KDYŽ SE STUDENTI VRACELI do školy, stála jsem na schodišti a doufala, že spatřím přátelskou tvář. Věděla jsem, že se Lucas nevrátí. Ačkoli jsem si představovala, že ho vidím, vždycky šlo jen o mou fantazii, která se mnou krutě pohrávala. Říkala jsem si, že dnešek přinese v určitém smyslu zvrat. Když se Lucas neukáže, aspoň si budu moct být jistá. Místo toho, abych se zbytečně trápila, se smířím se skutečností a přinutím se jít dál.
Pokud se to mělo stát, potřebovala jsem těch několik málo přátel, které jsem na Evernightu měla.
Zahlédla jsem shrbenou Raquel, jak se nervózně prodírá davem. Otočila jsem hlavu a zjistila, proč je tak nervózní. Z horní části schodiště ji upřeně pozoroval Erich. Rychle jsem k ní přišla a pomohla jí s jednou z tašek. „Vrátila ses,“ řekla jsem jí. „Nebyla jsem si jistá, že to uděláš.“
„Nechtěla jsem.“ Raquel pořád klopila zrak. „Neber si to osobně. Ty bys mi chyběla. Ale už jsem nechci znova vidět jeho.“ Nemusela vysvětlovat, koho tím myslí.
„Tys to neřekla rodičům?“ Napadlo mě, že by zavolali Bethanyové, naštvali se, že Erich nebyl vyloučen, a možná by Raquel odhlásili ze školy.
Pokrčila rameny. „Mysleli si, že dělám z komára velblouda. Ostatně jako vždycky.“
Vzpomněla jsem si, jak Raquel dojalo, když jsem jí řekla, že jí věřím. Teď už jsem chápala proč. „To je mi líto.“
„No, prostě jsem zpátky. Musím se s tím vyrovnat. Kromě toho jsem tu těsně před vánočními prázdninami ztratila svůj oblíbený náramek. Musela jsem se vrátit už jen kvůli tomu, abych ho našla.“
Ohlédla jsem se přes rameno na Ericha. Stále nás pozorovaly jeho tmavé oči. Když zachytil můj pohled, zlomyslně se usmál. Znechuceně jsem se otočila zpátky směrem k davu −
Lucas.
Ne. To nebylo možné. Jen mě zase šálil zrak, aby ve mně probudil naději. Lucas se v žádném případě nemohl vrátit na Evernight, ne potom, čeho byl svědkem a co jsem mu napsala.
Ale pak se dav rozdělil a já jsem ho uviděla naprosto zřetelně. Uvědomila jsem si, že je to skutečnost. Lucas se vrátil.
Stál jen pár kroků ode mě. Vypadal zanedbaněji než předtím. Bronzové vlasy měl rozcuchané a jeho svetr v barvě námořnické modři byl ošuntělejší než jeho školní uniforma. Přesto mu strašně slušel.
Když jsem ho spatřila, úplně jsem se rozzářila. Nemohla jsem si pomoct. Ale jakmile se naše pohledy střetly, Lucas se odvrátil, jako by nevěděl, co má dělat. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil pořádnou facku.
Nejdřív jsem chtěla upustit Raquelinu tašku a utéct na záchod, než se rozbrečím přímo na schodech. Ale chvíli okolo mě někdo proběhl a skočil Lucasovi na záda „Lucasi!“ jásal Vic. „Ty ses vrátil, kámo.“
„Slez ze mě,“ smál se Lucas a sundával ho ze sebe.
„Mrkněte na tohle.“ Vic zalovil ve svém ruksaku a vytáhl tropickou helmu jako ze starého filmu o safari. Ukázal ji mně i Lucasovi zároveň a zjevně si neuvědomoval, že tu nestojíme spolu. „Jak se vám líbí?“
„Tohle ti při vyučování určitě neprojde,“ prohlásila jsem a předstírala, že je všechno jako dřív. Možná se bude přetvařovat i Lucas a já si s ním aspoň budu moct promluvit. „Nechali tě nosit tenisky, ale helmu ti nedovolí.“
„Mám v plánu nosit ji na území našeho pokoje,“ Vic si ji nasadil na hlavu, aby to názorně předvedl. „Při odpočinku i studiu. Co ty na to, Lucasi?“
Nikdo neodpověděl. Lucas zmizel v davu.
Vic se na mě otočil. Lucasovo zmizení ho zjevně zmátlo. Taky jsem se cítila zmateně, protože jsem netušila, že se Lucas vůbec do školy vrátil.
Lucas zjevně potřeboval čas, než bude zase schopný se mnou mluvit. Vzhledem k tomu, co se dozvěděl o mně, Evernightu a upírech, zasloužil si nepochybně tolik času, kolik chtěl. Mně nezbývalo nic jiného než čekat.
O pár dní později jsem se ráno připravovala do školy a předstírala jsem, že mě uchvacují Patriciiny zážitky z dovolené ve Švýcarsku.
„Vždycky jsem v šoku z toho, že existují lidi, kteří raději lyžují v Coloradu.“ Patrice ohrnula nos. Vážně si myslela, že žádné místo v Americe nestojí za nic? Nebo si tím něco dokazovala a předstírala, že zná svět líp, než tomu bylo ve skutečnosti? Teď, když jsem sama měla tolik tajemství, jsem začala brát ostatní s rezervou. „Myslím si, že Švýcarsko je daleko civilizovanější. A potkáš tam mnohem zajímavější lidi než tady.“
„Lyžování mě nebaví,“ pronesla jsem lehce, když jsem si malovala řasy. „Snowboarding je větší zábava.“
„Cože?“ Patrice na mě nevěřícně zírala. Nikdy předtím jsem si netroufla s ní nesouhlasit. Zjevně se jí vůbec nelíbilo, že jí oponuju, přestože šlo o tak nevýznamné téma.
Než jsem začala obhajovat svůj názor, do pokoje vpadla Courtney. Vypadala neupraveně, přestože jindy měla vždycky dokonalý účes i make-up, dokonce i když na ni člověk narazil v koupelně ve dvě ráno. „Viděly jste Ericha?“
„Ericha?“ Patrice nadzdvihla jedno obočí. „Nepamatuju se, že bych ho sem zvala. Co ty, Bianco?“
„Rozhodně to nebylo včera v noci.“
„Nechte si ty vtípky, jasný?“ vyštěkla Courtney. „Myslela jsem si, že si budete dělat starosti, když se jeden z vašich spolužáků ztratí. Někdo uteče pryč a vy z toho máte srandu. Genevieve brečí jako želva.“
„Počkej, Erich zmizel?“ Ve dveřích se objevila Raquel a několik dalších studentů, kteří se taky připravovali na vyučování. Novinka se šířila rychle.
„Znáte jeho spolubydlícího Davida? Přijel teprve dneska.“ Všimla jsem si, že Courtney není natolik skleslá, aby si nemohla užívat zájem obecenstva. S chutí pokračovala. „Podle Davida to vypadá, jako by Erichův pokoj někdo vyraboval. Všechno je tam vzhůru nohama a po Erichovi ani památky. Měl tenhle víkend strávit s Genevieve a ta je úplně na dně.“
„Odteď se budeme smát už jen potichu,“ prohlásila ironicky Raquel, kterou Erichovo zmizení zjevně nezarmoutilo. Kdo by se jí divil? Courtney se na nás zamračila a odešla.
„Vsadím se, že Genevieve strašně mrzí, že přišla o rande s násilníkem,“ sdělila mi tlumeně Raquel později, když jsme šly na první hodinu.
„Myslím, že se Erich vykašlal na školu,“ prohlásila jsem. „Slyšela jsem, že každý rok skončí spousta studentů ještě před pololetím.“ Samozřejmě jsem věděla, že Erich je jen jedním z desítek upírů, kteří se na Evernight přišli dozvědět něco o moderním světě, a když je začalo nudit, že se k nim ostatní chovali jako ke studentům, odešli se bavit jinam. Nebo v něm Bethanyová rozpoznala hrozící nebezpečí stejně jako já a nařídila mu, aby ze školy okamžitě odešel.
„Studenti, kteří odsud utíkají, jsou chytří. Proto mě udivuje, že Erich utekl jako první.“ Raquel se odmlčela. „Všichni se zdají být naprosto přesvědčeni o tom, že zdrhnul, i když o tom s nikým nemluvil. Já si myslím, že kdyby chtěl zmizet, využil by k tomu spíš vánoční prázdniny. Myslíš, že sem přijedou policajti? Měli by nás aspoň vyslechnout.“
„S největší pravděpodobností jen zavolal rodičům, aby ho odsud odvezli do nějaký jiný snobský internátní školy. Jsem si jistá, že Bethanyová o tom ví všechno. Courtney z toho jen dělá zbytečné drama.“
„Jo, to by mě moc nepřekvapilo. Snadno mohl převrátit svůj pokoj vzhůru nohama sám, aby to po něm musel někdo uklízet.“ Jenže Raquel pořád nevypadala přesvědčeně. „Přesto by to měli vyšetřovat. Učitelé a možná i policajti.“
„Už se o Erichovi ví.“ Tohle téma mi nebylo příjemné. „Dej tomu čas.“
„Lidi na tyhle škole se tváří, jako by zmizení studenta nebylo nic neobvyklého.“ Raquel zavrtěla hlavou a pokračovala: „To, co jsem prohlásila předtím, platí teď dvojnásob. Příští rok už se sem rozhodně nevrátím.“
Napadlo mě, jestli to samé prohlásil i Erich.
Zbytek dne se všichni chovali divně. Studenti se při hodinách nesoustředili a uzavírali sázky, kam Erich zmizel. David upozornil na to, že Erich si s sebou vzal všechny knížky a seminární práce, ale nechal v pokoji oblečení, což u něj bylo dost neobvyklé. Očekávala jsem, že nás Bethanyová svolá a všechno nám vysvětlí, ale nic takového se nestalo.
Tu noc jsem se vydala na schodiště ve věži s úzkými okny. Odtamtud byl nejlepší výhled na štěrkovou příjezdovou cestu, která vedla z hlavní silnice ke škole. Nečekala jsem, že venku zahlédnu Ericha. Čekala jsem na někoho jiného.
„Takže policie asi nedorazí.“
Otočila jsem se od okna a spatřila Lucase. Stál pár kroků za mnou, měl na sobě černou školní uniformu a světlo z chodby o patro výš ozářilo jeho siluetu tak silně, že jsem mu neviděla do obličeje. Viděla jsem jen obrys jeho těla, jeho široká ramena, kterýma se opíral o kamennou zeď. Teď jsem necítila žádný strach, jen touhu.
„Ne. Bethanyová by nezavolala policii. Přilákalo by to nevítanou pozornost,“ prohlásila jsem a zhluboka se nadechla.
„Takže nepanují obavy, že ho odstranil jeden z těch bohatých studentů.“
„Ne. Erich byl stejně bohatý jako všichni ostatní tady.“
Lucas se ke mně o krok přiblížil a já mu konečně viděla do obličeje. Vzedmula se ve mně vlna touhy, kterou jsem potlačovala celé svátky, a strašně moc jsem se chtěla dotknout jeho tváře nebo mu položit hlavu na rameno. Ale neudělala jsem to. Mezi námi stála neviditelná zeď, která by nikdy nemusela zmizet.
„Omlouvám se, že jsem ti neodpověděl na e-mail,“ řekl Lucas. „Myslím, že jsem byl v šoku.“
„Nic ti nevyčítám.“ Srdce se mi rozbušilo.
„Měli bychom si promluvit,“ řekl Lucas stručně. „O samotě.“
Pokud mi důvěřoval natolik, že se nebál ocitnout se se mnou o samotě, přestože věděl, že jsem ho kousla, pak jsme možná ještě měli šanci. Dala jsem si záležet, aby můj hlas zněl klidně, a navrhla jsem: „Vím o jednom místě. Půjdeš se mnou?“
„Veď mě,“ přikývl Lucas a já jsem se opět odvážila doufat.
2024 ©