Skříííp. Skřípu zuby, zatímco Venia, žena se světle zelenomodrými vlasy a zlatým tetováním nad obočím, trhá za další pruh látky na mé noze a vytrhuje s ním i chloupky. „Pardon!“ pípne svým hloupým kapitolským přízvukem. „Jenže jsi strašně chlupatá!“
Proč tihle lidé při řeči tak piští? Proč tak málo otvírají ústa, když mluví? Proč na koncích vět zvedají hlas, jako by pokládali nějakou otázku? Samé divné samohlásky, úsečná slova a zasyknutí u každého písmene s…, není divu, že jejich mluva tak svádí k parodování.
Venia nasazuje výraz, který má podle všeho vyjadřovat soucit. „Mám ale dobrou zprávu. Tenhle je poslední. Připravená?“ Svírám hrany stolu, na kterém sedím, a přikyvuji. Poslední pruh chloupků na nohách je s bolestným trhnutím vyškubnut i s kořínky.
Jsem v Kosmetickém centru už víc než tři hodiny a ještě jsem se nesetkala se svým vizážistou. Zřejmě se na mě nehodlá dívat dokud Venia a další členové přípravného týmu nevyřeší několik do očí bijících problémů. Už mi vydrhli celé tělo písčitou pěnou, která ze mě nesetřela jen špínu, ale nejméně tři vrstvy pokožky, upravili mi nehty, aby vypadaly jeden jako druhý, a především zbavili mé tělo ochlupení. Nohy, paže, trup, podpaží i části obočí byly zbaveny chloupků, takže si připadám jako oškubaný pták přichystaný na pekáč. Nelíbí se mi to. Má kůže při dotyku bolí, svědí mě a je velice citlivá. Dodržuji ale svoji část dohody s Haymitchem a nic nenamítám.
„Vedeš si moc dobře,“ poznamenává chlápek jménem Flavius. Přejíždí si prsty po oranžových nakroucených loknách a nanáší čerstvou vrstvu purpurové rtěnky na rty. „Jestli něco nesnáším, je to kňoural. Namažte ji.“
Venia a Octavia, boubelatá žena s celým tělem nabarveným na bledý odstín hráškové zeleně, mi vtírají do kůže nějakou vodičku, která nejprve štípá, ale poté uklidňuje mou bolavou kůži. Následně mě stahují ze stolu a svlékají mi tenké šaty, které jsem chvílemi směla mít na sobě. Stojím před nimi úplně nahá, zatímco mě obcházejí s pinzetami v ruce, aby mohli odstranit poslední vzpurné zbytky chloupků. Vím, že bych se měla stydět, ale všichni tři vypadají tak zvláštně, že ve mně nevzbuzují větší pocity studu než trio extravagantně barevných ptáků zobajících kolem mých nohou.
Nakonec všichni tři ustupují a obdivují své dílo. „Výborně! Už vypadáš skoro jako lidská bytost!“ říká Flavius a všichni se smějou. Nutím se do úsměvu, abych jim ukázala, jak jsem vděčná. „Děkuji,“ říkám sladce. „Ve Dvanáctém kraji nemáme moc důvodů, proč vypadat hezky.“
Tím si je zcela získávám. „Jistěže ne, chudinko!“ říká Octavia a splaskne nade mnou soucitně ruce.
„Ale neboj se,“ dodává Venia. „Až s tebou Cinna skončí, budeš prostě božská!“
„Slibujeme! Víš, když jsme tě teď zbavili všech těch chlupů a špíny, nevypadáš vůbec hrozně!“ podotýká Flavius povzbudivě. „Zavoláme Cinnu!“
Vybíhají z místnosti. Těžko mohu svůj přípravný tým nenávidět. Jsou to naprostí idioti. Přesto ale vím, že se mi svým zvláštním způsobem snaží pomoct.
Dívám se na chladně bílé stěny i podlahu a odolávám nutkání vzít si na sebe šaty. Tenhle Cinna, můj vizážista, by stejně hned chtěl, abych se zase svlékla. Místo toho zvedám ruce k účesu, k jediné oblasti těla, kterou jsem si podle svého přípravného týmu směla nechat beze změny. Hladím prsty sametové copy, které mi tak pečlivě splétala matka. Má matka. Její modré šaty i boty jsem nechala na podlaze vagonu. Vůbec mě nenapadlo si je vzít a snažit se držet kousku mé rodiny a domova. Teď mě mrzí, že jsem to neudělala.
Dveře se otvírají a dovnitř vstupuje jakýsi mladík. To je jistě Cinna. Ohromuje mě, jak normálně vypadá. Většina vizážistů, s nimiž dělají rozhovory v televizi, jsou tak nabarvení, nalíčení a chirurgicky upravení exoti, že vypadají skoro jako zrůdy. Cinnovy krátce přistřižené hnědé vlasy ale podle všeho mají svou přírodní barvu. Má na sobě obyčejnou černou košili a kalhoty. Jediný ústupek všeobecné honbě za vylepšováním těla je zřejmě jemná, kovově zlatá oční linka. Podtrhuje zlaté vločky v jeho zelených očích. A přes nechuť ke Kapitolu a jeho ohavné módě si říkám, že Cinna vypadá docela atraktivně.
„Ahoj, Katniss. Jsem Cinna, tvůj vizážista,“ představuje se tichým hlasem, který postrádá kapitolskou strojenost.
„Ahoj,“ hlesnu opatrně.
„Dej mi chvilku, ano?“ říká. Obchází mé nahé tělo; nedotýká se mě, ale vstřebává každý centimetr očima. Odolávám nutkání zkřížit si ruce na prsou. „Kdo ti dělal vlasy?“
„Moje matka,“ odpovídám.
„Krásný účes. Skutečná klasika. A je v téměř dokonalé rovnováze s tvým profilem. Má velice šikovné prsty,“ říká.
Čekala jsem někoho křiklavě vymóděného, někoho staršího, kdo se zoufale snaží vypadat jako mladík, někoho, kdo se na mě bude dívat jako na kus masa, který má naaranžovat na talíř. Cinna není ani jedno z toho.
„Vy jste nový, že ano? Myslím, že jsem vás ještě neviděla,“ říkáni. Většina vizážistů představuje známé tváře, které vyčnívají z neustále se měnícího davu splátců. Některé vídám po celý život.
„Ano, tohle jsou moje první hry,“ přikyvuje Cinna.
„Proto vám dali Dvanáctý kraj,“ říkám. Nováčci obvykle končí u nás, u nejméně žádaného kraje.
„Já jsem o něj požádal,“ odpovídá, aniž by poskytl další vysvětlení. „Co kdyby sis oblékla šaty a promluvili jsme si?“
Oblékám se a následuji ho dveřmi do salonku, kde na opačných stranách nízkého stolku stojí dvě červené pohovky. Tři stěny jsou holé a čtvrtá je prosklená, takže poskytuje výhled na město. Podle světla odhaduji, že je přibližně poledne, ačkoliv slunečnou oblohu zakryly mraky. Cinna mě vyzývá, abych se posadila na jednu pohovku, a sám usedá proti mně. Tiskne tlačítko po straně stolku. Vrchní deska se rozestupuje a zespodu vyjíždí druhá, s naším obědem. Máme kuře s kousky pomeranče uvařené ve smetanové omáčce, položené na vrstvě perlově bílé obiloviny, drobounkých zelených hrášků a cibulek, housky ve tvaru květů a jako moučník pudink medové barvy. Pokouším se představit si, jak bych asi sestavovala podobné jídlo u nás doma. Kuřata jsou příliš drahá, ale mohla bych je nahradit divokým krocanem. Druhého krocana bych musela zastřelit, abych ho vyměnila za pomeranč. Kozí mléko by posloužilo místo smetany. Hrášek můžeme vypěstovat na zahrádce. Musela bych donést divoké cibule z lesa. Nepoznávám druh obiloviny: naše příděly za moje oblázky se vždycky rozvaří na nevábnou hnědou kaši. Luxusní houstičky by znamenaly nutnost další směny s pekařem, patrně za dvě či tři veverky. Pokud jde o pudink, mohu se pouze dohadovat, co v něm je. Celkem by šlo o několik dnů lovu a sběru kvůli jedinému obědu, a i pak by byl jenom chabou náhražkou téhle kapitolské verze.
Uvažuji, jaké to asi je, žít ve světě, kde se jídlo objeví po stisknutí tlačítka. Jak bych trávila hodiny, které nyní věnuji pročesávání lesa při hledání obživy, kdybych ji dokázala sehnat tak snadno? Co pořád dělají obyvatelé Kapitolu, kromě toho, že si zdobí těla a čekají na novou dodávku splátců, kteří budou umírat pro jejich potěšení?
Vzhlížím a všímám si, že mě Cinna upřeně pozoruje. „Musíme ti připadat neskutečně odporní,“ říká.
Viděl něco v mé tváři, nebo mi četl myšlenky? Má nicméně pravdu. Celá tahle kapitolská sebranka je mi skutečně odporná.
„To je jedno,“ pokračuje Cinna. „Takže, Katniss, k tvému kostýmu na zahajovací ceremoniál. Kolegyně Portia je vizážistka splátce Peety. A momentálně si říkáme, že bychom vás rádi oblékli do navzájem sladěných a doplňujících se kostýmů,“ vysvětluje Cinna. „Jak víš, je zvykem do nich nějak zapracovat to, co je typické pro daný kraj.“
Na zahajovací slavnost má splátce mít na sobě něco, z čeho se dá usuzovat na hlavní zaměření jeho kraje. U Jedenáctého kraje jde o zemědělství. Čtvrtý kraj, rybaření. Třetí kraj, továrny. To znamená, že jako zástupci Dvanáctého kraje budeme s Peetou v nějakém hornickém úboru. Vzhledem k tomu, že hornické kombinézy nejsou příliš slušivé, naši splátci obvykle skončí v krátkých oblečcích a přilbách s čelními reflektory. Při jednom ročníku byli zcela nazí a pokrytí černým pudrem, který měl představovat uhelný mour. Je to vždycky strašné a nijak to nepomáhá získat obdiv davu. Připravuji se na nejhorší.
„Takže dostanu hornické oblečení?“ ptám se a doufám, že nebude aspoň nemravné.
„To přesně ne. Víš, říkali jsme si s Portií, že hornické kostýmy jsou docela překonané. V nich si vás nikdo nezapamatuje. A my oba se domníváme, že je naší povinností zařídit, aby splátci Dvanáctého kraje byli nezapomenutelní,“ říká Cinna.
Určitě budu nahá, pomyslím si.
„Takže místo toho, abychom se soustředili na hornictví, zaměříme se na samotné uhlí,“ pokračuje Cinna.
Nahá a pokrytá černým prachem, říkám si v duchu.
„A co děláme s uhlím? Spalujeme ho,“ dokončuje Cinna. „Nebojíš se ohně, že ne, Katniss?“ Vidí můj výraz a usmívá se.
O několik hodin později jsem oblečená do šatů, ze kterých se jistě vyklube buď ten nejobdivuhodnější, nebo nejtrapnější kostým v dějinách zahajovacích obřadů. Mám na sobě prostý černý elastický oděv, který mě zahaluje od kotníků po krk, a lesklé kožené boty zavázané až pod koleny. Nejzásadnější součástí kostýmu je ale volně splývající kápě z oranžových, žlutých a červených pruhů a stejně barevná přilba. Cinna je má v úmyslu podpálit těsně předtím, než náš válečný vůz vjede do ulic.
„Není to pochopitelně skutečný plamen, jen takový malý umělý oheň, který jsme s Portií vymysleli. Budeš v naprostém bezpečí,“ ujišťuje mě. Já si ale vůbec nejsem jistá, jestli do chvíle, než dorazíme do centra města, nebudu osmahnutá pěkně dozlatova.
Na obličeji nemám příliš líčidel, jen mi trochu zvýraznili některé rysy. Vlasy mi rozčesali a poté spletli do copu splývajícího na záda, jaký obvykle nosím. „Chci, aby tě publikum v aréně okamžitě poznalo,“ říká Cinna zasněně. „Katniss, dívka v plamenech.“
Bleskne mi hlavou, že Cinnovo klidné a zdánlivě normální chování je jen přetvářkou úplného šílence.
Přes ranní poznatek o Peetově povaze mi padá kámen ze srdce, když ho vidím oblečeného do stejného kostýmu. Jako pekařův syn by měl vědět o ohni všechno. Doprovází ho jeho vizážistka Portia a přípravný tým a všichni překypují nadšením z toho, jakou senzaci vzbudíme. Kromě Cinny, který vypadá spíš unaveně, když přijímá gratulace.
Rychle nás odvádějí do přízemí Kosmetického centra, které je v zásadě obří stájí. Zahajovací obřad má každým okamžikem začít. Dvojice splátců nastupují na válečné vozy tažené čtyřspřežími koní. Naše zvířata jsou uhlově černá. Koně jsou vycvičeni tak dokonale, že je nikdo nemusí řídit. Cinna s Portií nám pomáhají do vozu a pečlivě aranžují náš postoj i kápě. Ještě poodstupují, aby se spolu o něčem poradili.
„Co si myslíš o tom ohni?“ šeptám Peetovi.
„Strhnu ti kápi, jestli ty strhneš moji,“ cedí přes sevřené zuby.
„Platí,“ říkám. Pokud se nám je podaří sundat dost brzy, možná se vyhneme nejhorším popáleninám. Situace ale nevypadá růžově. Do arény nás vypustí bez ohledu na to, v jakém budeme stavu. „Vím, že jsme slíbili Haymitchovi, že uděláme přesně to, co nám řeknou, ale myslím, že ho nenapadlo tohle.“
„Kde je vlastně Haymitch? Neměl by nás chránit před podobnými věcmi?“ ptá se Peeta.
„Vzhledem k tomu, jak je nasáklý alkoholem, by od něj patrně nebylo moudré, aby se zdržoval u otevřeného ohně,“ odpovídám.
Najednou se oba smějeme. Patrně jsme natolik nervózní z her a bezprostředně taky vyděšení z toho, že se brzy změníme v živé pochodně, že nejednáme rozumně.
Ozývá se zahajovací hudba. Lze ji snadno slyšet, protože je přenášena do celého Kapitolu. Otvírá se masivní brána a odhaluje ulice lemované davy lidí. Jízda potrvá nějakých dvacet minut a skončí v Městském kruhu, kde nás přivítají, zahrají hymnu a odvedou nás do Výcvikového centra, které se stane naším domovem a zároveň i vězením až do začátku her.
Splátci z Prvního kraje vyjíždějí na válečném voze taženém sněhobílými koni. Oba soutěžící vypadají nádherně, celí se stříbrně lesknou a jejich vkusné tuniky se třpytí drahokamy. První kraj vyrábí luxusní zboží pro Kapitol. Je slyšet povykování davu. Splátci z Prvního kraje jsou vždycky miláčky místních lidí.
Druhý kraj se připravuje, aby následoval své předchůdce. Čas letí jako vítr a najednou se blížíme k bráně i my. Vidím, že se kvečeru při zatažené obloze poněkud šeří a světlo šedne. Z brány vyjíždějí splátci z Jedenáctého kraje, když k nám přistupuje Cinna se zapálenou pochodní. „Tak jdeme na to,“ říká, a než stačíme zareagovat, podpaluje naše kápě. Lapám po dechu a čekám na závan horka, ale cítím jen slabé šimrání. Cinna vystupuje na vůz před nás a zapaluje nám čelenky. Ulehčené vydechuje. „Funguje to.“ Pak mi jemně zvedá prsty bradu. „Nezapomeň, hlavu vzhůru. Usmívej se. Budou tě milovat!“
Seskakuje z vozu a zřejmě ho ještě něco napadá. Křičí na nás, ale přes hlasitou hudbu není slyšet, co říká. Znovu křičí a posunkuje.
„Co to říká?“ ptá se Peeta. Poprvé se k němu otáčím a zjišťuji, jak oslnivě s těmi falešnými plameny vypadá. Já tak musím vypadat taky.
„Myslím, že chce, abychom se drželi za ruce,“ říká Peeta. Bere mou pravou ruku do své levé a díváme se na Cinnu pro potvrzení. Přikyvuje, ukazuje vztyčený palec a to je poslední, co vidíme před výjezdem do města.
Prvotní znepokojení davu se rychle mění v povzbudivé výkřiky a skandování „Dvanáctka!“ Všichni se otáčejí k nám – strháváme na sebe i pozornost lidí, kolem nichž projíždějí tři vozy před námi. Nejprve stojím jako přimražená, ale když se zahlédnu na velké televizní obrazovce, vidím, jak úžasně vypadáme. V houstnoucím šeru nám oheň osvětluje tváře. Zdá se, že za sebou necháváme ohnivou stopu z našich kápí. Cinna udělal dobře, když použil jen minimum líčidla: oba vypadáme přitažlivě, ale zároveň nejsme změněni k nepoznání.
Nezapomeň, hlavu vzhůru. Usmívej se. Budou tě milovat! zní mi v uších Cinnův hlas. Zvedám bradu o trochu výš, nasazuji ten nejlíbeznější úsměv, jakého jsem schopná, a volnou rukou mávám. Jsem ráda, že se držím Peety, který je nehybný a pevný jako skála. Jak stoupá má sebedůvěra, posílám davu několik vzdušných polibků. Obyvatelé Kapitolu šílí, zasypávají nás květy a křičí naše jména, naše křestní jména, která se obtěžovali najít v programech.
Dunící hudba, skandování a obdiv davu mi stoupají do hlavy a já nedokážu potlačit vzrušení. Cinna mi poskytl obrovskou výhodu. Nikdo na mě nezapomene. Na to, jak vypadám, ani na to, jak se jmenuji. Katniss. Dívka v plamenech.
Poprvé cítím, jak se ve mně zažehuje jiskřička naděje. Určitě se musím zalíbit aspoň jednomu sponzorovi! A s trochou další pomoci, nějakým jídlem a správnou zbraní – proč bych měla házet ručník do ringu?
Někdo mi hází rudou růži. Chytám ji, jemně si k ní přivoním a posílám vzdušný polibek ve směru dárce. Stovka rukou se natahuje do vzduchu, aby zachytila můj polibek, jako by šlo o něco hmatatelného.
„Katniss! Katniss!“ slyším své jméno ze všech stran. Všichni stojí o mé polibky.
Teprve na Městském kruhu si uvědomuji, že Peetovi zcela určitě odumírá ruka, jak mu ji celou dobu pevně svírám. Dívám se na naše propletené prsty a uvolňuji sevření, ale on ho opět obnovuje. „Ne, nepouštěj mě,“ žádá mě. Od modrých očí se mu odráží odlesk plamenů. „Prosím. Jinak spadnu.“
„Dobře,“ říkám. Držím se ho i nadále, ale nemohu si pomoct: připadá mi zvláštní, jak nás Cinna spojil dohromady. Nezdá se mi správné, představovat nás jako tým a pak nás zavřít do arény, kde se budeme snažit jeden druhého zabít.
Dvanáct válečných vozů vyplňuje obvod Městského kruhu. Na okolních budovách jsou všechna okna obsazená těmi nejvýznamnějšími občany Kapitolu. Koně dotahují náš vůz přímo k sídlu prezidenta Snowa a zastavují. Hudba končí poslední fanfárou.
Prezident, drobný štíhlý mužík s bílými vlasy, nás oficiálně vítá a z balkonu přímo nad námi. Podle tradice se během jeho proslovu na obrazovkách střídají záběry na tváře jednotlivých splátců. Vidím ale, že s Peetou strháváme daleko největší pozornost. Čím větší je tma, tím obtížněji lidé odvracejí pohled od našich plamenů. Při národní hymně se pokoušejí rychle zabrat všechny dvojice soutěžících, ale kamera setrvává podstatně déle u vozu Dvanáctého kraje, když naposledy pomalu projíždíme po obvodu Městského kruhu a konečně mizíme za bránou Výcvikového centra.
Sotva se za námi zavřela brána, už nás obklopily přípravné týmy, které drmolí slova chvály tak překotně, až se jim takřka nedá rozumět. Rozhlížím se a všímám si, že na nás řada ostatních splátců vrhá zlostné pohledy, což potvrzuje mé podezření, že jsme je všechny doslova zastínili. Pak se objevuje Cinna s Portií, pomáhají nám z válečného vozu a snímají z nás hořící kápě i čelenky. Portia hasí plameny nějakým postřikem ze spreje.
Uvědomuji si, že jsem stále přilepená k Peetovi a pracně uvolňuji zatuhlé prsty. Oba si mneme ruce.
„Díky za to, žes mě držela. Nebyl jsem si tam moc jistý,“ říká Peeta.
„Nebylo to vidět,“ odpovídám. „Nikdo si toho určitě nevšiml.“
„Nikdo si určitě nevšiml ničeho jiného než tebe. Měla by sis brát plameny častěji,“ dodává. „Sluší ti.“ Pak mi věnuje úsměv, který vypadá zcela nefalšovaně a sladce, přesně s tou správnou příměsí ostychu, až mnou prochází neočekávaná vlna tepla.
V hlavě mi zní poplašný zvonek. Nebuď hloupá. Peeta už plánuje, jak tě zabije, připomínám si. Jen se tě snaží uchlácholit, aby z tebe byla lehčí kořist. Čím je příjemnější, tím je nebezpečnější.
Ale jelikož tuhle hru mohou hrát dva, stoupám si na špičky a líbám ho na tvář. Přímo na jeho modřinu.
2024 ©