NASTAL PRVNÍ DEN ŠKOLY A S NÍM I MÁ POSLEDNÍ šance na útěk. Neměla jsem batoh plný věcí, které by mi pomohly přežít, naditou peněženku, abych si mohla koupit letenku, ani kamaráda, který by na mě čekal v autě na konci ulice. V podstatě jsem neměla to, co by většina rozumných lidí nazvala „plán“.
Ale to mi nevadilo. Na akademii v Evernightu nezůstanu za žádnou cenu.
Zatímco venku svítalo, nasoukala jsem se do džínsů a popadla teplý černý svetr. Takhle brzy ráno a tak vysoko v horách byla zima už v září. Sepnula jsem si dlouhé zrzavé vlasy do nedbalého uzlu a nazula si pohorky. Přišlo mi důležité, abych se chovala velmi tiše, přestože jsem se nemusela bát, že bych vzbudila rodiče. Rozhodně nebyli žádná ranní ptáčata. Budou spát jako zabití, než jim zazvoní budík, což bude až za několik hodin.
Do té doby získám slušný náskok.
Z okna pokoje jsem viděla na kamennou obludu s tesáky, která mě probodávala pohledem. Oblékla jsem si džínovou bundu a vyplázla na ni jazyk. „Tobě se možná líbí viset na Pevnosti zatracených,“ řekla jsem jí tiše. „Dobře ti tak.“
Než jsem odešla, ustlala jsem si postel. Málokdy jsem to dělala sama od sebe, ale tentokrát jsem to tak chtěla. Věděla jsem, že dnes rodiče pořádně vyděsím, a měla jsem pocit, že si to tou ustlanou postelí alespoň trochu vyžehlím. I když oni to tak pravděpodobně brát nebudou, pokračovala jsem ve stlaní. Když jsem natřásala polštáře, najednou se mi vybavil podivný záblesk snu z předešlé noci. Byl tak živý a bezprostřední, jako kdyby se mi pořád ještě zdál:
Květina barvy krve.
V korunách stromů okolo mě kvílel vítr a ohýbal větve nahoru a dolů. Nebe nade mnou bylo plné těžkých mraků. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje. To jediné, po čem jsem toužila, bylo dívat se na tu květinu.
Všechny okvětní plátky, pokryté kapkami deště, byly jasně červené, křehké a měly lopatkovitý tvar, podobně jako některé tropické orchideje. Přesto ta květina vypadala zároveň mocně a pnula se po větvi jako popínavá růže. Byla to ta nejpodivuhodnější a nejúžasnější věc, jakou jsem kdy viděla. Musela být moje.
Proč jsem se při té vzpomínce otřásla? Byl to jen sen. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila jsem se znovu na přítomnost. Byl čas jít.
Batoh jsem měla připravený, sbalila jsem si předchozí noc. Vzala jsem si jen pár věcí − knížku, sluneční brýle a malou hotovost pro případ, že bych musela dojít až do Rivertonu, který měl v celém kraji nejblíže k lidské civilizaci. To by mi zabralo celý den.
Nechtěla jsem utéct. Ne v tom smyslu, že přeruším se všemi styky a změním si jméno, nebo se třeba přidám k cirkusu. Chtěla jsem svým odchodem něco sdělit. Od první chvíle, kdy moji rodiče přišli s tím, že oni budou vyučovat a já studovat na akademii v Evernightu, jsem byla proti tomu. Celý život jsme bydleli v tom samém městečku a já jsem od pěti let chodila do stejné školy se stejnými spolužáky. Existují lidé, kteří se rádi seznamují s někým novým, kteří dokážou zapříst rozhovor a rychle se spřátelit, ale já k nim nikdy nepatřila. Dokázala bych cokoli, ale tohle ne.
Je zvláštní, že lidé se většinou usmívají, když o člověku říkají, že je „plachý“. Jako by to byl roztomilý zvyk, kterého se s věkem postupně zbaví, nebo díra v dásni, když mu vypadnou mléčné zuby. Kdyby věděli, jaké to je, být doopravdy stydlivý, nejen zpočátku trochu nejistý, určitě by se neusmívali. Kdyby jen tušili, jak se člověku sevře žaludek, jak se mu začnou potit ruce a není schopen ze sebe vysoukat nic, co by dávalo smysl. Není to vůbec roztomilé.
Moji rodiče se nikdy neusmívali, když to říkali. Znali mě líp než ostatní a já jsem vždycky měla pocit, že mi rozumějí, ale když mi bylo šestnáct, rozhodli, že bych svou plachost měla nějak překonat. A které místo se k tomu hodí víc než internátní škola, navíc s nimi po boku?
Tak nějak jsem chápala, jak k tomu rozhodnutí dospěli. Ale realita byla jiná. Od první chvíle, kdy jsme přijeli k akademii v Evernightu a já spatřila tu obrovskou kamennou budovu, postavenou v gotickém stylu, jsem věděla, že nepřichází v úvahu, abych tady chodila do školy. Máma ani táta mě neposlouchali, a tak jsem je k tomu musela přinutit.
Potichu jsem prošla malým bytem, ve kterém jsme bydleli už měsíc. Za zavřenými dveřmi do ložnice jsem slyšela, jak máma lehce chrápe. Dala jsem si batoh přes rameno, pomalu stiskla kliku a vydala se dolů po schodech. Bydleli jsme v nejvyšším patře jedné z věží, což zní lépe, než jaké to ve skutečnosti bylo. To znamenalo, že jsem musela sejít po více než dvě stě let starých a tím pádem značně opotřebovaných a nerovných schodech. Podél dlouhého točitého schodiště bylo jen málo oken a světla ještě nesvítila, takže se mi v té tmě šlo dost obtížně.
Když jsem se natáhla po květině, v křoví to zašumělo. Vítr, pomyslela jsem si, ale nebylo to tak. Ne, to se jen křoví začalo rozrůstat. Rostlo tak rychle, že jsem to dokázala postřehnout. Z listů vyrazily úponky a trny a začaly se proplétat. Než jsem stačila utéct, byla jsem křovím skoro celá obklopená a větvičky, listy a trny mě obehnaly jako zeď.
To poslední, co jsem teď potřebovala, byly mé noční můry. Zhluboka jsem se nadechla a dál jsem sestupovala po schodech, až jsem došla do velké haly v přízemí. Byla to velkolepá místnost, jejímž účelem bylo příchozího nadchnout nebo na něj alespoň zapůsobit. Měla mramorovou podlahu, vysoký klenutý strop a barevná okna, která sahala od podlahy až ke krovu. Každé okno, kromě jednoho, které bylo z čirého skla, mělo svůj vlastní, kaleidoskopický vzor.
Včera večer v hale postavili pódium, ze kterého paní ředitelka pozdraví studenty, kteří dnes přijedou. Vypadalo to, že všichni ještě spí, což znamenalo, že mě nemá kdo zastavit. Otevřela jsem těžké vyřezávané venkovní dveře a ocitla jsem se na svobodě.
Procházela jsem areálem, který ranní mlha zahalila do modrošedé barvy. Když na počátku osmnáctého století stavěli akademii v Evernightu, byla všude kolem divočina. Od té doby v jejím širokém okolí vyrostlo pár městeček, ale ani jedno nebylo moc blízko. Navzdory výhledům z kopců a hustým lesům si tu nikdo nikdy nepostavil dům. Ale mohl by se člověk někomu divit, že nechce bydlet blízko tohoto místa? Pohlédla jsem zpátky na dvě vysoké kamenné věže školy, po kterých se vinuly kamenné obludy, a zachvěla jsem se. Po pár krocích ale věže zmizely v mlze.
Za mnou se vynořil Evernight, jehož kamenné zdi vysokých věží tvořily jedinou zábranu, skrz kterou trny nedokázaly proniknout. Měla jsem běžet ke škole, ale nechtěla jsem. Evernight byl nebezpečnější než trny a kromě toho jsem tam nechtěla nechat tu květinu.
Má noční můra začínala být opravdovější než skutečnost. Znepokojeně jsem se otočila zády ke škole, rozběhla jsem se přes její areál k lesu.
Tohle všechno brzy skončí, opakovala jsem si, když jsem spěchala lesním podrostem a pod nohama mi praskaly spadané větve z borovic. Přestože jsem byla jen pár desítek metrů od vchodových dveří, měla jsem kvůli husté mlze pocit, že jsem už hluboko v lese. Máma a táta se vzbudí a zjistí, že jsem pryč. Konečně pochopí, že mě k tomuhle nemůžou přinutit. Budou mě hledat a přitom se zlobit, že jsem je vyděsila, ale pochopí to. Vždycky to nakonec pochopili. A pak odjedeme. Utečeme z Evernightu a nikdy se tam nevrátíme.
Rozbušilo se mi srdce. S každým krokem, kterým jsem se vzdalovala od Evernightu, můj strach paradoxně narůstal. Zpočátku se myšlenka na útěk zdála být dobrý nápad, který nemůže dopadnout špatně. Teď, když se nápad proměnil ve skutečnost a já jsem běžela sama lesem do neznámé divočiny, už jsem si tím tak jistá nebyla. Možná utíkám zbytečně. Třeba tady stejně zůstaneme.
Zarachotil hrom. Srdce mi začalo bušit rychleji. Naposledy jsem odvrátila svůj zrak od Evernightu a pohlédla znovu na třesoucí se květinu. Vítr jí utrhl jeden okvětní plátek. Odhodlaně jsem si rukama klestila cestu skrz trny, přestože mi způsobovaly bolest.
Ale když jsem se špičkou prstu dotkla květiny, okamžitě zvadla a všechny okvětní plátky zčernaly.
Rozběhla jsem se východním směrem a snažila jsem se rychle dostat od Evernightu co nejdál. Má noční můra mě nepřestávala pronásledovat. To místo mě děsilo k smrti. Když od něj uteču, můj strach zmizí. Zastavila jsem se, prudce oddechovala a otočila se, abych zjistila, jak jsem daleko …
A najednou jsem ho uviděla. Asi padesát metrů ode mě stál zpola zahalen mlhou muž v dlouhém, tmavém kabátě. V okamžiku, kdy jsem ho spatřila, se rozběhl směrem ke mně.
Až v tu chvíli jsem poznala, co je opravdový strach. Byla jsem v šoku, jako kdyby mě někdo polil ledovou vodou, a zjistila jsem, jak rychle dokážu doopravdy utíkat. Nekřičela jsem. Nemělo to smysl, protože jsem utekla do lesa, aby mě nikdo nenašel, což byla ta nejhloupější věc, kterou jsem kdy udělala, a vypadalo to, že i poslední. Ani jsem si sebou nevzala mobilní telefon, protože tu stejně nebyl signál. Nebyl tu nikdo, kdo by mě mohl zachránit. Musela jsem běžet jako o život.
Slyšela jsem jeho kroky, pod kterými praskaly větve a šustily listy. Přibližoval se ke mně. Bože, jak byl rychlý! Jak může někdo běžet tak rychle?
Učili tě, jak se bránit, pomyslela jsem si. Měla bys vědět, jak se v takovéhle situaci zachovat! Jenže v tu chvíli jsem si na to nedokázala vzpomenout. Nedokázala jsem přemýšlet. Větve se mi zatrhávaly o rukávy bundy a o vlasy, které se mi uvolnily z uzlu. Zakopla jsem o kámen a kousla se přitom do jazyka, ale běžela jsem dál. Stále se přibližoval. Musela jsem běžet ještě rychleji. Jenže jsem nemohla.
„Chrr,“ zachrčela jsem, když mě srazil k zemi. Padla jsem zády na tvrdou půdu, on spadl na mě a jeho nohy se zamotaly do mých. Dal mi ruku na pusu a mně se podařilo vytáhnout zpod jeho těla paži. V mé staré škole nám při hodinách sebeobrany radili útočit na oči, prostě je útočníkovi vyškrábat z důlků. Vždycky jsem si myslela, že když budu muset zachránit sebe nebo někoho jiného, tak to udělám, ale teď jsem si nebyla jistá, že to zvládnu. Ohnula jsem prsty a sbírala odvahu.
V tom okamžiku ten muž zašeptal: „Viděla jsi, kdo tě honil?“
Pár vteřin jsem na něj jen zírala. Sundal mi ruku z pusy, abych mohla odpovědět. Cítila jsem na sobě jeho těžké tělo a všechno okolo mě se točilo. Nakonec jsem ze sebe vypravila: „Myslíš kromě tebe?“
„Mě?“ Netušil, o čem to mluvím. Podíval se kradmo za nás, jako by nás chtěl chránit. „Před někým jsi utíkala − nebo ne?“
„Utíkala jsem jen tak. Nikdo kromě tebe mě nehonil.“
„Takže ty sis myslela −“ Najednou mě uvolnil ze svého sevření. „Sakra. Omlouvám se. Nechtěl jsem. Páni, musel jsem tě vyděsit k smrti.“
„Ty jsi mi chtěl pomoct?“ Musela jsem se ho zeptat, než jsem tomu dokázala uvěřit.
Rychle přikývl. Jeho obličej byl stále blízko mého, tak blízko, že jsem neviděla nic jiného. Měla jsem pocit, že neexistuje nic jiného než my dva a válející se mlha. „Vím, že jsem tě vystrašil, a je mi to líto. Opravdu jsem si myslel −“
Jeho slova mi moc nepomáhala, měla jsem čím dál tím větší závrať. Potřebovala jsem vzduch, ticho a něco, na co jsem nedokázala přijít, protože byl stále tak blízko u mě. Ukázala jsem na něj prstem a řekla něco, co jsem snad ještě nikdy nikomu neřekla, jen teď tomu nejděsivějšímu neznámému člověku, kterého jsem kdy potkala: „Zmlkni.“
A on zmlkl.
Povzdechla jsem si a položila hlavu zpátky na zem. Přitiskla jsem si pěsti na oči tak silně, až jsem začala vidět rudě. V ústech jsem cítila krev a srdce mi bušilo tak rychle, až se mi zdálo, že se mi třesou žebra. Mohla jsem se počurat, ale to by bylo ještě víc ponižující, než jak už jsem se cítila. Místo toho jsem zhluboka dýchala tak dlouho, než jsem byla schopná se posadit.
Pak jsem zjistila, že ten muž je pořád vedle mě. Přemohla jsem se a zeptala se ho: „Proč jsi mě srazil k zemi?“
„Myslel jsem si, že se musíme schovat. Skrýt se před tím, kdo tě honí, ale nakonec tě vlastně nehonil −“ zatvářil se rozpačitě − „nikdo.“
Sklonil hlavu a já jsem si ho poprvé mohla pořádně prohlédnout. Předtím jsem neměla čas, abych si na něm něčeho všimla. Když je váš první dojem takový, že jde o šíleného zabijáka, nemámíte čas drobnostmi. Teď jsem zjistila, že to není dospělý muž, jak jsem si původně myslela. Přestože byl vysoký a ramenatý, vypadal mladě, mohl být asi tak stejně starý jako já. Měl rovné zlatohnědé vlasy, které mu kvůli honičce spadaly do čela, silnou, hranatou čelist, pevné, svalnaté tělo a úžasně tmavozelené oči.
Ale nejpozoruhodnější na něm bylo to, co měl pod kabátem: staré černé boty, černé vlněné kalhoty a tmavě červený svetr se dvěma havrany a stříbrným mečem uprostřed. To byl znak Evernightu.
„Ty studuješ,“ řekla jsem, „tady na škole.“
„Ještě ne, ale mám brzy začít.“ Mluvil potichu, jako kdyby mě nechtěl znovu vyděsit. „A ty?“
Přikývla jsem a snažila jsem se připevnit si sponkami uvolněné vlasy. „Tohle je můj první rok. Moji rodiče tu dostali místo jako učitelé a tak jsem tu…zaseklá.“
To mu asi připadalo divné, protože se na mě zamračil a jeho zelené oči na mě pohlédly hloubavě a nejisté. Brzy se ale vzpamatoval a podal mi ruku. „Lucas Ross.“
„Aha.“ Byl to divný pocit představovat se někomu, o kom jsem si ještě před dvěma minutami myslela, že mě chce zabít. Svou širokou a studenou rukou pevně stiskl tu mou. „Já jsem Bianca Olivierová.“
„Tep ti buší jako o závod,“ zamumlal Lucas. Díval se mi upřeně do obličeje a já znovu znervózněla, ale tentokráte jsem z toho měla daleko lepší pocit. „Dobře, tak když jsi neprchala před žádným útočníkem, proč jsi utíkala? Protože mně to nepřišlo jako ranní rozcvička.“
Zalhala bych mu, kdybych přišla na to jak, ale nic mě nenapadlo. „Vstala jsem brzy, protože, no, protože jsem odsud chtěla utéct.“
„Rodiče jsou na tebe zlí? Mlátí tě?“
„Ne! Nic takového.“ Cítila jsem se uraženě, ale došlo mi, že ho muselo napadnout právě tohle. Proč by jinak naprosto příčetný člověk běžel lesem před východem slunce tak, jako by mu šlo o život? Právě jsme se seznámili, takže mě možná pořád ještě považoval za duševně zdravou. Rozhodla jsem se nezmiňovat se mu o svých nočních můrách, protože by si o mně pravděpodobně začal myslet, že jsem se zbláznila. „Ale nechci tady chodit do školy. Líbilo se mi v městečku, kde jsem se narodila, a kromě toho je akademie v Evernightu tak − je tak −“
„Strašidelná.“
„Jo.“
„A kam ses chystala utéct? Máš nějakou představu, co bys dělala pak?“
Zčervenala jsem a nebylo to jen vypětím z běhu. „Ehm, ne. Vlastně jsem nechtěla doopravdy utéct. Bylo to jen takový gesto. Myslela jsem si, že když to udělám, tak mí rodiče konečně pochopí, jak moc tady nechci zůstat, a možná odjedeme.“
Lucas překvapeně zamrkal a pak se začal usmívat. Jeho úsměv mě zbavil strachu a probudil zvědavost, dokonce nadšení. „Jako já s prakem.“
„Cože?“
„Když mi bylo pět, tak jsem si myslel, že se moje máma ke mně chová ošklivě, a rozhodl jsem se, že uteču. Vzal jsem si s sebou prak, protože jsem byl velký, silný chlap, chápeš. Který se o sebe dokáže postarat. Taky jsem si vzal baterku a sušenky..“
Přes všechny své rozpaky jsem se usmála. „Myslím, že sis zabalil líp než já.“
„Vykráčel jsem pyšně z domu a došel jsem až … na konec zadního dvorku. Tam jsem zůstal celý den a vrátil jsem se, až když začalo pršet, protože jsem s sebou neměl deštník.“
„Takhle to dopadá, když si to člověk skvěle naplánuje,“ povzdychla jsem si.
„Já vím. Je to tragický. Vrátil jsem se dovnitř celý mokrý a bolelo mě břicho, protože jsem snědl dvacet sušenek. Moje máma, přestože mě dokáže vytočit, je rozumná, a tak dělala, jako by se nic nestalo.“ Lucas pokrčil rameny. „A takhle se zachovají i tví rodiče. Uvědomuješ si to, že jo?“
„Teď už ano.“ Hrdlo se mi stáhlo zklamáním. Vlastně jsem celou tu dobu znala pravdu. Jednoduše jsem musela něco udělat kvůli své vlastní nespokojenosti, ne kvůli tomu, aby si mě rodiče víc všímali.
Pak se mě Lucas zeptal na něco, co mě udivilo. „Chceš odsud doopravdy pryč?“
„Jako utéct? Doopravdy utéct?“
Lucas přikývl a tvářil se vážně.
Ale tu otázku nejspíš vážně nemyslel. Určitě se mě zeptal jen proto, abych se vrátila do reality. „Ne, nechci,“ připustila jsem. „Vrátím se a připravím se do školy jako hodná holka:“
Znovu se pousmál. „Nikdo netvrdí, že musíš být hodná.“
Řekl to tak, že mě to zahřálo u srdce. „Já jen − ta akademie v Evernightu − myslím, že tam nikdy nezapadnu.“
„S tím bych si nedělal starosti. Možná by to bylo dokonce lepší.“ Zadíval se na mě vážně a pozorně, jako by věděl líp než já, kam bych mohla zapadnout. Buď jsem se mu opravdu líbila, nebo jsem si to jen vybájila, protože jsem se mu líbit chtěla. Ale byla jsem ještě příliš nezkušená, abych na to přišla.
Rychle jsem vstala. Když se zvedl i Lucas, zeptala jsem se: „Tak co jsi tam teda dělal? Když jsi mě uviděl?“
„Jak už jsem řekl, myslel jsem si, že máš potíže. Tady kolem se potulují různí tvrdí hoši. Ne každý se dokáže ovládat.“ Sundal si ze svetru pár borovicových jehlic. „Neměl jsem hned myslet na to nejhorší. Reagoval jsem instinktivně. Promiň.“
„To je v pořádku, vážně. Teď už vím, že jsi mi chtěl pomoct. Ale mě zajímalo, co jsi dělal v lese, než jsi mě uviděl. Zahájení školního roku začne až za několik hodin. Je ještě dost brzy. Studenti mají přijet až okolo desáté dopoledne.“
„Já jsem nikdy moc nehrál podle pravidel.“
To znělo zajímavě. „Takže ty jsi ranní ptáče?“
„To sotva. Ještě jsem nešel spát.“ Měl okouzlující úsměv a využíval toho. Ale mně to nevadilo. „Moje máma mě sem nemohla přivézt, protože odjela na služební cestu. Tak jsem jel vlakem a zbytek cesty jsem chtěl dojít pěšky, abych trochu prozkoumal zdejší krajinu. A přitom zachránil holku v nesnázích.“
Když jsem si vzpomněla, jak rychle za mnou Lucas běžel, a uvědomila jsem si, že mi chtěl zachránit život, něco se změnilo. Ta vzpomínka ve mně už nevyvolávala strach, ale úsměv. „Proč jsi přijel do Evernightu? Já jsem tu ztvrdla kvůli rodičům, ale ty jsi mohl jít jinam. Na jinou školu. No, prostě někam jinam.“
Vypadalo to, že Lucas opravdu neví, jak na to odpovědět. Šli jsme lesem a on držel větve tak, aby mě neškrábly do obličeje. Tohle pro mě ještě nikdo neudělal. „To je dlouhý příběh.“
„Já s návratem nespěchám. Kromě toho zbývá do zahájení ještě pár hodin.“
Sklonil hlavu, ale nepřestával se na mě dívat. Něco na tom pohybu bylo nesporně sexy, i když jsem si nebyla jistá, že to byl záměr. Jeho oči měly skoro stejnou barvu jako břečťan, který rostl na věžích v Evernightu. „Navíc je to tak trochu tajemství.“
„Já dokážu udržet tajemství. Chci říct − tohle všechno si necháme pro sebe. Útěk a bláznivý setkání −“
„Já o tom nikomu neřeknu.“ Ještě chvilku váhal, a pak přiznal: „Jeden můj předek tady chtěl studovat asi před sto padesáti lety. Neuspěl.“ Lucas se zasmál a já měla pocit, jako by korunami stromů prosvitlo slunce. „Takže je na mně, abych obnovil rodinnou čest.“
„To není fér. Neměl by ses rozhodovat podle něho.“
„Něco jsem si mohl rozhodnout sám. Nechali mě třeba vybrat si vlastní ponožky.“ Usmála jsem se, když si povytáhl nohavici, aby mi ukázal proužek, který mu koukal z černé, těžké boty.
„Proč vlastně ten tvůj předek neuspěl?“
Lucas smutně potřásl hlavou. „Během prvního týdne se utkal v souboji.“
„V souboji? Jako že někdo urazil jeho čest?“ Snažila jsem se vybavit, co jsem o soubojích četla v milostných románech nebo viděla v kině. Každopádně mi došlo, že Lucasova minulost je daleko zajímavější než moje. „Nebo to bylo kvůli nějaké dívce?“
„To by si musel hodně pospíšit, aby se hned první den ve škole s nějakou seznámil.“ Lucas se zarazil, jako kdyby si uvědomil, že on se hned první den školy seznámil se mnou. Měla jsem pocit, jako by mě k němu přitahovalo něco doslova hmatatelného, ale v tu chvíli se Lucas otočil a zadíval se na věže Evernightu, které teď už prosvítaly mezi větvemi. Vypadalo to, jako by ho urážela jejich pouhá přítomnost. „Důvodem k souboji mohlo být cokoli. V té době stačila i sebemenší záminka. V naší rodině se traduje, že si začal ten druhý, ale to je stejně jedno. Důležité je, že přežil. Ale rozbil jedno z barevných skel ve velké hale.“
„No jasně. Je tam jedna tabule z čirého skla a já nechápala proč.“
„Tak teď už to víš. Evernight je s naší rodinou úzce spjatý od pradávna.“
„Až dodnes.“
„Až dodnes,“ souhlasil. „A mně to nevadí. Myslím, že se toho tady můžu hodně naučit. Což neznamená, že se mi musí všechno líbit.“
„Nejsem si jistá, jestli se mi tady líbí vůbec něco,“ přiznala jsem. Kromě tebe, dodal hlas v mé hlavě. Najednou začal mluvit dost troufale.
Zdálo se, jako by Lucas ten hlas slyšel. Naznačoval to způsob, jakým na mě pohlédl. Se svými ostře řezanými rysy a ve školní uniformě by měl vypadat jako typický americký kluk, ale on tak nevypadal. Během honičky a hned po ní, když si myslel, že bojujeme o své životy, jsem v jeho výrazu zachytila cosi divokého. „Líbí se mi ty obludy, hory a čerstvý vzduch. Zatím jen tohle.“
„Tobě se líbí ty obludy?“
„Líbí se mi, že jsou menší než já.“
„Takhle jsem o nich nikdy nepřemýšlela.“ Došli jsme na okraj areálu. Sluneční paprsky všechno jasně osvětlovaly a já jsem vycítila, že se škola začíná probouzet a připravovat na přijímání studentů, kteří projdou klenutou kamennou bránou. „Tohle mě děsí.“
„Ještě je čas utéct, Bianco,“ navrhl mi z legrace.
„Nechci utéct. Prostě se mi jen nechce mezi všechny ty neznámé lidi. Když jsem s lidmi, které neznám, tak ze sebe nedokážu vypravit slovo, nedokážu se chovat přirozeně, prostě nejsem sama sebou − proč se usmíváš?“
„Mluvit se mnou ti problémy nedělá.“
Překvapeně jsem zamrkala. Lucas měl pravdu. Jak to bylo možné? „S tebou − mám pocit − asi jsi mě tak vylekal, že jsem na strach z cizích lidí najednou ani nepomyslela,“ vykoktala jsem.
„No, jestli to pomohlo −“
„Jo.“ Tušila jsem, že je za tím něco víc. Cizí lidé mě děsili, ale on už pro mě nebyl cizí. Přestal být cizím člověkem ve chvíli, kdy jsem pochopila, že mi chtěl zachránit život. Měla jsem pocit, jako bych ho znala celý život, jako bych na něj čekala celé roky. „Měla bych se vrátit, než rodiče zjistí, že jsem byla pryč.“
„Nenech si od nich vynadat.“
„Oni mi nevynadají.“
Lucas nevypadal přesvědčeně, ale přikývl a ustoupil ode mě do stínu, zatímco já vstoupila do slunečního světla. „Uvidíme se později.“
Zvedla jsem ruku, abych mu zamávala, ale on už byl pryč. Během okamžiku zmizel zpátky v lese.
2024 ©