PRVNÍ SNĚHOVÁ NADÍLKA nás všechny zklamala. Napadlo jen pár centimetrů sněhu, který se brzy změnil na led, takže to na chodnících pěkně klouzalo. Krajina vypadala nesourodě a chmurně a na žlutohnědých kopcích tu a tam ležel ztěžklý sníh. Obludě, na kterou jsem měla výhled ze svého pokoje ve věži, visely ze šupin a křídel rampouchy. Sněhu bylo tak málo, že se s ním člověk nemohl vydovádět ani se kochat pohledem na něj.
„To mi vyhovuje,“ prohlásila Patrice a obratně si uvazovala křiklavě zelenou šálu. „Jsem ráda, že zase svítí sluníčko.“
„Protože teď na něj znovu můžeš.“ Byla jsem otrávená „hladověním“ Patrice a ostatních před Podzimním plesem. Stejně jako všichni upíři, kteří si odepírali krev, zhubla a vypadala víc upírsky. Courtney a její obdivovatelé se vyhýbali sluníčku, protože jeho paprsky způsobovaly hladovým upírům bolest. Naproti tomu dobře živeným upírů sluneční svit nevadil. Musela jsem snášet, jak se Patrice hodinami prohlíží v zrcadle a přitom mi mizí před očima. Taky se mi zdálo, že čím jsou Patrice i ostatní hubenější, tím jsou nesnesitelnější, ale to se u nich nedalo moc dobře posoudit.
Patrice věděla, na co narážím, a rozzlobeně zavrtěla hlavou. „Od toho dne po plese je mi fajn. Těch pár týdnů, co jsem se trápila hlady a nesměla jsem na sluníčko, za to rozhodně stálo. Jednou pochopíš, jak je sebezapření důležité.“ Pobaveně se usmála: „Ale ne, dokud budeš s Lucasem, jasný?“
Tohle byl jeden z mála našich společných vtipů a obě jsme se mu dlouho smály. Byla jsem ráda, že spolu docela dobře vycházíme, protože jsem měla dost starostí s Raquel a blížícími se zkouškami a potřebovala jsem být co nejvíc v pohodě.
Závěrečné zkoušky byly brutální. Počítala jsem s tím, ale to mi při testech u Bethanyové ani při zkoušce z trigonometrie nijak nepomohlo. Máma do zkoušky zahrnula každý detail, který ve svých hodinách zmínila, i když téma hlavní eseje jsme znali předem díky tomu, že se při zmínce o Missourijském kompromisu houpala na špičkách. Doufám, že to znamená, že Balthazar to zvládá, pomyslela jsem si, zatímco jsem psala esej tak rychle, až mě do ruky braly křeče. Doufala jsem, že budu aspoň z poloviny tak dobrá jako on.
Během týdne závěrečných zkoušek jsem se dlouhé hodiny učila s Raquel. Dělala jsem to nejen kvůli náročnosti testů, ale i proto, aby Raquel neměla čas
Dohoda z roku 1820, která rozdělila západní oblasti Spojených států na otrokářský jih a protiotrokářský sever (pozn. red.)
přemýšlet nad tím, co se málem stalo tenkrát u řeky po výletě do Rivertonu.
Raquel mě na mou žádost pořád z něčeho zkoušela, mohlo i to, že Bethanyová uložila Erichovi trest a on snad prakticky každou volnou chvíli vytíral chodby. Když jsem šla kolem, vždycky mě probodl pohledem.
„Nevěřím mu,“ prohodil Lucas, když jsme okolo něj jednou procházeli.
„Prostě nesnášíš, jak se chová.“ To byla sice pravda, ale zároveň jsem moc dobře věděla, že existují i další důvody, proč Erichovi nedůvěřovat.
Přestože jsme se snažili, aby Raquel přišla na jiné myšlenky, pořád se cítila vyděšená. Strach, který měla už přetím, se Erichovým obtěžováním ještě znásobil. Věděla jsem, že v noci nemůže spát, protože měla tmavé kruhy pod očima. Jednoho dne přišla do knihovny s ostříhanými vlasy. Bylo vidět, že se stříhala sama a ne zrovna pečlivě.
Chtěla jsem se zachovat ohleduplně, a tak jsem odsunula učebnice stranou, aby si mohla sednout vedle mě. A tak jsem jí řekla: „Víš, v mém rodném městě jsem svým kamarádům stříhala vlasy…“
„Já vím, že ten účes nevypadá dobře.“ Raquel hodila batoh na zem a ani se na mě nepodívala. „Ale nechci, aby mi ho někdo vylepšoval. Doufám, že vypadá hrozně, protože pak na mě možná přestane zírat.“
„Kdo? Erich?“ zeptal se Lucas napjatě.
Raquel klesla na židli. „Kdo jiný? Jo, Erich.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem jediná, koho Erich probodává pohledem. Zabránila jsem mu v lovu a chtěl pít Raquelinu krev, nebo jí možná dokonce ublížit.
Máma a táta mi řekli, že většina upírů svou oběť nezabije. Byl Erich výjimka potvrzující pravidlo?
Určitě ne, pomyslela jsem si. Bethanyová by nikoho takového nenechala studovat na Evernightu.
Lucas rychle změnil téma a požádal Raquel, aby mu půjčila zápisky z biologie, kterou učil můj otec. Dívala jsem se na něj a znovu se ve mně vzedmula vlna touhy a majetnictví, které jsem v jeho přítomnosti pociťovala neustále. Můj, řekla jsem si v duchu. Chci, abys byl navždy můj.
Vždycky jsem si myslela, že to souvisí pouze s mými city, ale možná nešlo jen o ně. Možná ta potřeba někoho vlastnit byla součástí upírství, a proto se projevovala silněji než jakákoli lidská touha.
Erichovi na Raquel rozhodně nezáleželo tolik, jako mně na Lucasovi, ale pokud k ní cítil jen zlomek touhy po vlastnictví, kterou jsem pociťovala já k Lucasovi − pak s Raquel rozhodně ještě nebyl hotov.
Ten večer jsem v koupelně znovu narazila na Raquel. Sypala si do dlaně asi čtyři nebo pět prášků na spaní, které jsem ji doporučila. „Buď opatrná,“ varovala jsem ji, „aby ses nepře-dávkovala.“
Raquel měla ve tváři bezútěšný výraz. „A už se nikdy neprobudila? To nezní tak hrozně.“ Povzdychla si. „Věř mi, Bianco, tohle množství by nikoho nezabilo.“
„Ale je to víc, než potřebuješ, abys usnula.“
„Ne, když slyším ty zvuky na střeše.“ Dala si prášky do pusy a pak se ohnula, aby si lokla trochu studené vody přímo z kohoutku. Když si rukou otřela ústa, pokračovala. „Pořád je tam slyším. Myslím, že jsou čím dál tím hlasitější. Nebere to konce. A nevymýšlím si je.“
Nelíbil se mi její tón. „Já ti věřím.“
Jen jsem jí na to chtěla něco říct, ale Raquel vykulila oči. „Vážně?“ zašeptala. „Opravdu? Nebo to říkáš jen tak?“
„Opravdu ti věřím.“
Překvapilo mě, že se jí v očích zaleskly slzy. Zahlédla jsem je i přesto, že zamrkala a slzy rychle zmizely. „Nikdy předtím mi nikdo nic nevěřil.“
Přistoupila jsem k ní. „Co ti nikdo nevěřil?“
Zavrtěla hlavou a odmítala odpovědět. Ale když okolo mě odcházela do svého pokoje, dotkla se na okamžik mé paže. Od Raquel to byl velký projev důvěry. Neměla jsem tušení, čeho se v minulosti obávala, ale věděla jsem, že ji Erich strašně vyděsil. Pravděpodobně neměl v úmyslu ji ublížit, ale zdálo se, že ho baví ji děsit.
S tím jsem ale mohla něco dělat.
V noci dlouho po večerce jsem vstala, oblékla jsem si džíny a teplý černý svetr a nazula si tenisky. Vlasy jsem schovala pod černou pletenou čepici. Napadlo mě, že si začerním tváře a nos jako zloději ve filmech, ale pak jsem si řekla, že to už by bylo moc.
„Jdeš se ven nasvačit?“ zamumlala Patrice do polštáře. „Veverky přezimují. Je to snadná potrava.“
„Jen se porozhlédnu,“ odpověděla jsem, ale Patrice už dál spala.
Když jsem vyskočila na okenní parapet, ucítila jsem studený noční vzduch, ale díky teplé čepici a svetru mi nebyla zima. Chvíli jsem vyvažovala rovnováhu na větvi stromu a pak jsem začala šplhat po větvích nahoru, nohama zapřená o kmen, abych nespadla. Několik větví pod mou tíhou zapraskalo, ale ani jedna se nezlomila. Za pár minut jsem byla na střeše.
Tedy na střeše nižší části budovy. Kousek ode mě se k noční obloze tyčila jižní věž. Když jsem hodně zaklonila hlavu, dokonce jsem rozpoznala i potemnělá okna bytu svých rodičů. Naproti stála ohromná severní věž. Mezi nimi byla šindelová střecha hlavní budovy. Netvořila jednolitou, rovnou plochu, ale byla zkosená v různých úhlech, protože budova školy byla rozšiřována postupně v průběhu několika staletí a ne každý přístavek ladil se zbytkem. Vypadala trochu jako rozbouřené moře, jehož vlny se vzdouvají a zase klesají a všechny se modročerně třpytí v měsíčním světle.
Se skřípáním zubů jsem vyšplhala po nejbližším zkosení a dávala si pozor, abych se pohybovala co nejtišeji. Nevadilo by, kdyby mě viděl někdo, kdo si venku shání něco k jídlu. Ale pokud byl někdo na střeše z jiných důvodů, chtěla jsem využít momentu překvapení.
Byla jsem vyděšená k smrti, přestože jsem si říkala, že se nemám čeho bát. Věděla jsem, že nejsem zrovna silný protivník. Když mě někdo ohrožoval, většinou jsem se chtěla schoulit do klubíčka. Ale někdo se musel postavit za Raquel a zdálo se, že to nikdo kromě mě neměl v úmyslu, takže jsem potlačila nervozitu a odhodlala se jednat.
Snažila jsem se představit si rozmístění pokojů pode mnou, abych zjistila, kde spí Raquel. Její pokoj byl na opačné straně budovy než můj. Patrice a já jsme měly pokoj pod jižní věží, ale takové štěstí Raquel neměla. Někdo mohl stát přesně nad jejím pokojem, jen několik desítek centimetrů od její hlavy.
Když jsem určila polohu jejího pokoje, vyrazila jsem. Na střeše naštěstí nebyl led, takže mi to moc neklouzalo. Lezla jsem po štítech nahoru a dolů a soustředila se, jestli nezaslechnu nějaký krok, slovo nebo něčí dech. Pocit nebezpečí vyostřil moje smysly, a tak jsem všechno vnímala velice intenzivně. Byla jsem připravená na všechno − nebo jsem si to aspoň myslela.
Když jsem se přiblížila k místu, pod kterým byl Raquelin pokoj, uslyšela jsem dlouhé, pomalé a pravděpodobně úmyslné škrábání na střeše. Někdo tam byl. A ten někdo chtěl, aby to Raquel slyšela.
Opatrně jsem vylezla po dalším vysokém štítu. Tam se ve stínu krčil Erich. V jedné ruce držel ulomenou větev a přejížděl s ní po střešní krytině.
„Ty,“ řekla jsem potichu. Erich se překvapeně narovnal. Vzhledem k jeho reakci a rychlosti, kterou si okolo sebe obtočil svůj dlouhý kabát, mě napadlo, co asi dělala jeho druhá ruka. Byla jsem tak zhnusená a vynervovaná, že se mi chtělo utéct, ale podařilo se mi zůstat stát. „Vypadni.“
„Teď porušujeme pravidla oba,“ zamumlal a rozhlížel se. „Jestli mě nahlásíš, budeme v tom zapleteni oba dva.“
Přistoupila jsem k němu tak blízko, že jsem se ho mohla dotknout. Měl tak hubený obličej a špičatý nos, že vypadal spíš jako krysa. „Klidně to udělám.“
„To je toho. Nedodržet večerku. No a co? Dělají to všichni. Nebudou se tolik zlobit.“
„Jenže ty nejsi venku kvůli jídlu. Obtěžuješ Raquel.“
Erich se na mě podíval tak zhnuseně, jako ještě nikdo předtím. Jako bych byla něco, co překročí na chodníku. „To nemůžeš dokázat.“
Místo strachu se ve mně vzedmula vlna hněvu. Napnuly se mi všechny svaly v těle a tesáky se mi začaly prodlužovat. Upíři se nikdy nestáhnou zpátky. „Vážně ne?“
Pak jsem uchopila jeho ruku a pořádně ho kousla. Upíří krev nechutná vůbec jako lidská, ani jako zvířecí. Nejde o potravu, ale o informaci. Na základě její chuti lze poznat, jak se ten druhý upír v danou chvíli cítí. Objeví se představy, které měl před okamžikem. Tohle mě naučili rodiče a dokonce mě to na sobě nechali vyzkoušet. Jenže pak jsem se jich jednou zeptala, jestli už se někdy navzájem kousli, a v tu chvíli oba zrozpačitěli a poslali mě psát domácí úkoly.
Když jsem ochutnávala krev svých rodičů, cítila jsem jen lásku a spokojenost a viděla jen představy sebe sama jako zvídavého a hezkého dítěte, hezčího, než jsem ve skutečnosti byla. Erichova krev byla jiná. Strašná.
Chutnala jako hněv, vztek, zvrácená touha zabít člověka. Jeho krev byla tak horká, až pálila, a tak zlostná, až se mi zvedl žaludek. Před očima mi vyvstávala představa, která byla každým okamžikem zřetelnější a pálila jako oheň: Raquel tak, jak ji chtěl Erich − natažená na posteli s prokousnutým hrdlem, lapající po dechu.
„Au!“ vyjekl Erich a vytrhl se mi. „Co to sakra děláš?“
„Chceš jí ublížit.“ Bylo pro mě těžké mluvit srozumitelně; třásla jsem se, rozrušená násilím, které jsem viděla. „Chceš ji zabít.“
„To, že chci, neznamená, že to doopravdy udělám,“ odsekl. „Myslíš, že jsem tu jediný, kdo si chce čas od času kousnout do čerstvého masa? Za tohle mě nikdo v žádném případě nepotrestá.“
„Slez sakra z tý střechy a už se sem nikdy nevracej. Jestli se vrátíš, řeknu to Bethanyové. Bude mi věřit a vyhodí tě ze školy.“
„Klidně to udělej. Mám toho tady plný zuby. Ale jak odejdu, zasloužím si něco dobrýho na zub, nemyslíš?“ Erich se zasmál a na okamžik mě zamrazilo, protože jsem si myslela, že se chce se mnou prát. Místo toho seskočil ze střechy a ani se nenamáhal chytit se nějaké větve.
Nikdy předtím jsem necítila tak strašný vztek a doufala jsem, že už nikdy nebudu. Měla jsem pocit, že navzdory nepříjemné atmosféře a ponurosti Evernightu jsem poprvé zažila pravé zlo až teď.
Věříš ve zlo? zeptala se mě jednou Raquel. Odpověla jsem jí, že ano, ale tenkrát jsem nevěděla, o čem mluvím. Ještě pořád jsem se třásla, a tak jsem chvíli zhluboka dýchala, abych se trochu sebrala. Musela jsem o tom, co se dnes v noci stalo, dlouze a pečlivě popřemýšlet, ale teď jsem se potřebovala co nejrychleji dostat odsud pryč.
Kousek jsem popošla a pak jsem sklouzla po střeše. Snažila jsem se zjistit, kam seskočil Erich, protože jsem se chtěla ujistit, že opravdu odešel. Ale když jsem chtěla seskočit sama, zahlédla jsem ve tmě na střeše další postavu. Vynořila se jako stín z mořských hlubin. Možná že Erich nebyl sám.
„Stůj,“ vykřikla jsem. „Kdo je tam?“
Postava pomalu vstoupila do měsíčního světla. Byl to Lucas.
„Lucasi? Co tady děláš?“ Hned, jak jsem tu otázku položila, uvědomila jsem si, že je hloupá. Lucas sem přišel ze stejného důvodu jako já. Chtěl zjistit, jestli Erich Raquel pořád ještě pronásleduje. Neodpověděl mi. Zíral na mě, jako by mě nepoznával, a ustoupil o krok zpátky.
„Lucasi?“ Nejdřív jsem jeho chování nechápala, ale pak mi to došlo. Špičáky jsem měla pořád prodloužené a ústa od krve. Kdyby byl na střeše o pár minut dřív, viděl by, jak mluvím s Erichem. Viděl by, jak jsem ho kousla…
Lucas ví, že jsem upírka.
Většina lidí už na upíry nevěří a neuvěřila by, ani kdybyste je přesvědčovali. Jenže Lucase nikdo přesvědčovat nemusel, protože strnule hleděl do obličeje upírovi s tesáky a rty umazanými od krve. Díval se na mě jako na zrůdu.
Všechna tajemství, která jsem chránila celý svůj život, byla právě prozrazena.
Prosím buďte trpělivý...
2024 ©