SEDĚLA JSEM NEHYBNĚ na nejspodnějším schodu studeného kamenného schodiště a poslouchala, jak se ostatní připravují k boji.
Tým Bethanyové se skládal z pouhých pěti upírů: jí samé, mých rodičů, Balthazara a profesora Iwerebona. Všichni měli na sobě těžké pláště a k lýtkům a předloktím připevněné nože.
„Měli bychom si s sebou vzít pistole,“ prohlásil Balthazar. „Abychom tu situaci zvládli.“
„Za více než dvě stě let jsme byli přinuceni čelit takovéto situaci jen dvakrát,“ pronesla Bethanyová ledovým hlasem. „Naše schopnosti nám v boji s lidskými bytostmi většinou plně postačují. Nebo máte pocit, že je tento úkol nad vaše síly, pane More?“
Lucas je lovec upírů. Přijel sem zabíjet lidi, jako jsou mí rodiče. Řekl mi, že jim nemám věřit; pravděpodobně si myslel, že mě ukradli jako dítě. Chtěl mezi nás vrazit klín. Myslela jsem si, že se prostě jen chová nezdvořile, ale možná je chtěl opravdu zabít.
„Umím se o sebe postarat,“ řekl Balthazar. „Ale existuje možnost, že se Lucas také vyzbrojil. Patří k Černému kříži. Rozhodně sem přijel připravený. Někde na půdě školy má ukryté zásoby. Můžete se vsadit, že tam najdeme i zbraně.“
Když jsme spolu šli nahoru do severní věže, celou cestu mi to rozmlouval. Myslela jsem si, že se mě bojí, že se bojí upírů, ale měl k tomu jiný důvod. Když jsme se líbali na podlaze, požádal mě, abychom se příště setkali jinde.
„Místnost pod střechou severní věže.“ Můj hlas zněl tak zvláštně, že jsem ho skoro nepoznávala. „Tam to ukryl.“
Bethanyová se napřímila. „Vy jste o tom věděla?“
„Ne. Mám jen takové tušení.“
„Pojďme se tam podívat.“ Balthazar napřáhl ruku, aby mi pomohl na nohy. „Pojď.“
Místnost vypadala stejně, jako když jsme se tam s Lucasem schovávali. Bethanyová zděšením na vteřinu zavřela oči. „Archiv. Pokud byl tady nahoře, přečetl si skoro celou naši historii. Takže Černý kříž teď ví o úkrytech mnohých z nás.“
„Spousta záznamů je zastaralá,“ namítl táta. „Novější ročníky jsou uložené v počítači.“
„Myslím, že se dostal i k těm,“ prohlásila jsem, protože jsem si vzpomněla na den, kdy jsem Lucase viděla vylézt z okna administrativní budovy.
Bethanyová se ke mně prudce otočila. Tohle byla zjevně poslední kapka. „Věděla jste, že Lucas Ross porušuje pravidla, a nikoho odpovědného jste nevarovala. Nechala jste člena Černého kříže řádit na Evernightu nepřetržitě několik měsíců, slečno Olivierová. Nemyslete si, že na tohle někdy zapomenu.“
Když na mě mluvila takovýmhle tónem, většinou jsem si to nechala líbit. Ale tentokrát jsem jí odpověděla: „To vy jste ho sem přijala!“
Potom následovalo krátké ticho. Řekla jsem to jen na svou obranu, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že to opravdu zpackala Bethanyová a její pokus svalit vinu na mě jí nevyšel.
Místo toho, aby mě uškrtila, toporně se otočila a začala prohledávat místnost. „Otevřete každou krabici. Podívejte se do všech skříní a za trámy. Chci vědět o všem, co tu pan Ross schoval.“
Vzpomínky na Lucase a naše společné chvíle mě skoro ochromily, přesto jsem se snažila vybavit si jeden okamžik. Když jsme sem poprvé přišli, Lucas se ihned posadil na dlouhou truhlu u nejbližší zdi. Myslela jsem si, že si chce jen sednout, ale možná to udělal z jiného důvodu. Možná nechtěl, abych ji otevřela.
Balthazar sledoval můj pohled. Neřekl ani slovo, ale nadzdvihl jedno obočí. Když jsem přikývla, přešel k truhle a otevřel víko. Neviděla jsem dovnitř, ale máma zalapala po dechu a profesor Iwerebon zaklel. „Co tam je?“ zeptala jsem se. K truhle přistoupila Bethanyová a nahlédla dovnitř. Nehnula ani brvou, sklonila se a vyndala z ní lebku.
Vykřikla jsem, ale vzápětí jsem se kvůli tomu cítila trapně. „Ta musí být dost stará. Jen se na ni podívejte.“
„Když zemřeme, rozkládají se naše těla poměrně rychle, slečno Olivierová.“ Bethanyová otáčela lebkou sem a tam. „Přesněji řečeno, rozloží se stejně, jako by zetlela od doby lidské smrti. Tělo už zmizelo, ale zůstalo pár cárů kůže, což znamená, že tato lebka patřila upírovi, který zemřel před několika desítkami let, nebo dokonce před sto lety.“
„Erich,“ pronesl najednou Balthazar. „Jednou se zmínil, že zemřel za první světové války. Lucas a Erich se nesnášeli. Pokud ho sem Lucas vylákal a Erich netušil, že je členem Černého kříže, pak proti němu neměl šanci.“
„Pokud Lucas použil některou z těchto zbraní, tak rozhodně ne.“ Táta otevřel další bednu a vytáhl z ní mačetu. „Touhle věcí by velmi rychle zabil každého z nás.“
Balthazar se podíval na její ostří a tiše zahvízdal. „Prali se spolu, ale Erich vždycky vyhrál. Buď ho Lucas nechával vyhrát schválně, nebo věděl, že kdyby předvedl své pravé schopnosti, začali bychom ho podezírat.“
„Myslela jsem, že Erich utekl,“ namítla jsem. „Určitě utekl. Lucas a Erich se prali, ale Lucas ho nemohl zabít.“
„To jsme si mysleli všichni, ale zjevně jsme se mýlili.“ Bethanyová nenucené upustila Erichovu lebku zpátky do truhly. „Hledejte dál.“
Ostatní uposlechli její příkaz. S třesoucíma se nohama jsem se přiblížila k truhle a nahlédla dovnitř. Leželo tam několik kostí, zaprášená školní uniforma a v rohu kožený kroužek. Píchlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že jde o Raquelin ztracený náramek. Lucas by ho neukradl. Ne, musel ho vzít Erich a měl ho na sobě, když zemřel. Když ho Lucas zabil.
„Bianco? Miláčku?“ Máma přišla ke mně. Měla na sobě džíny a holínky. Většinou nenosila oblečení, které považovala za pánské, ale kvůli honu na Lucase udělala výjimku. „Měla by ses vrátit do našeho bytu. Viděla jsi toho už dost.“
„A co tam mám dělat? Číst si nějakou hezkou knížku? Poslouchat desky? To asi nepůjde.“
„Měli bychom ho dostihnout i navzdory dešti. Nikdy nikomu na škole neprozradíte, co tu dnes večer vyplulo na povrch.“ Bethanyová mě přes rameno profesora Iwerebona probodávala pohledem.
Pomalu jsem zavřela víko truhly. „Půjdu s vámi.“
„Bianco?“ Máma zavrtěla hlavou. „To nemusíš.“
„Ale ano, musím.“
„Nemusíš.“ Balthazar se ke mně přiblížil. „Nikdy jsi nic podobného nezažila a členové Černého kříže − jsou zatraceně schopní. Lucas je možná mladý, ale moc dobře ví, co dělá. To je jasné.“
„Balthazar je příliš zdvořilý na to, aby ti řekl, že je to nebezpečné.“ Táta vypadal rozzuřeně. Nos měl zarudlý a oteklý, pravděpodobně ho měl zlomený. I upírům chvíli trvalo, než se jim rány zahojily. „Lucas Ross by ti mohl ublížit, dokonce by tě mohl i zabít.“
Zachvěla jsem se, ale trvala na svém. „Mohl by zabít kohokoli z vás, a přesto se ho chystáte pronásledovat.“
„Postaráme se o všechno sami,“ přesvědčoval mě Balthazar. „Nejhorší na tom je, co udělal tobě, Bianco. Tví rodiče ani já to Lucasovi nedarujeme.“
Bethanyová nadzdvihla obočí. Zjevně mé zlomené srdce nepovažovala za „to nejhorší“, a tak jsem očekávala, že se do mě zase obuje. Místo toho ale řekla: „Může jít s námi.“
Máma na ni zírala. „Je to ještě dítě!“
„Je už natolik vyspělá, že kousla člověka a předala mu naše schopnosti. Tím pádem je i dostatečně stará na to, aby čelila důsledkům.“ Provrtávala mě očima. „Chcete nějakou zbraň, slečno Olivierová?“
„Ne.“ Nedokázala jsem si představit, že bych ji proti Lucasovi použila.
Ale Bethanyová můj důvod nepochopila, nebo to možná jen předstírala. „Domnívám se, že byste dnes večer mohla dokončit svou přeměnu.“
„Dnes večer?“ otázali se mí rodiče jednohlasně.
„Všechny děti musejí jednoho dne dospět.“
Chce, abych Lucase znovu kousla. Chce, abych ho tentokrát zabila. Zapálili by jeho tělo, než by se probudil jako upír. Ztratila bych Lucase navždy.
Bethanyová přešla ke dveřím a otevřela je. Balthazar mi přes ramena přehodil plášť a já si do jeho dlouhých rukávů nasoukala ruce. „Vyrazíme.“
Vydali jsme se po schodech dolů do tmy.
Rodiče mi prozradili, že jsou upíři, jakmile jsem byla dost stará na to, abych udržela tajemství, takže jsem to brala tak samozřejmě, jako že máminy vlasy mají barvu karamelu a táta rád louská prsty do rytmu jazzu z padesátých let. Místo jídla pili krev a rádi vzpomínali na lodě s plachtami, kolovrátky a v případě táty na dobu, kdy viděl Williama Shakespeara na jevišti v roli herce. Ale tyhle věci působily spíš legračně a roztomile než děsivě. Nikdy jsem své rodiče nevnímala jako někoho s nadpřirozenými schopnostmi.
Ale jakmile jsme se pustili do pronásledování Lucase, uvědomila jsem si, jak málo je doopravdy znám.
Pohybovali se rychleji než já i většina lidí. Když jsme tudy s Lucasem běželi před několika týdny, mysleli jsme si, že rychleji už to nejde, ale jim jsme se nemohli rovnat. Máma, táta, Balthazar, všichni se navzdory blátu a tmě vydali neomylně po stopě. Já jsem se musela spolehnout na blesk a jejich hlasy.
„Tady!“ Nigerijský přízvuk profesora Iwerebona jeho rozrušením ještě zesílil. „Běžel tudy.“
Jak to můžou vědět? Viděla jsem, jak se Iwerebon rukou dotýká větviček v křoví. Když jsem ho napodobila, ucítila jsem na zmrzlé dlani rašící pupeny. Jedna z větviček byla zlomená. Lucas o ni zavadil, když běžel kolem.
Ví, že mu jde o život. Určitě je vyděšený k smrti.
Řekl, že mě miluje.
Znovu udeřil blesk, takže se na okamžik zdálo, jako by se rozednilo. Na pozadí temného lesa jsem zahlédla siluetu Bethanyové a podle okolní krajiny jsem poznala, že se nacházíme velmi blízko řeky. Předtím jsem nedokázala určit naši polohu, protože hvězdy byly schované za mraky. „Tahle cesta nepatří k těm, které většinou využívají studenti,“ prohlásila Bethanyová. „Černý kříž ho naučil, že musí mít připravenou únikovou cestu. To znamená, že si ji označil už dříve.“
Odpověď profesora Iwerebona zanikla v rachotícím hromu. Namáhavě jsem vyndala nohy z bláta, do kterého jsem se zabořila. Balthazar mě vzal za loket a pomohl mi na pevnější půdu.
Celou tu dobu jsem si myslela, že mě Lucas chrání, a místo toho mě vystavil nebezpečí. Jak mi to mohl udělat?
Ucítila jsem na paži, jak se Balthazarovy prsty napnuly. „Tudy.“
Když oblohu znovu proťal blesk, spatřila jsem, co zahlédl Balthazar: v blátě zůstaly otisky lidských stop vedoucí k řece. Lucas musel vytahovat nohy z bláta stejně jako já. Navzdory našim novým schopnostem jsme nebyli tak rychlí, ani jsme se nepohybovali nadpřirozeně ladně jako staří upíři okolo mě. Lucas byl jen obyčejný kluk, který běžel, co mu síly stačily, protože věděl, že kdyby ho chytili, mohl by umřít.
Pršelo tak silně, že otisky moc dlouho nevydržely. To znamenalo, že jsme ho už skoro měli.
Od začátku mi lhal. Od prvního dne. Tolik jsem si vyčítala, že jsem před ním měla tajnosti, a on předstíral při každém polibku.
„Pospěšte si!“ Bethanyová nás povzbuzovala vpřed. Navzdory dlouhé sukni se pohybovala rychleji než ostatní. Zaostávala jsem za nimi, prudce oddechovala a třásla se zimou, ale dokázala jsem se udržet v takové vzdálenosti, abych slyšela déšť pleskající o jejich pláště. „Pravděpodobně už přebrodil řeku. Ztratíme tam čas.“
Řeka.
Máma i táta celý můj život žertovali o tom, jak je tekoucí voda děsí. Každý výlet se snažili naplánovat tak, abychom nemuseli jet přes řeku. Když nebyla jiná možnost, zvládli to, ale většinou jim to chvilku trvalo. Jakmile jsme zahlédli most, táta zajel ke krajnici, máma si začala nervózně kousat nehty a já se jim asi půl hodiny smála, než sebrali odvahu a odhodlali se most přejet. Oba považovali plavbu do Nového světa za úplně nejhorší zážitek v životě.
Pro upíry je těžké přebrodit tekoucí vodu. Někteří lidští studenti se divili, proč učitelé odjížděli do Rivertonu před námi, ale já jsem vždycky věděla, že chtěli mít na překonání mostu dostatek času a nechtěli dát najevo, jak je to vyvádí z míry. Teď jsem si uvědomila, že o tom Lucas věděl a spoléhal na to.
Najednou se ostatní, kteří běželi přede mnou, zastavili. Už jsem nepotřebovala, aby mi blesk posvítil na cestu. Prudce oddechujíc jsem je doběhla, prošla jsem okolo profesora Iwerebona, Balthazara i mých rodičů, až jsem došla k Bethanyové, která stála jen kousek od mostu.
„Počkejte tady na nás,“ přikázala mi. „Za okamžik budeme pokračovat v cestě.“ Semkla pevně rty a zřejmě se odhodlávala přemoct svou jedinou slabost.
„Unikne nám.“ Prošla jsem okolo ní.
„Slečno Olivierová! Okamžitě se zastavte!“
Dotkla jsem se nohou mostu. Tvořila ho stará prkna která teď byla nasáklá deštěm. Rozhodně bylo jednodušší přejít přes tenhle most než se brodit blátem.
„Bianco,“ zavolal na mě táta. „Bianco, počkej na nás. Tohle sama nezvládneš.“
„Ale ano, zvládnu.“ Rozeběhla jsem se, po mi tvářích stékal déšť, v boku mě píchalo vyčerpáním a těžký plášť mě tížil na ramenou. Chtěla jsem zůstat na mostě a vyplakat se. Už mi docházely síly.
Přesto jsem dokázala běžet. Utíkala jsem navzdory tomu, že jsem měla nohy jako z olova a hrdlo stažené tím, jak jsem polykala slzy. Rodiče, učitelé i můj kamarád na mě volali, ať se vrátím, ale já pádila pryč čím dál tím rychleji.
Celý svůj život jsem se spoléhala na ostatní, že vyřeší mé problémy. O tohle se nikdo jiný postarat nemohl. Téhle situaci jsem musela čelit sama.
Nevěděla jsem, jestli Lucase pronásleduju, nebo utíkám pryč s ním. Věděla jsem jen to, že musím běžet.
Když jsem překonala řeku, vypátrala jsem Lucasovy stopy celkem snadno. Sice byla tma a můj zrak ani sluch nebyl tak vytříbený jako u hotových upírů, ale bylo mi jasné, že Lucas měl namířeno do Rivertonu. Věděl, že nesmí ztrácet čas, a chtěl se tam dostat co nejrychleji.
Když Raquel odjížděla na Vánoce domů, potom, co Lucas už byl pryč, čekala jsem s ní chvíli na autobusové zastávce. Ačkoli chtěla z Evernightu odjet co nejdřív, její rodina měla dorazit domů až později, a tak jsme spolu čekaly na autobus, který odjížděl do Bostonu ve 20:08. Teď do osmé hodiny scházelo pár minut. Byla jsem si jistá, že ten autobus bude chtít Lucas stihnout, protože další měl pravděpodobně jet až za pár hodin a to by pro něj bylo pozdě. Do té doby by ho Bethanyová a ostatní jistojistě dostali. Autobus do Bostonu byl jeho jediná šance na únik.
Střed města byl skoro vylidněný. Po ulicích nejezdila žádná auta a vypadalo to, že i těch několik obchodů, které měly ještě otevřeno, je prázdných. V takovémto počasí se nikdo nechtěl potulovat venku. Vlasy jsem měla od deště přilepené k hlavě, a tak jsem se místním lidem ani nedivila. Nakoukla jsem do několika obchodů, včetně toho, kde mi Lucas koupil starožitnou brož, ale nikde jsem ho nezahlédla.
Ne, uvědomila jsem si. On ví, že tady by ho hledali ze všeho nejdřív.
Věděla jsem, že mám oproti Bethanyové a rodičům výhodu. Oni měli několikasetleté zkušenosti a vytříbené smysly, ale já jsem Lucase znala, a proto jsem věděla, jak se zachová.
I je by pravděpodobně napadlo, že se nebude snažit ukrýt na veřejnosti. Možná by jim došlo i to co mně, totiž že se Lucas schová co nejblíž autobusovému nádraží, aby se neukazoval v centru města a mohl nasednout na první autobus. Jenže nádraží se nacházelo přesně v centru města. V jeho okolí se vyskytovalo několik obchodů. Oni nemohli tušit, ve kterém z nich by Lucas hledal úkryt.
Lucas se mnou šel do kina na starý film a v obchodí s obnošeným oblečením mi koupil brož. A taky mi řekl, že mě miluje.
Takže si možná vybral to samé místo, které bych si vybrala já.
Vyrazila jsem k obchodu se starožitnostmi na jihovýchodním rohu náměstí a přeskakovala při tom louže. Jakmile jsem došla k jeho zadnímu vchodu a uviděla pootevřené dveře, všechna má nejistota zmizela.
Opatrně jsem do nich strčila. Panty nezaskřípaly, a tak jsem opatrně vstoupila a našlapovala na dřevěné podlaze. Nesvítila tu žádná světla a nebylo vidět na krok. Jen s obtížemi jsem rozeznávala obrysy věcí okolo mě. Nejdřív jsem nevěřila svým očím: Stálo tu brnění, vycpaná liška, kriketová pálka. Uvědomila jsem si, že ty věci tu nejsou náhodou. Tohle zboží nežádali zákazníci tak často. Nevěděla jsem, jestli sním, nebo bdím.
Zpočátku jsem se snažila pohybovat se tiše, ale pak mě napadlo, že by to mohlo být nebezpečné. Lucas mohl zranit kohokoli ze svých pronásledovatelů, ale já pořád věřila, že mně by neublížil.
„Lucasi?“
Žádná odezva.
„Lucasi, já vím, že jsi tady.“ Stále panovalo ticho, ale přísahala bych, že mě někdo pozoruje. „Jsem tu sama. Ostatní jsou nedaleko odtud. Jestli mi chceš něco říct, měl bys mi to říct teď hned.“
„Bianco.“
Vyslovil mé jméno s povzdechem, jako by ho už déle nemohl zadržovat. Zírala jsem do tmy, ale neviděla ho. Věděla jsem jen to, že jeho hlas přichází seshora.
„Je to pravda? To, co o tobě říkají?“
„Přijde na to, co říkají.“ Slyšela jsem, jak se ke mně přibližuje.
Potřebovala jsem se o něco opřít, a tak jsem položila třesoucí se ruku na židli potaženou ošuntělým sametem, která stála nejblíž. „Řekli mi, že jsi členem nějaké skupiny Černý kříž. Že do ní patří lovci upírů. Že jsi lhal mně i všem ostatním.“
„To je všechno pravda.“ Lucasův hlas zněl unaveněji než kdy předtím. „Nelhala jsi mi, když jsi tvrdila, že jsi tu sama? Ne že bych tě z toho vinil.“
„Lhala jsem ti jen jednou. Znova už ti lhát nebudu.“
„Jednou? Napadá mě spousta situací, kdy ses opomněla zmínit, že jsi upírka.“
„Stejně jako ty jsi mi neřekl, že jsi lovec upírů!“ Měla jsem chuť ho praštit.
Nezdálo se, že by ho můj vztek vyvedl z míry. „Máš pravdu. Asi jsme se oba zachovali stejně.“
„Napsala jsem ti celou pravdu do e-mailu! Nic jsem před tebou nezamlčela!“
„Protože ses ocitla v pasti. To se nepočítá a ty to víš.“
Proč i nadále předstíral, že jsme stejní? „Já jsem si nemohla vybrat, čím se stanu. Ty a ostatní útočíte na mou rodinu, na mé přátele −“
„Ani já jsem si svůj osud nevybral, Bianco.“ Pronesl to, jako by lapal po dechu, a já místo vzteku pocítila něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Lucas přešel ještě blíž ke mně. Mhouřila jsem oči do tmy a rozpoznala nedaleko jeho siluetu. „Nezvolil jsem si, kým se stanu, ani jsem neovlivnil svůj příjezd do Evernightu.“
„Ale rozhodl ses, že budeš se mnou.“ Jenže se mi to snažil celou tu dobu vymluvit. Teď jsem pochopila proč.
„Ano, to je pravda. A vím, že jsem ti ublížil. Je mi to líto. Nikdy mi na nikom nezáleželo víc než na tobě.“
Znělo to naprosto upřímně. Strašně moc jsem mu chtěla věřit, ale tajemství, které dnes večer vyšlo najevo, mou důvěrou otřáslo. „Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to udělal?“
„To by trvalo dlouho a nám už nezbývá moc času.“
Vzpomněla jsem si na autobus do Bostonu, který odjížděl osm minut po osmé. Podívala jsem se na hodinky, jejichž světélkující ručičky ukazovaly, že do jeho odjezdil zbývá méně než pět minut.
Šla jsem směrem k Lucasovi s napřaženýma rukama, abych do ničeho nenarazila. Dotkla jsem se zaprášených pštrosích per a něčeho tenkého, tvrdého a studeného, možná mosazného rámu postele. Lucas přede mnou uskočil doleva za něco, co vypadalo jako panel, ale když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že se jedná o okno s barevným sklem.
Ocitli jsme se v přední místnosti obchodu, kde bylo víc prostoru a dopadalo sem nazelenalé světlo z ulice. Lucas zůstal stát za oknem. Měl ze mě strach? Styděl se přede mnou? Místo toho, abych okno obešla, zůstala jsem stát za ním, takže jsme se na sebe dívali skrz barevné sklo. Lucasův obličej byl rozdělen do čtyř barev a jeho oči byly tmavé a vyděšené.
Nejdřív ani jeden z nás nevěděl, co říct. Pak se na mě Lucas smutně usmál. „Ahoj.“
„Ahoj.“ Oplatila jsem mu úsměv, ale pak jsem se málem rozplakala.
„Prosím tě, neplač.“
„Nebudu.“ Z hrdla se mi vydral jeden vzlyk, ale pak jsem polkla a kousla se do jazyka. Chuť krve mi jako vždy dodala sílu. „Hrozí mi nebezpečí?“
Lucas zavrtěl hlavou. Ve tváři se mu odrážely barvy drahých kamenů − topazu, safíru a ametystu. „Ode mě ne. Nikdy.“
„A co Erich?“
„Takže jste ho našli.“ V jeho hlase nezazněl ani náznak lítosti. „Erich pronásledoval Raquel, pamatuješ? Když nám řekla, že ztratila náramek, věděl jsem, že už jí nezbývá moc času. Krádež osobních věcí je jasným znamením, že se upír chystá zaútočit. Erich ji chtěl zabít, a kdyby měl možnost, udělal by to. Myslím, že si to uvědomuješ stejně dobře jako já.“
Vyděsilo mě, že mu věřím. Kdybych neochutnala Erichovu krev a necítila z ní zlo, možná bych teď pochybovala. Ale viděla jsem jeho zvrácené představy, a tak jsem se obávala, že Lucas má, aspoň v tomhle, pravdu. „Přesto je těžký na to pomyslet.“
„Já vím. Uvědomuju si, že je pro tebe složité to přijmout.“
„Pověz mi, co bych měla ještě vědět?“
Lucas chvíli mlčel a já si nebyla jistá, jestli mi odpoví. Promluvil, až když jsem to chtěla vzdát. „Ze začátku jsem ti lhal ze stejného důvodu, jako ty mně. Černý kříž je moje tajemství, které skrývám celý život, protože mě k nim matka zapsala, když jsem se narodil.“ Lucas se ponořil do vzpomínek a jeho hlas zněl vzdáleně. „Naučili mě bojovat. Naučili mě sebekázni. Jakmile jsem v ruce udržel kůl, poslali mě vykonávat své poslání.“
Vzpomněla jsem si, jak mi Lucas vyprávěl o své přísné matce. Říkal, že někdy rozhoduje za něho. Konečně jsem pochopila, co tím myslel. I když v pěti letech utíkal z domova, měl u sebe zbraň.
„Nejdřív jsem tě považoval za jednu z lidských studentek. Když jsi mi řekla o svých rodičích, myslel jsem si, že zabili tvé pravé rodiče a adoptovali tě. Byl jsem si jistý, že netušíš, co doopravdy jsou.“ Zadíval se mi přes barevné sklo do očí a smutně se usmál. „Přikázal jsem si, že se od tebe kvůli tvému bezpečí musím držet dál, ale nedokázal jsem to. Jako by ses od chvíle, kdy jsme se poprvé potkali, stala mou součástí. Podle Černého kříže jsem se měl tvé blízkosti vyvarovat, ale já už měl po krk toho, držet si pořád od někoho odstup. Aspoň jednou za život jsem se chtěl s někým sblížit a nepřemýšlet o tom, jaké důsledky to bude mít pro Černý kříž. Chtěl jsem aspoň chvíli žít jako normální člověk. Věřila bys tomu, že po našem prvním rozhovoru jsem měl pocit, že jsi normální, milá holka?“
To byla ta nejvtipnější a zároveň nejsmutnější věc, kterou jsem kdy slyšela. „Teď už znáš pravdu.“
„Mně nevadí, co jsi. Už jsem ti to řekl a myslel jsem to vážně.“ Otočil hlavu, takže jsem ji teď viděla z profilu. I přes sklo jsem na něm poznala, že má obavy. „Je toho víc, co bych ti měl říct, ale za chvilku mi jede autobus − Kruci, možná že bych mohl jet až tím dalším −“
„Ne!“ Přitiskla jsem ruku na okno. Přestože jsem si stále nebyla jistá, zda mu budu moct ještě někdy plně důvěřovat, věděla jsem, že bych mu nikdy nemohla ublížit a v žádném případě se dívat na to, jak se ho Bethanyová a mí rodiče pokoušejí zabít. „Lucasi, ostatní nejsou daleko. Nečekej a uteč.“
Lucas se měl okamžitě rozběhnout pryč. Místo toho na mě zíral přes sklo a pomalu přiložil svou ruku na mou, takže jsme se oba dotýkali skla na stejném místě. Oba jsme přistoupili blíž a naše tváře dělilo jen několik centimetrů. Přestože mezi námi stálo okno s barevným sklem, cítila jsem takovou blízkost, jako když jsme se líbali.
„Pojď se mnou,“ řekl Lucas tiše.
„Cože?“ Zamrkala jsem, protože jsem nechápala, jak to myslí. „Mám utéct z domova? Doopravdy? Jako jsi mi to radil první den, co jsme se potkali?“
„Abych ti mohl dopovědět, co se všechno stalo, abychom se mohli pořádně rozloučit −“ Lucas polkl a já si poprvé uvědomila, že je stejně rozrušený a vyděšený jako já. „Mám dost peněz na dvě jízdenky. Pak můžu sehnat víc peněz, aby ses mohla vrátit domů, pokud budeš chtít. Můžeme vyrazit hned teď. Přeběhneme ulici a naskočíme do autobusu. Utečeme odsud společně.“
„Chystáš se mě vydat Černému kříži?“
„Cože? Ne!“ Znělo to tak upřímně, jako by ho to nikdy nenapadlo. „Všichni lidé tě považují za člověka. Když půjdeš se mnou, postarám se o tebe.“
„Než odpovím, prozraď mi jednu věc,“ řekla jsem pomalu.
Lucas se zatvářil obezřetně. „Dobře. Ptej se.“
„Řekl jsi, že mě miluješ. Mluvil jsi pravdu?“
Kdyby mi lhal o čemkoli jiném, i o svém jménu, vyrovnala bych se s tím, pokud bych si byla jistá jeho láskou.
Hlasitě vzdychl. „Bože, ano. Bianco, moc tě miluju. I kdybych tě už nikdy neměl vidět, i kdybych se teď chytil do pasti, kterou jsi na mě spolu s rodiči nastražila, budu milovat navždy.“
Aspoň jedna pravda uprostřed všech těch lží.
„Taky tě miluju,“ řekla jsem. „Musíme vyrazit.“
2024 ©