„MŮŽEŠ SE POSADIT?“
„Ještě ne.“ Lucas zabořil tvář do dlaní a pak nechal ruce klesnout zpátky na podlahu. „Potřebuju ještě chvilinku.“
„Snažila jsem se nevysát moc krve.“ Rozhodně jsem nechtěla požádat znovu o pomoc Bethanyovou. „Dovolil jsi mi to, že jo?“
„Jo. Nejsem si jistý, že jsem byl při smyslech, ale to je moje vina, ne tvoje.“ Mé napětí v tu chvíli polevilo a mohla jsem opět začít zhluboka dýchat. Dokud to Lucas bude vnímat takhle, všechno bude v pořádku. „Řekli ti tví rodiče nebo Bethanyová, abys to udělala?“
„Abych tě kousla?“
„To jsem nemyslel. Chtěli, abys mi pověděla o škole?“
„Právě naopak. Chtěli, abych ti lhala, a proto jsem to taky ze začátku dělala.“ Za tohle jsem se pořád styděla. „Je mi to líto, Lucasi. Myslela jsem si, že pro nás oba bude nejbezpečnější, když budu hrát podle příběhu, který pro tebe vymyslela Bethanyová.“
„To je divný. Teď si pamatuju, že jsi mě kousla, i když jen matně. Jako bych se rozvzpomínal na sen, který se mi zdál před pěti minutami. Kdybys se mnou celou tu dobu nebyla a neudržovala mě při vědomí, asi bych na to nezapomněl. Člověk by si pomyslel, že kousnutí od upíra si bude dlouho pamatovat. Jako mimořádný zážitek, víš?“
„To k tomu patří. Nevím proč. Možná to neví nikdo. Na upíry se žádné vědecké výzkumy nevztahují.“
Lucas se zhluboka nadechl, pak se pomalu opřel o lokty a posadil se. Podepřela jsem mu rameno, ale zavrtěl hlavou. „Myslím, že jsem v pohodě.“
„Teď už víš, proč se někdy musím držet zpátky, když se líbáme.“
„Už tomu rozumím.“ Jeho úsměv vypadal trochu zvláštně. „Docela se mi ulevilo. Začínal jsem si myslet, že si budu muset pořídit novou ústní vodu.“
Zasmála jsem se a políbila ho na tvář. „Neboj. Nepřeměnila jsem tě v upíra.“
„Já vím. Srdce mi bije. Takže nejsem upír.“
Lucas vytáhl z kapsy kapesník a přiložil si ho krku. Když se dotkl rány, cukl sebou. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že ses narodila jako upír. Nikdy jsem nic podobného neslyšel.“
„Jak jsi o tom mohl slyšet, když jsi ani nevěděl, že upíři existují?“
„To je fakt.“
„Nikdy už tě nekousnu, ledaže bys mě o to požádal.“
„Věřím ti.“ Lucas se podivně zasmál. Jako by se smál sám sobě z důvodu, který jsem nechápala. „Naprosto ti důvěřuju. I teď.“
Pevně jsem ho objala. Nemohla jsem po něm žádat víc, než aby tohle řekl, přestože věděl, že jsem mu předtím lhala.
Obvázali jsme ránu tak pečlivě, že pod košilí jeho uniformy vůbec nebyla vidět. Pak jsme sešli po schodech, abychom ještě stihli večerku. U vchodu do chlapeckého křídla mě Lucas zlehka políbil a odešel. Vůbec na sobě nedal znát, že by se dnešní večer nějak odlišoval od těch ostatních.
„Chováš se divně,“ prohodila Raquel později toho večera, když jsme si v koupelně čistily zuby. „Všimla jsem si, že mezi tebou a Lucasem panuje napětí. Je všechno v pořádku?“
„Naprosto. O prázdninách mezi námi došlo k nedorozumění, ale teď už je to v pohodě.“ Raquel zarazilo moje chování, protože jsem se snažila natočit tak, aby neviděla, že pasta, kterou plivu, je od Lucasovy krve zbarvena do růžová. „Jak se máš ty?“
„Já? Skvěle.“ Pronesla to tak nadšeně, že jsem na ni samým překvapením začala zírat. Raquel se zasmála. „Promiň. Ale od té doby, co Erich zmizel, to tu snáším trochu líp.“
„Vážně? Páni. Příští rok budeš jediná zdejší roztleskávačka.“
„Tak zaprvé, jestli mi ještě jednou řekneš, že jsem roz-tleskávačka, vytřu s tebou podlahu,“ zamumlala Raquel s kartáčkem v puse. „Za druhé, dělat roztleskávačku na škole, která nezná jiné sporty než jezdectví a šerm, by nebylo zrovna vzrušující. Tady to vážně vypadá, že se tu zastavil čas už v temném středověku.“
„Spíš na začátku osmnáctýho století.“ Zavřela jsem kohoutek se studenou vodou a jízlivě se na ni usmála. „Všimla jsem si, že ses nezmínila, že už se sem příští rok nevrátíš.“
Hodila po mně mokrou žínku, ale stihla jsem uhnout.
Tu noc, když jsem ležela v posteli a Patrice se vyplížila oknem ven pro pozdní svačinu, jsem se snažila zhodnotit, jak se cítím. Opět jsem s Lucasem zažívala tu tajuplnou blízkost, ale tentokráte to bylo ještě lepší. Teď už všechno chápal. Nemusela jsem mu dál lhát a ta úleva mě úplně povznášela. Nic jiného nebylo důležité.
To jsem si aspoň myslela, ale jen do dalšího rána.
Probudila jsem se se stejně vybuzenými smysly jak tenkrát. Rodiče už mi předtím řekli, že si na ostřejší vnímáni zvyknu, ale to se zcela jistě ještě nestalo. Dala jsem hlavu pod polštář a marně se snažila ztlumit zpěv Genevieve ve sprše, krákání vran před oknem a ořezávání tužky o patro níž. Povlak na polštáři působil drsně a z pachu Patricina laku na nehty se mi skoro zvedal žaludek.
„Musíš si dělat pedikúru každý den?“ nadhodila jsem a odhrnula deku.
Patrice se podívala na moje holé nohy, které jsem zjevně už nějakou dobu zanedbávala. „Pro některé z nás ji hygiena a vzhled důležitější než pro ty ostatní. Každý má jiné priority. Snažím se nedávat to do souvislosti s povahou člověka.“
„Někteří lidé mají na práci důležitější věci než si lakovat nehty na nohou,“ odvětila jsem. Přestala mi věnovat pozornost a dále si na své malé prstíky nanášela vínový lak.
Když jsem sešla dolů, už jsem své zostřené smysly začínala mít pod kontrolou. Měla jsem obavy spíš z toho, že uvidím Lucase. Přestože mě sám požádal, abych ho kousla, rána ho musela bolet. Co když ho to vystrašilo?
Lucas na mě dole u schodů nečekal. Uplynulé pololetí, když jsme spolu chodili, na mě většinou čekal s batohem přehozeným přes jedno rameno u vchodu do dívčího křídla, ale teď tam nestál. Mávla jsem nad tím rukou a řekla si, že jednoduše zase zaspal. To se mu někdy stávalo a po včerejší noci bych se nemohla divit, že si potřebuje odpočinout.
V době oběda jsem ho hledala venku před školou, ale nikde jsem ho neviděla. Přesto jsem nic neřekla ani rodičům, ani nikomu jinému. Lucas předešlý večer prohlásil, že mi věří, a to znamenalo, že já musím věřit jemu. I při hodině chemie, na kterou se Lucas nedostavil, jsem si pořád opakovala, že v něj nesmím ztratit důvěru.
Hned po hodině se ke mně v hale přitočil Vic a snažil se působit nenucené. „Čauky. Pamatuješ, jak ses vplížila do našeho pokoje?“
„Jo, to bylo těsně před Vánoci.“ Přimhouřila jsem na něj oči. „Proč?“
„Myslíš, že bys to zvládla znovu? S Lucasem se děje něco divnýho a on mi nechce říct, co se mu stalo. Mám za to, že jediný člověk, který ho dokáže přemluvit, aby šel k doktorovi, jsi ty.“
K doktorovi? To ne. Chytla jsem Vica vyděšeně za rameno. „Doveď mě tam. Hned teď.“
„No jo, už jdu!“ Vedl mě ke klučicím pokojům a pokradmu se rozhlížel, jako by nás někdo sledoval. „Nepanikař. Nemá zánět slepýho střeva nebo něco podobnýho. Jense chová divně. Nebo spíš divněji než obvykle.“
Od té doby, co zmizel Erich, byli všichni ostražitější, a tak to tentokrát nebylo tak snadné. Vic musel prohledat každou chodbu, počkat, až bude čistý vzduch, a pak se pro mě co nejrychleji vrátit. Přeběhla jsem do další chodby a schovala se v rohu, zatímco Vic prohlížel tu následující. Nakonec jsme to zvládli a já se ocitla v jejich pokoji.
Lucas ležel na posteli a ruce měl položené na břiše, jako by mu bylo špatně. Když se ke mně otočil, spatřila jsem v jeho tváři překvapení a pak úlevu. Navzdory co se stalo, byl šťastný, že mě vidí, a já z toho měla takovou radost, že jsem se usmála. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho a klekla si k jeho posteli. „Bolí tě břicho?“
„Myslím, že to není ten problém.“ Zavřel oči a já mu odhrnula pár pramínků vlasů ze zpoceného čela. „Vicu mohl bys nás nechat na chvíli o samotě?“
„Jasně. Jen jestli to tady chcete rozjet, pověste na kliku kravatu. Většinou si porno zadarmo užívám, ale −“
„Vicu!“ namítli jsme oba společně.
Zvedl ruce, jako že se vzdává, a s úsměvem vycouval z místnosti. „Tak dobře.“
V okamžiku, kdy se za ním zavřely dveře, jsem se otočila zpátky k Lucasovi. „Co se děje?“
„Od dnešního rána mám pocit − Bianco, já všechno slyším. Veškeré zvuky v celé škole. Slyším lidi, jak mluví, chodí, dokonce i píšou. Slyším pohyb per po papíře. Všechno je tak hlasité.“ Znělo to tak povědomě, že jsem se samou hrůzou otřásla. Lucas přimhouřil oči, jako by ho oslňovalo sluníčko. „I pachy jsou intenzivní. Všechno je tak nějak … přehnané. Nedá se to vydržet.“
„Mně se to stalo taky, potom, co jsem tě kousla.“
Lucas zavrtěl hlavou a trval na svém. „To nemůže být tím kousnutím. Minule jsem se takhle necítil. Když jsem se probudil u Bethanyové, měl jsem trošku závrať, ale to bylo všechno.“
„Víckrát než jednou,“ zašeptala jsem, protože jsem si vzpomněla, co mi řekla máma. „Nemůžeš se stát upírem, dokud tě nekousne víckrát než jednou.“
Lucas se zprudka posadil, takže se zády opíral o kovovou pelest postele. „Zadrž. Já nejsem upír. Jsem naživu.“
„Ne, nejsi upír. Ale mohl by ses jím teď stát. Je to možné. A možná − možná se tvoje tělo začne měnit, jakmile k tomu dojde.“
Ušklíbl se. „Děláš si ze mě srandu, že jo?“
„O něčem takovém bych nežertovala!“
„No, a můžeme to vrátit? Napravit to, abych se nestal upírem?“
„Já nevím! Nevím, jak to funguje.“
„Jak to, že nevíš? Copak ti o tom nikdy nic neřekli?“
Lucas znovu narážel na to, že mí rodiče přede mnou tajili důležité věci. Opět mě to popudilo, ale zároveň jsem si uvědomila, že by tentokráte mohl mít pravdu. „Řekli mi, jak se stane upír ze mě. Připravili mě na moji vlastní přeměnu. Ne na tvoji.“
„Já vím, já vím.“ Položil mi ruku na paži a mě úplně ničilo, že mě musí utěšovat, přestože on sám je tak vyděšený a zmatený. „Je pro mě těžké tohle všechno pochopit.“
„Tak to jsme dva.“
Proč jsem si doteď neuvědomila, jak málo vím o tom, co znamená být upírem? Nikdy předtím mě nenapadlo, že bych se měla vyptávat zrovna na tohle. Možná přede mnou mí rodiče netajili pravdu úmyslně; možná jen čekali, až na ni budu připravená. Došlo mi, že tohle mohl být pravý důvod, proč trvali na mém studiu na akademii Evernight. Možná se mě tak snažili připravit na celou pravdu.
Pokud to tak bylo, pak se jim jejich přání brzy splní. „Zkusím něco zjistit. V knihovně se určitě najdou nějaké knihy. Nebo bych se mohla zeptat někoho, v kom bych nevzbudila podezření − třeba Patrice. Vím, že Balthazar mi to pověděl, ale tomu by došlo, že jsem tě zase kousla. Nemyslím si, že by to prozradil mým rodičům, ale mohl by, pokud by si myslel, že to dělá pro tvoje a moje dobro…“
„Nic neriskuj,“ prohlásil Lucas. „Nějak to vyřešíme.“
Dozvědět se pravdu bylo daleko těžší, než jsem čekala.
„Vidíš, jak je to jednoduché?“ Patrice měla takovou radost, když jsem ji požádala, aby mě naučila dělat si pedikúru, že to vypadalo, jako bych jí za to platila. „Zítra si vyzkoušíme barvu, která se ti víc hodí k pleti. Tahle korálová je na tebe moc světlá.“
„Vážně? To by bylo skvělý.“ Nepočítala jsem s tím, že si budu muset lakovat nehty po zbytek školního roku, ale pokud jsem se měla dozvědět něco cenného, pak to stálo za to. „Dřív to muselo být těžké, když neexistoval odlakovač a tak podobně,“ nadhodila jsem.
„No, dřív jsme ho nepotřebovali, protože neexistoval ani lak na nehty. Vypadat dobře bylo náročné. Hodně pomáhal pudr.“ Patrice si povzdychla a pousmála se. „Pak ještě kolínská, vonné sáčky a malé parfémované kapesníčky, které sis mohla strčit pod šaty.“
„A to muže přitahovalo?“ Když přikývla, odhodlala jsem se k další otázce. „Takže jsi je mohla kousnout?“
„Někdy.“ V tu chvíli se její výraz změnil a v obličeji se jí zračila emoce, kterou jsem na ní skoro nikdy nepostřehla: hněv. „Víš, muži, s kterými jsem se setkávala, nebyli mí milenci. Šlo o kupce. Nabízeli peníze. Plesům, které jsem navštěvovala před válkou mezi Severem a Jihem, se říkalo plesy míšenek. Ty ani nevíš, co to znamenalo, viď?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Dívky jako já, které měly bílé i černé předky, měly dostatečně světlou pleť a mohly sloužit pro potěšení majitelům plantáží. Mnoho z nás poslali do New Orleans, kde nás vychovávali jako řádné mladé ženy. Skoro jsi při tom zapomněla, že jsi otrokyně.“ Patrice upřeně pozorovala své z poloviny nalakované nehty, z nichž tři ještě úplně neoschnuly. „Když jsi dospěla do určitého věku, mohla jsi jít na ples míšenek, kde si tě mohli prohlédnout běloši a koupit si tě od tvého majitele jako konkubínu.“
„Patrice, to je strašný.“ Nikdy jsem o ničem tak odporném neslyšela.
Pohodila hlavou a bezstarostně pronesla: „Proměnila jsem se noc před svým prvním bálem, takže jsem během celého období plesů vysávala krev z jednoho muže po druhém. Mysleli si, že mě využijí, zatímco já jsem využívala je. Pak jsem utekla.“
Bylo to poprvé, co se mi Patrice s něčím svěřila, a to alespoň s něčím důležitým. Chtěla jsem ji nechat mluvit, aby o své minulosti mohla prozradit něco víc, ale kvůli Lucasovi jsem musela změnit téma. „Pila jsi někdy krev stejného muže víc než jednou?“
„Cože?“ Zdálo se, že ji na chvíli pohltily vzpomínky. „Ale ano. Jmenoval se Beauregard. Byl tlustý a samolibý. Mohl ztratit litr krve a ani to nepocítil, což mi přišlo vhod.“
„Stalo se mu něco?“
„Ten večer, kdy se konal poslední ples sezony, spadl z koně a zlomil si vaz. Možná mu ztráta krve způsobila závrať, ale pravděpodobně byl jen opilý. Myslíš, že mi ta švestková barva ladí k pleti?“
„Švestková ti moc sluší.“
A bylo po všem. Dveře, které se mezi námi předtím otevřely, se opět zavřely a Patrice se vrátila do svého světa plného hedvábí a parfémů, kde se cítila v bezpečí před svým minulým životem. Věděla jsem, že se jí nemůžu začít znovu vyptávat, aniž bych vzbudila podezření, a tak byl celý ten rozhovor zbytečný.
A knihovna? Naprosto k ničemu. Člověk by předpokládal, že knihovna v upíří škole bude zásobena knihami o upírech, ale nacházely se tam jen hororové romány, které ležely v oddělení humoristické literatury, a pověsti, které jsme četli v hodinách Bethanyové. Knihy napsané upíry pro ostatní upíry zjevně neexistovaly. Povzdychla jsem si, vrátila se k polici s encyklopediemi a napadlo mě, že bych si někdy mohla přečíst něco o zákonitostech trhu. To by mi pomohlo s výběrem povolání, ale ne se situací, do které jsme se s Lucasem dostali.
Naštěstí se Lucas za pár dní cítil lépe. Jeho zostřené smysly se vracely k normálu pomaleji než moje, ale nakonec začal vnímat jako dřív, takže tenhle problém se vyřešil sám. Jenže došlo i k dalším změnám, které se dotýkaly i mě a které bylo o to těžší pochopit.
„Podívej na tohle,“ prohodil Lucas, když jsme pak o víkendu došli na hranici pozemku školy. Pozorovala jsem ho, jak vyskočil a chytil se nejnižší větve nejbližší borovice. Pak pomalu zvedl nohy a vytáhl se nahoru, takže udělal stojku.
„Nechystáš se doufám soutěžit na olympiádě v gymnastice?“ zažertovala jsem nervózně.
„Sakra, mé tajemství bylo prozrazeno.“
„Myslím, že jsem tě jednou zahlédla na krabici s kukuřičnými lupínky.“
„Ne, vážně jsem v kondici, ale tohle by rozhodně mělo být nad moje síly. A seskočit dolů by mělo bolet, ale“ − Lucas se schoulil, skočil a dopadl bez potíží na obě nohy − „jde to naprosto bezbolestně.“
„Taky to umím,“ svěřila jsem se mu, „ale jen když se předtím nasytím. Mí rodiče to dokážou kdykoli.“
„Takže podle tebe mají tuhle schopnost upíři.“ Viděla jsem na něm, že se mu tohle zjištění nelíbí. „To znamená, že jsem silnější než člověk, možná silnější než jsi v tuhle chvíli ty, i když jsem se nestal upírem.“
„Mně to taky nedává smysl, ale možná to tak je.“
Leden přešel v únor a u Lucase se začaly projevovat další změny. Běhali jsme spolu po okolní krajině a já nemusela zastavovat a čekat na něj. Běhali jsme rychleji než běhali lidé, někdy i celé hodiny. Oba nás to vždycky unavilo, ale dokázali jsme to. V noci jsme se vyplížili ven před školu nebo na střechu a já jsem Lucase zkoušela ze zvuků, které jsme zaslechli. Zachytil i houkání sovy, která bylo od nás skoro kilometr daleko, nebo zapraskání větvičky. Jeho sluch nebyl tak bystrý jako můj a ani jeden z nás nevnímal nic tak intenzivně jako po tom, co jsem ho kousla, ale přesto jeho schopnosti dalece převyšovaly ty lidské.
Nahoru do severní věže už jsme se ale nevydali. Přesto jsem po Lucasovi toužila stejně jako předtím a věděla jsem, že on cítí to samé, chovali jsme se oba opatrně. Stačilo, že jsme se museli vypořádávat s mou lačností po krvi; pokud se nic změnilo i hluboko uvnitř Lucase a my se začali líbat a nechali se při tom příliš unést, hrozilo nám ještě další nebezpečí. Tím víc jsem se konečně chtěla dozvědět pravdu.
Jednoho večera jsem se rozhodla vyzkoušet jednoduchý test.
Přišla jsem za Lucasem do altánku a v rukou držela termosku. „Co je to?“ zeptal se nevinně.
„Krev.“
„Och.“ Zatvářil se divně. „Jestli máš hlad, tak − si mě prostě nevšímej.“ Přenesl váhu z nohy na nohu a vyhýbal se mému pohledu. Zjevně se ještě nevyrovnal s tím, že piju krev, což se s mým experimentem zrovna neslučovalo.
„To není pro mě,“ začala jsem. „To je pro tebe.“
„V žádném případě,“ odvětil zděšeně.
„Lucasi, musíme se k tomu postavit čelem. Když jsem tě kousla podruhé, něco se od základů změnilo, možná navždy. Jestli jsem z tebe udělala částečně upíra nebo se máš stát upírem stejně jako já, pak to musíme vědět.“
Zbledl a přitáhl si svůj dlouhý kabát k tělu. „Ty si opravdu myslíš, že se to stalo? Protože, Bianco, já si nedokážu představit, že bych se proměnil v upíra. Nikdy.“
Zavrhl tu možnost tak jednoznačně, že mě to až zabolelo. Už jsem totiž začínala snít o nás dvou, jak spolu mnoho století žijeme jako mladí a krásní upíři, kteří jsou do sebe pořád bláznivě zamilovaní, stejně jako mí rodiče. Lucasovy představy nejspíš tak rozvinuté nebyly. Zklamalo mě to, ale soustředila jsem se znovu na test. Měla jsem na sobě šedé rukavice s ustřiženými špičkami prstů, takže jsem snadno odšroubovala víčko na termosce. „Musíme zjistit, jak reaguješ na krev. Ty víš, že je to důležité. Prostě se napij a nedělej drahoty.“
„Nejde o lidskou krev, že ne?“
„Ne, je kravská. Naprosto čerstvá.“
Lucas vypadal, jako by se navzdory ledovému nočnímu vzduchu raději svlékl. Přesto se zhluboka nadechl, vzal si ode mě pohárek a snažil se moc se nešklebit, když jsem mu do něj nalévala krev. Na to, abychom se dozvěděli pravdu stačilo, aby si jen trochu usrkl. Lucas si s odporem přiložil hrneček k ústům, jemně ho nahnul a napil se −
− vzápětí jeho obsah začal plivat všude okolo se s „Fuj! Ježíšikriste, to je nechutný!“
„Ale známe odpověď.“ Naštvaně jsem přišroubovala víčko zpátky na termosku. Předtím jsem krev ohřála a ochutnala, takže jsem věděla, že chutná výtečně. Pokud měl Lucas jiný pocit, pak po krvi rozhodně nelačnil. „Nejsi stejný jako já. Jsi jiný.“
„A jak zjistíme, co jsem?“ Lucas si otíral ústa rukou a urputně se snažil zbavit všech kapek krve. „Nemáme se na koho obrátit a ani jeden z nás nikdy nic podobného nezažil. A ještě než se zeptáš, na Wikipedii jsem taky nic nenašel. Byl jsem tak zoufalý, že jsem hledal i tam. Nic. Ani zmínka.“
Přála jsem si, aby se Lucas přestal tvářit, jako že ví něco o upírech, protože mě tím naštval. Ale řekla jsem si, že právě ochutnal něco pro něj odporného, a tak jsem ho nechala na pokoji. „Mám nápad. Nebude se ti líbit, ale myslím, že když ho zvážíš, zjistíš, že jde o nejlepší řešení.“
„Tak dobře, prozraď mi ten návrh, který se mi nebude líbit.“
„Zeptáme se mých rodičů.“
„Měla jsi pravdu, že se mi nebude líbit.“ Lucas si rukama prohrábl vlasy, jako by si je chtěl samou bezmocí vyrvat.
„Říct jim to? Zeptat se upírů, co se to se mnou stalo?“
„Přestaň o nich uvažovat jako o upírech a ber je jako mé rodiče.“ Věděla jsem, že změna názoru bude Lucasovi chvíli trvat, ale to neznamenalo, že bych na něho nenaléhala. Nakonec mě přijal takovou, jaká doopravdy jsem, a k tomu samému mohl časem dospět i v případě mých rodičů. „Vyslechnou tě, a když to bude v jejich silách, tak ti pomůžou.“ Lucas zavrtěl hlavou. „Pokud se na někoho budou zlobit, tak jedině na mě. To já jsem tě znovu kousla a způsobila ti problémy.“
„Tím spíš bychom s tím za nimi neměli chodit.“
„Nejdůležitější je, že potřebuješ pomoc. Na ničem jiném nezáleží.“ Pohlédla jsem mu přímo do očí. „Přemýšlej o tom, Lucasi. Jakmile se to dozvědí, budeme si s nimi moct otevřeně promluvit a dostat odpovědi na všechny naše otázky. Jestli ti osud předurčil, aby ses stal upírem −“
Zachvěl se. „To nevíme.“
„Řekla jsem jestli. Stejně se o nás potřebuješ dozvědět všechno. I o naší minulosti a schopnostech, které ještě neznám ani já. Mohli bychom zjistit pravdu společně.“ Možná se Lucasovi bude líbit, co uslyší, a rozhodne se, že se stane navěky upírem jako já. Mohla jsem v to aspoň doufat. „Jakmile bys byl jedním z nás, ať už by k tomu došlo jakkoli, mohli by s tebou mluvit otevřeně. Mohl by ses zeptat, na co bys chtěl. A možná by si díky tomu mí rodiče uvědomili, že už je načase, abych se dozvěděla celou pravdu. Už se nebudeme cítit zmatení a ztracení. Zjistíme všechno, co potřebujeme. Chápeš to?“
Lucas strnul. Zdálo se, že si poprvé uvědomil, o čem to vlastně mluvím. Díky tomu, co se s ním teď dělo, měl něco společného s většinou lidí na Evernightu. Vycítila jsem z něho, že navzdory svému odmítavému postoji ke škole, o ní chtěl dozvědět víc, dokonce tolik, že nás to oba překvapilo. Možná i Lucas toužil po tom někam patřit.
Nebo začínal uvažovat o tom, že se stane upírem a zůstane navždy se mnou.
„Tohle po mně nežádej,“ pronesl tiše. „Nepokoušej mě.“
„Bojíš se, že se ti bude líbit, co uslyšíš?“ dráždila jsem ho.
Lucas neodpověděl. Nakonec pomalu přikývl. „Tak si s nimi pojďme promluvit.“
Tušila jsem, že se na mě rodiče budou zlobit, ale tak ostrou reakci jsem nečekala. Nejdřív mi máma vyčetla, že jsem nedbala jejich varování. Pak chtěl táta vědět, proč mě Lucas vzal nahoru do věže.
„Je mi skoro sedmnáct!“ vykřikla jsem. „Pořád mi vštěpujete, že se mám chovat dospěle, a pak na mě ječíte!“
„Chovat se dospěle!“ Táta se tak rozzuřil, že skoro zacenit tesáky. „Prozradíš všechna naše tajemství, protože se ti libí nějaký kluk, a tvrdíš, že se chováš dospěle? Ocitla ses na tenkém ledě, mladá dámo.“
„Adrianě, uklidni se.“ Máma mu položila ruce na ramena. Myslela jsem si, že se mě zastane, ale pak dodala: „Pokud chce Bianca následujících tisíc let vypadat příliš mladá na to, aby si mohla sehnat práci, pronajmout auto nebo si jinak usnadnit život, pak jí v tom nemůžeme zabránit.“
„Ale tohle já nechci!“ Nedokázala jsem si představit, že bych celou tu dobu vypadala jako dítě. „Nezabila jsem ho. Neproměnila jsem ho. Jasný?“
„Ale moc dobře víš, že jsi k tomu měla zatraceně blízko,“ odsekl táta ostře.
„Nevím vůbec nic! Nikdy jste mi nevysvětlili, co by se stalo, kdybych kousla člověka a nezabila ho! Nikdy jste mi neřekli, co si následující den bude nebo nebude pamatovat! Neobjasnili jste mi spoustu dalších věcí a já konečně pochopila, v jaké nevědomosti jste mě celá ta léta udržovali!“
„Tak promiň, že jsme nevěděli, jak se s tímhle vypořádat! Narodí se jen pár upírů za sto let. Neměli jsme nikoho, kdo by nám mohl poradit.“ Máma vypadala tak rozrušeně, že si skoro začala rvát vlasy. „Ale ano, Bianco, v tomhle s tebou souhlasím. Zjevně jsme někde udělali chybu, protože jinak by ses teď chovala rozumně a ne takhle hloupě!“
Ze svého místa na pohovce mých rodičů, kde měl dle jejich rozkazu zůstat sedět, se mě v tu chvíli Lucas pokusil zastat. „Je to hlavně moje vina −“
„Ty mlč.“ Z tátova rozezleného pohledu mrazilo v zádech. „S tebou si promluvím později.“
Ve chvíli, kdy mě napadlo, že už se nemůže stát nic horšího, máma prohlásila: „Budeme to muset oznámit paní Bethanyové.“
„Cože?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Lucas vykulil oči. „Mami, ne!“ vykřikla jsem.
„Tvá matka má pravdu.“ Táta si to namířil ke dveřím. „Prozradila jsi tajemství Evernightu lidské bytosti. Musíme to vysvětlit paní Bethanyové a to sis měla uvědomit hned na začátku.“
Když za sebou práskl dveřmi, máma už klidněji dodala. „Naše tajemství nás chrání, Bianco. Jednou to pochopíš.“
Měla jsem pocit, že nic z toho nepochopím za celý život. Sedla jsem si vedle Lucase na pohovku, abychom tomu nejhoršímu čelili spolu. Několik minut jsme všichni tři seděli tiše jako pěny, a pak jsme na kamenných schodech zaslechli kroky Bethanyové. Rozklepala jsem se. Bethanyová se blížila.
Vplula dovnitř, jako by jí to tam patřilo a nás považovala za pouhé vetřelce. Táta, který stál za ní, vypadal jako její stín. Vůně levandule, která ji obklopovala, nenápadně pronikla celou místností a proměnila ji v její království. Tmavýma očima si měřila Lucase, který před jejím pro pronikavým pohledem neuhnul, ale nic neřekl.
„Tak takhle to dopadlo s vaší slíbenou sebekázní, slečno Olivierová.“ Přistoupila ke mně blíž a její dlouhá sukně zašustila. Dnes měla na límečku blůzy stříbrnou brož, od které se odráželo světlo. Dlouhé nehty měla nalakované tou nejtmavší vínovou barvou, kterou jsem si dokázala představit, a přesto byly na každém nehtu vidět hluboké rýhy. „Tušila jsem, že k tomu dříve či později dojde. Stalo se to opravdu brzy.“
„Za tohle nemůže Bianca, ale já,“ prohlásil Lucas.
„To je od vás velmi galantní, pane Rossi. Ale myslím si, že je zřejmé, kdo tohle všechno způsobil.“ Odhrnula mu límec, což od ní jako učitelky působilo nepatřičně. Lucas ztuhl a mě napadlo, že pokud mu položí ruku na krk, mohl by se po ní ohnat. Jeho prudké povaze stačilo málo. Místo toho se jen zběžně podívala na jeho dvoutýdenní narůžovělé jizvy. „Dvakrát vás kousl upír. Víte, co to znamená?“
„Jak by to mohl vědět?“ zeptala jsem se. „Před několika měsíci vůbec netušil, že upíři existují.“
Bethanyová si povzdychla. „V hodině mi připomeňte, že si máme zopakovat význam řečnické otázky. Takže, jak jsem říkala, pane Rossi, jste teď označený jako jeden z nás.“
„Označený,“ opakoval Lucas. „Myslíte jako Bianca?“
„Změna je zpočátku nepatrná.“ Obcházela pomalu okolo Lucase a měřila si ho od hlavy k patě. „Teď to cítím, ale jen díky tomu, že jste mě na to upozornili. Časem se ale změny projeví výrazněji. Všimnou si jich i upíři ve vašem okolí. Nakonec se už nebudou moci chovat nevšímavě. Podlehl jste upírce a to více než jednou. To znamená, že máte velmi blízko k tomu, proměnit se v jednoho z nás.“
„Takže se v každém případě musím stát upírem?“ otázal se. Nadskočila jsem, protože jsem nedokázala skrýt naději. Máma mě ale tak zpražila pohledem, že jsem opět ztuhla.
Bethanyová zavrtěla hlavou. „Ne bezpodmínečně. Možná máte před sebou dlouhý život a zemřete z jiného důvodu, pokud toužíte zrovna po tomhle. Ale brzy zjistíte, že vás čím dál tím více přitahuje slečna Olivierová, jejíž nedostatečná kázeň se už projevila velmi zřetelně.“ Táta nakročil, jako by se mě chtěl zastat, ale máma mu položila ruku na rameno a držela ho zpátky. „Začnete přitahovat i ostatní upíry, i když zákon, který zakazuje lovit kořist jiného upíra by vás měl ochránit − alespoň načas. Nakonec si uvědomíte, pane Rossi, že vás vyhlídka stát se upírem láká stejně jako ji. Budete po změně toužit tak silně, že si to nyní vůbec nedokážete představit. Tomu nemůže porozumět žádná lidská bytost. Až k tomu dojde, pravděpodobně se rozhodnete k nám přidat.“
Napadlo mě, že pokud to Lucas bude chtít vzdát, udělá to teď. Ale zůstal klidný. „Znamená to, že se nacházím někde … mezi? Jako Bianca?“
„Nejste na tom stejně jako ona, ale podobně,“ Její upjatý výraz trochu povolil, a já si uvědomila, že se skoro usmívá. „Učíte se rychle, pane Rossi.“
„Chtěl bych se dozvědět víc,“ prohlásil a využil změny jejího postoje. „Chci pochopit, co se děje s našimi smysly, schopnostmi a proč máme větší sílu.“
„Souvisejí s tím i omezení. Ta se v lidech projevují pomaleji než naše schopnosti, ale dojde i na ně. Na to nesmíte zapomínat.“ Bethanyová se na chvíli zamyslela a přikývla. „Tohle jsem neměla v úmyslu, když jsem školu zpřístupnila lidským studentům, ale mohla jsem to čekat. Pošlu vám nějaké eseje, které by vám mohly pomoci. Jedná se o staré dopisy a úvahy těch, kteří se ocitli ve vaší sítuaci a vybrali si naši cestu. Ale pamatujte si jednu věc: Naše tajemství je teď i vaším tajemstvím. Čím více se toho dozvíte, tím více nám budete patřit. Nemůžete vyzradit tajemství Evernightu, aniž byste tím zradil sám sebe. Odteď budete pod mým drobnohledem.“
„Věřím vám. Nikomu o upírech neprozradím ani slovo.“ Kradmo se na mě podíval. „Totiž, nikomu, kdo o nich ještě nic neví.“
Samým štěstím a úlevou jsem mu stiskla ruku. V tuhle chvíli už nevadilo, co nám řekli mí rodiče, nebo jak dlouho budu mít domácí vězení, protože jsme se konečně dozvěděli pravdu. Věděla jsem, že Lucas bude v pořádku a že by mi mohl patřit navždy.
Později tu noc jsem si uvědomila, že Bethanyová Lucasovi neřekla, co by následovalo, kdyby se nechtěl stát upírem. Vůbec se o téhle možnosti nezmínila. Přemýšlela jsem, jestli to bylo proto, že Lucas si opravdu už nedokáže zvolit jinou cestu − nebo jestli prostě nedostane na výběr.