„POČKEJ,“ PROSILA JSEM HO. NA RTECH jsem pořád cítila Erichovu krev. „Neodcházej. Vysvětlím ti to.“
„Nepřibližuj se ke mně.“ Lucas byl bílý jako křída.
„Lucasi, prosím −“
„Ty jsi upírka.“
Nemohla jsem mu to vyvracet. Nepomohl by mi ani můj nově objevený talent pro lhaní. Lucas věděl pravdu a já už ji nemohla dál skrývat.
Stále přede mnou ustupoval a klopýtal po střeše. Ruce měl rozpažené, aby udržel rovnováhu. Přestože se vždycky pohyboval sebejistě, byl teď v takovém šoku, že vrávoral ze strany na stranu. Vypadalo to, jako by oslepl. Chtěla jsem jít za ním, abych ho zachránila před pádem. Zároveň jsem mu toužila všechno vysvětlit. Ale Lucas by mi už nedovolil, abych mu pomáhala. Kdybych se k němu přiblížila, zpanikařil by a utekl. Utekl by ode mě.
Sedla jsem si na střechu, třásla se po celém těle a pozorovala jsem Lucase, jak se ode mě vzdaluje. Neodvážil se otočit ke mně zády, obrátil se až v polovině cesty k severní věži a chlapeckým pokojům. To už jsem si rukama objímala kolena a po tvářích mi tekly slzy. Nikdy v životě jsem se necítila tak vyděšeně a zahanbeně, ani když jsem ho kousla.
Uvědomil si už, co se opravdu stalo tu noc, kdy se konal Podzimní ples? Napadlo ho, že to já jsem ho zranila? Věděla jsem, že jestli na to ještě nepřišel, přijde na to brzy.
Co jsem měla dělat? Jít to okamžitě říct svým rodičům? Jednak bych je rozzuřila a taky by se museli postarat o Lucase. Netušila jsem, co by upíři udělali člověku, který se dozvěděl tajemství Evernightu, ale měla jsem podezření, že by nešlo o nic hezkého. Nahlásit to Bethanyové? V žádném případě. Mohla jsem vzbudit Patrice a požádat ji o radu, ale ta by pravděpodobně jen pokrčila rameny, upravila si svou saténovou škrabošku na spaní a spala by dál.
Teď, když bylo tohle tajemství vyzrazeno, se všichni tito lidé ocitli v ohrožení. Nebylo pravděpodobné, že by Lucas někomu řekl, co viděl. Určitě by se bál, že by ho pokládali za blázna. I kdyby to udělal, nejspíš by mu nikdo mimo školu nevěřil. Ale to riziko, kterému jsem všechny vystavila, bylo strašné. A všechno jsem to zavinila já.
Musel existovat způsob, jak to napravit. Musela jsem něco udělat.
Promluvím si s Lucasem. Hned ráno. Ne, ráno má zkoušku. Připadalo mi hrozně zvláštní myslet teď na něco tak nevýznamného. Odchytím ho po zkoušce. Nebude se mnou chtít mluvit, ale nezačne na chodbě křičet něco o upírech. Teď mám příležitost teď ještě vymyslet, co mu řeknu −
Co jsem mu měla říct? Lhala jsem mu. Zranila jsem ho. Možná se choval správně, když ode mě chtěl utéct co nejdál.
Přesto jsem se o to musela pokusit. Udělala bych cokoli, abych Lucase neztratila. Žadonila bych, plakala, dokonce i prozradila všechna tajemství, jaká jsem kdy měla. Potřebovala jsem, aby mě Lucas pochopil.
Po dlouhé noci bez spánku jsem vstala, oblékla si černý svetr a sukni a toporně jsem sešla dolů. Myslela jsem si, že Lucasova zkouška bude zrovna končit, ale studenti museli zjevně odejít hned, jak byli hotoví. Lucasovi spolužáci mi řekli, že Lucas už odešel. To znamenalo, že byl asi zpátky ve svém pokoji. Dodala jsem si odvahy a vplížila se do chlapeckého křídla. Vic a Lucas mi jednou venku ukázali okno svého pokoje, takže jsem měla šanci ho najít, pokud mě při tom ovšem nikdo nepřistihne.
Když se bez ohlášení objevím v Lucasově pokoji, vyděsí ho to k smrti? Možná. Musela jsem to risknout. Už jsem to nemohla déle snášet. Samou úzkostí se mi svíral žaludek. I kdyby mi Lucas řekl, abych se k němu už nikdy nepřibližovala, věděla bych aspoň, na čem jsem. Nejistota byla pro mě daleko horší.
Poznala jsem jejich pokoj podle dveří, na kterých visely dva filmové plakáty. Jeden z nich byl plakát k filmu Vertigo od Alfreda Hitchcocka.
Zaklepala jsem, ale zevnitř se nikdo neozval, a tak jsem váhavě otevřela dveře. V pokoji nikdo nebyl. Vonělo to v něm po koření a lese, stejně jako Lucas. Připadala jsem si, jako bych se ocitla v lese. Polovina pokoje byla polepena plakáty z akčních filmů, ze kterých do všech stran mířily zbraně v rukou atraktivních žen. V téhle části pokoje byla postel s pokrývkou poházenou barevnými kravatami. Tenhle prostor zkrátka patřil Vicovi. Lucasova část pokoje byla skoro prázdná. Na zdech nevisely žádné plakáty ani obrázky. Na malou nástěnku, která visela nad každou postelí, si přišpendlil jen rozvrh a lístek do kina z naší první schůzky. Jeho postel byla pokrytá vojenskou dekou.
Zjevně mi nezbývalo nic jiného než čekat. Nevěděla Jsem, co mám dělat, a tak jsem přešla k oknu, ze kterého byl výhled na příjezdovou cestu do školy. Venku stálo několik aut. Většina z nich patřila rodičům, kteří poslední den zkoušek přijeli odvézt své děti na Vánoce domů. To se samozřejmě týkalo jen skutečných dětí, ne upírů. Pozorovala jsem je, jak se objímají a nakládají zavazadla, a pak jsem spatřila Lucase s batohem přes rameno, jak vyšel z hlavních dveří.
„To ne,“ zašeptala jsem. Opřela jsem se dlaněmi o okno tak prudce, že se málem vysypalo, ale Lucas šel dál. Přešel rovnou k černému, dlouhému sedanu s tónovanými skly. Dveře auta se otevřely a já se snažila zahlédnout, kdo je uvnitř, ale nikoho jsem neviděla. V tu chvíli mi došlo, proč je jeho polovna pokoje prázdná. Lucas odjel z Evernightu na vánoční prázdniny bez rozloučení a už se sem asi nikdy nevrátí.
„Páni, my můžeme bydlet s holkama? To je skvělý.“ Za mnou stál Vic. Mdle jsem se na něj usmála a otočila se zpátky k oknu. Auto s Lucasem spěšně odjíždělo. „Jseš dobrá, že ses sem vplížila. Právě jste se rozloučili, co?“
„Hm.“ Co jiného jsem mu na to měla říct?
„Nebuď z toho moc smutná, jasný?“ Vic mě zlehka šťouchl do ramene. „Někteří kluci ví, co říct holkám, který jsou rozhozený, ale já ne.“
„Nic mi není. Vážně.“ Pečlivě jsem si ho prohlížela, byl to jediný člověk na škole, kterému se Lucas mohl svěřit se svým podezřením. „Připadal ti dnes ráno Lucas v pohodě?“
„Pozval jsem ho na Jamajku, ale odmítl.“ Vic pokrčil rameny. „Prý se má setkat s rodinnými přáteli, ale nezdálo se, že by měli v plánu něco zvláštního. Netrávila bys Vánoce radši na pláži než ve společnosti starých známých mamy?“
Tohle jsem vůbec neměla na mysli. Ale pokud Vicovi přišlo divné jen tohle, nechal si Lucas své tajemství o upírech pravděpodobně pro sebe. Vic by nedokázal tak přesvědčivě lhát. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že je upřímnější než já.
„Dáš si křupky?“ Vic mi nabídl napůl snědený oranžový pytlík. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se předstírat, že se vůbec necítím mizerně. „Bude toho litovat. Uvidíš. Já si budu na Jamajce skvěle užívat. A co bude dělat on? Bude si dávat pozor, aby se neopíral lokty o stůl.“ S pusou plnou křupek dodal: „Tohle bude dlouhej měsíc.“
„Jo,“ zamumlala jsem. „To bude.“
Většina lidí by asi předpokládala, že upíři Vánoce nemusejí. Ale to by se mýlili.
Náboženské symboly nebyly příjemné. Kříže nás sice nedokázaly zapálit, jak to bývalo běžné v hororových filmech, ale kaple a kostely nás znepokojovaly. Jako by nás tam někdo neviditelný pozoroval. Takže půlnoční mše a jesličky se nás netýkaly. Ale dárky dostávají upíři stejně rádi jako ostatní. Když se vezme v úvahu i volno ze školy, jsou Vánoce svátky, které si užívají i nesmrtelní.
Alespoň většina nesmrtelných. Mně bylo tyhle Vánoce nejhůř v životě.
Napjatá atmosféra se uvolnila, protože ostatní studenti odjeli a na Evernightu zůstalo jen pár upírů. Ti se přestali tvářit tak důležitě, protože tu nebyl nikdo, koho by si dobírali nebo na koho by potřebovali dělat dojem. I někteří upíři totiž odjeli pryč. Patrice trvala na tom, že si v tuhle roční dobu nesmí nechat ujít lyžování ve Švýcarsku. Zbytek učitelů a studentů zůstal na Evernightu, protože ho považovali za svůj domov nebo aspoň něco, co ho připomínalo.
„My tvoříme výjimku, Bianco.“ Máma zavěšovala nad dveře girlandu a já jsem jí přidržovala žebřík, aby nespadla. Máma i táta poznali mou melancholickou náladu a ze všech sil se snažili naladit mě na svátky. „Uvědomuješ si, že jsme jediná rodina v Evernightu? Nikdo z ostatních nemá rodinu od doby, kdy byli naživu.“
„Jenom mi přijde divný, že nemají domov. Místo, kam by se mohli vracet.“
Podala jsem jí napínáček, aby mohla připevnit girlandu na místo. „My jsme měli dům. Jak se lidé obejdou bez domu?“
„My jsme měli dům šestnáct let,“ opravil mě táta ze svého místa na pohovce, kde se probíral starými deskami a hledal tu s názvem Ella vám přeje swingové Vánoce. „Je to celý tvůj život, ale pro tvoji matku a mě je to jako –“
„Mrknutí oka.“ Máma si povzdechla.
Způsob, jakým se na ni táta usmál, mi připomnělo, že je asi o šest set let starší než ona, a tak i staletí, která strávili spolu, mu mohou připadat jako velmi krátká doba. „Všechno se pořád mění. Lidé cestují z místa na místo za zábavou a luxusem nebo něčím jiným, co je dokáže rozptýlit, když je jejich nesmrtelnost začne občas nudit. Život jde dál a ti z nás, kdo nejsou naživu, se musejí hodně snažit, aby s námi udrželi krok.“
„A proto existuje Evernight,“ prohlásila jsem, protože jsem si vzpomněla na hodinu moderních technologií a jejich rozruch vyvolal učitel Yee, když v ní vykládal podstatu emailu. Hodně studentů o něm sice už slyšelo a někteří i vědí, jak ho používat, ale já byla jediná, kdo chápal, jak vlastně funguje, ještě předtím, než to pan Yee vysvětlil. Byla to jedna z věcí, kterou si člověk mohl usnadnit život ve dvacátém prvním století a pochopit, co se kolem něj děje. „A co ti, kteří vypadají moc staře na to, aby mohli chodit do školy?“
„No, víš, tohle není jediné místo, které máme.“ Máma se natáhla pro další girlandu. „Existují lázně a hotely, místa, kde jsou lidé izolovaní od zbytku světa a kde můžeš mít přehled, kdo se dostane dovnitř. Dříve jsme vlastnili hodně klášterů, ale v současné době je těžké zřídit nové. O několik jsme přišli během protestantské reformy po útocích hugenotů, požárech a tak podobně. Jejich obyvatelé nemohli dost dobře přiznat, že nejsou katolíci, protože by tím jen přilili olej do ohně. Dnes se většinou sdružujeme ve školách a klubech.“
„Příští rok bude v Arizoně otevřeno falešné rehabilitační centrum,“ dodal táta.
Představila jsem si, jak jsme roztroušeni po světě a se-tkáváme se jen jednou za sto let. Takhle bude vypadat celá má existence?
To znělo nesnesitelně osaměle. Jaký smysl měl nekonečný život bez lásky? Máma a táta měli obrovské štěstí, že se našli a strávili spolu už několik set let. Já jsem potkala Lucase a během pár měsíců jsem ho ztratila. Snažila jsem se přesvědčit sebe samu, že jednoho dne pro mě bude čas strávený s Lucasem jen „mrknutí oka“, ale nemohla jsem tomu uvěřit.
První týden prázdnin jsem skoro celý strávila ve svém pokoji. Většinou přímo v posteli. Jednou za čas jsem v nyní opuštěné počítačové laboratoři zkontrolovala emaily, protože jsem naivně doufala, že se mi Lucas ozve. Místo toho jsem dostávala jen legrační fotky Vica na pláži se slunečními brýlemi a kloboukem Santa Clause. Napadlo mě, že napíšu Lucasovi sama, ale nevěděla jsem co.
Rodiče mě zapojovali do vánoční přípravy co nejvíc a já jsem se jim snažila vycházet vstříc. Měla jsem štěstí, že jsem se narodila jediným dvěma upírům na světě, kteří uměli péct ovocný koláč. Občas jsem zahlédla, jak si vyměňují pohledy. Zjevně jim došlo, že je mi mizerně, a chtěli vědět, co se stalo.
Na jednu stranu jsem jim to chtěla říct. Byly chvilky, kdy jsem netoužila po ničem jiném než povědět jim celý příběh a vyplakat se jim v náručí. Bylo by mi jedno, že by to působilo nedospěle. Jenže mě znepokojovalo, že kdybych jim řekla pravdu, museli by to nahlásit Bethanyové a já jsem měla strach, aby Lucase nepronásledovala a nezničila mu život.
Kvůli Lucasovi jsem si své trápení musela nechat pro sebe.
Mohla jsem takhle strávit celé prázdniny, ale dva dny před Vánoci napadl další sníh. Druhá nadílka byla štědřejší než ta předchozí. Všechno bylo pokryto jemným bílým sněhem s nádechem do modra. Sníh jsem vždycky milovala a pohled na zářivou, dokonalou pokrývku okolní krajiny mě dostal z deprese. Natáhla jsem si džíny, sněhule a ten nejteplejší pletený svetr, co jsem měla, šedý kabát, na jsem si připnula svou brož, a vydala se na procházku. Věděla jsem, že promrznu na kost, ale udělat první šlápoty na pozemku školy a v lese stálo za to. Když jsem došla ke dveřím v hale, zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo měl podobný nápad.
Balthazar se na mě nesměle usmál zpod své černé šály. „Strávil jsem stovky let v Nové Anglii a stejně mě to vždycky nadchne.“
„Vím, jak se cítíš.“ Mezi námi stále panovaly rozpaky, ale já jsem zdvořile nadhodila: „Měli bychom jít spolu.“
„Jo. Pojďme.“
Nejdřív jsme moc nemluvili, ale nebylo mezi námi žádné napětí. Sníh a růžovozlaté ranní světlo vyžadovaly ticho a ani jeden z nás nechtěl slyšet nic hlasitějšího než křupání sněhu pod botami. Vydali jsme se přes areál školy do lesa, stejně jako ten večer, kdy se konal Podzimní ples. Vdechovala jsem studený vzduch a od pusy mi k zimní obloze stoupala pára.
Balthazarovi zářily oči, jako by si to užíval nebo se dokonce cítil šťastně. Napadlo mě, že už prožil mnoho století, a pořád nemá nikoho, s kým by sdílel svůj život. „Můžu se tě zeptat na něco osobního?“
Překvapeně zamrkal, ale nevypadal dotčeně. „Ovšem.“
„Kdy jsi zemřel?“
Než mi odpověděl, ušel ještě několik kroků. Zadíval se k obzoru a mě napadlo, že se snaží vybavit si svůj život předtím, než se stal upírem. „V roce 1691.“
„V Nové Anglii?“ zeptala jsem se, protože jsem si pamatovala, že ji zmínil.
„Jo. Vlastně to bylo nedaleko odsud. Stalo se to ve stejném městě, ve kterém jsem vyrůstal. Odjel jsem z něj jen několikrát.“ Balthazar zíral nepřítomně před sebe. „Jednou jsem byl v Bostonu.“
„Jestli o tom nechceš mluvit −“
„Ne, to je v pořádku. Jen jsem nemluvil o domově už dlouhou dobu.“
Na větvi nedalekého cesmínového keře se usadila černá hladová vrána a uzobávala bobule. Balthazar ji pozoroval nejspíš proto, aby se mi nemusel dívat do očí. Věděla jsem, že ať už se chystá říct cokoli, je to pro něj těžké. „Mí rodiče se tu usadili velmi brzy. Nepřipluli do Ameriky na lodi Mayflower, ale dorazili nedlouho poté. Moje sestra Charity se narodila během plavby. Byl jí už měsíc, když poprvé spatřila pevninu. Tvrdili, že kvůli tomu byla nevyznaná, protože její kořeny nevyrostly ze země.“ Povzdechl si.
„Charity. To bylo puritánské jméno, ne?“ Měla jsem pocit, že jsem to četla v jedné knížce, ale nedovedla jsem si Balthazara představit jako puritána v průvodu na Den Díkůvzdání.
„Starší generace by neřekla, že jsme patřili k těm zbožným. Mohli jsme se stát členy církve jen proto, že −“ Všiml si, že se tvářím zmateně, a zasmál se. „To je dávná historie. Ve srovnání s dnešními normami byla má rodina, velice zbožná. Rodiče pojmenovali sestru podle jedné z posvátných ctností. Věřili, že jsou tyto ctnosti skutečné, ale poněkud vzdálené − stejně jako my věříme v slunce nebo hvězdy.“
„Když byli tak nábožensky založení, proč ti dali tak zvláštní jméno − Balthazar?“
Udiveně se na mě podíval. „Balthazar byl jeden ze tří králů, kteří přinesli dary novorozenému Ježíšovi.“
„Aha.“
„Nechtěl jsem tě poučovat.“ Na chvilku mi položil ruku na rameno. „Dneska už to většina rodičů své dětí naučí. Tenkrát to bylo obecně známé. Svět se mění rychle a je těžké udržet s ním krok.“
„Musí ti strašně chybět. Tvá rodina, myslím.“ Působilo to tak nepřiměřeně. Jaké to pro něj muselo být, nevidět své rodiče nebo sestru několik století? Nedokázala jsem si vůbec představit, jak ho to muselo ničit.
(Jaké to bude, nevidět Lucase dvě stě let?)
Nemohla jsem na tu otázku znova pomyslet. Místo toho jsem se soustředila na Balthazara.
„Někdy mám pocit, že jsem se změnil natolik, že by mě mí rodiče sotva poznali. A moje sestra −“ Balthazar se odmlčel a pak zavrtěl hlavou. „Vím, že chceš vědět, jak se tehdejší svět lišil od toho současného. Nakolik se změnil. Ale lidi jsou pořád stejní, Bianco. To je na tom to nejhorší. A je to jeden z důvodů, proč se tu spousta lidí chová, jako by byli v pubertě, přestože jsou staří několik set let. Nerozumějí sami sobě ani světu, ve kterém musejí žít. Je to něco jako věčná puberta. Nic zábavného.“
Objala jsem se pažemi, protože mnou otřásl chlad a myšlenka, že se přede mnou rozprostírá mnoho nejistých let, desetiletí a staletí.
Potom jsme šli opět mlčky, oba ponoření do svých úvah. Nabírali jsme botami čerstvý sníh a jako jediní zanechávali otisky v moři bílého sněhu. Nakonec jsem sebrala odvahu a zeptala se Balthazara na to, co mě zajímalo nejvíc. „Kdybys to mohl vrátit, vzal by sis je s sebou? Svou rodinu?“
Napadlo mě, že by mohl odpovědět kladně, protože by udělal cokoli, aby byli s ním. Ale mohl říct i to, že je v žádném případě nemohl zabít. Z obou odpovědí jsem se mohla dozvědět, jak dlouho trvá zármutek, jak dlouho by mě bolelo, že jsem ztratila Lucase. Nečekala jsem, že se Balthazar zastaví a podívá se na mě tak přísným pohledem.
„Kdybych to mohl vrátit,“ řekl, „zemřel bych spolu se svými rodiči.“
„Cože?“ Byla jsem tak ohromená, že mě nenapadlo nic jiného.
Balthazar se ke mně přiblížil a dal mi ruku oděnou do kožené rukavice na tvář. Jeho dotyk nebyl láskyplný jako Lucasův. Snažil se mě vyburcovat, něco mi sdělit. „Ty jsi naživu, Bianco. Ještě nedokážeš posoudit, co to znamená. Je to lepší než být upír, lepší než cokoli na světě. Ještě si trochu pamatuju, jak to bylo, a kdybych to mohl zažít znovu, aspoň na jeden jediný den, obětoval bych všechno, co mám. I svou nesmrtelnost. Ta všechna staletí, která jsem prožil, ani všechny zázraky, kterým jsem byl svědkem, se nemohou rovnat tomu být naživu. Proč myslíš, že jsou zdejší upíři tak zlí na lidské studenty?“
„Asi proto, že jsou snobi.“
„To není tím. Závidí jim.“ Dlouho jsme se na sebe dívali a pak Balthazar dodal: „Užívej si život, dokud ho máš, protože netrvá věčně − ani pro upíry, ani pro nikoho jiného.“
Něco takového mi nikdy nikdo neřekl. Mí rodiče si nepřáli být naživu − nebo ano? Nikdy se o tom nezmínili. A co Courtney, Erich, Patrice a Ranulf? Chtěli se po tom všem stát znovu lidmi?
Balthazar asi poznal mé pochyby, protože prohlásil. „Ty mi nevěříš.“
„Tak to není. Vím, že mi říkáš pravdu. Nelhal bys mi o důležitých věcech. Takový nejsi.“
Balthazar přikývl a na rtech mu začal pohrávat úsměv. Měla jsem pocit, jako bych toho prozradila víc, než jsem chtěla. Postřehla jsem v jeho očích záblesk naděje, který se v nich zračil naposledy ten večer, co se konal Podzimní ples, ještě předtím, než jsem mu dala košem.
Ještě víc mě ale zneklidňovalo, že jsem to myslela vážně. Balthazar by mi vážně nelhal v ničem důležitém, i když by pro mě bylo těžké se s tím vyrovnat. Byl to dobrý člověk, kterému jsem mohla důvěřovat. Přála jsem si být jako on. Chtěla jsem, aby pro mě potřeby jiných lidí byly na prvním místě, chtěla jsem si zasloužit Lucasovu důvěru.
Možná ještě není pozdě, napadlo mě.
Když jsme se vrátili do školy a naše stopy pokrývaly celý areál, zamávala jsem Balthazarovi na rozloučenou a pospíchala nahoru do počítačové laboratoře. Dveře byly naštěstí odemčené. Když jsem čekala, než mi naskočí obrazovka, vzpomněla jsem si na Klimtův Polibek, který mi visel nad postelí. Ti dva milenci se objímali navždy, tvořili dvě části jednoho celku, ponořeni jeden do druhého v mozaice růžové a zlaté barvy.
Když člověk někoho miluje, nesmí dopustit, aby lži všechno zničily. Ať už se stalo cokoli, i když už ztratil jeden druhého navěky věků, pravda musí vyjít najevo.
Chvějícími se prsty jsem napsala Lucasovu e-mailovou adresu a jako předmět uvedla „a nic jiného než pravda.“ Pak jsem se rozepsala, chrlila ze sebe všechno, co jsem před ním celou tu dobu skrývala. Co nejrychleji a nejjednodušeji jsem mu vysvětlila, že to, co spatřil té noci, byla skutečnost.
Že jsem upírka, která se narodila jiným dvěma upírům a jednoho dne se stane jednou z nich.
Že Evernight je plný upírů, kteří se tu učí o tom, kam svět pokročil. Že je to místo, které by nás mělo chránit před lidmi, kteří se nás bojí, protože nám nerozumějí.
Že jsem ho tu noc, kdy byl uspořádán Podzimní ples kousla ne proto, že jsem ho chtěla zranit, ale proto, že jsem tak moc toužila být blízko něj.
Sypala jsem ze sebe slova jedno po druhém, takže to působilo dost zmateně. Nikdy předtím jsem svá tajemství nikomu neprozradila, a tak jsem se opakovala, vyjadřovala se nepřesně a pokládala otázky, na které jsem neznala odpověď. Ale to nevadilo. Důležité bylo, že jsem Lucasovi konečně řekla pravdu.
Nakonec jsem napsala:
Nepíšu ti tohle všechno proto, aby ses vrátil. Vím, že po tom, co jsem udělala, si to nezasloužím, a přestože ti na Evernightu nehrozí nebezpečí, věřím, že se už k němu nikdy v životě nebudeš chtít přiblížit.
Píšu ti hlavně proto, abys prosím, pokud jsi to ještě neudělal, nikomu neříkal o tom, co jsi tady viděl. Neukazuj nikomu tento mail. Udělej to pro mě. Kdyby pravda vyšla najevo, moji rodiče, Balthazar i spousta dalších studentů by se ocitla v nebezpečí a byla by to jen má vina. Nedokázala bych se smířit s tím, že jsem někomu ublížila.
Nikomu z nich jsem neprozradila, že jsi mě a Ericha viděl na střeše, protože jsem se bála o tvou bezpečnost. Můžeš mi to oplatit? To je vše, co od tebe žádám. Možná je to víc, než si zasloužím, ale nejde o mě. Jde o lidi, kterým by to mohlo ublížit.
Zároveň jsem chtěla, abys věděl, že mi na tobě moc záleží, a proto chci, abys znal pravdu. Omlouvám se, že jsem ji před tebou tak dlouho tajila, ale doufám, že má pro tebe význam pochopit, jak se opravdu cítím.
Nikdy mi nepřestaneš chybět.
Sbohem, Lucasi.
Než jsem si to mohla rozmyslet, rychle jsem e-mail odeslala. Jakmile jsem to udělala, zamrazilo mě. Co když mě Lucas neposlechne? Co když ho můj e-mail neumlčí, ale naopak mu poskytne důkazy?
Možná jsem toho měla litovat, ale necítila jsem to tak. I kdyby mi Lucas už nedůvěřoval, já jsem pořád důvěřovala jemu.
Nečekala jsem, že mi odpoví. Ale očekávání je něco úplně jiného než naděje. Prohlížela jsem si poštu celý následující den, pak i ten další a dokonce i během Štědrého dne, vždy, když jsem se utrhla od rozbalování dárků.
Lucas neodepsal.
Přišel Nový rok. Pořád nic.
Řekla jsem si, že sdělit mu pravdu za to stálo, a věřila jsem tomu. Ale to nijak neulehčovalo skutečnost, že mé přiznání nic neznamenalo. Lucas byl nadobro pryč.
2024 ©