„KAM MÁME NAMÍŘENO?“ ZEPTAL SE MĚ LUCAS když jsem ho vedla nahoru po zadním schodišti.
„Do severní věže. Nad klučicí pokoje. Je tam sklad. Tam nás nebude nikdo rušit.“
„Nemohli bysme jít někam jinam?“
Poklesla jsem na duchu. Možná mi opravdu nedůvěřoval natolik, aby se mnou zůstal o samotě. „Myslím, že je to jediný místo, kde můžeme mít soukromí. Kdybys chtěl raději − já nevím, třeba chtěl počkat, než se rozední –“
„Ne, to je v pohodě.“ Znělo to obezřetně, jako by to rozhodně v pohodě nebylo, ale šel dál za mnou. Napadlo mě, že víc od něj ani čekat nemůžu.
Studenti většinou po zadním schodišti nechodili, hlavně proto, že blízko bydleli učitelé. Všichni byli samozřejmě upíři a většinou i velmi mocní. Studenti jako Vic nebo Raquel nemohli vědět, jaký je mezi nimi a učiteli rozdíl, ale rozhodně to cítili. Na mé staré škole si děti k učitelům hodně dovolovaly, ale na Evernightu měli respekt jak upírů, tak i ostatních studentů. Někteří učitelé byli ubytováni, podobně jako mí rodiče, v druhé věži, ale většina z nich obývala tuto. Domnívala jsem se, že jsme s Lucasem první studenti, kteří okolo jejich bytů tento školní rok prošli.
Zdálo se, že nás nikdo neslyší. Každopádně jsem v to aspoň doufala. Tenhle rozhovor nesměl nikdo slyšet.
„Jak ses o tomhle místě dozvěděla? Ty sem někdy chodíš?“ Lucas pořád vypadal znepokojeně.
„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, že jsem to tu před začátkem školního roku trochu prozkoumala? Je to jedno z míst, které jsem tenkrát našla. Od té doby jsem tu nebyla, ale vsadím se, že ho nikdo jiný neobjevil.“
Došli jsme až nahoru ke dveřím a já je opatrně otevřela. Loni na podzim bylo ve skladu plno pavučin a prachu, ale teď jsme mohli vejít bez problémů. Sklad byl členěn podobně jako byt mých rodičů, ale místo nábytku tu stály stohy krabic plné nažloutlých papírů. Šlo o záznamy všech studentů, kteří školu navštěvovali od jejího založení na konci osmnáctého století.
„Je tu zima.“ Lucas si přetáhl rukávy svetru přes ruce. „Jseš si jistá, že si nemůžeme promluvit někde jinde?“
„Potřebujeme si promluvit o samotě.“
„A co altánek?“
„Tam je ještě větší zima než tady, ty zmrzlíku. Kromě toho by nás venku mohl někdo vidět, přinutit nás, abychom se vrátili dovnitř, a pak bychom si nemohli promluvit.“ Otočila jsem se k oknu, abych viděla na hvězdy, protože mi i teď poskytovaly útěchu. „Oba dva se umíme dost dobře vymlouvat.“
„Jo, to je pravda.“ Lucas to vzdal a ztěžka dosedl na nejbližší bednu. „Čím začneme?“
„Já nevím.“ Objala jsem se, chytila se za ramena a zahleděla se na obludu, na jejíž sestru jsem viděla ze svého okna v pokoji. „Ještě pořád se mě bojíš?“
„Ne, nebojím. Vůbec.“ Lucas pomalu zavrtěl hlavou a nevěřícně mě pozoroval. „Měl bych … Sakra, nevím jak se mám cítit. Pořád si říkám, že bych se měl od tebe držet dál. Zapomenout na tebe, protože se všechno změnilo. Ale nejde to.“
„Cože?“ Byla jsem tak ohromená, že jsem nedokázala ani doufat.
Lucasův hlas zněl zastřeně. „Bianco, když jsem tě uviděl na střeše a uvědomil si, co jsi, měl jsem pocit, že už ničemu nevěřím.“
„Asi není jednoduchý přijmout skutečnost, že upíři existujou.“
„Tohle mi vlastně ani tolik nevadilo.“ V tu chvíli mi došlo, že i když jsem Lucase vyděsila, nejhorší pro něj byly moje lži.
„Řekl jsi to matce? Prozradil jsi to někomu?“
Lucas se znovu zasmál. „To rozhodně ne.“ Když jsem se zatvářila pochybovačně, prohlásil: „Napadá tě lepší způsob, jak bych mohl skončit v psychiatrický léčebně?“
„Ne,“ přiznala jsem. „Nejspíš by tě odvezli rovnou do blázince.“
„Kromě toho jsi mě žádala, abych tvoje tajemství nikomu nevyzradil,“ řekl příkře.
Přečetl si ten dlouhý dopis plný odhalení, dozvěděl se z něho, že jsem mu lhala a že by mě měl považovat za zrůdu, ale přesto vyslyšel mou žádost a nechal si mé tajemství pro sebe. „Děkuju ti.“
„Nechtěl jsem se sem vrátit. Nechtěl jsem tě už nikdy vidět. Strašně jsi mi ublížila a myslel jsem si, že se z toho dostanu, jenom když na tebe zapomenu.“ Zakryl si rukou oči, jako by ho unavovala i pouhá vzpomínka na ten vnitřní boj. „Ze všech sil jsem se na tebe snažil zapomenout, Bianco. Nešlo to. Pak jsem přesvědčil sám sebe, že je mou povinností se do Evernightu vrátit.“
„Povinností?“ To mě zmátlo.
Lucas rozpačitě pokrčil rameny. „Dozvědět se pravdu. Zjistit, jak se věci opravdu mají. Nevím.“ Podíval se na mě a jeho výraz se změnil. Zase se mi z jeho pohledu začala podlamovat kolena. Vzpomněla jsem si, že takhle se tvářil, když popisoval Klimtův Polibek a prohlásil, že pro toho muže na obraze existuje na světě jen jedna věc, na které mu opravdu záleží. „Ale jakmile jsem tě zase uviděl, věděl jsem, že tě pořád potřebuju. Že ti pořád věřím. I když jsi upírka − nebo skoro upírka − nebo co vlastně jsi.“ Lucas vyslovil slovo upírka jako by mu nemohl uvěřit. „Nevadí mi to. Mělo by, ale nevadí. To, co k tobě cítím, nemůžu změnit.“
Už jsem to nemohla vydržet. Přešla jsem k Lucasovi a klekla si k němu. Vzal můj obličej do dlaní a celý se třásl. „Chceš se mnou zůstat? I přesto, že jsem ti lhala?“
Lucas zavřel pevně oči. „Nikdy jsem ti to neměl za zlý.“
„Takže chápeš, proč jsem to musela držet v tajnosti?“ V tom okamžiku zmizel všechen strach, který jsem do té doby cítila, a já jsem chtěla Lucase obejmout a roztát v jeho náručí. „Ty to opravdu chápeš. Nikdy by mě nenapadlo, že se s tím smíříš.“
„Nemůžu uvěřit, že to chci,“ zašeptal. „Nemůžu uvěřit tomu, jak moc tě chci.“
Přejel svými rty po mých, jen jednou. Možná chtěl, aby u toho i zůstalo, ale já si přála něco víc. Objala jsem ho a políbila. Přestala jsem myslet na všechno a soustředila jen na Lucase, na jeho blízkost, jeho vůni lesa, na náš společný dech, když jsme se líbali, jako bychom tvořili dvě části jedné bytosti. Samým vzrušením mě šimralo v konečcích prstů, v břiše i všude jinde.
„Měl bych co nejrychleji utéct.“ Cítila jsem na uchu jeho teplý dech. Jeho prsty sklouzly za pás sukně, za který si mě k sobě přitáhl. „Co jsi to se mnou udělala?“
Když mě k sobě přitiskl, chtěla jsem se odtáhnout. V téhle fázi jsem se stáhla vždycky, protože jsem se bála, jaké důsledky by má touha mohla pro Lucase mít. Teď jsem očekávala, že se toho bude obávat spíš Lucas, ale nebylo to tak. Důvěřoval mi natolik, že mě líbal dál, sklouzl ke mně na podlahu, takže jsme teď klečeli naproti sobě, a zavíral oči, když jsem mu rukama projížděla vlasy.
„V tuhle chvíli se už nedokážu moc ovládnout,“ zašeptala jsem, abych ho varovala.
„Tak zjistíme, jak hodně si musíme dávat pozor.“
Ohrnul rolák svetru a odhalil mi tak své hrdlo. V podstatě mi chtěl dokázat, že se umím ovládat. Položila jsem mu ruku na holou kůži a rozevřela rty, které se pořád vpíjely do jeho. Lucas tlumeně zasténal a mým tělem projela závrať, jako kdybych se příliš rychle zvedla. Pomalu nadzvedával lem mého svetru a čekal na mou reakci. Políbila jsem ho ještě vášnivěji. Začal mi svetr sundávat a tak jsem zvedla paže, abych mu pomohla. Teď jsem měla na sobě jen tenké bílé tílko, pod kterým viditelně prosvítala tmavě modrá podprsenka.
Lucasovi se rozšířily zorničky a dech se mu zrychlil. Naše polibky byly ještě náruživější než předtím. Sundal si svetr, dal ho na zem, položil mě na něj a naklonil se nade mě. Snažil se ovládnout svůj splašený dech. „Ne tady a ne dnes v noci − ale možná bysme si mohli něco přinést a najít jiný místo, kde můžeme být sami celou noc −“
Umlčela jsem ho dalším horlivým polibkem, který znamenal souhlas. Lucas mi ho oplatil a pevně mě sevřel v náruči. Přesto jsem ho dokázala převalit, takže teď ležel pode mnou. Velmi zřetelně jsem vnímala jeho nohy obepínající má lýtka, studenou přezku jeho pásku na mém břiše a jeho prsty hrající si s ramínkem mé podprsenky.
Na vteřinu jsem si představila, jaké by to bylo, kdybychom sem přišli připravení, s dekami a polštáři, hudbou a ochranou, a měli pro sebe celou noc. „Přála bych si, abychom −“ zalapala jsem po dechu. „Chtěla bych, abychom si mohli být jistí, že se ovládnu.“
„Možná je to jedno.“
„Cože?“
Lucasovi zářily oči a já na tváři cítila jeho rychlý, horký dech. „Jednou jsi mě kousla a včas přestala. Nezabila jsi mě a ani jsi mě neproměnila. Jen kousla. Jestli jde jen o tohle, pak možná − ó, panebože. Tak dobře.“
Chtěl to, po čem jsem toužila i já. Probudil se ve mně hlad a neexistoval důvod ho popírat. Přitlačila jsem Lucasovi k podlaze a prudce ho kousla.
„Bianco −“ Lucas zápasil jen první vteřinu, kdy se u obou zmocnilo vytržení. Zatímco můj tep proudil do Lucase, jeho krev se řinula do mě. Bylo to silnější než ten nejvášnivější polibek. Připoutávalo nás to k sobě. Jeho krev už chutnala povědomě, ale byla teď ještě neodolatelnější. Polkla jsem a ucítila na jazyku horko, život a sůl. Lucas se zachvěl a já věděla, že to kousnutí je stejně nádherné pro nás oba.
Pak Lucas zalapal po dechu a já se přinutila přestat. Pomalu jsem se od něj odtáhla. Byl malátný a zesláblý, ale při smyslech. Dal mi ruce na tváře a já jsem najednou upadla do rozpaků. Na mých rtech byla stále krev a tesáky jsem měla pořád ostré. Mohl se na mě v tu chvíli Lucas dívat jinak než s odporem?
Místo toho mě políbil a krve si nevšímal.
Když se naše rty od sebe odtrhly, zašeptala jsem: „To je všechno. Slibuju. Je to v pořádku? Zvládneš to?“
„Chci být s tebou, Bianco,“ řekl. „Je mi jedno, co jsi. Je mi to jedno.“
2024 ©