BŘEZEN BYL VE ZNAMENÍ PŘÍVALOVÝCH DEŠŤŮ, které zacákaly okenní tabulky a proměnily půdu v bláto. Poprvé jsme okolí školy nemohli využít k úkrytu. Ale zároveň jsme to poprvé nepotřebovali. Lucas i já jsme teď poznávali Evernight z jiné stránky a stávali se jeho součástí.
„Podívej na tohle.“ Seděli jsme v prázdném koutě knihovny a Lucas přede mě přistrčil těžkou černou knihu v kožené vazbě, která patřila Bethanyové. Jediným dalším zvukem bylo pleskání dešťových kapek na okna. Stránky knihy věkem zežloutly a inkoust vybledl, tak že jsem musela mhouřit oči, abych slova vůbec rozluštila. Zatímco jsem četla, Lucas vysvětloval: „Pořád mluví o jakémsi ‚Kmeni‘. Jde o skupinu starších upírů. Je od nich někdo?“
„Nikdy jsem o žádným Kmeni neslyšela.“ Předtím jsem si vůbec nedokázala představit, že by dějiny upírů mohly být tak složité; rodiče mi nikdy nic takového nenaznačili. „Ale co myslí tím starší? Mýmu tátovi už je skoro tisíc let. Těžko může existovat někdo starší.“
„Ne, když jsou všichni nesmrtelní. Údajně by měli po světě chodit upíři, kteří jsou dvakrát, třikrát nebo dokonce desetkrát starší než on. Římané a Egypťané z období starověku. A ostatní, kteří se narodili ještě před nimi. Kde se nacházejí? Myslím, že tady ne.“
Měl pravdu. Nejstarším upírem na Evernightu byl pravděpodobně Ranulf, který zemřel v sedmém století. Ale i upíři byli smrtelní. Pokud několik měsíců nevypili žádnou krev nebo se k ní nedostali kratší dobu a byli vydáni napospas slunečním paprskům, pak mohli i zemřít. Tohle mi rodiče vysvětlili, už když jsem byla malá a nechtěla jsem dopít sklenici kozí krve. Nejhorší noční můrou byl pro všechny upíry oheň, který je zabíjel rychleji než lidi. Navzdory těmto nebezpečím se spousta upírů mohla dožít dokonce i vyššího věku než Ranulf.
„Podle našich se někteří ztratí,“ zamumlala jsem. „Ztratí pojem o čase a lidstvu. Akademie Evernight byla postavena, aby do této pasti nespadli. Myslíš, že tohle měli mí rodiče na mysli? Možná do Kmene patří všichni upíři, kteří se ztratili. Stali se z nich poustevníci a samotáři, kteří se vyhýbají lidské společnosti.“ Při té představě jsem se zachvěla.
„Děsí tě to?“
„Jo, trochu.“
Lucas mi přejel palcem po tváři. „Chceš si od toho na chvíli odpočinout?“
Uvědomila jsem si, že ano. „Měla bych se učit dějepis. Je těžké vyrovnat se lidem, kteří půlku událostí zažili na vlastní kůži. A máma je na mě teď přísnější než předtím.“
„Pusť se do toho.“ Vzápětí se znovu ponořil do knížky o upírech. „Zůstanu tu s tebou.“ Lucas se od knihy neodtrhl celou hodinu, a když jsem si sbalila věci a chystala se sejít dolů, nechal mě odejít samotnou, aby si mohl číst až do doby, než se knihovna zavře. V žádném případě si tu knihu nemohl vzít s sebou. Shodli jsme se, že je Vic možná nepozorný, ale ne hloupý, a riskovat, že se něco dozví, by bylo šílenství.
Občas jsem se ptala sama sebe, jestli by Lucas mohl mít ještě jiný důvod, proč ho kniha Bethanyové tak zaujala. Ale skoro vždycky jsem tu myšlenku okamžitě vypudila z hlavy. Většinou jsem ho v čtení podporovala, protože jsem si myslela, že se tím přibližuje proměně v upíra a tím pádem se mnou zůstane navždy.
Ne každému se tenhle nápad líbil. Courtney se trochu uklidnila po tom, co jsem Lucase poprvé kousla, protože jí zjevně došlo, že teď patřím do jejich „klubu“, ale Lucase v něm nechtěla, takže když se po škole rozneslo, že jsem ho kousla podruhé, začala se zase chovat jako potvora.
„Umíš si představit, že s ním strávíš dalších sto let?“ postěžovala si jednou Courtney nahlas Genevieve při hodině moderních technologií, když pan Yee v rohu něco trpělivě vysvětloval věčně zmatenému Ranulfovi. „To by byla hrůza. Těch pár měsíců mi úplně stačilo. Jestli si myslí, že se s ním za několik desítek let usmířím, i když on se pořád bude do všech navážet, měl by se vážně vzpamatovat.“
Balthazar, který se zrovna snažil zprovoznit mikrovlnnou troubu, jež byla na programu dne, nenucené nadhodil: „Hej, Courtney, osvěž mi paměť. Myslel jsem si, že jsem tě zahlédl v době, kdy Indočínu ovládali Francouzi, ale pak jsem si uvědomil, že jsem se zmýlil. Proměnila ses tak před padesáti lety, ne?“
„No.“ Courtney si najednou zaujatě prohlížela konečky vlasů. „Asi tak nějak.“
„Ne, počkej. To není tak dlouho.“ Balthazar svraštil čelo, jako kdyby si s mikrovlnkou nevěděl rady, ale já jsem viděla, že už ji nastavil. „Nestalo se to v sedmdesátých letech, ale v roce 1987, že?“
„Ne!“ Courtney zrudla a Genevieve se na ni upřeně zadívala. Zjevně o tom předtím nevěděla a teď se tvářila vyděšeně. „Bylo to v roce 1984,“ odsekla.
„Aha, takže o tři roky dříve. Dlouho potom, co Francouzi odešli z Indočíny. Moje chyba.“ Balthazar pokrčil rameny. „Promiň, Courtney. Těm z nás, kteří žijí už několik set let, ta desetiletí trochu splývají.“
Předstírala jsem, že jsem jejich rozhovor neslyšela, ale když Balthazar triumfálně uvedl mikrovlnku do chodu a dal do ní ohřát hrnek krve, neodolala jsem a usmála se na něj. Věk vyznačoval společenské postavení: každý, kdo byl upírem méně než půl století, byl stále považován za nováčka, takže Balthazar tím Courtney parádně shodil. Lucas a já jsme na akademii patřili stejně jako ona…
…což mi připadalo zvláštní, ale bylo to tak. Možná se sem vrátíme za čtyřicet nebo čtyři sta let, abychom se dozvěděli, jak se změnilo lidské pokolení, a připomeneme si dobu, kdy jsme se seznámili. Myšlenky na tu nekonečnou budoucnost, která se před námi otevírala, mě ale pořád děsily. Měla jsem strach pokaždé, když jsem si uvědomila, nakolik se asi budu muset přizpůsobit světu, který se možná změní stejně drasticky, jako se změnil pro mého otce od časů normanských nájezdů. Cítila jsem podobný strach jako někdo, kdo se bojí výšek a stojí na okraji propasti.
Ale když jsem si pomyslela, že těm rokům budu čelit společně s Lucasem, už jsem se nebála.
Uprostřed března přišla v sobotu večer strašná bouře. Foukal tak silný vítr, že se třáslo i tvrzené sklo v oknech. Blesky osvětlovaly nebe tak často, že měl člověk někdy několik minut pocit, že je den. Všichni zůstali uvězněni v budově, takže všechny pokoje byly plné. Naštěstí jsem spolu s několika přáteli měla kam uniknout.
„Jak můžete mít tolik desek od Duka Ellingtona a žádnou od Dizzyho Gillespieho?“ zeptal se Balthazar mého otce. Hověl si na zemi v tureckém sedu a vybíral z tátových desek hudbu, kterou budeme poslouchat. Mohla jsem přinést pár cédéček a přehrávač ze svého pokoje, ale to bych musela opustit své místo na sedačce vedle Lucase. Držel mě okolo ramen a já se nechtěla ani pohnout.
„Měl jsem pár desek od Dizzyho,“ prohlásil táta. „Ale přišel jsem o ně při požáru v šedesátém pátém.“
Patrice, která upjatě seděla na nedaleké židli, si povzdychla. „Zažila jsem strašný požár v roce 1892. Bylo to děsivé.“
„Já myslel, že ti nikdy nevadilo dostat příležitost pořídit si nové oblečení,“ škádlil ji Lucas. Všichni si ho změřili udiveným pohledem. „Co jsem řekl nevhodného?“
„Oheň je jedna z mála věcí, která nás může zabít,“ vysvětlila mu máma a založila si ruce na prsou. Ona i táta si na Lucase pořád dávali pozor, ale snažili se přizpůsobit nové situaci. Podobně jako Bethanyová si rozumově zdůvodnili, že čím víc se toho Lucas dozví, tím menší bude pravděpodobnost, že udělá další velkou chybu. „Proto se ho tolik bojíme.“
Lucas se zamračil a na okamžik jsem vůbec netušila, co si myslí nebo jak se cítí. Měla jsem ale radost, že máma mluvila v množném čísle, jako by už patřil mezi nás.
Pak Lucas náhle vyhrkl: „Tuhle jsme o tom přemýšleli. Jaké ještě existují způsoby? Myslím tím, jak jinak můžou upíři zemřít?“
„No tak se na to podívejme.“ Táta tleskl, jako by bylo těžké si to po tisíci letech ještě pamatovat. „Vlastně je ten seznam dost krátký.“
„Probodnutí kůlem,“ pronesl Lucas rozhodně. „Takhle se to aspoň odehrává v televizi.“
„Bedýnka pro idioty.“ Televize byla pro Patrice zjevně ještě příliš moderní na to, aby si zasloužila její pozornost. Ale byla ochotná prozradit Lucasovi, jaké to je být upírem. Doufala jsem, že by se mohla trochu uvolnit, jako když mi vyprávěla o svém životě v New Orleans, ale zatím se držela jen všeobecných faktů. „Probodnutí kůlem nás ‚zabije‘ jen na chvíli. Jakmile kůl vytáhnou, budeš zase jako rybička…“
Balthazar pustil album od Billie Holidayové a dodal: „Jen musíš mít kamaráda, který tě vykope a postará se o tebe.“
„Zabije nás jedině oheň a setnutí hlavy,“ máma tyhle dvě možnosti odpočítala na prstech.
„A co svěcená voda?“ zeptal se Lucas.
„Ta těžko.“ Táta se neobtěžoval skrývat před Lucasem, jak jím opovrhuje. „Už mě svěcenou vodou párkrát pocákali. Jestli se nějak liší od deště, tak jsem to nepoznal.“
Lucas se zatvářil nedůvěřivě, ale přikývl. „Dobrá, promiňte, vím, že se ptám hloupě.“
„Je toho hodně k pochopení,“ prohlásila Patrice. Od ní to znělo velice šlechetně, takže jsem se na ni usmála a opřela si hlavu o Lucasovo rameno. Okenní tabulky bičoval déšť a dotvářel kulisu pro nakřáplý hlas Billie Holidayové.
Máma si musela všimnout, jak jsem se k Lucasovi přitulila, protože vzápětí poklepala tátovi na rameno. „Adriane, myslím, že jsme tu zůstali příliš dlouho. Děti si určitě chtějí popovídat bez nás.“
„Děti? Tenhle výraz si nechte do třídy. Jsme skoro stejně staří!“ smál se Balthazar. Měl pravdu, ale přesto to znělo neuvěřitelně divně. „Měli byste tu zůstat.“
„Mně to nevadí.“ Patrice pokrčila rameny.
Podívali jsme se na sebe s Lucasem. Nám to trochu vadilo, a v ideálním světě by mí rodiče vzali Balthazara a Patrice s sebou, abychom si užili trochu soukromí. K tomu se však neschylovalo.
Máma mi asi zase četla myšlenky, protože si soucitně povzdychla. „Myslím, že někdy by rodiče měli nechat děti bez dozoru, ne?“
„Na Evernightu se opravdu randí dost obtížně,“ souhlasil Lucas. Balthazar se náhle upřeně zahleděl na obálku alba Billie Holidayové.
Vzpomněla jsem si, jak jsem Balthazara odmítla, a chtěla jsem odlehčit situaci. Pak jsem si vzpomněla na jednu legrační historku. „No, ale aspoň to není tak těžké jako pro tvého praprapradědečka, nebo kdo to vlastně byl. Viď, Lucasi?“ Lucas na mě zaraženě pohlédl a zbledl, jako bych řekla něco děsivého. Určitě to pochopil jinak, než jsem to myslela.
„Jde o nějaký rodinný vtip?“ zeptala se máma. „Ty jsou většinou nejlepší.“ Všichni teď napjatě poslouchali.
„Před asi sto padesáti lety přijel na Evernight studovat jeden z Lucasových předků, pravděpodobně jeho pradědeček. No tak, ty to umíš vyprávět líp!“ Strčila jsem do Lucase loktem, ale jeho tělo bylo naprosto ztuhlé. Tenkrát mi řekl, že tenhle příběh je tajemství, ale to určitě žertoval. Příhoda, která se stala před více než sto lety, už se nemusí tajit. Možná ho to uvádělo do rozpaků, ale nechápala jsem, proč by se měl stydět za něco, co se netýkalo přímo jeho. „No, takže sem přijel studovat a rozdal si to v souboji s jiným studentem, pravděpodobně kvůli nějaké dívce. Ten duel se odehrával přímo ve velké hale, proto bylo jedno z těch barevných skel rozbité. Věděli jste to? Oba to přežili, ale Lucasova pradědečka vyloučili ze školy a …“
Všimla jsem si, že mí rodiče a Balthazar zkameněli jako sochy a oněměla jsem. Všichni tři zírali na Lucase, který mi zarýval prsty do ramene.
Jediná další osoba v místnosti, která vypadala stejně zmateně jako já, byla Patrice. „Lidé tady mohli studovat i dříve?“
„Ne,“ prohlásil Balthazar ostře. „Nikdy.“
„Tvůj předek byl upír?“ zeptala jsem se užasle. „Lucasi, ty jsi to nevěděl? Je to vůbec možné?“
„Myslím, že věc se má jinak.“ Táta pomalu vstal. Nebyl moc vysoký, ale když se naklonil nad sedačku, naháněl strach. „Úplně jinak.“
„Před sto padesáti lety.“ Mámě se třásl hlas. „Tenkrát to bylo poprvé a naposledy…“
Táta nespustil oči z Lucase. „Ano.“
Pak popadl Lucase pod krkem.
Vykřikla jsem. Copak se zbláznil? Najednou ho Lucas odstrčil a udeřil ho pěstí do nosu. Tátovi vytryskla krev a několik kapek mi dolétlo na obličej.
„Přestaňte! Co to děláte? Přestaňte!“ křičela jsem.
Potom se všechno seběhlo velmi rychle. Balthazar mě odstrčil stranou tak prudce, že jsem klopýtla a upadla na podlahu. Pak chtěl udeřit Lucase, ale ten uhnul. Patrice mě objala tak pevně, že se sama nemohla hýbat, a hlasitě zaječela. Máma vzala jednu dřevěnou židli a praštila s ní o podlahu takovou silou, až se rozbila. Nejdřív jsem si myslela, že se snaží upoutat jejich pozornost a zjistit, co se to vlastně děje, ale místo toho vzala ulomenou nohu a uhodila s ní Lucase do zad.
Zařval bolestí, ale v tu ránu se otočil a zkroutil mámě ruku. Táta a Balthazar na něho zaútočili spolu, ale Lucas se pohyboval stejně rychle jako oni a úspěšně se bránil. Vzpomněla jsem si na rvačku v pizzerii. Už tenkrát Lucas naháněl hrůzu, jenže dnes to bylo ještě mnohem horší. Měl takovou sílu, že dokázal odrazit útok dvou upírů najednou.
Byla jsem dostatečně silná na to, abych se s nimi mohla utkat, ale nechtěla jsem bojovat proti rodičům, ani proti Lucasovi, aspoň ne do doby, než pochopím, co se vlastně stalo.
„Co to děláte?“ zavřískla jsem. „Přestaňte, všichni přestaňte!“
Nepřestali. Táta zaútočil Lucasovi na břicho, a Lucas předstíral, že padá, ale místo toho se jen sehnul pro nohu židle, kterou tam máma předtím upustila. Táta a Balthazar okamžitě couvli a já si uvědomila, že se Lucas zmocnil účinné zbraně. Možná je tak nemohl usmrtit navždy, ale mohl je vyřadit z boje.
Když Lucas zaútočil na Balthazarův hrudník, Patrice mi zaječela do ucha. Balthazar uskočil a jen tak tak se ráně vyhnul. Na lícní kosti měl šrám ve tvaru půlměsíce od toho, jak ho Lucas udeřil pěstí. Pak se k mému zděšení Lucas zaměřil na mého otce a snažil se ho probodnout.
„Lucasi, ne!“ vykřikla jsem. „Mami, řekni mu, aby − kde je máma?“ Musela se vytratit, když jsem se soustředila na jejich boj.
„Běžela dolů pro pomoc,“ zavrčel táta. „Za chvíli dorazí paní Bethanyová a pak už budeme mít situaci pod kontrolou.“
Lucas na okamžik zaváhal. „Je mi to líto, Bianco. Je mi to moc líto.“
„Lucasi?“
Zadíval se mi upřeně do očí. „Miluju tě.“
Pak vyběhl ze dveří a seběhl ze schodů. Nejdřív jsme všichni zůstali stát jako přikovaní, ale pak se za ním táta a Balthazar pustili. Otočila jsem se k Patrice, která pořád ještě seděla schoulená na podlaze vedle mě. „Chápeš, co se stalo?“
„Ne.“ Přejela si rukama po svých hladkých, zapletených vlasech, jako kdyby tím mohla zapomenout na to, čeho byla právě svědkem. I v tuhle chvíli pro ni bylo nejdůležitější, aby vypadala upraveně.
Přestože jsem se třásla, vstala jsem a pospíchala dolů za nimi. Slyšela jsem, jak Balthazar křičí: „Zastavte ho! Zastavte ho!“
Pak jsem uslyšela strašnou ránu a řinčení skla, které se rozletělo do všech stran. Můj otec zaklel. Srdce se mi rozbušilo tak rychle, že jsem měla pocit, že zemřu, pokud se nezastavím, ale běžela jsem dál, protože Lucas se ocitl v nebezpečí a já jsem musela být s ním.
Když jsem napůl seběhla a napůl sjela posledních pár schodů, uviděla jsem Balthazara, tátu a několik studentů, jak zírají na jediné čiré okno v hale. Bylo vysypané a já si uvědomila, že ho Lucas rozbil pomocí nohy od židle a utekl skrz něj pryč. Už mu nezbyla ani minuta, aby seběhl až ke dveřím. Mí rodiče ho pravděpodobně přestali pronásledovat jen proto, že se sem seběhli i vyděšení lidští studenti, kteří se chystali klást spoustu nepříjemných otázek.
Do haly vešla máma a držela si zápěstí. Za ní stála Bethanyová a z jejích tmavých očí sálal hněv.
„Co se tu sakra děje?“ Raquel sešla po schodech a stoupla si za mě. „Došlo k rvačce?“
Bethanyová se napřímila. „Do tohohle vám nic není. Všichni se vrátí do svých pokojů.“
Raquel po mně blýskla pohledem a pak se vydala zpátky nahoru. Zjevně čekala, že jí vše vysvětlím, ale jak jsem mohla? Lomcovala se mnou zimnice a špatně se mi dýchalo. Od chvíle, kdy jsem seděla vedle Lucase a společně jsme se smáli vtipům mých rodičů, neuběhlo ani pět minut.
Ostatní studenti se začali rozcházet, ale máma, táta a Balthazar se ani nepohnuli, takže jsem taky zůstala stát. Jakmile se všichni vytratili, chtěla jsem se táty zeptat, co to mělo znamenat, ale nestihla jsem to. „Co se stalo?“ dožadovala se vysvětlení Bethanyová.
„Lucas je členem Černého kříže,“ prohlásil můj otec. Bethanyová vytřeštila oči, ne strachy, ale překvapením. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla dát najevo něco podobného. „Zjistili jsme to před pár minutami.“
„Černý kříž.“ Sevřela ruce v pěst a zírala na rozbité okno, kterým dovnitř pronikal déšť a prudký vítr. Znovu zarachotil hrom. „Co tím sledují?“
„Musíme ho okamžitě začít pronásledovat.“ Táta vypadal připravený vyběhnout každou vteřinou. Máma mu položila nezraněnou ruku na paži.
„Vždycky budou existovat lovci. Nic se nezměnilo,“ pronesla skoro neslyšně.
Bethanyová se k ní otočila a zmrazila ji pohledem. „Vaše milosrdenství je nám nanic, Celio. Chápu, že nechcete, aby se vaše dcera trápila, ale kdybyste se vy a váš manžel chovali opatrněji, neocitla by se teď v této situaci.“
„Ten kluk sem přijel s nějakým cílem. A navíc ublížil naší dceři, aby ten cíl dokonal. Mám v úmyslu zjistit, co se tu děje.“ Táta zíral do noci. „Nedokáže se za bouře pohybovat tak rychle jako my. Měli bychom vyrazit hned.“
„Máme čas sestavit tým,“ trvala na svém Bethanyová. „Pan Ross vyhledá co nejdříve pomoc, takže si nemůžeme být jisti, že ho najdeme samotného. Pane Oliviere, paní Olivierová, pojďte oba se mnou pro ostatní a pro zbraně.“
„Půjdu s vámi,“ pronesl Balthazar rozhodně.
Změřila si ho pohledem, jako by zjišťovala jeho výšku. „Výborně, pane More. Nejprve se ale postarejte o slečnu Olivierovou. Vysvětlete jí její pošetilost a zařiďte, aby moc nevyváděla.“
Máma ke mně natáhla ruku. „Měla bych si s ní první mluvit já.“
„Vzhledem k tomu, že přehlížíte důležitá fakta, si myslím, že bude lepší, když jí to sdělí někdo nezaujatý.“ Bethanyová ukázala na schodiště.
Trochu jsem očekávala, že se máma bude snažit postup paní Bethanyové zmírnit, ale táta ji vzal za zdravou ruku a táhl ji za sebou nahoru. Bethanyová si nadzvedla dlouhou sukni a následovala je.
Jakmile jsme osaměli, otočila jsem se k Balthazarovi. „Co se vlastně stalo?“
„No tak, Bianco, uklidni se.“ Položil mi ruce na ramena, ale to mi nepomohlo.
„Mám se uklidnit? Právě jste napadli mého přítele, který následně zaútočil na vás. Ničemu z toho nerozumím! Balthazare, prosím, řekni mi − co vlastně? Ani nevím, na co se mám ptát!“ V hrdle se mi zadrhlo tolik otázek, až jsem měla pocit, že se udusím.
„Lhal ti. Obelhával nás všechny,“ řekl mi Balthazar na rovinu.
Jedna otázka ale vyvstala nad všemi ostatními. „Co je Černý kříž?“
„Lovci upírů.“
„Cože?“
„Černý kříž je skupina lovců upírů, kteří nás pronásledují už od středověku. Vystopují nás. Oddělí nás od ostatních našeho druhu. A pak nás zabijí.“ Balthazar mi otřel kapky otcovy krve z obličeje tak jemně, jako by šlo o slzy. „Už jednou se na Evernightu pokusili vmísit se mezi studenty. Občas se nějakému člověku podaří na zdejší akademii někoho přemluvit nebo podplatit, aby byl přijat a nevzbudil podezření. Z jednoho takového studenta se nakonec vyklubal člen Černého kříže.“
„A stalo se to před asi sto padesáti lety.“ Příběh, který jsem vyprávěla nahoře a který mi Lucas prozradil při našem seznámení, najednou dával smysl. „Tehdy nešlo o souboj, viď?“
Balthazar zavrtěl hlavou. „Ne. Když byl člen Černého kříže odhalen, probojoval si cestu ven. A to samé se stalo i dnes večer.“
Černý kříž. Lovci upírů. Lucas se mi o nich nezmínil a přesto se o nich muselo psát v knihách, které mu dala přečíst Bethanyová. Došlo mi, že se Černý kříž přede mnou snažil utajit.
Lucas sem přijel, aby tu lovil a zabíjel bytosti jako jsem já. Dokonce mě přemluvil, abych ho podruhé kousla a dodala mu tak sílu, aby se s nimi mohl utkat. Využil mě, aby se z něho stal ještě zdatnější zabiják, a pak se pokusil zabít mé rodiče. Celou tu dobu mi jenom lhal.
Ze začátku, předtím, než se Lucas dozvěděl, že jsem upírka, mě vždycky chránil. Myslela jsem si, že mi chtěl pomoct, abych se necítila osamělá, ale pravda byla jiná. Domníval se, že jsem lidská bytost obklopená upíry, a proto na mě dává pozor.
Ale když zjistil, co opravdu jsem, mě využíval, aby pronikl do tajů Evernightu. Aby si osvojil naše schopnosti. Aby získal to, po čem toužil. Cítila jsem se provinile, že jsem mu lhala, ale on mi lhal ještě daleko více.
To, co vypadalo jako láska, byla zrada.
2024 ©