneme za nadjezd, který leží pět kilometrů za městem.“
Nechápala jsem, o čem to mluví. Nejspíš měl okolí Evernightu prozkoumané daleko lépe než já. „Co myslíš, že udělají? Stoupnou si doprostřed silnice, aby donutili autobus zastavit?“
„Bethanyová není hloupá.“ Nespustil oči z okna. Jeho obličej osvětlovalo namodralé světlo z pouličních lamp a když jsme je minuli, ponořil se zase do stínu. „Jo, pronásledovali mě do města. Ale mohlo by ji napadnout, že chci chytit tenhle autobus. Jestli je to tak, budou čekat na nadjezdu. Seskočí na autobus, vytáhnou mě ven a nechají policajty, ať to cestujícím vysvětlí později.“
„To by neudělali!“
„Aby zastavili lovce z Černého kříže? Vsaď se, že ano.“
„Když jsi členem Černého kříže, proč jsi přijel na akademii Evernight?“
„Poslali mě, abych zjistil, jak to ve škole chodí. Dostal jsem to za úkol. Příkazy Černého kříže se neodmítají. Buď je provedeš, nebo při jejich plnění umřeš.“
Pronesl to s tak neochvějnou samozřejmostí, že mě to vyděsilo úplně stejně jako všechno, co jsem se kdy dozvěděla o upírech. „Jak dlouho už víte o akademii Evernight?“
„Černý kříž o ní věděl skoro od počátku. Na místech kde pobývají upíři −“
„Kde pobýváme my.“
„To je jedno, jak chceš. Na těch místech způsobuji nejmenší škodu. Nikdo nechce žádné scény, které by v okolí vyvolaly podezření. Proto se tam upíři ovládají. Neloví a nedělají žádné problémy. Kdyby se takhle chovali pořád, nemusel by Černý kříž vůbec existovat.“
„Většina upírů neloví lidi,“ trvala jsem na svém.
Vjeli jsme do výmolu, takže jsme všichni nadskočili a já jsem strachy vyjekla. Lucas mi položil ruku na koleno, abych nespadla, ale oči stále upíral ven z okna. Vyjížděli jsme z Rivertonu a každou vteřinou se přibližovali k nadjezdu. „Vzpomínáš si, co jsi mi řekla v obchodě se starožitnostmi?“ zamumlal. „A co Erich? Ten po Raquel rozhodně šel.“
Jak jsem mu to mohla vysvětlit? Přemýšlela jsem, jaký příklad bych mohla použít. „Máš rád hamburgery, že jo?“
„Musíme si ujasnit, kdy je vhodná doba na rozhovor o nepodstatných věcech. O tomhle se můžeme bavit na večírku, ale ne pět minut předtím, než padneme do upíří léčky.“
„Poslouchej mě. Měl bys chuť na hamburger, kdyby ti hrozilo, že dostaneš pěstí do obličeje?“
„Jak by mi mohl hamburger dát pěstí do obličeje?“
„Prostě si to zkus představit.“ Na hašteření o metaforách teď nebyl čas. „Snědl bys ho, nebo by sis radši vybral něco jiného?“
Lucas to chvíli zvažoval. „Když pominu, že je to dost divný příklad, myslím, že bych si ten hamburger odpustil.“
„A to je důvod, proč většina upírů nenapadá lidi. Protože se brání. Křičí. Zvracejí. Volají mobilem policii. Způsobí takový rozruch, že nám za to nestojí. Je daleko jednodušší koupit si krev v řeznictví nebo se živit malými zvířaty. Většina lidí si vždycky vybere snazší cestu, Lucasi. Vím, že jsi dost cynický na to, abys to pochopil.“
„Řečeno hezky a věcně. Vsadím se, žes mi to vysvětlila úplně stejně, jako ti to podali tví rodiče. Ale vůbec ses nezmínila, že zabíjet lidi je špatné.“
Naštvalo mě, že poznal, že jen opakuju slova svých rodičů. „To je snad jasné.“
„Spoustě upírů to jasné není. To, co jsi řekla, dává smysl, ale neplatí to tak všeobecně, jak si myslíš. Jeden z nás se mýlí v tom, kolik upírů zabíjí lidi, ale já vím, že už jich zabili hodně. Viděl jsem to na vlastní oči. A co ty?“
„Ne, nikdy jsem nic takového nezažila. Moji rodiče se takhle nechovají. Nikdy nikoho nezabili.“
„Že jsi něco neviděla, ještě neznamená, že to není pravda.“
„A ty jsi to viděl?“ provokovala jsem ho.
Lucas přikývl a já jsem poklesla na duchu. Pak prohlásil tu nejhorší možnou věc. „Dostali mého otce.“
„Panebože.“
Zíral dál z okna, teď ještě strnuleji než předtím. Museli jsme být už velmi blízko nadjezdu. „Nepřijel jsem na Evernight kvůli němu. V té době jsem byl malý kluk. Skoro si na něj nepamatuju. Ale viděl jsem útoky upírů na jiné lidi a to, co z nich zbylo. Bylo to strašné, Bianco. Mnohé horší, než si dokážeš představit. Tví rodiče ti ukázali jen své světlé stránky a skryli před tebou ty temné.“
„Možná vidíš právě jen ty temné. Možná nechápeš, že jsou v rovnováze s jejich kladnými vlastnostmi.“ Svíral se mi žaludek a rukama jsem se pevně držela prázdného sedadla před sebou. Budeme muset bojovat, abychom si zachránili život? „Jestli přede mnou mí rodiče skrývali pravdu, možná ti celou pravdu neřekla ani tvoje matka.“
„Máma nikdy nic nepřibarvuje. To mi věř.“ Lucas vydechl. „Připrav se.“
Autobus zatočil tak prudce, až se několik cestujících nahnulo do uličky. I skrz déšť jsem rozpoznala světla na blížícím se nadjezdu. Mhouřila jsem oči do tmy a snažila se rozeznat postavy nebo pohyb, cokoli, co by naznačovalo, že tam na nás čeká Bethanyová.
Lucas se zhluboka nadechl. „Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“
Za dvě vteřiny autobus prorachotil pod nadjezdem. Nic se nestalo. Bethanyová nakonec přeci jenom vyrazila spolu s ostatními do města.
„Dokázali jsme to,“ zašeptala jsem.
Lucas mě sevřel v náručí. Když se mi opřel o rameno, uvědomila jsem si, jak je vyčerpaný a vyděšený. Projížděla jsem mu prsty mokré vlasy, abych ho ukonejšila. Později budeme mít spoustu času promluvit si o Evernightu, Černém kříži a o všem, co nás dělilo. V tuto chvíli bylo nejdůležitější, že jsme byli v bezpečí.
V Bostonu jsem byla jako malá, takže jsem si jen matně vybavovala, jak rozdílný je život ve velkoměstě a na venkově. Města byla hlučná, plná odpadků, asfaltu a semaforů na úkor půdy a stromů. Všude svítily pouliční lampy, takže nebyly vidět hvězdy. Připravovala jsem se na zdánlivě nevyhnutelný záchvat paniky, ale když jsme dorazili na předměstí Bostonu, které vypadalo jako město duchů, bylo už velmi pozdě a cítili jsme se vyčerpaní. Byla jsem tak otupělá, že jsem ani neměla strach.
„Měli bychom se rozhodnout, co uděláme teď,“ promluvil Lucas poprvé od té doby, co jsme vystoupili z autobusu. Drželi jsme se za ruce a proplétali se mezi lidmi, kteří vypadali divně. Měli na sobě oblečení, které jim bylo moc velké, smáli se moc nahlas a šlehali pohledem po každém autě, které okolo nich projelo. „Vyzvednou nás až ráno.“
„Vyzvednou? Kdo nás má vyzvednout?“
„Přijede pro nás někdo z Černého kříže. Když jsem se vloupal do obchodu se starožitnostmi, zavolal jsem jim odtamtud a nechal na záznamníku vzkaz, že jedu do Bostonu. Až budeme vědět, kde se ubytujeme, zavolám jim znovu a řeknu jim, kde nás mají vyzvednout.“
„Nechci se v téhle čtvrti potulovat moc dlouho.“ Nedůvěřivě jsem pohlédla na rozbité okno.
„Bianco, uvažuj.“ Lucas se zastavil a poprvé za celý večer vypadal stejně sebevědomě jako obvykle. „Kdo by se tu měl bát? My, nebo oni?“
Proč by ze mě tihle lidé měli mít strach? Pak mi to došlo. Protože jsem upírka.
Začala jsem se smát a Lucas se ke mně přidal. Ale pak mi vyhrkly slzy a Lucas mě pevně objal.
Jsem upírka. Všichni se mě bojí. MĚ. A Lucas je jediný člověk, kterého se pro změnu bojí upíři. Kdyby to tušili tihle drsně vypadající lidé okolo nás, utíkali by od nás pryč, co by jim nohy stačily.
Když jsem se uklidnila, vymanila jsem se z Lucasova objetí a snažila se vyhodnotit naši situaci. Jenže bylo těžké soustředit se na něco jiného než na Lucase a skutečnost, že jsme ztraceni ve velkoměstě. Ve studeném světle lampy z Lucasových vlasů zmizel bronzový odstín, takže měly obyčejnou hnědou barvu. Ve tváři byl Lucas bledý a strhaný, asi následkem vyčerpání. Došlo mi, že nejspíš vypadám stejně unaveně.
„Je skoro půlnoc. Kde přespíme?“ Najednou jsem zčervenala, protože jsem si uvědomila, že to vyznělo jako výzva, abychom spolu strávili noc. Ale neutekli jsme snad spolu? Možná předpokládal, že strávíme noc společně. Možná jsem to měla předpokládat také, a přestože jsem po něm někdy tolik toužila, že jsem chtěla zůstat vzhůru celou noc, potom, co se dnes událo, mě ta představa znervózňovala.
Zdálo se, že Lucasovi došlo, v jak zvláštní situaci se nacházíme, ve stejný okamžik jako mně. „Nemám s sebou platební kartu. Dost jsem totiž pospíchal. Všechny peníze, které jsem měl v kapse, jsme dali za autobus.“
„Vzala jsem si s sebou jenom baterku.“ Nápisy na několika ještě otevřených obchodech svítily tak výrazně, že jsem přimhouřila oči. „To už bychom na tom byli líp s prakem a sušenkami.“
Bouřka, která řádila v Rivertonu, sem ještě nedorazila, a tak jsme si nemuseli dělat starosti, že zmokneme. Šli jsme městem a přemýšleli, co budeme dělat. Oblečení jsme měli navlhlé a cítili jsme se vyčerpaně a nejisté. Procházeli jsme kolem výkupen různého zboží a obchodů s alkoholem a snažili se chovat nenucené, ale moc nám to nešlo. Představa, že strávíme noc schoulení na různých lavičkách v nějakém pochybném parku, nás zrovna nelákala.
Dotkla jsem se svetru, abych se přesvědčila, že jsem neztratila brož, kterou jsem si tam ráno připnula. Zdálo se, jako by od té doby uběhlo tisíc let. Brož zůstala na svém místě. Cítila jsem obrysy každého okvětního plátku.
V tu chvíli jsme procházeli kolem zastavárny, nad jejímž vchodem svítily tři zlaté kruhy. Pochopila jsem, co musím udělat.
„Bianco, nedělej to,“ protestoval Lucas, když jsem ho táhla do starého, ošuntělého obchodu. Police přetékaly veškerou možnou veteší, které se lidé potřebovali zbavit: koženými kabáty v zářivých barvách, slunečními brýlemi s metalickými obroučkami a elektronikou, kterou někdo pravděpodobně někde ukradl. „Můžeme se vrátit na autobusové nádraží.“
„Ne, nemůžeme.“ Odepnula jsem si brož ze svetr a snažila se na ni nedívat. Kdybych koutkem oka zahlédla ty dokonalé černé okvětní plátky, asi bych si to rozmyslela „Nejde o pohodlí, Lucasi. Jde o to, být v bezpečí a mít si kde promluvit. A …“ A rozloučit se, pomyslela jsem si, ale nedokázala jsem to vyslovit nahlas.
Lucas to chvilku zvažoval a pak přikývl.
Asi jsme oba vypadali dost sklíčeně, když jsme vešli dovnitř, ale nezdálo se, že by si toho majitel zastavárny všiml.
Byl to hubený muž, který měl na sobě košili z polyesteru a nevěnoval nám skoro žádnou pozornost. „Co to je? To je z plastu nebo něčeho podobnýho?“
„Jde o pravý černý jantar,“ pronesla jsem rychle.
„To si nejsem jistej.“ Přejel po broži nehtem. „Tahle věc je dost staromódní.“
„Protože jde o starožitnost,“ vysvětlil mu Lucas.
„Tak tohle slyším pořád,“ povzdechl si prodavač. „Dám vám za ni sto dolarů. Ani o cent víc.“
„Sto dolarů? Stála jednou tolik!“ namítla jsem. Ale pro mě měla nevyčíslitelnou hodnotu. Od toho dne, kdy mi ji Lucas koupil, jsem ji nosila každý den jako znak lásky k Lucasovi. Jak se na ni tenhle muž mohl dívat s takovým nezájmem?
„Lidi sem nechodí zhodnotit svoji koupi. Potřebujou hotovost. Chcete peníze? Znáte mou nabídku. Jestli se vám nelíbí, vypadněte odsud a přestaňte marnit můj čas.“
Lucas chtěl vzít brož zpátky, než aby ji prodal za poloviční cenu. Poznala jsem to podle jeho strnulého výrazu. Věděla jsem, že Lucas často jedná ukvapeně, pokud má na nějakou věc vyhraněný názor − a nechat si tu brož v téhle chvíli by bylo ukvapené. Rozhodně jsem zvedla ruku a otočila ji dlaní nahoru. „Takže sto dolarů.“
Obdrželi jsme pět dvacetidolarových bankovek a papír, na kterém stálo, že brož můžeme odkoupit zpátky, pokud se během několika dnů dostaneme k penězům. „Já ty peníze seženu,“ tvrdil Lucas, když jsme vycházeli ze zastavárny a hledali hotel. „Koupím ti ji zpátky.“
„Když jsi mi ji daroval, prohlásil jsi, že jsi bohatý. Je to pravda?“
„No…“
Nadzvedla jsem obočí. „Ne tak úplně?“
Lucas pokrčil rameny. „Mám přístup k penězům Černého kříže, kterých není zrovna málo. Ale měl bych je utrácet za zásoby a nezbytné věci, ne za šperky.“
„Takže jsi kvůli ní v průšvihu.“
Lucas si naštvaně strčil ruce do kapes. „Vysvětlil jsem jim, že pro ně v podstatě pracuju, ale nedostávám žádný plat ani příplatek za riziko, takže vlastně oni jsou dlužní mně. A to samé jim řeknu, až jim budu vysvětlovat, proč jsem tu brož koupil zpátky. Protože je tvoje, Bianco. Patří tobě a basta.“
„Já ti věřím.“ Vzala jsem jeho tvář do dlaní. „Ale ta brož není nejdůležitější věc na světě. Mnohem důležitější je to, že jsme v bezpečí, spolu a máme možnost si v klidu promluvit.“
„Jo.“ Hladila jsem Lucase po navlhlých, rozcuchaných vlasech hřejivých na dotek a Lucas při tom zavřel oči. „Teď půjdeme najít místo, kde přespíme.“
Stačilo párkrát zabočit a narazili jsme na levný hotel. Na recepci bylo cítit pivo a cigarety. Lucas požadoval pokoj se dvěma postelemi, což recepční, která seděla za neprůstřelným sklem, zjevně pobavilo. Snažila jsem se nemyslet na to, že jsme prodali brož za jednu noc v malém pokoji se dvěma rozviklanými postelemi, tmavomodrými vlněnými přikrývkami a porcelánovou lampičkou. Když jsme vcházeli do pokoje, nedotýkali jsme se jeden druhého, ani jsme se nedrželi za ruce, ale já jsem si velmi jasně uvědomovala, že jsme spolu sami v ložnici. Lucas rozsvítil lampičku mezi postelemi, ale to mě neuklidnilo. Místo toho jsem si všimla, jak má bílou košili od deště přilepenou k tělu. Pod poloprůsvitnou bavlnou se mu na zádech rýsovaly svaly.
„Chceš se svléct v koupelně?“ zeptal se Lucas tiše. „Zalezu si pod deku a zhasnu. Až se vrátíš, tak nic neuvidím.“
Ulevilo se mi, ale přesto zněl můj smích nervózně. „Získal jsi některé naše schopnosti. A někteří z nás vidí i ve tmě.“
„Já ne. Přísahám.“ Zašklebil se.
Šla jsem do malinké koupelny a jedno po druhém jsem si svlékala promočené oblečení. Tričko a spodní prádlo zůstalo naštěstí suché. Umyla jsem si obličej a znovu zapletla navlhlé, zvlněné vlasy. Přes stěnu jsem slyšela, jak Lucas s někým krátce mluví po telefonu a pak zavěsil. Zřejmě nechával Černému kříži zprávu, kde nás najdou.
Pak jsem se na sebe zadívala do zrcadla. Ne že bych to dělala poprvé v životě, ale nikdy jsem při tom nemyslela na to, jak mé tělo vnímá někdo jiný. Lucas mě uvidí už za chvilinku. Řekne si, že jsem krásná? Uvědomila jsem si, že se takhle vnímám, že chci, aby mě viděl. Položila jsem si ruce na břicho a pak jsem s nimi sjela na boky, které byly teď citlivější na dotek. Celou tu dobu nás od sebe dělila jen zeď. Lucas se právě svlékal. Čekal na mě.
Škvírou pod dveřmi jsem si všimla, že vedle je už tma. Zhluboka jsem se nadechla, zhasla světlo a otevřela dveře.
Pokoj osvětlovalo jen matné světlo z pouličních lamp, které ještě ztlumily závěsy. Zírala jsem do tmy a uviděla jsem Lucase v posteli dál od koupelny. Byl skoro celý zachumlaný pod dekou, vykukovala mu jen paže a rameno.
Párkrát jsem se nadechla a pak přešla k jeho posteli. Nevěřícně se na mě podíval, ale nadzvedl deku, abych si lehla k němu.
„Ve vší počestnosti,“ zašeptala jsem. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce, a můj hlas zněl divně i mně samotné. Po celém těle se mi rozlilo teplo.
„Ve vší počestnosti,“ slíbil. Nebyla jsem si jistá, jestli můžu věřit aspoň jednomu z nás.
Vklouzla jsem k němu a Lucas nás oba přikryl. Položila jsem si hlavu na polštář vedle něho. Postel byla tak úzká, že jsme se chtě nechtě dotýkali holýma nohama. Leželi jsme tak blízko sebe, že jsem vnímala, jak z jeho hrudi sálá teplo.
Lucas se mi upřeně díval do očí. „Potřebuju vědět, jestli mi věříš, že se chovám správně.“
Chvíli jsem to zvažovala. „Věřím, že děláš, co si myslíš, že je správné.“
„To mi stačí,“ řekl ustaraně.
„Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“
V tu chvíli jsem ho chtěla přitáhnout k sobě, abychom se nechali unést a zapomněli na všechno ostatní. Bylo mi jedno, že nemáme ochranu, že se třeba už nikdy neuvidíme, dokonce i že by to pro mě bylo poprvé. Ale než jsem se pohnula, Lucas mi složil ruce na prsou tak, jako bychom se chystali pomodlit. „Nemůžeme se nechat unést,“ zamumlal. Ale jeho spalující pohled vyjadřoval úplný opak.
„Třeba bychom mohli,“ odvážila jsem se říct chvějícím se hlasem.
Sevřel mě pevněji a mé tělo okamžitě zareagovalo, ale Lucas se ani nepohnul. „Nejde to.“ Řekl to tak pevně, jako by nás chtěl přesvědčit oba. „Mohli bychom se proměnit v upíry. Kdyby se jeden z nás, nebo kdybychom se dokonce oba dva přestali ovládat, víš, co by se mohlo stát, Bianco.“
„Bylo by to tak hrozné?“
„Ano, myslím, že ano.“ Než jsme se mohli začít hádat, jací jsou upíři, kdo vlastně zastupuje dobro a kdo zlo, dodal: „Kromě toho se zítra setkáme se skupinou lovců upírů. Takže teď asi není nejvhodnější doba stát se upírem.“
Jeho odpověď dávala smysl, ale to neznamenalo, že se mi líbila. „Tak dobře,“ zašeptala jsem. „Ale, Lucasi…“
„Jo?“
„Jednou k tomu dojde.“
„Jednou,“ zopakoval zastřeným hlasem.
Zavřela jsem oči a sklonila hlavu tak, aby se mi konečky prstů dotýkal tváře. Teď už jsem mohla usnout a věřit, že se všechno vyřeší. Možná to byl jen další sen, ale ty ke spánku patří.
„Lucasi?“
Zaslechla jsem ženský hlas, který přicházel jakoby z dálky. Nejdřív jsem se podivila, proč Patrice mluví o Lucasovi, ale pak jsem si uvědomila, že jeho jméno nevyslovila ona. Zmateně jsem se posadila. Vybavily se mi zážitky včerejší noci a otevřela jsem oči. Místo toho, abych se probudila ve svém pokoji na koleji, ležela jsem v posteli vedle Lucase, který se právě zvedal a uhlazoval si rukou rozcuchané vlasy. Ve dveřích hotelového pokoje stála asi čtyřicetiletá žena a upřeně nás pozorovala.
Lucas hlasitě polkl a pak se usmál. „Ahoj, mami.“
2024 ©