Škola noci 8 - kapitolka 17

Kapitola 17.

Stevie Rae

Stevie Rae si nebyla úplně jistá, co znamená tato báseň, ale Kramisha měla určitě pravdu, že se potřebuje zastavit a musí provést změnu. Nejtěžší bylo, že si nebyla jistá, jak by mohla najít pravdu, natož vědět to, jak věci změnit. Podívala se na báseň. Její noční vidění bylo tak dobré, že ani nemusela přejít zpod stínu starých dubů, které rámovaly ulici v areálu, jež vedla ke vchodu do školy.

"Ona je vždycky tak hrozně otravná," zamumlala, když znovu četla tři řádky básně:

Musíš poručit svému srdci

Rouškou tajemství potlačit

Svoboda: jeho volby

Bylo to o Refaimovi. A o ní. Znovu. Stevie Rae se svalila na zadek u velkého stromu a opřela se o jeho hrubou kůru, aby cítila sílu dubu, která z něj vyzařovala.

Mám se řídit svým srdcem, ale co mám přesně říci? Vím, že mě toto tajemství dusí, ale není tu nikdo, komu mohu říci o Refaimovi. Svoboda je jeho volba? Je to jeho duše, to jo, ale jeho pouto k otci je silné.

Stevie Rae myslela na to, jak je to ironické, že je starý a nesmrtelný napůl pták, napůl nesmrtelný syn, což je v podstatě jako ze staré školy. Otec zneužívající své děti, bylo jí jasné, že je jeho otec blbec. Kalona s ním zacházel jako s otrokem a dělal mu v životě chaos tak dlouho, že si Refaim ani neuvědomoval, jak je to špatné.

Pak jí samozřejmě bylo jasné, jak je to zpackané s tím otiskem, byla s Refaimem svázaná kvůli dluhu černému býkovi.

"No, vlastně ne jen proto, že jsem mu to slíbila," zašeptala Stevie Rae sama pro sebe. Už s ním byla spojena před tím. "Patříme k sobě." Ta slova zazněla do ticha noci jen v přítomnosti stromů. "Ráda bych věděla, jestli je to, jen protože jsme se otiskli, nebo protože tam opravdu je něco, co v něm stojí za to, abych ho měla ráda. "

Seděla tam a zírala na pavučiny zimy, holé větve nad hlavou. A pak dodala: "Pravda je, že jsem ho už neměla nikdy znovu vidět." Jen ta představa toho až Drak zjistí, že jsem se otiskla se zvířetem, které zabilo Anastasii, mě děsí a chce se mi z toho zvracet.

"Možná, že ta svoboda z básně znamená, že bych ho měla nechat jít, pokud se Refaim rozhodne odejít. Možná, že naše pouto bude slábnout, když budeme daleko od sebe. " Jen z té myšlenky, se jí znova začalo chtít zvracet.

"Opravdu bych potřebovala, aby mi někdo řekl, co mám dělat, "řekla mrzutě a položila si bradu do rukou.

Jakoby v odpověď na její myšlenky, k ní noční vítr přinesl zvuk nějakého vzlykání. Steavie Rae se zamračila, vstala, zvedla hlavu a poslouchala. Jo, někdo tady určitě brečí. Opravdu nechtěla sledovat ten zvuk. Pravdou bylo, že v poslední době kolem ní brečela spousta lidí, ale pláč byl tak srdcervoucí, tak hluboce smutný, že ho nemohla jen tak ignorovat, jak by bylo správné.

Tak se Stevie Rae nechala vést pláčem k malé silnici, která končila u velké, černé železné brány, která byla hlavním vchodem do školy.

Nejprve nechápala, co to vidí. Jo, mohla říci, že ta osoba co pláče je žena, ale byla venku

před školou noci. Když se Stevie Rae přiblížila, mohla vidět, že žena klečí před branou, hned vpravo u zdi.

Skláněla se u velkého pohřebního věnce s plastovými růžovými karafiáty a zelenými větvičkami, u kamenného pilíře. Před věncem zapálila zelenou svíčku, a pokračovala v pláči, když vytahovala z kabelky obrázek. Jakmile žena políbila obrázek, který si přinesla, Stevie Rae spatřila její tvář.

"Mami!"

Jen to slovo zašeptala, ale její máma zvedla hlavu a okamžitě našla Stevie Rae.

"Stevie Rae? Dítě? "

Při zvuku jejího hlasu se Stevie Rae stáhlo břicho a rozběhla se k bráně. Už nedokázala myslet na nic jiného, kromě toho dostat se co nejrychleji ke své matce, Stevie Rae snadno přeskočila vysokou zeď a přistála na druhé straně.

"Stevie Rae?" Opakovala, tentokrát šeptem.

Stevie Rae nebyla schopna promluvit a tak jen kývla, a začaly se jí tvořit v koutcích očí slzy a stékaly po její tváři.

"Oh, dítě, jsem tak ráda, že jsem tě mohla ještě jednou vidět." Její máma si otřela tvář staromódním kapesníkem, který svírala v jedné ruce, takže bylo zřejmé, že se snažila zastavit pláč už před tím.

"Miláčku, jsi šťastná tam, kde jsi?" Nečekala na odpověď a stále mluvila a zírala na tvář své dcery, jako kdyby se snažila zapamatovat si co nejvíce z jejích rysů. "Moc se mi po tobě stýská. Chtěla jsem přijít dříve a nechat tu pro tebe věnec a svíčku i ten obrázek, ale nemohla jsem se sem dostat, protože všude byla ta hrozná bouře. Pak, když otevřeli silnice, nemohla jsem to udělat sama, ale teď už jsem konečně tady. Jak můžeš být opravdu mrtvá? "Říkala ta slova pomalu, protože nebyla schopna říci je nahlas.

"Ach, maminko! Chyběla jsi mi moc, moc! " Stevie Rae skočila do její náruče, zabořila hlavu do maminčiny teplé modré bundy, a vdechovala vůni domova, a srdce jí přitom vzlykalo.

"Miláčku. Bude to v pořádku. Uvidíš. Já budu také v pořádku. "Uklidňovala ji, plácala Stevie Rae po zádech a pevně ji objala.

Nakonec, po dlouhé době co držela Stevie Rae se na ni matka znovu podívala. Virginia "Ginny" Johnson se usmála přes slzy a políbila svou dceru, nejdříve na čelo a pak opatrně na rty. Pak sáhla do kapsy kabátu a vytáhla druhý kapesník, tentokrát ještě úhledně složený. "Ještě, že jsem si vzala jeden navíc. "

"Díky, mami. Ty jsi vždycky připravená. "Ušklíbla se Stevie Rae, otřela si obličej a vysmrkala se. "Nemáš náhodou nějaký svůj čokoládový koláček, že? "

Její máma svraštila čelo. "Dítě, jak můžeš jíst?"

"No, svými ústy, tak jako vždycky."

"Dítě," řekla a podívala se zmateně. "Raději to nechci vědět, hlavně že spolu mluvíme i přes duchovní svět. " řekla máma Johnson. V poslední části zaslechla Woo-woo tón a pokus o mystické gesto doprovázela rukou. "Jsem ráda, že tě můžu skutečně vidět na vlastní oči, moje holčičko, ale musím se ti přiznat, že si musím zvyknout na myšlenku toho, že mluvím jen s tvým duchem, zvláště když jsou tvoje slzy tak skutečné. To prostě nedává smysl. "

"Mami, já nejsem duch."

"Ty jsi nějaké jiné zjevení? Ale mě na tom nezáleží, hlavně že jsi tady. Budu tě pořád milovat. Budu tě sem chodit navštěvovat, pokud je to to, co chceš. Budeš strašit? Jen se ptám, abych věděla. "

"Mami, já nejsem mrtvá. No, teď už ne. "

"Dítě, ty jsi měla nadpřirozený zážitek?"

"Mami, nemám ponětí."

"A nejsi mrtvá? Vůbec? " znovu se zeptala máma Johnsononová.

"Ne, opravdu ale nevím proč. Zdálo se, že jsem umřela, ale pak jsem se vrátila, a teď jsem toto, " Stevie Rae ukázala červené tetování révy a listí, které jí lemovaly tvář. "Zdá se, že jsem první červená upíří Velekněžka. "

Máma Johnsonová přestala plakat, ale při vysvětlování Stevie Rae, se jí znova oči zalily slzami a znova se vylily. "Nejsi mrtvá ...," řekla šeptem mezi vzlyky. "Nejsi mrtvá ..."

Stevie Rae znova objala maminku a pevně ji stiskla. "Je mi to moc líto, že jsem nepřišla, a neřekla ti to dřív. Chtěl jsem. Opravdu, opravdu. Jen jsem ještě nebyla chvíli sama, když jsem byla poprvé nemrtvá. A pak se tu zhmotnil podzemní svět. Nemohla jsem se dostat pryč a nemohla jsem ti přece jen zavolat. Myslím tím, jak by ses tvářila, kdybych ti zavolala a řekla: "Ahoj, nezavěšuj. Opravdu jsem to já, a já už nejsem mrtvá. Myslím, že jsem nevěděla, co mám dělat. Je mi to líto, "opakovala, zavřela oči a držela stále svou matku v náručí.

"Ne, ne, to je v pořádku. To je v pořádku. Vše, na čem záleží, je to, že jsi tady a že jsi v pořádku." Vypáčila se z náručí Stevie Rae, aby si mohla otřít oči. "Jsi v pořádku, že ano, dítě?"

"Jsem v pořádku, mami."

Máma Johnsonová natáhla ruku a vzala Stevie Rae za bradu a přinutila tak svou dceru, aby se na ni podívala. Zavrtěla hlavou, a přísným hlasem řekla: "Nevypadáš moc dobře, já to poznám, jsem tvá máma."

Stevie Rae nevěděla, co říct. Dívala se na svou matku a hráz tajemství, lží a touhy se začaly rozpadat.

Máma Johnsonová vzala dceru za ruce a podívala se jí do očí. "Jsem tady. Mám tě ráda. Řekni mi to, dítě, " řekla tiše.

"Je to špatné," řekla Stevie Rae, "skutečně špatné."

Hlas její mámy byl plný lásky a tepla. "Dítě, nic nemůže být horší než to, že jsi byla mrtvá. "

To, co Stevie Rae přesvědčilo, byla bezpodmínečná mateřská láska.

Zhluboka se nadechla a vypustila ze sebe: "Otiskla jsem se s monstrem, mami. Tvor, který je napůl člověk a napůl pták. Udělal špatné věci. Opravdu špatné věci. Dokonce zabil nějaké lidi. "

Máma Johnsonová měla nezměněný výraz, ale pevně držela Stevie Rae za ruce.

"Je to zvíře tady? V Tulse? "

Stevie Rae přikývla. "Je, schovává se, ale nikdo ve škole noci o něm neví, jen já. "

"Ani Zoey?"

"Ne, speciálně Zoey ne. Byla bych opravdu blázen. Kruci, mami, až se to někdo dozví, bude si myslet, že jsem blázen. Vím to, a nechce se mi to zjišťovat. Prostě se to stalo a já nevím, co mám dělat. Je to tak hrozné. Každý mě bude nenávidět. Nikdo tomu nebude chtít porozumět. "

"Ne každý tě bude nenávidět, dítě. Já tě nebudu milovat. "

Stevie Rae si povzdechla a pak se usmála. "Ale ty jsi moje máma. Je to tvoje práce, milovat mě. "

"Opravdoví přátelé tě taky milují." Máma Johnsonová se odmlčela a pak se zeptala pomalu, "Dítě, to zvíře má s tebou něco společného? Chci říct, že nevím nic o upírských způsobech, ale každý ví o otisku a to je vážná věc. Spojuje tě to s ním? Pokud to je to, co se stalo, můžeš jít do školy. Budou tě muset pochopit, a určitě je nějaký způsob, který ti pomůže zbavit se ho. "

"Ne, mami. Otiskla jsem se s Refaimem, protože mi zachránil život. "

"Přivedl tě ze země mrtvých?"

Stevie Rae zavrtěla hlavou. "Ne, nejsem si jistá, jak jsem se vrátila zpět, ale má s tím něco do činění Neferet. "

"Pak bych jí měla poděkovat, dítě. Možná i ty. "

"Ne, mami! Musíš se držet dál od školy a hlavně od Neferet. Ať už to udělala jakkoliv, nebylo to správné. Ona předstírá, že je hodná, ale opak je pravdou. "

"A toto stvoření Refaim tě zachránilo?"

"Byl dlouhou dobu na straně temnoty. Jeho otec je vážně zlý a dělá mu chaos v hlavě. "

"Ale zachránil ti život?" Máma Johnsononová se znovu zeptala.

"Dvakrát mami, a udělal by to znovu. Vím, že ano. "

"Dítě, přemýšlej dříve, než mi odpovíš na dvě mé otázky."

"Tak jo, mami."

"Za prvé, vidíš v něm dobro?"

"Ano," Stevie Rae řekla bez váhání. "Opravdu."

"Za druhé, mohl by ti ublížit? Jsi s ním v bezpečí? "

"Mami, on se postavil nejhroznějšímu netvorovi co je na zemi a zachránil mě, a když to udělal, monstrum se na něho obrátilo a zranilo ho. Bylo to opravdu zlé. Udělal to pro mě a byl zraněn. Upřímně si myslím, že bych zemřela, kdyby mi nepomohl. "

"Tak, tady máš moji pravdu od srdce: Nechápu, jak ses mohla otisknout se směsí člověka a ptáka, ale na mě nezáleží, zachránil mou dceru a to je to hlavní, jsem mu povinována. To znamená, zlatíčko, že když přijde čas, aby se rozhodl mezi špatnými věcmi v jeho minulosti a budoucností s tebou, bude dost silný na to, aby si vybral tebe. "

"Ale mí přátelé ho nepřijmou, a horší než to, upíři se ho budou snažit zabít. "

"Dítě, pokud tvůj Refaim dělal špatné věci, které říkáš, bude muset nést následky a zaplatit za ně. Co si musíš zapamatovat, je toto: pouze člověk může ovládat své vlastní pocity. Ty víš co je správné, dítě. Vždycky jsi v tom byla dobrá. Chraň si svůj vlastní úsudek. Stůj si za tím, co si myslíš. To je vše, co musíš udělat. A pokud to Refaim ustojí vedle tebe, může to dopadnou dobře a pak se uvidí, co se stane. "

Stevie Rae cítila, jak se jí oči zalily slzami. "Řekla jsem mu o tobě. On nikdy nepoznal svoji mámu. Jeho otec ji znásilnil a ona při porodu zemřela. Řekl, že je to příliš dlouhá doba, co se to stalo, ale pořád na ni myslí. "

"Dítě monstrum by to nikdy neřeklo."

"On není člověk, mami." Stevie Rae svírala maminčiny ruce tak silně, že měla prsty tak otupělé, že ji nemohla pustit. Vlastně ji nechtěla pustit.

"Stevie Rae, nezáleží na tom, co je. Tento chlapec, Refaim, ti zachránil život. Dvakrát.

Takže je opravdu jedno, jestli je součástí nosorožce a roste mu z čela roh. Zachránil moji holčičku a řekni mu příště, že mu dlužím jedno velké objetí. "

Stevie Rae se zasmála při představě, jak její máma objímá Refaima. "Já mu to řeknu."

Máma Johnsonová se vážně podívala. "Bude lepší, když vyjdeš s pravdou ven. Je to tak? "

"Já vím. Budu se snažit. Je tu toho hodně, co se tu děje právě teď, a teď na to není správný

čas, abych se stala terčem pro všechny. "

"Na pravdu je vždycky správný čas," řekla maminka Johnsonová.

"Ach, mami, já nevím, jak jsem se dostala do téhle šlamastyky."

"Určitě ano, dítě. Nebyla jsem tam a mohu ti říci, že je dobře, že ses dostala k tomuto tvoru, může být vykoupen. "

"Pouze v případě, že bude dost silný," řekla Stevie Rae. "A já nevím, jestli je. Pokud vím, nikdy se nepostavil proti svému otci. "

"Schválil by jeho otec, že je s tebou?"

Stevie Rae se usmála: "Ne tímto způsobem."

"Ale on ti zachránil život, dvakrát, otiskl se s tebou. Dítě, pro mě by to byl dostatečný důvod."

"Ne, on zatím dělá jen to, co mu řekne jeho otec. Vrátil se a Refaim mu slouží. "

"Opravdu? Jak to víš? "

"Řekl mi to" Stevie Rae se zarazila a její oči se rozšířily.

Její máma se usmála a přikývla. "Vidíš?"

"Oh můj bože, můžeš mít pravdu!"

"Samozřejmě, že mám pravdu. Jsem tvoje máma. "

"Miluji tě, mami," řekla Stevie Rae.

"A já tebe taky, děvče."